|obsah |index autorů |  | index názvů |  | index témat | | archiv |

 


 

Knihovna plus

2006, číslo 1


 

Význačné osobnosti SJ v českých zemích

 

Alena Richterová
Národní knihovna ČR
Alena.Richterova@nkp.cz

 

 

Ignác z LoyolyŘád založený k dosažení náročných cílů se ke svým členům choval s velkou přísností a vyžadoval od nich poslušnost i podřízení osobních ambicí jeho potřebám. Představení řádu však skvěle uměli odhalit přednosti každého člena i jeho optimální schopnosti pro jejich uplatnění. Své členy dokázali značně silně motivovat, a to nejen požadavkem na „jednotu srdcí a myslí" kladeným v osmé části slavných Konstitucí, ale také vynikající pedagogickou přípravou, mimořádně funkčním vnitřním uspořádáním a rovněž důkladnou psychologickou průpravou: důrazem na nutnost sebeovládání, odříkání i překonání běžných lidských emocí, jako jsou strach a úzkost, dále důrazem na nezbytnost mimořádného osobního nasazení v každé vykonávané činnosti, ale také vytvořením jedinečného prostředí nabitého zjitřenou emocionalitou i vědomím intelektuální sounáležitosti. Není proto divu, že se členové SJ uplatnili v četných oblastech činnosti a že v nich valnou většinou byli nadmíru úspěšní.

Stejně tak tomu bylo v českých zemích. I oněch prvních dvanáct z roku 1556 bylo důkladně vybráno z řad národnostně rozličných adeptů (byli mezi nimi Nizozemci, Italové, Němci, Švýcar a Slovinec) a pečlivě připravováno poté, co situ

aci na místě sondoval Petr Canisius (1521-1597), považovaný za jednoho z nejschopnějších spolupracovníků sv. Ignáce. Mezi prvními dvanácti příchozími byli ovšem ještě další význační teologové, jako například první rektor klementinské akademie Ursmar Goisson (1524- 1578) a jeho nástupce v úřadě, Jindřich Blyssem/Henricus Blissemius (1526-1586), rodák z Kolína nad Rýnem. Jiní mezinárodně uznávaní jezuité sice v českých zemích pobyli jen část svého života, ale i tak zde zanechali hlubokou stopu, jako např. slavný ostrovan Edmund Kampián/Campion (1539-1581), odchovanec pražské koleje, který po návratů domů do Anglie zemřel mučednickou smrtí. Jeho neméně slavný rodák Jiří Ware/Georgius Varus (1540-1582) do Prahy přijel několikrát, dokonce se zde usadil a přednášel studentům filozofii, okolnosti příchodu jezuitů do Prahy popsal ve svém známém díle o dějinách Klementinské koleje.

O něco později, ve složitých pobělohorských časech přijeli pozici řádu posílit další mladí a odhodlaní jezuité ze Španělska a španělského Nizozemí (dnešní Belgie), z nichž mnozí v Čechách zůstali navždy a patřili k intelektuálním špičkám své doby. Mezi nimi vynikal zejména Rodrigo Arriaga (1592-1667), z něhož se na pražské půdě stal mezinárodně uznávaný teolog a filozof, který zde sepsal svá stěžejní díla a jehož věhlasné přednášky lákaly do Prahy mnohé posluchače. Četní z nich si přišli do Prahy poslechnout Arriagu a někteří zde již zůstali. Slavným byl rovněž Arriagův spolupracovník Karel de Grobendonecque (1600-1672), Vlám, který se kromě pedagogické činnosti na akademii věnoval ještě výchově v šlechtických rodinách a službám v diplomacii. Krátce po příchodu prvních jezuitů do Prahy začaly své plody přinášet také české země. Jedním z prvních českých jezuitů byl Václav Šturm (1533-1601), v mládí odchovanec utrakvistických škol, později přímý žák sv. Ignáce. Patřil v Čechách k nejobratnějším řečníkům, kazatelům a protibratrským polemikům s ostře vyhraněnými postoji. Jeho současník Baltazar Hostounský (1534-1600) do řádu vstoupil v Římě v polovině šestnáctého století, sám byl také literárně činným, později dosáhl v řádové hierarchii významného postavení, k němuž patřil doprovod papežského legáta v Polsku.

