Historie finských veřejných knihoven aneb počátky jednoho z nejrozvinutějších knihovnictví na světě [Jan Černý]

Tento článek vznikl jako výtah z rigorózní práce obhájené na ÚISK FF UK v dubnu roku 2010. Jsou v něm zaznamenány první pokusy o vytváření knihoven spolu se zvyšováním gramotnosti, vznik prvních oficiálních knihoven včetně finských knihovnických institucí. V období mezi válkami je věnována pozornost prvnímu zákonu. Zmíněna je i těžká situace knihoven během 2. světové války včetně sovětské cenzury. Popsán je i následný vývoj knihovnické legislativy. Závěr této části popisuje velmi složitý nástup automatizace a internetu do knihoven.

This paper was created as an extract from the rigorous work called The concept of optimization of the Czech library network in accordance with the model of Finnish public librarianship that was processed on Charles University in Prague. It describes first experiments of library establishment together with basic education increase, the beggining of first official libraries including Finnish library institutions. Furthermore, the situation of libraries between wars is focused on the first library law. The Second World War is afterwards a single chapter including Soviet censorship. The article finishes with progress development tendencies and the coming of automatization and internet.

Úvod

Počátek veřejného finského knihovnictví lze situovat do 18. století. Na luteránských farách si bylo možné půjčovat knihy, zejména náboženské texty. I zvyšování gramotnosti Finů na počátku 18. století bylo výsadou luteránů. Uplatňování tvrdých společenských pravidel a náboženské výuky vyústilo už kolem roku 1720 v pozitivní výsledky – třetina finského a švédského národa uměla číst a psát. Bez těchto dovedností mladí seveřané nemohli vstupovat do svazku manželského, ale ani do církve.[1] Výuku těchto základních dovedností přitom zajišťovaly právě fary, které pověřily tímto úkolem kostelníky. Především faráři však mimo jiné mohli ovlivňovat celou řadu věcí spojených s infrastrukturou. Určovali stavbu komunikací, pomáhali utvářet místní samosprávy, ale také učinili řadu kroků k tomu, aby se církevní školy staly běžnou součástí společnosti. Vedle kostelníků v nich v průběhu 18. století začali vyučovat i učitelé.[2] Za první veřejnou knihovnu označuje finská historie Spolek čtenářů[3] ve městě Vaasaa v provincii Ostrobotnie[4]. Ačkoli knihy v tomto spolku byly určené především pro členy a partnery knihovny, mohli do ní chodit i obyčejní lidé a za úplatu si knihy také půjčit.[5] V této době ještě nebyla finština úředním jazykem, a proto knihovna obsahovala výhradně švédská díla. Podle dostupných dokumentů se stal spolek natolik populární, že ho posléze navštěvovali všichni obyvatelé města. První knihovny s finským fondem začaly vznikat až od roku 1802[6]. Stále jich však bylo velice málo.

V 90. letech 18. století si začali vzdělaní lidé v bohatých a prosperujících přístavních městech otevírat knihovny pro vlastní využití. Pořádali tehdy literární sezení vždy v domě jednoho čtenáře a následující setkání se konalo zase u někoho jiného. Výjimkou nebyly ani knihovny v řemeslném cechu jako například v Oulu.[7]

Již v 19. století se vzdělání ve Finsku posunulo opět o krok dále, i když se stále drželo ve stínu sousedního Švédska. V letech 1879–1880 byl poměr finských a švédských studentů středních škol dva ku pěti tisícům. Tento poměr je silně kontrastní k letům 1920–1921, kdy byl počet finských a švédských středoškoláků v poměru 22 600 ku 9 200.[8]

Tabulka č. 1 Vývoj gramotnosti populace luteránů (asi 90 % obyvatelstva) ve Finsku [9]

Rok	Počet obyvatel	Negramotnost	Schopnost číst	Schopnost číst i psát
1880	1 592 593	1,4 %	86,3 %	12,3 %
1890	1 866 422	0,1 %	78,0 %	21,9 %
1900	2 177 633	0,8 %	60,6 %	38,6 %
1910	1 840 270	0,6 %	44,1 %	55,3 %
1920	2 018 554	0,6 %	29,3 %	70,1 %
1930	2 285 915	0,6 %	15,2 %	84,2 %

Vedle pokračujícího trendu zvyšování gramotnosti obyvatelstva se objevovaly další knihovny. Boom v otevírání nových knihoven nastal v 60. letech 19. století a pokračoval až do začátku 20. století. Například v letech 1860–1862 vzniklo zhruba sto knihoven. Na konci 19. století jich už bylo ve Finsku přes 2 000.[10] Vedle knihoven však vznikala i knihkupectví, v roce 1859 jich bylo šestnáct, v roce 1900 už 56.

Důležitým faktorem pro propagaci potřeby knihoven se stal vznik Společnosti pro lidové vzdělání[11] v roce 1874, která propagovala vzdělávání jako nástroj k odstraňování rozdílů mezi obyčejnými lidmi a intelektuálně založenými komunitami.

1.1. Rozvoj veřejných knihoven

Současná podoba finských městských knihoven začala vznikat v 90. letech 19. století, tedy v období, kdy se v mnoha dalších oblastech utvářely dějiny moderního Finska. Obyvatelé tehdy masivně protestovali proti urputné rusifikaci. Vedle vzniku sociálních a kulturních organizací cítí transformovaná společnost potřebu nového modelu knihoven,[12] které poskytlo hnutí American Public Library.[13] [14] V důsledku vytvoření nového modelu knihoven postupně dochází k úpadku čtenářských spolků. Zvláště v mimoměstských oblastech měla knihovna často jen několik desítek exemplářů, nízkou návštěvnost a v podstatě se nerozvíjela. Finanční podpora státu stále ještě neexistovala. Pokud knihovnu nepodporovalo město, byla odkázaná na dárce. V této době však knihovna také znamená určitou formu revolty proti ruské carské moci.

1.1.1 Vliv ze Spojených států

Americký model knihoven předpokládal, že knihovna je předurčena především sloužit občanům bez ohledu na věk, vzdělání, sociální postavení, bohatství a názory. Dále by měla poskytovat své služby zdarma, nicméně její podpora a údržba bude povinností celé společnosti.[15] Se zaváděním nového modelu knihoven vznikl i požadavek na knihovnické vzdělání a pokročilé knihovnické technologie.

