Rok 1999, č. 4, s. 196–199

Návrh doporučení pro knihovnickou legislativu v Evropě. Předběžná verze

Rada Evropy

Výbor pro kulturní spolupráci

Návrh doporučení pro knihovnickou legislativu v Evropě byl zpracován Výborem pro kulturní spolupráci Rady Evropy. Doporučení je v současné době předmětem řady odborných diskusí a stalo se také tématem dvou mezinárodních konferencí (Štrasburk, listopad 1998 a Mnichov, květen 1999). Na toto téma proběhne také ve dnech 19.-20. listopadu 1999 v Praze mezinárodní workshop specialistů ze zemí Středoevropské iniciativy. V další fázi se předpokládá, že Doporučení bude projednáno a přijato radou ministrů kultury Rady Evropy. Věříme, že principy formulované v Doporučení mohou příznivě ovlivnit i přípravu nové knihovnické legislativy v České republice.

Preambule

Rada ministrů v souladu s článkem 15.b Statutu Rady Evropy

požaduje přijetí evropské politiky pro knihovnickou legislativu, a to politiky založené na společných demokratických hodnotách a doporučuje členským státům:

i. přijmout opatření ke knihovnické legislativě, která jsou v souladu s principy v následujícím Doporučení, a uvést do souladu s těmito principy stávající legislativu,

ii. rozšířit Doporučení mezi všechny organizace a osoby, které se touto problematikou zabývají.

I. Svoboda projevu a volný přístup k informacím

1. Knihovna je skutečným naplněním principu svobodného přístupu k informacím a nástrojem, kterým společnost podporuje svobodné vyjadřování myšlenek. Knihovny jsou vytvářeny pro uspokojování potřeb uživatelských skupin a k podpoře jejich práv na přístup k informacím a myšlenkám.

i. Služby knihoven by měly být občanům poskytovány bez ohledu na rasu, národnost, vyznání, kulturní a politické zaměření, věk, tělesné či duševní postižení, pohlaví nebo sexuální orientaci.

ii. Základní služby knihoven financované z veřejných zdrojů by měly být uživatelům poskytovány bezplatně a rovnoprávně, nezávisle na jejich finančních možnostech.

iii. Knihovní fondy by neměly být omezovány a neměl by být zamezován přístup k informační síti, pokud to nezakazuje zákon.

iv. Knihovny by do svých fondů měly získávat materiály a zajišťovat přístup ke zdrojům na základě hodnocení jejich kvality a v souladu s potřebami svého okruhu uživatelů.

v. Knihovní fondy a informační zdroje by měly respektovat různorodost uživatelských potřeb z hlediska obsahu, jazyka a různých formátů dokumentů.

vi. Veřejné knihovny a jiné všeobecně přístupné knihovny slouží současným potřebám uživatelů nabídkou širokého spektra médií. Naopak národní knihovny a jiné knihovny s archivními funkcemi mají povinnost uchovat co možná nejširší rozsah dokumentů a informačních zdrojů pro budoucí generace.

vii. Knihovny by měly usilovat o to, aby přístup ke knihovním fondům a dalším informačním zdrojům byl vysoce kvalitní jak z hlediska intelektuálního, tak i technického.

2. Principy vývoje knihovních sbírek

i. Budování knihovních fondů by mělo být založeno na nezávislém, profesionálním úsudku knihovníka s vyloučením jakéhokoliv politického, sektářského, komerčního nebo jiného deformujícího vlivu a na vzájemné konzultaci s reprezentativními orgány uživatelů, skupin občanů a dalších vzdělávacích, informačních a kulturních institucí.

ii. Politika budování sbírek by měla být soustavně prověřována z hlediska měnících se potřeb a možností. Budování sbírek by mělo být transparentním procesem a jeho zásady by měly být zveřejňovány.

iii. Národnostní menšiny by měly mít zajištěny informační materiály ve svém rodném jazyce, a to jak ty, které se vztahují k jejich vlastní kultuře, tak i ty, které reflektují kulturu celé komunity. Mimo to by měly knihovní fondy reprezentovat kultury menšin ve společnosti.

iv. Servisní místa knihoven by měla být výhodně umístěna tak, aby byla přístupná všem, a měla by být vybavena zařízením umožňujícím uspokojení potřeb nevidomých, neslyšících nebo jinak postižených občanů.

v. Knihovny by měly zajišťovat přístup k materiálům, které nejsou součástí vlastního knihovního fondu, a to prostřednictvím meziknihovních výpůjčních služeb a služeb dodávání dokumentů včetně využití elektronických informačních služeb a informačních sítí.

