|
|
21. listopadu uspořádala
Národní knihovna ČR jakési oficiální rozloučení se všemi, kteří se podíleli
na práci v rámci kooperačního projektu "Zpřístupnění záznamů české knižní
produkce 20. století na Internetu a CD-ROM". Projekt má ovšem přiléhavější,
třebaže zjednodušující mnemotechnický název RETROKON (přesněji RETROKON-BK
ČK). Národní knihovna dokázala vykouzlit velmi milé a jen uměřeně oficiální
dopoledne. Náměstkyně dr. B. Stoklasová a vedoucí OTPR dr. J. Jeřábková
v úvodních projevech neopomněly poděkovat všem spolupracovníkům včetně
těch "v terénu", tedy kolegům z vědeckých knihoven. Poděkování se ale dostalo
pořadatelům i ze stran účastníků. Vždyť jsme měli také o čem hovořit,
nač vzpomínat.
Byly to mnohdy tak či onak
vzrušující chvíle, které jsem prožíval jako pracovník odpovědný za účast
v RETROKONu za Státní vědeckou knihovnu v Ostravě. Národní knihovna se
potřebovala o práci na digitalizaci záznamů s jinými knihovnami podělit
a tak, když na počátku ptáčka lapali ... Netroufám si říci, že nám
pěkně zpívali, ale nějak jsem z úvodního sezení s řediteli a odpovědnými
pracovníky pochopil, že stačí jen šikovně myší přesouvat bibliografické
údaje do jednotlivých polí a podpolí. A jak se to hezky "taguje",
nám také pěkně názorně předvedli. Prý i paní na mateřské dovolené si tím
zpestřují péči o děťátka, že však jsou to děťátka, která sála mléko zkušených
bibliografek, jsem skutečně nepostřehl.
Tak jsem si zavolal dvě
elévky ze jmenné katalogizace a vysvětlil jim, že dostanou důležitou, ale
celkem snadnou práci. Budou tagovat pro "Prahu". Z úvodního školení se
dívky vrátily sice podezřele vážné, ale prý se jim to líbilo. A tak to
začalo. Za krátký čas se počalo v knihovně šuškat, že ty dvě dostaly jeden
počítač a dělají na něm něco děsného s národní bibliografií. Všichni
se na ně chodili dívat, jak na Dalibora do věže. Názorné bloudění v obrazovkách
software ProTagu bylo ostatním srozumitelné asi jako podvojné účetnictví.
Tváře postiženým děvčatům jen hořely, prsty ťukaly do monitoru, ruce listovaly
manuálkem, pak se myška váhavě roztančila po podložce. Zas tak nebezpečně
to ovšem nevypadalo. Pak ale přišel čas prvního známkování a sčítání dvojek.
Hrůza, když i trojka se ukázala, to kolegyně vypadaly jako premiant gymnázia,
který dostal pětku z diktátu. Vždyť se přece tak snažily ...
A tak začaly porady se zkušenými
katalogizátorkami, které léty utržily už nějaký ten šrám v boji s
Nádvorníkem i AACR2, leč zhýčkány TINLIBem neznaly zadolarovaná pole
UNIMARCu. Špitaly si s bibliografkami, které jim soucitně klepaly na skleslá
ramínka. V síti se hojněji rozblikaly elektronické dotazy do Prahy. Zase
se blížilo další čtvrtletí, zase se počítaly hotové záznamy, zpytovalo
svědomí a listovalo se kalendářem, jestli to všechno zdárně stihneme. Kromě
známek se objevily grafy, zvláště obávané, neb v nich každá knihovna měla
své očividné místo a bdělé oko naší paní ředitelky počítalo s nelibostí
pozice chybějící k prvnímu místu. Žádné omluvy, že tentokrát šlo jen o
špatné nastavení údajů, neuspěly...
Práce mezi ostatními kolegy
tak pochopitelně nijak na popularitě nezískávala. Pouty vážícími veslařky
k pomyslné galejní lavici byly termíny, známky, hrozba pokut (penalizace)
a ony stupně vítězů a poražených. Dle zákona schválnosti, tajů přírody,
nebo snad i dle chladného kalkulu (?) odcházejí obě teď již mladé paní
na mateřskou dovolenou. Není třeba podezírat. Povily jistě děti z lásky
pozemské, nikoli z "vášně" k RETROKONu, leč bylo třeba štafetu
práce předat dále. Nevěsty "z rozumu" se našly a manželství s projektem
pokračovalo již celkem plynule dále. A hle, "galejnice" původní i nové
se posléze doznávaly, že svou práci mají rády, že je baví právě to,
že musí být pečlivá, přesná, že vyžaduje stále potýkání se změnou
pravidel a s proměnou záznamů neustále více vzdalujících se dnešnímu "standardu".