První zmínka o amerických knihovnách se dostala do Finska již v roce 1758, kdy Pehr Kalm[16] publikoval svou knihu Cesty do Severní Ameriky, která posléze vyšla i v anglickém vydání.[17] Kalm v díle popisuje návštěvu budovy filadelfské radnice, jejíž součástí je i knihovna: „Na jedné straně této budovy stojí knihovna, která zde vznikla v roce 1742 na základě veřejností posvěceného plánu, který vytvořil vzdělaný pan Franklin. Přesvědčil bohaté obyvatele města, aby každý zaplatil při otevření knihovny 40 pensylvánských šilinků[18] a poté 10 šilinků každý rok pro účel nákupu různých užitečných knih. Přispěvatelé mají oprávnění využívat knihy. Ostatní lidé si je také bez omezení půjčují na určitý čas, ale musí vždy zanechat slib o navrácení[19] a zaplatit osm pencí[20] za týdenní výpůjčku folia[21], šest pencí za výpůjčku kvartu[22] a čtyři pence za všechny ostatní výpůjčky knih menšího formátu. Jakmile uběhne čas, který má osoba určena pro držení knihy, musí být vrácena, jinak zaplatí pokutu. Peníze získané tímto způsobem jsou použity na plat knihovníka a nákup nových knih. Již v současné době zde jsou vynikající sbírky zahrnující převážně anglická, francouzská a latinská díla, avšak i díla v jiných jazycích. Přispěvatelé byli tak milí a nařídili zdejšímu knihovníkovi, aby mi během mého pobytu zde půjčil bez poplatku jakékoli dílo, které chci.[23] Knihovna má otevřeno každou sobotu od 8 hodin ráno do odpoledne. K užití zde byly také některé matematické a fyzikální pomůcky a k vidění velké sbírky přírodních rarit.“

Ve druhé polovině 19. století se ve tvárné finské kultuře objevovalo stále více mezinárodních zpráv v místních periodikách. Tehdejší média začala široce pokrývat problematiku americké kultury – od škol prvního stupně směrem ke knihovnám. Zájem o americkou kulturu se projevil též u některých cestovatelů. Například Felix Heikel z Helsinské lidové knihovny měl na své cestě do Spojených států zmapovat tamější školský systém. Jeho cestovní zpráva se pak zabývala mnohými dalšími institucemi včetně knihoven.[24]

1.1.2. Počátky vzdělávání knihovníků

Na přelomu 19. a 20. století také získává konkrétní rysy vzdělávání v oboru knihovnictví a jedná se opět o aktivity Společnosti pro lidové vzdělání a Výboru lidových knihoven. V roce 1905 je vydána nová příručka knihovnictví, kterou vypracoval A. A. Granfelt spolu s Williamem Sippolou. Především Sippola jako bývalý učitel kladl důraz na potřebu výuky knihovnictví pro učitele základních škol v rámci studia na pedagogických institutech. Domníval se, že se tímto způsobem knihovnictví standardizuje v celé zemi. Řízení knihoven by se podle něj mohlo stát součástí jejich zaměstnání. Odkazoval přitom na zákon o základních školách z roku 1866, kde paragraf 125 ukládal učiteli povinnost poskytnout obyvatelům obce, kde se škola nacházela, konzultace.[25] Lektoři učitelů přitom vycházeli z metod amerických knihoven. Speciální kurzy se pořádaly také pro knihovníky z univerzitních knihoven. Na začátku 20. let 20. století už tak na školách bylo přes 2 300 učitelů, kteří měli rovněž základní knihovnické vzdělání. Vedle pedagogických fakult se občas pořádaly krátké kurzy knihovnictví pro zaměstnance knihoven na půl úvazku a učitele, které knihovnické vzdělání minulo.

Významným seminářem pro knihovníky zaměstnané na plný úvazek se stal takzvaný Kordelinův kurz.[26] Uskutečnil se již po válce v roce 1920 a trval tři měsíce. Knihovnická lektorka Helle Kannila[27] po tomto semináři upozornila na nedostatek literatury týkající se knihovnictví. Už jako ředitelka Státního knihovnického úřadu,[28] který vznikl v roce 1921, vydala o rok později Průvodce knihovnictvím[29] a příručku Knihy a informace.[30]

Kurzy pokračovaly v podobném duchu až do konce války. V roce 1946 posléze vzniká knihovnictví jako obor na Univerzitě sociálních věd v Helsinkách.

1.1.3. Vznik finské knihovnické asociace

Během prvních let 20. století se utváří prostředí pro vznik první profesionální knihovnické asociace. Společnost pro lidové vzdělání začíná v roce 1908 vydávat první knihovnický časopis Kirjastolehti. Väinö Voionmaa[31] nedlouho poté navrhl, aby časopis vydávala samostatná knihovnická asociace, přičemž odkazoval na návrh K. J. Werkka z roku 1892. Ten již tehdy navrhoval vytvoření specializované knihovnické organizace. V létě roku 1908 posléze vzniká Unie knihovníků Finska, která se poté v roce 1910 přejmenovala na Finskou knihovnickou asociaci.[32] Okamžikem jejího vzniku však zavládlo mezi oběma organizacemi napětí, které vyvrcholilo v roce 1916. Došlo tehdy k paradoxní situaci, kdy se časopis Kirjastolehti vydával dvakrát. Jednou jako list Společnosti pro lidové vzdělání, podruhé jako list Knihovnické asociace. Bylo to především kvůli rozdílnému názoru na fungování státní administrativy a organizačního modelu knihoven. Zatímco Společnost pro lidové vzdělání stále neopustila myšlenku Knihovního výboru, tedy podporu hlavních knihoven, které se nadále budou starat o své pobočky, čímž by se naplnila i myšlenka sítě knihoven, Knihovnická asociace se zasazovala o tvrdé centrální řízení. Napětí částečně povolilo na začátku 20. let 19. století, kdy vznikla státem řízená administrativa knihoven. Ačkoli tento centrální model zahrnoval i některé návrhy Společnosti pro lidové vzdělání, Knihovnická asociace si upevnila svoji pozici a dodnes se podílí na fungování finského knihovnictví. [33]

1.1.4 První zákon o knihovnách

Důsledkem vlivu Ruska nebylo možné až do občanské války uvažovat o státní podpoře knihoven. Prvním náznakem státních dotací se staly granty pro knihovny schválené parlamentem v roce 1921. O sedm let později vešel v platnost první finský zákon o knihovnách. Především díky němu se začaly rozvíjet nové knihovny.[34]

Účinnost zákona byla velmi citelná. Pokud se v roce 1929 nacházelo v městských knihovnách 1,2 milionu knih, pak o deset let později jich bylo o milion víc. Ohromný pokrok lze sledovat i v počtu výpůjček – v roce 1929 2,6 milionu, v roce 1939 už přes pět milionů. [36]

Po nabytí účinnosti zákona se začaly hromadit přihlášky knihoven o podporu a ještě v roce 1928 bylo jasné, že nelze vyhovět všem. Situace se zlepšila až v roce 1931, kdy bylo na podporu knihoven vyhrazeno 2,8 milionu marek z původních 1,3 milionu marek. V roce 1936 už to bylo 3,7 milionu marek. V prvních letech po zavedení zákona byly některé knihovny nucené požádat banky o půjčku, aby mohly rozšiřovat svůj fond.