K základním povinnostem členů Tovaryšstva patřila apoštolská činnost - šíření evangelia mezi nevěřícími v dalekých zemích i obracení odpadlíků doma za humny. Obojí bylo mimořádně náročné a značně nebezpečné. Četní příslušníci řádu z české provincie se misiím plně oddali, mnozí jim věnovali celý svůj život, mnohdy doslova, když podlehli útrapám těžkých životních podmínek nebo revoltě svých oveček. Daleké misijní cesty směřovaly z Čech na všechny světové strany: k pohanům do Ameriky, Asie, Afriky i k pravoslavným křesťanům do východní Evropy a protestantům ve skandinávských zemích. Zájemci o vyslání na zahraniční misii procházeli komplikovanými schvalovacími procedurami, jejichž sítem prošli skutečně jen ti nejvhodnější. Přes veškerou osobní zdatnost a odhodlání snášet útrapy, vynikající psychologické schopnosti, ekonomické znalosti i organizační dovednosti jejich úsilí často ztroskotalo na nejednoznačných politických okolnostech, na nevůli místních vládců nebo na požadavcích hlavy katolické církve. Tak skončila čínská misie, jejíž průběh dopodrobna známe z úchvatných dopisů Karla Slavíčka (1678-1735), zdatného kazatele, špičkového matematika a hudebního vědce. Misie v Číně se zpočátku zdála být velmi nadějná, díky svému všestrannému nadání i ochotě vpravit se do místních poměrů si její účastníci zajistili vliv i na císařském dvoře v Pekingu. Na vnějších okolnostech ztroskotala také japonská misie, jedním z jejíchž členů byl Václav Pantaleon Kirwitzer (1588-1626), a to především na tvrdých zákrocích šogunů z rodu Tokugawa v rámci jejich centralistických snah a nekompromisní buddhistické reformace. Skromného úspěchu dosáhli jezuité v indické provincii Goa, kde se mezi prvními usadil těšínský jezuita Kryštof Matter (1661-po 1709), pak jej následovali mnozí další, mezi nimi Karel Přikryl (1712-1785) a Vilém Obsitzer ze Škvorce, oba se pak stali nedobrovolnými účastníky násilného vypuzení jezuitů z této portugalské državy. Jisté stopy svého úsilí zanechaly jezuitské misie také v Indočíně, českou provincii SJ zde od čtyřicátých let 18. století zastupovali Josef Neugebauer a Jan Gruber.

Jan Milan

Jan Milan: Missio Asophiensis, et Saganrokensis (cca 1700 - papír, 320 x 210 mm) Jan Milan patřil mezi misionáře, kteří se pohybovali na východě Evropy, dospěl až do Povolží a k azovskému moři. O tom, že byl nejen dobrým misionářem, ale bystrým pozorovatel i zručným kreslířem, svědčí tento rukopis. Autor slovem i obrazem popisuje život a způsoby východních kočovných národů – Kalmyků a Tatarů, od nichž se mu dostalo příznivého přijetí. Autorovy vlastnoruční ilustrace seznamují čtenáře s životem krymské hordy, ukazují Kalmyky urozené i nízké, představují jejich modly i kněze, stavění a převoz jurt atp. Milan se též naučil místním jazykům a v rukopise předkládá ukázky abecedy. Národní knihovna ČR, sign. VIII.H.75

 

 