3. Pokud jde o principy pro přístup k elektronickým sítím, knihovny by měly:

i. plně využít potenciál informačních sítí, zejména Internetu, který zabezpečuje přístup k informacím takovým způsobem, jenž nevyžaduje sbírky tradičních dokumentů;

ii. v zájmu uživatelů usilovat o dosažení elektronického přístupu k informačním zdrojům a také zajistit veřejná přístupová místa s vhodnou úrovní podpory a instruování, aby bylo dosaženo nezávislého využívání informací ze sítí;

iii. neumožnit přístup k internetovým materiálům, které jsou nelegální a v rozporu s platným zákonem. Ve vztahu ke všem ostatním materiálům by měli o tom, ke kterým informacím chtějí mít přístup, rozhodovat uživatelé;

iv. stanovit knihovnická pravidla využívání Internetu v souladu se záměry a cíli zajištění veřejného přístupu k informacím v síti;

v. respektovat v knihovnických pravidlech vztahujících se k elektronickým zdrojům a službám práva uživatele včetně práv na důvěrnost a soukromí;

vi. trvale prověřovat a konzultovat knihovnická pravidla pro veřejně přístupná místa a uplatňování těchto pravidel v praxi, aby se zajistilo dosažení stanovených cílů této služby.

II. Knihovny jako součást národní vydavatelské a informační politiky

4. Knihovnická legislativa a politika by měly:

i. zajistit nezbytný právní statut a profesionální zásady pro všechny typy knihoven v rámci národní informační politiky;

ii. nalézt rovnováhu mezi těžištěm obecných principů a podrobným výčtem standardů a výkonů;

iii. vytvořit základ pro vyjasnění vztahů mezi knihovnami a dalšími zástupci „světa knih“ (tj. autorů, vydavatelů a distributorů) i široké oblasti vědění;

iv. garantovat volný přístup k informacím pro všechny občany. Ten by se měl týkat všech typů informačních nosičů, nejen digitálních informací dostupných na Internetu;

v. zachycovat také jádro základních informačních materiálů, nástrojů a služeb nabízených bezplatně uživatelům;

vi. charakterizovat knihovnické služby jako nezbytný prostředek podpory a vývoje demokracie. Kromě toho by ústřední a místní orgány měly zajistit nezbytné organizační, ekonomické a kontrolní mechanismy umožňující tuto funkci a určit knihovnickým službám jejich odpovídající místo v národní informační politice;

vii. poskytnout pravidla pro měření kvality výkonu různých typů knihoven a jejich poslání.

5. Orgány jednající s vedením knihovny by měly:

i. zajistit jasnou strukturu pro všechny úrovně knihovnického sektoru, vymezit role, povinnosti a odpovědnost jak pro jednotlivé instituce, tak i pro ty, kteří je řídí;

ii. usilovat o vývoj nezbytné infrastruktury k podpoře kooperace mezi různými typy knihoven, uznat speciální poslání a úkoly knihoven v širokém rámci národního informačního zajištění.

6. Služby knihoven. Typy knihoven, úroveň služeb, výkonové ukazatele

i. Zatímco standardy vztahující se k úrovni služeb a budování sbírek by měly být předmětem diskuse, technické standardy a standardy vztahující se k telekomunikacím, elektronickým sítím a podobným zařízením by měly v maximální možné míře usnadňovat národní a mezinárodní výměnu informací.

ii. Národní knihovny by měly sloužit celé knihovnické komunitě stejně jako celé společnosti. Rozšíření zákona o povinném výtisku na všechny typy informačních nosičů včetně digitálních materiálů by se mělo stát nezbytností pro vytvoření spojení mezi zákonem o povinném výtisku a autorským právem. Takový zákon by měl zajišťovat přístup k dokumentům z oblasti povinného výtisku v zájmu potřeb společnosti, a také nabídnout přiměřenou kompenzaci držitelům autorských práv.

iii. Knihovnické služby speciálním skupinám uživatelů by měly být v zákoně nebo nařízeních zdůrazněny a měly by být zajišťovány jak službami všeobecných knihoven, tak i prostřednictvím speciálních knihoven a centralizovaných služeb.