1.2 Finské knihovny během 2. světové války

Finsko se stalo během 2. světové války cílem Stalina, který chtěl pro Sovětský svaz některá finská území, což vyústilo v přerušované válečné konflikty. Zimní válka mezi Finskem a SSSR začala 30. listopadu 1939 a skončila v březnu následujícího roku mírovou smlouvou podepsanou v Moskvě. Ačkoli byl značný nepoměr sil ve prospěch Sovětského svazu, Finsko se dokázalo jeho náporu ubránit, byť za cenu ztráty Karelské šíje, Rybářského poloostrova a Ladožské Karélie. Na straně Finska padlo přes 26 tisíc osob, na straně SSSR o sto tisíc více.[37]

V letech 1941–1944 proběhla pokračovací válka, kdy Finsko chtělo dobýt postoupená území zpět. Tato válka byla nejen velmi zdlouhavá, ale i krvavější. Finové se spojili proti SSSR s nacistickým Německem. Konflikt skončil příměřím v roce 1944, které bylo potvrzeno Pařížskou mírovou smlouvou v roce 1947. Na straně Finska zemřelo přes 50 tisíc vojáků, SSSR přišel o 250 tisíc příslušníků armády.

V laponské válce válčili Finové v letech 1944–1945 naopak proti nacistům. Příčinou konfliktu byl požadavek Stalina, který po Finech vedle demobilizace armády na předválečný stav chtěl, aby od uzavření příměří do jednoho měsíce vyhnali Němce ze svého území. Finsko nemělo jinou možnost, protože německá přítomnost na jeho území by byla pro Stalina legitimním důvodem k obsazení dalšího finského území. Finové chtěli s Němci záležitost vyřešit předstíraným bojem, při kterém by se nacisté stáhli na území Norska. Nicméně tato „mírová válka“ byla narušena řadou konfliktů a následně pohřbena Hitlerem, kterému byla taktika ústupu proti, a nařídil taktiku spálené země.[38]

Bylo zajímavé sledovat, jak se v koncepci „válečných knihoven“ mísí praktiky z doby míru a zároveň války. Situace by se dala vystihnout následovně: Profesionální knihovníci, zejména z městských knihoven, se stali dobrovolníky, zatímco dobrovolníci z řad široké veřejnosti se stali profesionálními knihovníky.

Zimní válka byla krátká, ale za to nemilosrdná a intenzivní. Nemělo smysl dopravovat knihy do zákopů či za frontu. Během tuhých bojů mezi Finy a Sověty nebyl na čtení čas. Výjimkou ale byly knihovny v nemocnicích. Například zhruba měsíc po vypuknutí válečného konfliktu v lednu 1940 začali knihovníci z městské knihovny v Turku donášet knihy do místní vojenské nemocnice. Jejich činnost byla dobrovolná a vykonávali ji především poté, co jim skončila služba. Podobný případ lze sledovat v Joensuu, kde dánští dobrovolníci provozovali malou knihovnu při ambulanci. [39]

Důležitou podporou knihovnictví za války se stala organizace Maan Turva, která pořádala národní sbírky pro válečný program. Mimo jiné se také ve velkém množství shromažďovaly knihy. Ty však našly využití především v pokračovací válce, která trvala dva a půl roku.

Po zimní válce dostalo knihovnictví velkou ránu. Finsko ztratilo postoupením některých území velké množství knihoven včetně nové knihovny ve Viipurii, která vznikla na základě návrhu architekta Alvara Alto. Bylo však třeba nejprve zajistit asi 400 tisícům lidí nové domovy a až pak vytvořit nové knihovny. Knihovna Viipurii se během pokračovací války dostala znovu do rukou Finů, aby se po jejím skončení zase vrátila zpět k Sovětům. Během války budova knihovny nebyla zničena, nicméně paradoxně dnes přispívají Rusům na její obnovu mezinárodní organizace.

Knihovnická asociace po Moskevském míru vyvolala kampaň, ve které vyzývala k celonárodní sbírce knih pro válkou postižené oblasti. Zvláště pro ty, kde se rapidně zvýšila hustota obyvatelstva. Smělé plány však nevydržely dlouho, neboť Finsko se v roce 1941 dostalo do války opět proti Sovětům, posléze naopak proti nacistickému Německu. Jednalo se však většinou o zákopovou válku, při které překvapivě zbývalo hodně času na četbu. Na frontách a mezi zákopy začaly cirkulovat speciální boxy s knihami. V nemocnicích se stále častěji objevovali profesionální knihovníci, neboť většina knihoven byla během pokračovací války zavřená nebo zničená po náletech. Z větších knihoven si uchovaly činnost jen ty v Helsinkách a Tampere. Velmi odvážným činem potom byla evakuace knihovny ve městě Hanko, které bylo od Moskevského míru v rukou Sovětů. Celá knihovna se přesunula do Vaasa.[40]

Po válce, která skončila oficiálně až Pařížským mírem v roce 1947, se Finsko dostalo do nezáviděné pozice. 12 % procent území ve finále připadlo Sovětskému svazu. Jen v oblasti Karélie to čítalo 349 knihoven. Dalších asi padesát knihoven v oblasti Laponska a severovýchodu země zničili nacisté během laponské války.[41]

1.2.1 Knihovny ve vojenských nemocnicích

Během prvních let války se ukázalo, že knihovny jsou v prostředí vojenských nemocnic nadmíru dobrým nápadem. Na příkladu Helsinek a Tampere lze vidět velkou oblibu čtení mezi zraněnými.[42] Udávaná čísla však mohla být zkreslující. V nemocnicích byli ranění vojáci umístění do pokojů po deseti, přičemž distribuci knih zajišťoval většinou pouze jeden dobrovolný knihovník. Ten často neuhlídal půjčování knih mezi vojáky. Tedy v archu výpůjček mohl být uveden pouze jeden čtenář, přičemž knihu ale četlo několik dalších. Celkové číslo výpůjček na území války se dá jen rámcově odhadovat, protože statistiky se vedly jen v určitých nemocnicích.