Stejně tomu bylo v pravoslavném Rusku, kde dokonce museli zapírat svou příslušnost k řádu a kde jim byla posléze povolena činnost výhradně mezi několika málo moskevskými katolíky. Mezi misionáři z české provincie je nám známa především misie tří řádových spolubratří v letech 1698-1719: Jana Beruly (1661-1744), Jana Milana (1662-1738), jenž pro Rusko přijal jméno František Emiliani a Jana Hitrecia (1678-1737). Všichni tři museli svou misii v Moskvě narychlo opustit a na místě zanechat vše včetně knihovny, pečlivě budované více než dvacet let. Velmi úspěšné byly však misie jezuitů z české provincie ve středoamerických a jihoamerických státech: v rozmezí let 1678-1773 jich v těchto rozsáhlých oblastech působilo takřka sto. Více než dvacetiletá misijní činnost člena staré rytířské rodiny Františka Antonína Boryně ze Lhoty (1663-1721) mezi peruánskými indiány kmene Moxo byla již jeho současníky hodnocena jako velmi úspěšná. Další český misionář, Jindřich Václav Richter (1653-1683), na své misii v povodí Amazonky položil život, když padl za oběť místní vzpouře domorodců, o jejichž práva se vždy upřímně zasazoval. O něco větší štěstí měl Josef Neumann (1645-1732), který krátce po svém příchodu do Mexika bez větší úhony přežil velké povstání kmene Tarahumarů a mezi domorodci pak žil dalších padesát let až do své smrti, ve stejné oblasti s úspěchem působil Jiří Hostinský (1652-1726) pocházející z Valašských Klobouk.

Jezuité odcházeli na misie dobře vybaveni odbornými znalostmi, posléze i dobrou jazykovou průpravou, takže ve svých působištích se dobře prosadili: přispěli k rozvoji školství a působili jako vysokoškolští profesoři, mnozí se kromě toho ještě podíleli na průzkumech a zpřístupnění do té doby těžko dostupných oblastí, jako například Samuel Fritz (1654-1725) svým podílem na geografickém zmapování oblasti řeky Amazonky. Někteří byli mimořádně nadáni k architektonické tvorbě, takže se podíleli na výstavbě misijních center v Jižní Americe, jako například Šimon Boruhradský (1650-1697), který pomáhal při záchranných pracích po záplavách v Mexiku, nebo tvůrce nejstaršího dochovaného kostela v Buenos Aires Jan Kraus (1656-1714) či Jan Roehr (1692-1762), záchrance klenby kostela v Limě poškozeného zemětřesením. Další přinášeli do svých misií mnohé kulturní vymoženosti, jako například knihtisk (Jan Baptista Neumann v Paraguayi), jiní si zdatně vedli jako lékaři, lékárníci, botanici a ošetřovatelé. Někteří misionáři si po návratu z Nového Světa přiváželi domů nejen vzpomínky na daleké země, ale také poznámky, náčrty a kresby: nejproslulejším je album s nákresy Ignáce Tirsche (1733-1781), které vzniklo po vypovězení z jeho misijního pobytu v dolní Kalifornii. Blížící se soumrak SJ po polovině 18. století přinesl také konec misií ve španělských državách v jižní Americe a znamenal osobní tragédie pro některé z posledních misionářů, příkladem může být Josef Unger (1717- 1782), který po deportaci z Paraguaye strávil dlouhých sedmnáct let v portugalském vězení, nebo jindřichohradecký hudebník a komponista Florián Paucke (1719-1779): ze svého působiště v Argentině a Paraguayi byl za krušných okolností deportován zpět do vlasti, kam se vrátil těsně před zrušením řádu.

Apoštolská činnost na domácím území provincie patřila naopak od počátku činnosti Tovaryšstva ke každodenním povinnostem každého kněze SJ, za daných okolností vyžadovala rovněž značnou odvahu a dobré psychologické znalosti. Nejslavnějším z jezuitských vnitřních misionářů se v Čechách stal bezesporu Vojtěch Chanovský (1581-1645), jehož oslavě věnovali svá literární díla jak jeho současníci a následovníci, tak rovněž někteří dnešní autoři, jako například J. Šotola v románu Tovaryšstvo Ježíšovo. P. Chanovský byl k tomu mimořádně vhodnou osobou, s dobrou znalostí lidských povah a s láskyplnou shovívavostí měl pochopení i pro různé slabůstky a běžné touhy lidí po zpestření každodenního života, jako byla zábava a tanec. Zásady o nenásilném obracení na pravou víru zastávali také další služebníci boží, i když za několika vypjatých situací se ani oni neobešli bez podpory vojenských oddílů. I tak mnozí z nich svou nechuť k násilí zaplatili vlastním životem, jako například Matěj Burnatý /Burnatius, ubitý r. 1629 rozzuřenými sedláky. Mezi obratné šiřitele víry patřil také Adam Kravařský (1578-1660), který rovněž místo násilného postupu zvolil mírnější cesty. Patří proto k obvyklé nespravedlnosti dějin, že v povědomí české veřejnosti je rekatolizace už navždy spojena s postupy agilních misionářů 18. století a zejména s postupy takového horlivce, jakým byl Antonín Koniáš (1691-1760). Sám napsal několika knih krásnou češtinou, byl si tak dobře vědom vlivu psaného slova. Své úsilí při potírání kacířských myšlenek zaměřil především na ničení škodlivých textů a jejich náhradu těmi správnými knížkami. Jeho nadměrná horlivost v tomto ohledu postihla desetitisíce svazků a nebyla zcela jednoznačně hodnocena dokonce ani vedením řádu.

