Rok 2004, roč. 15, č. 3, s. 172-177

Augustin Merta očima přátel, kolegů, žáků

Redakce oslovila několik odborníků, kteří se setkali s Augustinem Mertou – nebo alespoň s jeho dílem – během své profesní kariéry. Výsledkem je pestrá mozaika názorů, náhledů a zážitků, které se vztahují k Mertově dílu a osobnosti. Přestože každý z autorů přináší ve svém textu svou osobitou – a v řadě případů i velmi osobní – zkušenost ze setkávání s Augustinem Mertou, v jednom se shodují všichni: Augustin Merta je nejen vynikajícím odborníkem s jedinečným vlivem na vývoj našeho oboru, ale i inspirující osobností s pevným charakterem a schopností hlubokých a dlouhodobých mezilidských vztahů.

Poznámka:

Texty jsou řazeny podle data setkání autora s A. Mertou (chronologicky vzestupně).

Ing. Augustin Merta, Csc., doyen české informační vědy (Ladislav Kofnovec)

Ing. Augustin Merta, CSc., patří k nejvýznamnějším osobnostem našeho oboru. O jeho váze svědčí mj. i to, že je jedním z několika málo našich informačních pracovníků a knihovníků, kteří jsou zařazeni do české encyklopedie Diderot (1999). Encyklopedie A. Mertu uvádí jako českého informatika, který se zabývá „teoretickými a pragmatickými aspekty literární tvorby, oběhem a působením odborných informací ve vědě a v průmyslu“ [M7]. To je poměrně odpovídající charakteristika.

Shodou okolností je jubilant o deset let starší než já, narodil se v roce 1914. Za války byl příslušníkem československé armády ve Velké Británii. Po roce 1945 jsem se s ním setkal jako s posluchačem Vysoké školy politické a sociální v Praze. Mertovo působení jako u mnohých jeho současníků začíná orientací na „technologii“ informační práce, na metodiku převážně institucionální komunikace odborných informací, na její formy a optimalizaci, pokračuje dále se zvyšujícím se podílem práce teoretické a výzkumné a vyvrcholuje zprostředkováním získaných poznatků mladé generaci v rámci činnosti pedagogické. Tato pedagogická činnost se samozřejmě neomezovala pouze na třetí etapu Mertovy životní dráhy. Setkávali jsme se s ním na řadě akcí, jako byly přednášky, konference a sympozia, organizovaná Československou vědeckotechnickou společností (ČSVTS) i jinými organizacemi u nás i v zahraničí. Stejně tak jako činnost pedagogická, také zájem o aktivní uskutečňování mezinárodní spolupráce (v mnohem obtížnějších podmínkách, než jak je to možné v současné době) prolíná celou Mertovu odbornou kariéru. Jistě mu k tomu napomáhala nejen schopnost abstraktního myšlení, ale i jeho vynikající jazykové vybavení a vyjadřovací schopnosti.

Pozoruhodná je i Mertova publikační činnost: jeho celková osobní bibliografie čítá téměř 180 prací (včetně cizojazyčných) včetně celé řady zasvěcených recenzí významných odborných prací vydaných u nás i v zahraničí. Jeho kandidátská práce Společenské aspekty komunikace odborných informací ve vědě [6], vydaná v roce 1970 pod zkráceným názvem (Společenské aspekty komunikace odborných informací [10]), je zásadním, dodnes inspirativním příspěvkem k teorii informační vědy. Přestože většinu odborných prací A. Merta publikoval sám, připomeňme i některé jeho spolupracovníky, se kterými se spoluautorsky podílel na některých příspěvcích: Jiří Toman, Jiří Spirit, Ladislav Kofnovec, Rudolf Vlasák, Marie Königová, Marek Cigánik, Otto Sechser, Josef Mojžíšek a ovšem i manželka Dagmar (v případě anglicko-českého slovníku knihovnictví a informatiky).