Velmi zajímavým tématem knihovnických diskusí se stal přístup práce profesionálního knihovníka jako dobrovolníka v nemocnici v souběhu s výběrem knih pro vojáky. Podle finského knihovědce Ilkky Mäkinena nebrali knihovníci služby v nemocnicích na lehkou váhu. Jejich postoj se dá označit za morální, vlastenecký, někdy až idealistický. Situaci vystihuje článek anonymního autora v časopise Kirjastolehti z roku 1940, který v něm kritizuje pořádání sbírek knih pro nemocnice. Vojákům se prý do ruky dostává nehodnotná literatura, jako jsou detektivky nebo příběhy o Tarzanovi. Podle názoru autora by zranění vojáci měli dostávat knihy s náboženskou a vlasteneckou tematikou.[43] Někteří knihovníci začali knihy hodnotit a pro pacienty vybírat, za což si později vysloužili kritiku.

Knihovníci se museli rovněž vypořádat s faktem, že vojáci většinou byli poněkud nestandardní čtenáři. Vyplývá to ze zprávy, která se dochovala z doby zimní války, kdy nejmenovaný knihovník emotivně popsal svou práci s raněnými. Podle jeho výpovědi musel přistupovat k práci zcela odlišným způsobem než v klasické knihovně. Bylo to dáno nejen tím, že kniha v porovnání se zážitky na pokraji smrti neznamenala na počátku léčení vojáků zhola nic, ale i faktem, že většina z nich nečetla knihu od opuštění školy, navíc pravděpodobně nikdy nenavštívili knihovnu. Cílem bylo alespoň inspirovat vojáky ke čtení. A k tomu právě sloužila literatura nižší úrovně. Nabízí se tedy otázka, zda to nebyla válka, která přinutila především muže mnohdy jen se základním vzděláním začít číst pravidelně.[44]

Ačkoli původně Knihovnická asociace a Státní knihovnický úřad chtěly provoz nemocničních knihoven připojit k městským knihovnám, příliš pro to neudělaly. Paradoxně po skončení zimní války Knihovnická asociace došla k závěru, že během válečného konfliktu knihovny v nemocnicích v mnoha městech vznikly automaticky. Propojení s městskými knihovnami přitom odsunula na pozdější dobu.

V roce 1943 však došlo ke dvěma významným setkáním knihovníků. V listopadu se sešli ředitelé dvaceti městských knihoven se zástupci Státního knihovnického úřadu, na němž přednesl odvážnou vizi Mauno Kanninen.[45] Navrhl integraci systému městských knihoven spolu s nemocnicemi, domovy pro seniory, mateřskými školami a hasičskými brigádami. Financování takového projektu by podle něj přitom šlo z rozpočtů měst. Druhého setkání, jež se uskutečnilo v prosinci, se zúčastnilo na 80 knihovníků, většinou z vojenských nemocnic. Hlavním bodem programu byl projev ředitelky Státního knihovnického úřadu Helle Cannellini, který se týkal čtenářských potřeb v nemocnicích, ale také samotného provozu knihoven: „Je zvláštní, že tato otázka přichází právě uprostřed války. Dalo by se tvrdit, že zde existuje mnoho dalších věcí, které musí být zanedbány v zájmu přednějších cílů. Nicméně faktem je, že problematika knihovnictví v nemocnicích se stala akutní a byla to válka, která napomohla tomu, aby se věci vyvíjely příznivým směrem. Před první světovou válkou byly knihovny sotva v nějaké nemocnici, nicméně během ní a po jejím skončení se zaváděly v mnoha evropských zemích. Dokonce v naší zemi je nyní o mnoho více knihoven v nemocnicích, než v dobách míru. Rozvinutí knihovnické práce je však omezeno na válkou poznamenané pacienty a invalidy, nicméně to neznamená její nižší hodnotu. Vysvětlení pro takový rozjezd knihoven lze spatřit v lidských sympatiích k našim krajanům, kteří skončili v nemocnicích jako oběti války, přičemž pro nás trpěli. Na druhé straně civilní pacienti[46] zde budou pořád, navzdory tomu, že je nyní málo lidí, kteří jim pomohou, i když přiměřeně. Ale i když je knihovnická práce v období války pouze dočasná, má nepochybně svůj význam a její vhodné formy mohou být využity v normální době. Zároveň s tím, s poukazem na jejich hodnotu a význam je přípraven základ pro systematické a pravidelné aktivity v nemocnicích. V budoucnosti se ukáže, že takovouto práci nemůže vykonávat dobrovolná pracovní síla s občasnými dary, ale že jsou nutné investice státních úřadů. Zdá se, že je vhodná doba, kdy se s těmito formami knihoven experimentuje více než kdykoli předtím, abychom společně jednali a přemýšleli o otázkách týkajících se budoucnosti.[47]

Po válce se spojily jak myšlenky Helle Cannellini, tak i Mauna Kanninena. V lednu roku 1945 byla slavnostně otevřena první civilní knihovna v nemocnici Kivelä v Helsinkách, která spadala do kompetence Helsinské městské knihovny. Stalo se tak po diskuzích Kanninena a vrchní sestry nemocnice[48] a následném schválení radou města.

1.2.2 Sovětská cenzura

Finsko se do roku 1947 nacházelo v těžké zahraničněpolitické pozici. Na jedné straně v zemi působili Spojenci a na straně druhé Sověti. Knihovny pociťovaly sovětský vliv zejména prostřednictvím zásahů Kontrolní komise,[49] která vehementně zasahovala do výběru knihovních fondů. Mimo knihovny dopadla cenzura také na knihkupectví.[50] Těm Sověti zaslali dva katalogy seznamu knih, které musely být odstraněny z prodeje. Pro knihovny se žádné katalogy nevydávaly, a proto se v každé knihovně počet odstraněných knih různil. Podle dostupných statistik z regálů 403 knihoven zmizelo 1 700 titulů, resp. 30 000 knih. U malých knihoven se jednalo o desítky knih, ve větších potom už o stovky.