Jiní členové České provincie SJ projevili značné nadání pro vědeckou práci. Vynikající filosofové a teologové Karel de Grobendonecque, Emanuel de Boye, Wolff z Lüdingshausenu, Maxmilián Větrovský a František Kolbe byli autory stěžejních děl o spekulativní teologii i dlouholetými profesory na pražské univerzitě a vychovali množství nadějných studentů. V jednom z oborů patřili pražští jezuité k jeho zakladatelům, a tím byla moderní orientalistika,

zejména hebraistika: tzv. pražská hebrejistická škola patří k věhlasným pojmům. Její představitelé (František Haselbauer, František Zelený, Leopold Tirsch) byli autory učebnic, slovníků a příruček užívaných nejen v českých zemích, ale daleko za hranicemi provincie.

Ve výuce dalších orientálních jazyků, především arabštiny, provázela české znalce stejně dobrá pověst. Ale také v oborech veskrze praktických se ukázali členové řádu být špičkovými specialisty, jak to ostatně vyžadovala správa početných řádových domů a pozemkového majetku: příkladem může být řádový ekonom Jiří Vysoký nebo Kryštof Fischer, regent panství svatoklimentské koleje, který vedle mimořádných praktických schopností byl rovněž dobrým teoretikem prosazujícím moderní národohospodářské zásady.

Bohuslav BalbínMezinárodně uznávanou odbornou úroveň měla rovněž česká jezuitská historiografie, zejména historické a vlastivědné práce nejslavnějšího českého člena Tovaryšstva Ježíšova, Bohuslava Balbína (1621-1688). Jako jeden z mála Čechů byl vyzván ke spolupráci na obsáhlé legendistické sbírce vydávané jezuity v Antverpách - Acta sanctorum, quodquod in toto orbe colluntur - a to svým zpracováním legend o některých českých světcích, především legendy o sv. Janu Nepomuckém. Dalším českým autorem publikujícím v jezuitských Actech byl Balbínův přítel, Jiří Kruger/Crugerius (1608-1671) se svou legendou o blahoslavené Anežce. V Čechách odborná díla historiků z Balbínova okruhu předznamenala počátek moderního dějepisectví, systematické práce s prameny, jejich kritiky a interpretace i počátky pomocných věd historických. Když se probíráme zprávami o Balbínově písemné pozůstalosti, první, co nám vytane na mysli, je obdivuhodná erudovanost a nezměrná píle. Obě tyto charakteristiky se ovšem týkají i řady jeho kolegů: jejich osobní bibliografie děl jsou ještě mnohem obsáhlejší. Nešlo však v žádném případě jen o kvantitu, kupříkladu historické práce Jana Kořínka (1626-1680), profesora v Olomouci a v Praze, dlouho působícího v Kutné Hoře, a práce Jana Tannera (1623-1694), významného představitele pražské teologie, jsou psány tak čtivě, že je ještě dnes rádi vezmeme do rukou a začteme se do poutavého textu. Další řádoví historici Matěj Tanner (1630-1692) a Jan Miller (1650-1723) se sepisování dějin řádu a oslavných biografií jeho význačných členů věnovali vedle všech svých ostatních povinností souvisejících s jejich vysokými hodnostmi v řádové hierarchii.