 

7. Financování knihoven. Ústřední a místní orgány

i. Jasně se prokazuje vztah mezi očekávanou úrovní služeb a zajištěním odpovídajících zdrojů, a to nezávisle na typu knihovny a úrovni jejího řízení.

ii. Financování knihoven by mělo být obecnou veřejnou povinností. Částečné financování knihovnických služeb z jiných zdrojů by se nemělo dotýkat profesionální integrity knihovníků a výběru knihovních materiálů a nemělo by porušovat základní principy volného přístupu k některým bezplatným základním službám a jejich nabídce.

iii. Orgány pro řízení knihoven spolu s knihovnami by měly rozvíjet organizační struktury, dohlížecí a kontrolní mechanismy, které by zajišťovaly nejlepší možnou protihodnotu za výdaje vynaložené z veřejných finančních zdrojů na knihovnické služby. K tomuto účelu by měly být navrženy nástroje pro odpovídající měření výkonů a kontrolu kvality různých typů knihoven.

iv. Rozpočty knihoven by měly reflektovat vliv nových technologií a zdroje, které by měly zajistit odpovídající vzdělávání pracovníků a uživatelů nezbytné pro využití nových nástrojů a služeb.

8. Vzdělávání knihovníků

i. Vzdělávání pracovníků knihoven by mělo být do národní legislativy zahrnuto jako povinné pro zajištění knihovnických služeb, aby byl zabezpečen dostatečný počet profesionálních knihovníků a dalšího personálu.

ii. Evropské instituce a národní orgány pro řízení knihoven by měly podporovat vzájemnou výměnu pracovníků knihoven pomocí rozvíjení evropských programů výměny pracovníků.

iii. Evropské studijní programy by se měly zabývat průzkumem nových informačních technologií využívaných v jiných oblastech společnosti včetně jejich vlivu na vývoj digitálních knihovnických služeb.

9. Vnější vztahy

i. Žáci a studenti by se měli učit procesům vyhledávání a nakládání s informacemi s cílem lepšího využívání informačních prostředků dostupných ve výchovném systému a v celé společnosti. Toto by mělo být začleněno do směrnic a učebních plánů na všech úrovních vzdělávacího systému.

ii. Národní orgány pro řízení knihoven by měly uvažovat o vývoji knihovnických služeb v rámci své národní informační politiky jako součásti evropských iniciativ usilujících o sbližování institucí v oblasti archivů, knihoven a muzeí.

III. Knihovny jako aktivní článek

vydavatelského a informačního řetězce

10. Ve smlouvách a zákonech vztahujících se k autorskému právu a právům příbuzným by měly být knihovny financované z veřejných zdrojů chápány jako instituce s veřejnou funkcí, jejichž úlohou je usnadňovat dostupnost a využívání informací.

i. Mělo by se uvažovat o povinnosti vlád na evropské a národní úrovni vymezit právní postavení knihoven v oblasti autorského práva a práv příbuzných.

ii. Knihovnám by mělo být umožněno vykonávat svou veřejnou funkci bez ohledu na druh materiálu, se kterým pracují, tj. ať jde o tištěné, audiovizuální nebo digitální informace. Výjimky z autorského práva používané u tištěných materiálů by měly být aplikovány také u digitálních materiálů.

iii. Politické orgány na evropské a národní úrovni by měly zajistit právní a finanční podmínky garantující neomezený přístup občanů ke kulturním, vědeckým, vzdělávacím a společenským informacím prostřednictvím knihoven bez ohledu na to, jak jsou tyto informace ukládány, předávány nebo distribuovány.

11. Producenti informací, na které se vztahuje autorské právo, a uživatelé informací zastoupení knihovnami musí v daném právním rámci stanovit, které informace budou volně dostupné pro veřejné využití. Za toto využívání by měla být dohodnuta přiměřená finanční kompenzace.

i. Vlády mají zvláštní povinnost umožnit přístup k informacím vyplývajícím z činnosti státní správy.