Většinou se jednalo o politicky zabarvený výběr. Zakázány byly především knihy podporující pravé křídlo, národní nacionalismus[51], ale i díla o ruské historii před Velkou říjnovou revolucí. Mezi zakázanými autory se objevil i Mika Waltari.

Díla, která byla vydána v letech 1944–1946, se cenzurovala principem zvaném spetskhran, kdy se v knihovnách vytvářely speciální sbírky protisovětské literatury, do níž měly přístup pouze oprávněné osoby. V sovětských knihovnách byl tento systém tehdy známý už zhruba dvacet let.[52] Zapovězené knihy se zařadily oficiálně zpět do fondů v roce 1958. Do této doby byly dostupné zejména pro vědecké účely. Po jejich znovuzpřístupnění však nebyly příliš žádané z důvodu jejich zastaralosti a nového politického ovzduší.

1.3 Cesta k druhému zákonu o knihovnách

Ještě za vlivu Sovětského svazu se hned v roce 1945 začaly finské knihovny obnovovat. Státní knihovnický úřad apeloval na ministerstvo školství, aby byl přepracován knihovní zákon, který vykazoval nedostatky.[53]

1.4. Paradoxy 70. a 80. let 20. století

Pokud bychom měli hledat mezidobí v rozvoji finských městských knihoven, pak by to byla bezesporu 80. léta minulého století. Podle Mäkinena knihovníci podléhali pocitu zbytečnosti, což bylo dáno zejména prudkým nástupem informační společnosti. „Znamená to konec knihoven?“ ptali se. Nedalo se to označit za strach ze ztráty zaměstnání, ale za ztrátu smyslu poselství. Optimismus nepřidaly ani novelizace knihovnického zákona v roce 1986, která dala městům více pravomocí vzhledem k přerozdělování knihoven, a také stagnace růstu počtu výpůjček.[55]

1.4.1 Automatizace knihoven

Automatizované knihovnické systémy se ve Finsku objevily už v 60. letech minulého století, kdy v Městské knihovně v Helsinkách byl aplikován systém děrných štítků. V 70. letech potom nastal v automatizaci chaos, který skončil až v roce 1979. Stát totiž selhal v odpovědnosti za vývoj v oblasti automatizovaných systémů a zejména velké knihovny si tak dělaly v podstatě to, co uznaly za vhodné. Systémy se vyvíjely zejména ve dvou oblastech, v helsinském regionu a v Oulu. První automatizovaná knihovna byla představena 31. července 1978 v Laajasalo. V Oulu začal vývoj automatizovaného výpůjčního systému v roce 1975 a databázového systému o rok později. Automatizované systémy byly implementovány v roce 1978. Zde se také objevil první katalogizační experiment ve formátu Finmarc.

Výsledek však nebyl příliš pozitivní. Potřeba automatizace bez organizace způsobila v mnoha knihovnách vznik nekompatibilních systémů, které sice uměly zpracovávat data, nicméně nedokázaly spolupracovat a zpět vyhledávat informace.

Tento vývoj nezachránil ani vznik Komise pro výpočetní technologie ve veřejných knihovnách v roce 1975, která publikovala několik zpráv, v nichž jednoznačně doporučovala komplexní zavedení automatizovaných systémů do knihoven. Důraz přitom kladla spíše na vývoj akvizičních a katalogizačních systémů než na výpůjční systém.[56]

Organizace se do vývoje automatizovaných systémů dostala až v roce 1979, kdy vznikla další specializovaná komise, která měla určit výši nákladů na vznik automatizovaných katalogizačních systémů a možnost připojení databází a dále navrhnout systém katalogizačních prací v knihovnách.

Nyní se už jednalo o skutečný pokrok. Komise doporučila, aby každá knihovna měla jednu katalogizační jednotku – katalogizační centrum, které bude moci být součástí katalogizačního centra Národní knihovny, až se přejde do systému on-line.[57] Vyvstal však problém, jak zapojit do tohoto systému výpůjční systém, což platilo zejména pro velké knihovny.

1.4.2 Automatizace se stává běžnou

V osmdesátých letech 20. století přichází viditelný pokrok ve vývoji automatizovaných knihovnických systémů, který jde ruku v ruce s boomem informačních technologií v celém světě. Poprvé se také objevuje termín digital divide. Trend computerizace dokazuje i oficiální stanovisko na knihovnickém setkání v Bergenu:[58] „Knihovníci by měli poznat své role zprostředkovatelů informačních systémů.“

Systémy se vyvíjely již pro prostředí on-line, což umožňovalo dosud nevídanou věc – monitoring výpůjček v reálném čase. Další fází byl vývoj integrovaných knihovnických systémů, které již zvládly spravovat všechny procesy v knihovně. První fáze vývoje poznamenaly těžkosti s vyhledávacím procesem kvůli nedostatkům v databázi a omezenému booleovskému systému. Naopak silnou stránkou byla ve vývoji vysoká úroveň katalogizačního formátu včetně jeho implementace a propracované možnosti indexace. Diskutovat se začalo i o ochraně osobních dat vzhledem k tomu, že knihovníci začali shromažďovat údaje o návštěvnících knihoven.

V roce 1984 vyšel v časopise Kirjastolehti článek, který se zabýval úvahou o vývoji knihovnické sítě během příštích několika let. Jeho stěžejní myšlenka se týkala propojení počítačů on-line s centrálním řízením: „Ještě dříve než bychom se mohli domnívat, na pracovním stole knihovníka nahradí klávesnice a počítačová obrazovka psací stroj a kalkulačku. Z pracovní stanice, která se bude skládat z klávesnice, obrazovky a telefonu připojenému k modemu, se knihovník bude moci připojit k místnímu počítačovému systému, centrálním katalogizačním službám a doufejme také k databázím, které budou geograficky velmi daleko. Se stejným počítačovým systémem potom bude moci objednávat knihovnický materiál a starat se o rutinní proces akvizice.“[59] Během dvaceti let se tato úvaha stala skutečností.