A. Merta zahájil svou odbornou činnost jako greenhorn oboru v n. p. Kovofiniš ve funkci vedoucího dokumentačního oddělení. Dále pracoval jako vedoucí studijního oddělení v Technicko-organizačním výzkumném ústavu strojírenském (TOVÚS), kde vyšla v roce 1955 jeho monografie Teorie a praxe bibliografického zpravodajství [58], která navázala na starší publikaci téhož názvu z roku 1953, vydanou Ministerstvem strojírenství [56]. V souvislosti se svou novou funkcí vedoucího střediska VTEI a patentů v n. p. Chirana absolvoval na Vysokém učení technickém v Brně studium patentového inženýrství.

Samostatnou kapitolou v Mertově profesionální kariéře byla jeho činnost ve Středisku pro vynálezy a vědecké informace ČSAV, kde úzce spolupracoval s Jiřím Tomanem, a to zejména na projektu analýzy situace informačního zabezpečení všech tehdejších pracovišť ČSAV; po projednání závěrů analýzy došlo k postupné optimalizaci činnosti a struktury sítě knihoven a informačních útvarů fungujících v rámci ČSAV.

Opět ve spolupráci s J. Tomanem se A. Merta podílel na projektu čtyř metod mechanické selekce informací – tzv. systému INDORES. Tento projekt byl mj. tématem Mertova referátu na Druhé anglo-české konferenci informačních specialistů, která se konala v Londýně v roce 1967 [118]. Tato konference navazovala na třídenní Malé setkání československých a britských informačních specialistů, které se konalo z iniciativy našich odborníků v Liblicích [114]. Uskutečnění tohoto setkání bylo v roce 1966 velkým úspěchem, na jehož přípravě a realizaci se významnou měrou aktivně podílel i A. Merta, který byl mj. i moderátorem jedné z panelových diskusí. Konference byla významným signálem rozšíření kontaktů našich odborníků na Západ v době, kdy největší část naší mezinárodní spolupráce probíhala po linii členských zemí RVHP. Význam, který byl setkání přikládán, byl zřejmý i z účasti československých zástupců a přednášejících, jimiž byli např. M. Guth, V. Štefánik, K. Havlíček st., J. Toman, A. Derfl, I. Wiesenberger, J. Hajdušek, J. Wanke, A. Vejsová, L. Kofnovec a další. Ze zahraničí se setkání zúčastnilo celkem 13 odborníků, mezi jinými např. E. J. Coates, D. J. Foskett, J. Martin (Aslib) a další.

V letech 1968–1970 pracoval A. Merta v Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (ÚVTEI) jako vědecký sekretář a později jako ředitel úseku výzkumu a racionalizace soustavy VTEI. Po dobu svého působení v ÚVTEI byl mým bezprostředním nadřízeným. V této pozici A. Merta využil svých zkušeností a invence k bližší formulaci potenciálních cílů, jichž mělo být dosaženo při řešení příslušných výzkumných úkolů programu státní informační politiky L-1-09. Snažil se dobudovat profesionální výzkumný tým a sám se aktivně zapojil do řešení úkolů a zejména do koncepčního vedení prací. V průběhu svého působení v ÚVTEI pokračoval v publikování svých prací v odborném tisku. V té době byl také uveřejněn náš společný článek „Internacionalizační tendence na úseku VTEI“ [90], který seznamoval čtenáře s tehdejšími progresivními tendencemi v mezinárodní a celosvětové spolupráci. Vedle úvodní části o spolupráci členských zemí RVHP byla jeho převážná část věnována aktivitám UNESCO a zejména vývoji navrhovaného celosvětového systému vědeckých informací UNISIST. Zvláštní pozornost byla zaměřena na spolupráci v oblasti VTEI v západních zemích a především byly poskytnuty bližší informace o vybraných informačních systémech CAS (CA Condensates), INSPEC, MEDLARS a INIS i o aktivitách OECD, která v té době vytvořila samostatnou Skupinu pro politiku v oblasti VTI.