Druhá polovina 18. století, kdy Tovaryšstvo také v Čechách procházelo složitým obdobím, poskytovala stále ještě úrodnou půdu pro historickou práci. František Pubička (1722-1807) dlouhá léta působil jako řádový historik a v roce 1772 jej české stavy jmenovaly oficiálním historiografem Království českého. Jeho obsáhlé dílo není však dnes již příliš známo. Ignác Cornova (1740-1822), Ital usazený v Praze, jezuitský kazatel a gymnazijní profesor,

získal posléze věhlas především jako historik politických i literárních dějin, jehož syntetizující díla o českých dějinách jsou naplněna humanitními a osvícenskými ideály. Jiní členové řádu bývali pověřováni správou kolejní knihovny ve funkci jejího prefekta, často sloučenou ještě s péčí o knihtiskárnu a kolejní archiv. V souladu s regulemi řádu byla rovněž Klementinská knihovna všem členům společná a sloužila jak scholastikům, tedy těm členům řádu, kteří se po složení prvních řádových slibů věrnosti studiím, tak profesům. Pro uspořádání a katalogizaci knižních fondů znamenalo přínos zejména působení Kryštofa Miklise (1695-1765), který usiloval o sloučení do té doby roztříštěných knižních celků do jednoho fondu, pro nějž navrhl nové schéma uspořádání a zpracoval katalogy. Těžká úloha posléze připadla posledním bibliotekářům jezuitské knihovny v Klementinu, Karlovi Maria Charuelovi (1742-1779) a Leopoldu Šeršníkovi (1747-1814): byli pověřeni její novou katalogizací a přípravou k předání dalším vlastníkům, kterým připadla po zrušení řádu roku 1773.

Předchozí konstatování, že mnohá historiografická díla neztratila ani dnes svou poutavost, platí více méně o jezuitském písemnictví obecně. Tištěné postily a sbírky kázání nás fascinují nejen smělými metaforami a barvitým líčením pekelných strastí i nadpozemských slastí a jsou naplněny myšlenkami z biblických textů a učení církevních Otců, přinášejí odkazy z děl antických filozofů a příměry z antických a světových dějin. Mezi nejoblíbenější patřila díla Jana Barnera (1643-1708) a Daniela Nitsche (1651-1709), nebo sbírka pohřebních kázání Jana Krause (1649-1732).

Poutavě byly psány také polemické a apologetické spisy i kroniky líčící události z české historie.

Velký rozmach zaznamenalo zpracování legend, především o životě českých světců, spojené s vypravováním o jejich zázracích a s apelováním na vlastenectví a poskytování úcty poutním místům s nimi spojeným. Ke starší autorské generaci patřil pražský rodák Mikuláš Salius, jehož legendy o sv. Václavovi, Prokopovi, Ludmile a dalších českých patronek byly pojaty do obsáhlé legendické sbírky českého baroka nazvané Vitae sanctorum. Nejplodnějším autorem v tomto ohledu byl Jiří Ferus, vlastním jménem Plachý (1585-1655), kazatel v kostele Nejsv. Salvátora a správce klementinské tiskárny i knihovny. Jeho publikovaná díla počítáme na desítky: jsou mezi nimi překlady z církevních autorů italských, francouzských a německých i jeho původní tvorba, většinou náboženské polemiky a pojednání, vzdělávací spisy, rozjímání a modlitby, ale především životopisy svatých.

Duchovní i světskou poezii období baroka jezuité hluboce ovlivnili. Z řady vynikajících básníků se zejména Bedřich Bridel (1619-1680) může měřit se slavnými mystiky evropského formátu.