1.5 Devadesátá léta 20. století – Krize i pokrok

Pro Finsko znamenal počátek 90. let těžkou zkoušku. Ekonomická recese způsobila v zemi velké problémy a nejvyšší míru nezaměstnanosti v historii – 20 %. Vláda začala s nepříliš oblíbenými reformami, aby byla schopna splnit své závazky. Krize se dotkla i knihoven, kdy se o pětinu snížily výdaje na akvizici a v letech 1991 až 1998 se o devět procent snížil počet zaměstnanců knihoven na 4193.[60] [61]

Pro knihovny však také znamenal nebezpečí nový systém státních dotací pro knihovny, který dával ještě větší autonomii městům v rozdělování financí. Pokud do této doby knihovny měly přesně vyčleněné peníze, pak na začátku 90. let minulého století už tomu tak nebylo. Města dostala moc určovat, kolik knihovna dostane. Ačkoli určitá částka podle zákona plynula od státu, města vždy měla hlavní podíl na financování. Situace došla tak daleko, že zejména střední třída podpořila knihovny stávkami.[62]

Povědomí o situaci knihovnictví však šířily i samy knihovny. V roce 1994 se Finská knihovnická asociace rozhodla, že tento rok oslaví jako dvousté výročí založení první městské knihovny. Paradoxně tak za první městskou knihovnu byl považován Spolek čtenářů ve městě Vaasa, nikoli jedna z farních knihoven z počátku 19. století. Tato událost měla podnítit ještě větší zájem o knihovny. A také se to povedlo, když počet výpůjček na obyvatele přesáhl tento rok číslo 20. Mimo jiné také došlo k vytvoření petice Četba a knihovny, kterou podepsalo 570 tisíc lidí.[63] Triumfem se potom stalo snížení DPH na knihy z 22 procent na 8 procent.

Jak se ukázalo, knihovny se těšily u obyvatelstva velké oblibě, což se ještě potvrdilo poté, co tehdejší ministr financí v jednom z rozhovorů uvedl: „Proč nezpoplatníme využívání knihoven, když zde existuje poplatek u lékaře?“[64] Chtěl podnítit debatu, ale dostalo se mu masivní negativní reakce od veřejnosti, ale i z médií. Podle Mäkinena je ve Finsku pro politika velmi složité navrhovat cokoli v neprospěch knihoven.

1.5.1 Nový zákon z roku 1998

V době technologického boomu a nástupu informační společní společnosti byl ve Finsku schválen nový knihovnický zákon,[65] který přes krácení státních dotací zlepšil pozici knihoven.[66]

1.5.2 Informační technologie v knihovnách

Internet se v devadesátých letech 20. století dostal do finských městských knihoven i přes finanční těžkosti. Velké knihovny měly během krátké doby otevřené brány do celého světa. Například přístup do Kongresové knihovny byl do této doby cosi nevídaného. E-mailová komunikace či Newsgroup se staly každodenním nástrojem knihovníků.

Podpora internetu v knihovnách ze strany státu byla vedle finanční podpory akvizice zcela na jiné úrovni. V roce 1995 vláda vyhlásila počátek vývoje informační sítě, do které budou zapojeny všechny knihovnické instituce v zemi. Dalším krokem byla tučná finanční dotace pro zavedení internetového připojení do knihoven, která se pohybovala kolem milionu finských marek. Už v roce 1996 používala internet více než polovina veřejných knihoven.[67]

S nástupem digitálních technologií se potom diskutovala otázka nových typů dokumentů v knihovnách. Stejně jako v 70. a 80. letech minulého století se řešilo zpřístupňování audiovizuálních dokumentů, v 90. letech to byly optické disky. Nové digitální dokumenty se kvůli ochraně duševního vlastnictví nemohly posuzovat podle dosavadních zákonů. Otázku vyřešila až novelizace autorského práva. Ke konci 90. let však přišel další problém spojený s možností stahování hudby na internetu – vznikla potřeba definovat knihovnu jako poskytovatele digitálního obsahu. Ta se prakticky řeší dodnes

Příloha č. 1: Finský knihovnický zákon (904/1998)^{^[68]}

1. Tento zákon stanovuje, že knihovnické a informační služby zajišťují obecní veřejné knihovny a podpora těchto služeb je zajištěna na národní a regionální úrovni.

2. Cílem knihovnických a informačních služeb poskytovaných veřejnými knihovnami je podporovat rovnost šancí občanů při osobním rozvoji, při vzdělávací kulturní činnosti, při nepřetržitém rozvoji vědomostí, osobních dovedností a občanských schopností, při internacionalizaci a celoživotním vzdělávání.

Činnost knihoven je rovněž zaměřena na podporu rozvoje virtuálních a interaktivních síťových služeb a na jejich vzdělávací a kulturní obsah.

3. Obec je zodpovědná za zajištění knihovnických a informačních služeb vymezených v tomto zákonu.

Obec může zajistit knihovnické a informační služby nezávisle nebo částečně nebo úplně ve spolupráci s jinými obcemi, nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Obec je zodpovědná za služby v souhlasu s tímto zákonem.

Uživatelé knihovny musí mít přístup ke knihovnickým a informačním profesionálům a k soustavně obnovovaným knihovním materiálům a vybavení.

V dvojjazyčné obci se potřeby obou jazykových skupin zohledňují na rovnoprávných základech.

V obcích v těch oblastech, kde žijí Laponci, se přihlíží na rovnoprávných základech k potřebám obou jazykových skupin – laponské a finské.

4. Veřejná knihovna působí v součinnosti s jinými veřejnými knihovnami, s vědeckými knihovnami s knihovnami vzdělávacích zařízení jako součást národní a mezinárodní sítě knihovnických a informačních služeb.

Knihovny plnící úlohu centrální knihovny pro veřejné knihovny a regionální knihovny doplňují služby veřejných knihoven.

Centrální knihovna pro veřejné knihovny je obecní veřejnou knihovnou pověřenou příslušným ministerstvem se souhlasem obce touto funkcí.

Regionální knihovna je obecní veřejnou knihovnou pověřenou příslušným ministerstvem se souhlasem obce touto funkcí. Oblast působení stanovuje příslušné ministerstvo.

Příslušné ministerstvo může po projednání s obcí pověření funkcí centrální nebo regionální knihovny zrušit.

Meziknihovní výpůjční služby poskytované veřejným knihovnám centrální knihovnou a regionálními knihovnami jsou bezplatné.

Za jiné knihovnické transakce může obec účtovat poplatek rovnající se maximálně provozním nákladům na jejich zajištění.

Ve specifických případech může platba převyšovat stanovené provozní náklady.

6. Obec musí vyhodnocovat zajištění knihovnických a informačních služeb.

Cílem vyhodnocování je zdokonalit přístup ke knihovnickým a informačním službám a podporovat jejich rozvoj. Vyhodnocení sleduje realizaci knihovnických a informačních služeb i jejich kvalitu a ekonomickou efektivnost.