Po odchodu do odbojářského důchodu v roce 1971 pokračoval A. Merta nejen ve své odborné a publikační činnosti, ale věnoval se s velkým nasazením především činnosti pedagogické.

I když jsem s A. Mertou strávil jen poměrně krátkou dobu svého profesního života, poznal jsem jej jako velmi korektního partnera, se kterým je možno spolupracovat na čestné slovo. Znal dokonale jazyk, měl sice někdy trochu tendenci hovořit jistým profesorským způsobem, ale na druhou stranu občas ozvláštňoval svou řeč nářečními prvky. Uměl si získávat lidi a budit v nich respekt, zejména u vyšších nadřízených, zvláště pokud na vedoucích místech působili převážně díky svým politickým konexím. Jak se kdysi říkávalo, býval „v kolektivu oblíben“ a uznáván svými spolupracovníky nejen pro své odborné kvality a znalosti, ale i pro své osobní vlastnosti. Byl dobrým vedoucím s úspěšnými řídicími schopnostmi a metodami. Byl schopen se operativně přizpůsobit situaci a hledat optimální řešení problémů. Dnes by možná byl úspěšný i v politice. Jeho zkušenosti a schopnosti ho činily rovnocenným partnerem a úspěšným protivníkem všech byrokratů ve špatném slova smyslu.

Ba co víc, Gusta Merta byl a stále je slušný člověk.

Závěrem je třeba říci, že Ing. Augustin Merta, CSc., se zasloužil o rozvoj informační činnosti a knihovnictví i informační vědy, dříve označované jako informatiky, u nás a současně i o to, že jsme se v této oblasti důstojně zařadili mezi naše kolegy a kolegyně ve vyspělých zemích. Jsem přesvědčen, že od poloviny 50. let, kdy začala vycházet jeho stále více zářící hvězda, si oprávněně zaslouží přední místo na československém knihovnicko-informačním Olympu.

Milý Gusto, přeji Ti k Tvému slavnému výročí mnoho spokojenosti a zdraví i dostatek síly a energie do další tvůrčí práce!

Setkávání s Augustinem Mertou (Jiří Cejpek)

Osobní setkávání se známými a přáteli, s nimiž sdílíme příbuznou „krevní skupinu“ svého smýšlení, patří nesporně k nejcennějším životním hodnotám. Žádná zprostředkovaná komunikace, které v současné době valem přibývá, je nemůže plnohodnotně nahradit. Takových osobních setkání jsem zažil s Augustinem Mertou po dobu uplynulých padesáti let bezpočet. Uvedu a pokusím se zhodnotit alespoň ta, která mi nejvíce utkvěla v paměti.

Augustina Mertu jsem poznal v roce 1953, kdy jako externí spolupracovník nastoupil na tehdejší katedru knihovnictví a vědeckých informací. Já tehdy pětadvacetiletý mladík s čerstvou zkušeností dvouleté vojenské služby za Čepičky a s odporem ke všemu vojenskému, on o 14 let starší, téměř čtyřicátník, který na svém útěku z protektorátu prošel útrapami španělského koncentračního tábora a později zkušenostmi tankisty západní československé zahraniční armády se zážitky ze skutečné války. Na tomto místě musím poznamenat, že tehdejší vedoucí katedry Jaroslav Drtina projevil v 1. polovině 50. let přijetím Merty jako externího spolupracovníka značnou odvahu, neboť tehdejší komunistická moc tyto hrdiny západního odboje 2. světové války nemilosrdně pronásledovala.

Zpočátku byly moje vztahy s Augustinem Mertou vzhledem k rozdílnosti věku a životních osudů spíše pouze kolegiální. Velmi jsem si vážil toho, když mi Merta nabídl tykání – to byl zřejmě první průlom v našich vztazích. Výrazně nás také sblížil politický vývoj zvláště 2. poloviny 60. let a pak můj nucený odchod z Univerzity Karlovy po roce 1968. To, co nás názorově a odborně sbližovalo, bylo přesvědčení, že informačně-komunikační procesy je nutno chápat nikoli jen jako procesy technologické, ale i jako procesy se širším sociálním kontextem, které mají nezanedbatelný vliv jak na psychiku jedince, tak na charakter společnosti.