Celou svou činností patřil mezi vrcholné zjevy tohoto období - aktivní misionář, schopný překladatel rozsáhlé erudice a celoevropského rozhledu, profesor rétoriky a poetiky, vášnivý apologeta a kazatel, vynikající prozaik i básník. Především však jeho meditativní lyrické básně psané nádhernou češtinou musí každého citlivého čtenáře dodnes dojímat. Stylistika idylizujících básní jiného jezuity, Felixe Kadlinského (1613-1675), je nám dnes sice již o něco vzdálenější, ale i tak zůstávají čtivé. Vědomí významu slova, psaného či řečeného, přineslo důraz na teoretická díla věnovaná jak rétorice, tak jazykozpytu - hojně byly vydávány učebnice rétoriky, tištěné gramatiky, mluvnice a praktické příručky pro práci s jazykem. Mezi nejoblíbenější patřila v tomto žánru díla Jiřího Konstance (1607-1673) a Matěje Václava Šteyera (1630-1692). Ten byl nejen čtenářsky nejoblíbenějším spisovatelem své generace, kromě jiného také vydavatelem slavného kancionálu a schopným překladatelem, ale stál u zrodu jednoho z nejobdivuhodnějších počinů té doby: vzniku vydavatelství nazvaného „Svatováclavské dědictví". Na přání své matky, zámožné pražské pekařky, založil roku 1669 specifické bratrstvo, které se zaměřilo na vydávání českých katolických knih. Jeho členové se stali doživotními odběrateli knih z produkce, která byla z velké části rozdávána zdarma všem potřebným. Do poloviny 18. století bylo tak rozdáno více než osmdesát tisíc svazků. Dědictví však v pozměněné podobě fungovalo až hluboko do 19. století.

Vrcholných úspěchů dosahovali jezuité také v dramatické tvorbě, aktivní provozování divadelních produkcí patřilo k pravidelnému koloběhu kolejního života. Pojilo se s dalšími aktivitami, jakými bylo organizování procesí, poutí a církevních slavností. Jezuitské školské divadlo mělo však svou specifickou roli také v řádovém výchovně-vzdělávacím procesu, jednoduchá nescénická týdenní či měsíční cvičení ve volné formě deklamace, pořádaná v nejvyšších třídách gymnázií, měla tříbit zejména jazykové znalosti a ústní projev studentů. Často se jednalo o výpravná divadelní představení, mnohdy konaná mimo aulu a přístupná veřejnosti, nebo slavnostní představení předváděná v přítomnosti vysokých církevních a světských hodnostářů, vzácně i císaře s rodinou. Texty jezuitských her zpravidla dlouho nepřežily dobu svého vzniku, stejně tak záznam hudebního doprovodu některých zpěvoher. Jejich témata, která známe zpravidla jen z dochovaných synopsí, jak jsou nazývány tištěné programy s obsahem děje, dodnes udivují pestrostí svých námětů. Velkolepou výpravou a značným počtem účinkujících vynikaly především alegorické holdovací hry, jimiž v koleji uvítali císaře v roce 1558, tedy dva roky po příchodu do Prahy, císaře Ferdinanda I. a v roce 1562 Maxmiliána II. Hrálo se však i pro širší veřejnost: zpráva o první české divadelní hře o sv. Václavovi, která byla roce 1567 předvedena ve svatoklimentské koleji, zdůrazňuje její mimořádný úspěch u dosud spíše zdrženlivých Pražanů. Úspěch pak byl ještě mnohokrát zopakován, slavné je kupříkladu představení hry o proroku Eliášovi z roku 1610. Organizátoři jezuitských divadelních představení ovšem neponechali nic náhodě, k dispozici měli četné teoretické spisy i praktické příručky, například dílo Václava Schwertflera (1652) nebo Jana Drachovského (1660). Největší obliby však dosáhl spis Bohuslava Balbína (1666). Balbín sám byl velmi zdatným režisérem školských inscenací, ale rovněž autorem několika vlastních dramat, známa jsou nejméně tři: o sv. Ludmile, o sv. Vojtěchovi a o Odysseovi. Pozoruhodnou osobností byl bezesporu Kryštof Fischer (1611-1680), vynikající ekonom, úspěšný správce pozemkového majetku celé koleje a autor teoretických ekonomických spisů, jenž se s oblibou věnoval také poezii a dramatické tvorbě. Právě jemu je přisuzováno autorství jedné z nejslavnějších jezuitských divadelních her Justitia et pietatis z roku 1637. K dalším oblíbeným divadelním teoretikům i úspěšným dramatikům patřil Karel Kolčava (1656-1717), jeho školská dramata na rozličné náměty byla počítána na desítky.