Každá obec je povinna účastnit se vyhodnocování s odkazem na toto ustanovení.

Rozhodnutí o národním vyhodnocování a o národní účasti na mezinárodním vyhodnocení činí odpovídající ministerstvo, které bude provádět vyhodnocení spolu s regionálními státními úřady. Obec spolupracuje při vyhodnocení s odkazem na toto ustanovení. Hlavní závěry vyhodnocování se zveřejňují.

7. Příslušné ministerstvo se stává národním správním úřadem pro knihovnické a informační služby. Regionální státní úřad se stává regionální správním úřadem. Úkoly regionálního státního úřadu budou stanoveny v dekretu.

8. Knihovnický systém má dostatek zaměstnanců kvalifikovaných pro poskytování knihovnických a informačních služeb a další personál.

Ve specifických případech může ministerstvo povolit výjimku ze stanovených kvalifikačních požadavků.

9. Obec obdrží státní podporu na úhradu nákladů knihovny v souladu se zákonem o finančním zajištění vzdělávání a kultury (635/1998).

Obec obdrží vládní dotaci na výstavbu a rekonstrukci knihovny v souladu se zákonem o finančním zajištění vzdělávání a kultury. Za výstavbu se považuje také nákup mobilní knihovny v podobě bibliobusu nebo člunu.

10. Knihovna může vydávat knihovní řád, který obsahuje připomínky týkající se používání knihovny a práv i povinností uživatele knihovny. Za porušení knihovního řádu jsou účtovány pokuty úměrné přestupku.

Příloha č. 2: Finský knihovnický dekret (1078/1998)[69]

2) podporuje spolupráci veřejných knihoven a spolupráci mezi veřejnými knihovnami;

3) rozvíjí společné metody a nástroje nezbytné pro organizování knihovnických a informačních služeb;

1) podporuje informační a meziknihovní výpůjční služby veřejných knihoven ve svém regionu;

2) rozvíjí informační služby vztahující se k vlastnímu okruhu činností;

3) zajišťuje vzdělávání pracovníků v oblasti nových forem činnosti a rozvojových projektů knihovnické práce;

1) ve spolupráci s příslušným ministerstvem sleduje a podporuje knihovnické a informační služby, nezbytné pro obyvatelstvo, a hodnotí dostupnost a kvalitu služeb;

2) podporuje regionální, národní a mezinárodní rozvojové projekty v oblasti knihovnických a informačních služeb;

Nejméně dvě třetiny pracovníků s odkazem na část 8, odst. 1 knihovnického zákona (904/1998), musí mít vzdělání univerzitního stupně, nebo univerzitní diplom, nebo odbornou kvalifikaci, která zahrnuje nebo byla doplněna nejméně 20 zápočty (kredity) z knihovnického a informačního studia nebo odborné instituci.

Kvalifikace požadovaná po osobě odpovědné za knihovnické a informační služby v obci představuje vyšší vysokoškolský stupeň, který zahrnuje (nebo byl doplněn) minimálně 35 zápočtů (kreditů) z knihovnického a informačního studia.

Ustanovení části 4, odst. 1 se neuplatní vůči pracovníkům zaměstnaným v knihovně ve chvíli, až tento dekret vstoupí v platnost.

Všechna jednání o obsazení volného místa nebo volné funkce probíhající v době, kdy tento dekret vstoupil v platnost, se budou řídit kvalifikačními požadavky platnými v době před účinností tohoto dekretu.

Před vstupem tohoto dekretu v platnost mohou být uskutečněna opatření nutná pro jeho provedení.

[1] HIETALA, Marjatta. Foundation of Libraries in the Historical Context. In MÄKINEN, Ilkka. Finnish Public Libraries in the 20th Century. 2nd edition. Tampere : Tampere University Press, 2001. s. 23-72. ISBN 951-44-5171-6.

[4] Ostrobotnie je dodnes jednou z finských provincií, kde je většina populace švédské národnosti.

[5] MÄKINEN, Ilkaa. Reading societes in Finland [online]. In LÄHDEMAKI-TAIPALUS, Riita; SILVONEN, Anna; PALONEN, Vuokko. Public libraries in Finland 200 years. Festschrift : in honor of the founders of the Vaasaa public library. Vaasaa : Vaasaa University Library, 1997. Internet edition. ISBN 951-683-648-8. [cit. 2009-03-25]. Dostupný z WWW: <http://lipas.uwasa.fi/~sukkula/juhlakirja/makinenen.html>.

[9] Údaje pochází z Finského statistického úřadu (Suomen virallinen tilasto).

[10] Podle knihovědce Ilkky Mäkinena dostávaly knihovny podporu především od samotných obyvatel. Peníze plynuly i z divadelních představení či různých loterií. Až na konci 19. století začalo nepravidelně přispívat město, které knihovnu provozovalo, a Společnost pro lidové vzdělání. Ta přispívala především knihami.

[12] VATANEN, Pirjo. From the Society of Estates to a Society of Citizens : Finnish Public Libraries Become American. In MÄKINEN, Ilkka. Finnish Public Libraries in the 20th Century. 2nd edition. Tampere : Tampere University Press, 2001. s. 23-72. ISBN 951-44-5171-6.

[14] Hnutí American Public Library vzniklo v padesátých letech 19. století v americkém Bostonu. Odsud se šířilo dále do Nové Anglie a dalších částí USA, kde se úspěšně aplikovaly knihovní zákony.

[15] Tento fakt se projevoval především při financování knihoven. I přes sponzorské dary, které knihovna dostávala, podporovala knihovny státní pokladna. Stát si tak pojistil průhlednost ekonomických aktivit knihoven i poté, co vedení knihovny bylo mnohdy svěřeno do rukou právě jejich sponzorů. To však mělo za následek různý výběr knih pro knihovnu. Sponzoři, resp. zodpovědné osoby za knihovnu určovali, které knihy se koupí či nikoli. Vyřazovala se pouze taková díla, která nesplňovala etický kodex.

[17] KALM, Pehr. Travels into North America : containing its natural history, and circumstantial account of its plantations and agriculture in general, with the civil, ecclesiastical and commercial state of the country, the manners of inhabitants, and several curious and important remarks on various subject. John Reinhold Forster. 2nd edition. Londýn : T. Lowdsen, 1773. 2 sv. (433, 437 s.), 4 tabulky. Dostupný z WWW: <http://www.americanjourneys.org/aj-117a/>, <http://www.americanjourneys.org/aj-117b/>.