12. Knihovny by měly usilovat ze všech sil o to, aby informace dostupné v rámci kolektivních smluv, licencí nebo jiných forem byly používány výhradně v souladu s těmito smlouvami.

i. Kolektivní dohadovací orgány, které mají mandát pro jednání s držiteli autorských práv a jejich organizacemi, by měly být ustaveny na mezinárodní, národní, regionální nebo místní úrovni.

ii. Využívání materiálů uvnitř knihovny by mělo být bezplatné. Prohlížení (browsing) v knihovně je povoleno. Platba za prohlížení jednotlivých stránek na monitoru počítače je nepřijatelná.

13. Kopírování pro osobní potřebu nebo studium v knihovnách není překročením autorského zákona.

IV. Ochrana knihovního dědictví

14. Cíle zákona o povinném výtisku by měly být následující:

i. vytváření národních sbírek pro účely ochrany, přenosu a vývoje národní kultury pro budoucí generace;

ii. zpracování a zveřejnění národní bibliografie;

iii. přístup k uchovávaným publikacím.

15. Zákon o povinném výtisku by neměl nahrazovat chybějící státní vydavatelskou a informační politiku. Pro tento účel by měl zákon o povinném výtisku:

i. formulovat závazná pravidla zahrnující povinnost vydavatelů a producentů odevzdávat dokumenty do institucí pověřených funkcí národního depozita; nemá být zabraňováno dobrovolnému uchovávání dokumentů, vede-li k témuž cíli jako závazná pravidla;

ii. zahrnovat všechny druhy publikací;

iii. umožnit, aby depozitní instituce byly schopny zajistit efektivní bibliografické služby a odpovídající zpřístupnění deponovaných publikací, zejména pomocí automatizovaných sítí. Efektivnosti by mělo být dosaženo vybudováním automatizované sítě s využitím nových informačních a komunikačních technologií;

iv. určit, že počet deponovaných tištěných exemplářů má být udržen na rozumné úrovni v rozsahu tří až pěti exemplářů podle národních potřeb. Vzhledem k vysokým nákladům na programy ochrany by mělo být překračování toho množství pro zvukové, audiovizuální, filmové a elektronické dokumenty maximálně omezeno;

v. limitovat počet exemplářů pro deponování u luxusních a vzácných publikací;

vi. určit finanční nebo jiné sankce za neplnění povinností vyplývajících z pravidel týkajících se povinného výtisku;

vii. jako kompenzaci za odevzdávání povinných výtisků určit poskytování pohotových a úplných národních bibliografických služeb. V některých případech může povinný výtisk napomáhat zřízení archivů pro vydavatele;

viii. umožnit, aby modely spolupráce depozitních institucí byly dále analyzovány a podporovány;

ix. vyžadovat další výzkum právních, technických a finančních aspektů u povinného výtisku elektronických publikací.

16. S ohledem na otázky překračující rámec písemného dědictví je nezbytné doporučit, aby Rada Evropy:

i. vyzvala členské státy, ve kterých ještě není písemné dědictví, ať už umístěné v knihovnách nebo jinde, zahrnuto mezi kulturní statky nebo zařazeno do seznamu kulturních památek, aby tak učinily a aby je chránily směrnicemi o kontrole vývozu; zvláště pokud jde o knihovnické dokumenty tohoto typu, mělo by být zamezeno jejich trvalému vývozu;

ii. upravila dohodu UNIDROIT z roku 1995 o odcizených nebo ilegálně vyvezených kulturních předmětech v souladu s doporučením č. 1372 schůze Rady Evropy z roku 1998 o otázkách krádeže nebo ilegálního vývozu;

iii. vyzvala členské státy k vytvoření národních pravidel pro kontrolu vývozu a dovozu kulturních památek v souladu s pokyny Rady Evropy (Směrnice Rady z 9. 12. 1992 a následující texty);

iv. požadovala zintenzivnění administrativní a právní spolupráce v oblasti písemného dědictví z hlediska jeho mimořádné zranitelnosti;

v. podporovala programy pro zajištění informací a přístupu k písemným památkám, které byly přemístěny během druhé světové války.

 

Přeložil Vít Richter

Národní knihovna ČR