Mnohé z těchto her měly také zpívané pasáže - často jen několik výstupů sboru, méně již náročnější sólové party, ani jejich zvládnutí však nečinilo účinkujícím nijaké obtíže. Většina studentů i členů Tovaryšstva byla velmi muzikální a četní z nich patřili k dobrým hudebním umělcům, vždyť bez hudby a zpěvu se neobešla žádná bohoslužba, církevní slavnost ani část divadelních představení. Jezuitské divadlo se odvažovalo i tak náročných děl, jakými byla oratoria a tzv. duchovní opery. Pražští jezuité v průběhu první poloviny 18. století s úspěchem provedli několik italských oratorií. Provozována však byla také oratorní díla skladatelů německých, rakouských a často také skladby domácí. Obdobně tomu bylo s tvorbou hudebně-dramatickou. Velkého ohlasu dosáhlo v r. 1704 předvedení jezuitské hry Via laureata na hudbu Jana Dismase Zelenky (1679-1745). Jak vysoká musela být úroveň jezuitských umělců dokládá úspěch, jehož jezuité spolu se svými studenty dosáhli při nastudování umělecky velmi náročné alegorické hry s názvem Sub olea pacis et palma virtutis. Skladatelem hry na námět Matouše Zilla se stal opět J. D. Zelenka, který byl r. 1723 osobně přítomen jejímu provedení v Klementinu při oslavách české korunovace Karla VI.

 

Jezuité - studie

Jan Jakub Thumer (1644-1726) - Jan Kryštof Sartorius zv. Norimberský (před 1680-po 1739): Jezuitští spisovatelé. Teze, již obhájili Antonín Pubetz a Tomáš Wolff, Národní knihovna ČR, sign. Th. 268 (Praha, 1699 - papír, mědirytina z desky, 597 × 735 mm) Obrazová galerie řádových teologů a filozofů: generál a morální teolog Tirso Gonzáles (1687-1705) shlíží na doktora Franceska Suáreze, působícího v Coimbře. Pod bustami šesti jezuitských kardinálů, původem z Uher (Pazmány), Itálie (Bellarmin, Pallavicino), Rakouska (Nithard) a Španělska, jsou vyobrazeni Lainez a Salmerón. Českou provincii reprezentuje R. Arriaga a dolnoněmeckou A. Tanner - obklopeni jsou zástupem španělských a portugalských filozofů.

S nařízeními tridentského koncilu o úctě obrazů a ostatků, dále pak s řádovými požadavky na vícesmyslové vnímání meditativních témat během exercicií souvisí další skutečnost: značný vliv, který mělo působení jezuitského řádu na výtvarné umění. Do českých dějin se řád zapsal jako stavebník četných skvostů barokní architektury zadávaných předním barokním architektům jako byly dynastie Luragů a Dientzenhoferů, nebo jako zadavatel uměleckých děl v oblasti malířství, grafiky i sochařství. K oblíbeným zpracovatelům zakázek řádu patřili tak vynikající umělci jako Karel Škréta (1610-1674), vrcholný umělec českého výtvarného umění, jehož pojilo hluboké přátelství s Bohuslavem Balbínem. Dalším umělcem ve službách SJ byl Škrétův obdivovatel a následník Jan Jiří Heinsch (1647-1712), rodák z Kladska, pocházející z původně protestantské rodiny. Pro jezuitské kostely, koleje a rezidence zhotovoval monumentální oltářní obrazy i cykly děl věnovaných řádovým světcům, proslul rovněž svou tvorbou portrétní a grafickou. Z výtvarných umělců, kteří byli jako bratři laici členy řádu, je třeba jmenovat především Ignáce Raaba (1715-1787), který se stal dokonce oficiálně uznávaným řádovým malířem. Uplatňoval se zejména jako autor oltářních obrazů, obsáhlých obrazových cyklů ze života světců a autor fresek, ale také jako autor pozoruhodných závěsných obrazů na historizující i světské náměty.