[18] Pensylvánský šilink se využíval jako měna před zavedením kontinentálního, resp. amerického dolaru.

[21] Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) folio definuje jako formát knihy velikosti 35-45 cm výšky, označuje se 2°.

[22] TDKIV kvart definuje jako označení formátu knihy, v níž každá složka vznikla přeložením archu papíru na 4 listy (resp. 8 stran), označuje se 4°.

[23] Z Kalmova zápisku vyplývá, že provoz knihovny přímo ovlivňovali přispěvatelé.

[24] Heikel například ve své zprávě uvedl, že Bostonská veřejná knihovna vznikla kvůli samostudiu. Školy a diplomy prý jsou jen začátek vzdělávání.

[31] Nástupce A. A. Granfelta ve funkci tajemníka Společnosti pro lidové vzdělání.

[33] VATANEN, Pirjo. From the Society of Estates to a Society of Citizens : Finnish Public Libraries Become American.

[34] WIEGAND, Wayne A.; DAVIS, Donald G. Encyclopedia of Library History. New York : Garland Publishing, 1994. 707 s. ISBN 0824057872.

[35] Stát platil 50 % výdajů na provoz a nákup nových knih. Maximálně se však jednalo o 30 tisíc finských marek.

[37] JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Dějiny Finska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 408 s. Z finštiny přeložila Lenka Fárová. ISBN 80-7106-406-8.

[38] Vojenská taktika, která se používá zejména při ústupu. Znamená totální zničení všeho užitečného.

[39] MÄKINEN, Ilkka Libraries and Reading in Finnish Military Hospitals during the Second World War.

[42] V roce 1941 se v tamperských vojenských nemocnicích půjčilo zhruba 7 100 knih, o rok později asi 9 400. V Helsinkách, kde existovalo na osmnáct nemocnic pro raněné vojáky, bylo číslo samozřejmě větší. Například v roce 1942 se vypůjčilo přes 51 000 knih, v roce 1943 o deset tisíc více.

[43] MÄKINEN, Ilkka. Libraries and Reading in Finnish Military Hospitals during the Second World War.

[44] Podle Mäkinena však byla komunikace mezi vojáky a knihovníky velmi jednoduchá. Vojáci totiž neoplývali schopností mluvit o svých čtenářských potřebách, nevěděli, co se jim líbí a ani to, co je knižně dostupné. Rozhovor se tak omezil na jednoduchou větu: „Přineste mi něco hezké (nebo vzrušujícího).“ Na druhé straně to však byl i vzdělávací proces pro knihovníky, kteří byli zvyklí na sečtělé osoby. Muži v nemocnicích jim z počátku nevěřili, což bylo dáno jejich autoritativním stylem, s nímž jim radili, co číst a proč. Vojáci si tak spíše doporučovali knihy mezi sebou. Z diplomové práce Kerttu Koskenheima z roku 1946 vyplývá, že v nemocničních pokojích docházelo mnohdy k bizarním situacím, kdy celý pokoj četl pohádky a chtěl jich stále více.

[45] Byl také jeden z autorů knihovnické příručky pro nemocnice a ředitel jedné z pobočky Helsinské městské knihovny.

[47] MÄKINEN, Ilkka. Libraries and Reading in Finnish Military Hospitals during the Second World War.

[48] Mäkinen uvádí pouze její příjmení s iniciálou křestního jména – H. Ahlbäck.

[50] EKHOLM, Kai. Political Censorship in Finnish Libraries from 1944 to 1946. Library & Culture. 2001, vol. 36, no. 1, s. 51-57. ISSN 0894-8631.

[53] Diskuse o novém zákonu začaly již v průběhu třicátých let, nicméně tyto snahy přerušila válka.

[54] JÄRVELIN, Ilmi. 1950’s : the Decade of Wait or the Decade of Progress After All. In MÄKINEN, Ilkka. Finnish Public Libraries in the 20th Century. 2nd edition. Tampere : Tampere University Press, 2001. s. 103-113. ISBN 951-44-5171-6.

[55] Jak uvádí Mäkinen, důvodem stagnace a následného propadu výpůjček byla vyšší úrovní života. Ve chvíli, kdy Finové získali dostatečné hmotné zajištění, rozhodli se trávit svůj volný čas jinak než v knihovnách. Jiný důvod byl spatřován i v úbytku dětských čtenářů, kteří již z knihoven „vyrostli“.

[56] SAARTI, Jarmo. Libraries Without Walls : information Technology in Finnish Public Libraries from the 1970s to the 1990s. In Library History. London : Library History Group of the Library Association, 2006. s. 33-43, vol. 22, no. 1. ISSN 0024-2306.

[59] NUOTIO, S. Integroidut kirjastoautomaatiojärjestelmät. In Kirjastolehti. 1984, č. 12 s. 608.

[60] MÄKINEN, Ilkkai. Golden Age of Finnish Public Libries : institutional, Structural and Ideological Background since the 1960’s.

[61] Do knihoven však paradoxně začalo chodit více lidí. Již v roce 1994 překročila hranice výpůjček 20 na osobu za rok. Podle Mäkinena však nezaměstnaní lidé chodili do knihovny i z toho důvodu, že zde alespoň na okamžik zapomněli na tíživé okolnosti ekonomické krize.

[62] MÄKINEN, Ilkka. Golden Age of Finnish Public Libries : institutional, Structural and Ideological Background since the 1960’s.

[64] MÄKINEN, Ilkka. Golden Age of Finnish Public Libries : institutional, Structural and Ideological Background since the 1960’s.

[67] Finsko se tímto krokem stalo po vstupu do EU jedním z vůdčích států v rozvoji informační politiky.

[68] GILL, Phillip. Služby veřejných knihoven : směrnice IFLA/UNESCO pro rozvoj / pro Sekci veřejných knihoven zpracovala pracovní skupina pod vedením Philipa Gilla. Anna Malá. 1. vyd. Praha : Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2002. 127 s. Aktuality SKIP; sv. 20. ISBN 80-85851-14-8.

CITACE:
Černý, Jan. Historie finských veřejných knihoven aneb počátky jednoho z nejrozvinutějších knihovnictví na světě. Knihovna plus [online]. 2010, č. 2 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus102/cerny.htm>. ISSN 1801-5948.

Historie finských veřejných knihoven aneb počátky jednoho z nejrozvinutějších knihovnictví na světě

Úvod