Právě v období normalizace docházelo k našemu častějšímu setkávání. Ovšem nikoli už na půdě akademické, ale mimo ni. Roky normalizace, které jsem nuceně strávil mimo akademické prostředí, se přitom pro mne staly, aniž jsem si to tehdy uvědomoval, přípravou na dekádu let devadesátých. Jako mnohé, co činila normalizační moc, se paradoxně obrátilo proti jejím původním záměrům. Tou přípravou byla především intenzivní četba (zejména naučné) samizdatové a exilové literatury. K tomuto sebevzdělávání však také náležela setkávání zcela neformální skupiny předních specialistů našeho oboru na půdě tehdejšího Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, která – kromě letních měsíců – probíhala zpravidla každý první čtvrtek v měsíci po dobu více než osmi let. „Otci zakladateli“ této skupiny byli Augustin Merta, Ivan Wiesenberger, Jiří Toman a snad se k iniciátorům těchto setkávání mohu počítat i já. V této skupině se často diskutovalo nejen na vysoké odborné úrovni, ale také poměrně dost svobodně, často i dost kriticky o tehdejších politických poměrech. Na setkání skupiny vždy jeden z účastníků nadhodil v krátké přednášce aktuální odborný problém, o němž se pak třeba i tři hodiny diskutovalo. Ve skupině se vystřídalo mnoho lidí, jedni byli přizváni pouze jednorázově, jiní z ní po čase odešli, noví přicházeli. Jádro jejích účastníků však zůstávalo poměrně stabilní. Pro mne to byla jakási druhá univerzita. Merta měl již v té době i v této skupině vysokou odbornou autoritu.

V listopadu 1989 se na mne obrátili studenti 1. ročníku katedry vědeckých informací a knihovnictví s výzvou, abych se vrátil na univerzitu. Tehdy jsem stál na samotné hranici svého důchodového věku a Merta nedlouho předtím oslavil své 75. narozeniny. Na otázku, zda jsem ochoten předstoupit před studenty, abych jim přednesl svou představu o blízké budoucnosti studijního oboru vědeckých informací a knihovnictví v demokratické společnosti, jsem po delší debatě se studentskou dvojicí nakonec souhlasně přikývl.

První příležitost k tomu se naskytla již 3. prosince, ale ještě nikoli v prostorách pražského Karolina, kde tehdy katedra sídlila, ale v blízké kavárně Obecního domu. Ovzduší mimo tehdejší oficiální strukturu zavánělo poněkud spiklenecky, ale bylo už naplněno onou zvláštní neopakovatelnou euforií tehdejších dnů, která pak vydržela ještě pár měsíců. Na toto setkání byli studentskými organizátory kromě studentů pozváni jako jedni z mála dosavadních učitelů také Dagmar a Augustin Mertovi, což svědčilo v tehdejší vypjaté době o velké důvěře studentů k této manželské dvojici. Za účasti několika desítek studentů jsem v tomto prostředí poprvé přednesl v hrubých rysech pár slov o tom, jak by se měla změnit příprava posluchačů oboru vědeckých informací a knihovnictví na Univerzitě Karlově. Debata byla otevřená a přínos manželů Mertových byl značný. Jako vedoucí katedry v letech 1990–1994 jsem velmi litoval, že jsem je oba už nezastihl jako stálé členy katedry.

Ze svého postavení vedoucího katedry jsem na počátku 90. let usiloval o to, aby byla Mertovi umožněna habilitace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde léta působil a obhájil svou kandidátskou práci. Kopii svého obsáhlého dopisu tehdejšímu proděkanovi pro rehabilitace Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pečlivě uchovávám. Přesto, že příslušná rehabilitační komise tehdy vycházela takovým žádostem vstříc – např. v případě dr. Ivana Wiesenbergera se obdobný návrh setkal s úspěchem – byla žádost o dodatečnou habilitaci Ing. Merty z ryze formálních důvodů zamítnuta. Považoval jsem to za nespravedlnost a za jeden ze svých neúspěchů.