Členové řádu vedle apoštolské činnosti, pedagogického působení a práce odborné, vedle vykonávaní běžných prací souvisejících s provozem institucí či aktuálními potřebami společnosti plnili četné povinnosti související s vykonáváním přidělovaných funkcí a hodností odstupňovaných podle přísné hierarchie. V Klementinu stáli v čele rektoři koleje, jako představený celé provincie působil otec provinciál (praepositus provincialis). V těchto vysokých úřadech se vystřídalo množství významných osobností, z dlouhé řady 66 rektorů klementinské koleje je zde možné jmenovat jen několik: jedním z prvních českých rektorů byl nám již známý Václav Šturm, dále pak Daniel Krupský (1620-1672), Matěj Tanner (1630-1692) a Šimon Schürer (1630-1692). Všichni tři posléze stanuli v čele celé provincie, z řady dalších význačných provinciálů uveďme Daniela Kirchnera (1583-1640), Martina Středu (1587-1649) a Bartoloměje Christelia (1624-1701). Na špici řádové hierarchie stál generál řádu Tovaryšstva Ježíšova, sídlící v Římě a doživotně volený generální kongregací. Za celou dlouhou existenci řádu se jím jen jednou stal jezuita pocházející z Čech - František Retz (1673-1750), který se r. 1730 stal generálem SJ a svůj vysoký úřad zastával celých dvacet let.

V této stati jsem mohla jen stručně zmínit pouze některá jména členů řádu z těch, kteří působili na našem území. Při čtení dochovaných zpráv o činnosti řádu i jeho jednotlivých členů se však bezděky stále vrací jedna myšlenka. Kolik drobných kazatelů, trpělivých učitelů, shovívavých utěšitelů ve smutku a neštěstí, kolik obětavých hrdinů v časech morových epidemií a kolik skromných bratrů-laiků udržujících v chodu každodenní provoz celé obří mašinerie zůstalo pro nás dnes již takřka zapomenutých?

(Text je převzatý z publikace Jezuité a Klementinum, Národní knihovna, 2006)


Výběr použité literatury:

ČORNEJOVÁ, Ivana, FECHTNEROVÁ, Anna. Životopisný slovník pražské univerzity. Filozofická a teologická fakulta 1654-1773. Praha : Univerzita Karlova, 1986.

ČORNEJOVÁ, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách. Praha : Mladá Fronta, 1995.

FECHTNEROVÁ, Anna. Čeští jezuitští misionáři v Rusku. In Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků 5/1988. Praha : Státní knihovna ČSR, 1989, s. 209-230.

FECHTNEROVÁ, Anna, KAŠPAR, Oldřich. Češi, Moravané a Slezané v Novém Světě v 17. a 18. století (Bio-bibliografický přehled). In Folia historica bohemica 13. Praha : Historický ústav ČSAV, 1990. s. 289-325.

KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin : Sv. 2. Praha : Zvon, 1991.

KALISTA, Zdeněk. České baroko : Studie, texty, poznámky. Praha : Evropský literární klub, 1941.

KALISTA, Zdeněk. Cesty ve znamení kříže. Praha : Evropský literární klub, 1941.

RICHTEROVÁ, Alena. Osudy písemné pozůstalosti Bohuslava Balbína. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách. Sborník z konference Památníku národního písemnictví. Köln - Weimar - Wien - Praha, 1992, s. 259-266.

SVATOŠ, Michal. Kontrola četby a distribuce náboženských knih při lidových misiích a misijní knížky v 18. století. In Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. Praha : Univerzita Karlova, 2003. s. 363-384.

VAŠICA, Josef. České literární baroko : Příspěvky k jeho studiu. Praha : Vyšehrad, 1938.

 



 

CITACE:
Richterová, Alena. Význačné osobnosti SJ v českých zemích. Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus61/richterova.htm>. ISSN 1801-5948.

 

Valid HTML 4.01 Transitional

 


 

| nahoru | |obsah| | archiv | | domů |

 | index autorů | | index názvů | | index témat |