I to, že mohou ztratit nejen naději na prémie jako ostatní kolegyně
v knihovně, ale i čest svou a své instituce, bylo jaksi vzrušující. S napjatým
očekáváním byl vždy vyzvedáván nový SyQuest, se zaujetím byly zpytovány
chyby z minulého období a přetřásalo se, jak přísná byla klasifikující
"šifra z Prahy".
Rády mi kolegyně ukazovaly
špeky nikoli vysezené u počítače, leč číhající v obzvláště vykutálených
konvertovaných záznamech, a ujišťovaly, že tentokrát je to opravdu hrozné,
že určitě bude chyb jako máku, že se to prostě přesně nedá, a ať počkám,
že to teprve uvidím pestré hodnocení! Nicméně hodnocení bylo stále lepší
a lepší a s každým novým SyQuestem mi běžely hrdě meldovat, jak málo tentokrát
mají dvojek. Prostě se staly v knihovně uznávanými autoritami na RETROKON,
které stále myslí na "svou Prahu" a na to, jak se ctí obstojí.
Naučil jsem se jejich stesky
poslouchat s tváří mírně účastného profesionála, kýval uvážlivě hlavou,
pomlaskával hrůzou. Leč v duchu už jsem si dělal laskominy, že až
přijde čas, zase budu hrdě paní ředitelce ukazovat krásné vysvědčení za
předchozí čtvrtletí. I ona však pak jen kývala hlavou se samozřejmostí
královny, které pilné včelky ukazují, jaké mají pěkné plástve.
Nechci ovšem zlehčovat a
dělat z této nesmírně užitečné práce adrenalinový sport, vzpomínám
na lopotění s maďarskými záznamy, hledání názvů sudetských vísek,
záhadné pseudonymy apod. Přiznám se, že byť jsem vše prožíval především
v pozici drába s plánem v jedné ruce a kalendářem v druhé, tiše jsem obdivoval
orientaci v labyrintu pravidel a pouček i trpělivé probíhání bludištěm
polí a podpolí. Mnohé jsme prožívali spolu, přesto dodnes jsem vlastně
nepoznal všechna zákoutí, do nichž klikaly.
Jedním z důležitých momentů
proč ale všichni, kdo se na práci u nás podíleli, vzali práci za svou a
měli ji rádi a proč jim bude chybět, určitě nebyla představa slastné fakturace
Comdatu. Daleko spíše to bylo vědomí, že dělají velmi užitečnou práci s
viditelnými výsledky, že je práce spravedlivě hodnocena a s respektem přijímána.
A zde začínají naše díky.
Národní knihovnu pro nás
reprezentovala dr. J. Jeřábková, která měla na starosti doslova vše bibliografické
na vzpomínaném projektu. Ta s námi vždy korektně komunikovala, trpělivě
a většinou i laskavě a rychle odpovídala na elektronické dotazy. Vytvářela
tak pevnou a spolehlivou vazbu, oporu v nejistotách. Dovedla i utěšit,
povzbudit, podpořit.
Firmu Comdat jsme
sice tak často telefony či "maily" neuháněli, ale i zde byla spolupráce
jmenovitě ze strany Mgr. H. Bajerové přímo vzorná. Všechny technické dotazy
byly vždy zodpovězeny v co nejkratším termínu a na profesionální úrovni
. Bylo-li možno, pak i mile a trpělivě.
Z obou "pečovatelských"
pracovišť byl prostě cítit lidský přístup, neponechávající prostor ostychu
nebo tápání. Proto patří oběma institucím naše upřímné díky. Znovu je třeba
opakovat, že spolupráce prostá byrokracie a formálnosti, snažící se o rovnoprávné
vztahy dokáže nejvíce povzbudit. Tedy přesto, že tak zdánlivě náhle končí
práce, na kterou jsme si zvykli a pro niž nám "vyrostly" již ostřílené
profesionálky, přesto, že ani není jasné, zda je knihovna dokáže zařadit
zpět do vlastní práce, neodcházeli jsme z milého dopoledne s trpkostí.
Naopak rozcházeli jsme se jako přátelé, kteří se respektují. Nápad odměnit
pracovníky CD-ROMem na památku i nápad umožnit nám prohlídku zajímavých
historických částí Klementina byl pak velmi krásným gestem a milou tečkou.