V 90. letech a na počátku nového století jsme se pak s Augustinem Mertou setkávali několikrát do roka, a to stále častěji nikoli už v Praze, ale na chalupě manželů Mertových v Mezihoří na Benešovsku, v jedné z nejkrásnějších vesnic, jaké jsem v životě poznal. Tam se Mertovi posléze natrvalo přestěhovali. Náhoda rozhodla, že naše chata je od jejich chalupy vzdálena tři čtvrtě hodiny pěší chůze.

Naše odborné debaty nikdy nebyly povrchní a plané. Sbližovalo nás pevné přesvědčení, které Merta projevil už ve své kandidátské práci Společenské aspekty komunikace odborných informací ve vědě [6], totiž že zprostředkování znakově zaznamenaných znalostí, zkušeností, příběhů a prožitků prostřednictvím knihoven, informačních středisek a databází, zkrátka toho, co odborně nazýváme potenciálními informacemi, nemůže být jenom záležitostí technickou a technologickou, ale že je to hluboce společenský a ambivalentní proces s vážnými příznivými, ale i možnými negativními důsledky.

Ing. Augustin Merta, CSc. – zakladatel, inspirátor, rádce, přítel (Marie Königová)

S Gustou Mertou jsem se setkala poprvé, když jsme oba pracovali v Československé akademii věd. Gusta Merta působil na informačním pracovišti ČSAV společně s PhDr. Jiřím Tomanem; docházeli na jednotlivé ústavy a seznamovali pracovníky s možnostmi, které jim informační středisko a knihovna může poskytnout. Bylo to takové „informační minimum“ pro vědecké pracovníky. Pracovala jsem v těch letech (1962–1967) v Ústavu pro jazyk český a přednáška Gusty Merty mě velice oslovila – zejména svou odborností proloženou humorem, neformálním způsobem podání i zájmem o konkrétní informační potřeby jednotlivých pracovníků – a vlastně posléze nasměrovala do práce ve VTEI.

Téměř veškeré dění v tehdejší době bylo propojeno s politickou situací. V létech, o nichž hovořím, začala mírná politická obleva. Bylo možné dokonce vyjet na pozvání partnerských institucí do „západních“ zemí apod. Tak se stalo, že PhDr. Luboš Doležel, vedoucí našeho týmu v Ústavu pro jazyk český, který se zabýval kvantitativním popisem soudobé češtiny, odjel oficiálně do USA. Nové vedení oddělení matematické lingvistiky přestalo být ku podivu matematickým metodám nakloněno a já si začala hledat novou práci. Bez velkých oklik jsem se dostala do nově vznikajícího týmu v oddělení výzkumu a racionalizace v ÚVTEI. Vedoucím tohoto oddělení byl v té době (1969–1970) právě Ing. Augustin Merta, s nímž jsem pak spolupracovala dlouhá léta, a to nejen v tomto útvaru, ale posléze i na tehdejší katedře vědeckých informací a knihovnictví FF UK.

Byla to spolupráce nesmírně tvůrčí především proto, že Gusta Merta byl profesionál v tom nejlepším slova smyslu. Naučil mě skutečné vědecké přípravě odborné práce, např. tím, že s námi každý týden prošel zahraniční odborné časopisy a rozdělil články, které si máme prostudovat a pak mu o nich poreferovat. Inspiroval nás také k publikační činnosti. ÚVTEI vydávalo časopis Československá informatika a učební texty pro soustavu VTEI. Naše příspěvky zaštítěné posouzením Gusty Merty byly vždy ochotně přijímány. Jeho jméno bylo zárukou kvality.

Nemohu nevzpomenout také na obhajobu kandidátské práce Gusty Merty na Filozofické fakultě UK. Byl prvním z oboru, kdo s informační tematikou na Filozofické fakultě prorazil. Přísnou komisi okouzlil svým typickým brilantním vystoupením a uměním vyložit problematiku srozumitelně, ale odborně na úrovni. I když komise vlastně další nový obor na FF nechtěla, musela ho akceptovat.

Gusta Merta prakticky celý svůj tvůrčí život, ať už působil kdekoliv, doprovázel přednáškovou činností. Tenkrát se tomu říkalo nehezky “školení“. Byly to vlastně odborné informační semináře a cvičení v nejnovějších metodách práce s informacemi. Gusta Merta byl také první, kdo do výzkumných úkolů v ÚVTEI zapojil dva univerzitní lingvistické týmy, z nichž jeden vedl doc. Petr Sgall a druhý doc. Pavel Novák. Uvědomil si zcela logicky, že práce informační je především prací s jazykem, a vytvořil proto prostředí, ve kterém bylo možné převádět výsledky teoretických vědeckých studií do praxe. Dalším originálním přínosem pro informační obor bylo také zapojení telekomunikačního odborníka do výzkumných úkolů. V té době se nám nikomu ještě ani nesnilo o budoucím průniku počítačů do každodenní práce. Gusta Merta byl i v této oblasti o krok napřed.

Ráda také vzpomínám na naši spolupráci na katedře, nyní Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK, kde jsem začala externě učit v roce 1974 právě na popud Gusty Merty. On přesvědčil tehdejšího vedoucího katedry Jiřího Kábrta, že bez matematických metod a studia teorie systémů bude obor zastarávat.

Gusta Merta byl bez nadsázky zakladatelem informační vědy u nás. Zval také zahraniční odborníky, a to jak z Východu (VINITI), tak ze západních pracovišť. Asi nemusím zdůrazňovat, jak tato setkání pro nás byla důležitá. Gusta byl náročným, avšak laskavým zkoušejícím. První formuloval rigorózní okruhy, podle nichž se řada našich doktorandů připravovala. Dlouhá léta bojoval o zařazení informační vědy mezi obory, v nichž lze získávat vědecké a pedagogické hodnosti. To ovšem v letech totality nebylo nikterak jednoduché. Kybernetika, z níž tehdy náš obor vycházel, měla stále ještě nálepku „buržoazní pavědy“, proto k aprobaci oboru došlo až po roce 1989.

To, jak významnou úlohu sehrály Mertovy práce pro náš obor, vyplývá mj. také z toho, že jeho základní publikace Společenské aspekty komunikace odborných informací byla zařazena na CD-ROM Informační studia a knihovnictví v elektronických textech I. vydaný v r. 2001 [10]. Tato Mertova práce je dodnes důležitým studijním materiálem pro studenty i doktorandy oboru. Po roce 1990 se Gusta Merta také velmi výrazně podílel na přepracování studijních programů našeho oboru. Spolupracoval i na propojení studia s praxí, zejména s praxí na špičkových informačních pracovištích, později pak i zahraničních.

Malá vzpomínka na oslavu Gustových sedmdesátých narozenin v r. 1984 mě vede k tomu, jaký dárek jsme mu jako katedra dali. Byly to běžecké lyže. Prostě dostat k sedmdesátinám běžky bylo vzhledem k vynikající fyzické kondici oslavence zcela na místě. Co mu tedy popřát k devadesátinám? Nadále tak skvělou kondici, duševní i fyzickou, a to opravdu a upřímně z celého srdce.

Trvalejší než kov – k devadesátinám Ing. Augustina Merty, CSc. (Jiří Kábrt)

Pokaždé, když sedám ke svému pracovnímu stolu, hledí na mne z protilehlé police knihovny zelenými deskami Společenských aspektů komunikace odborných informací Augustin Merta. Věnování uvnitř určuje přibližné datum doby, kdy jsme se spolu seznámili: 23. IV. –70. Už předtím to však bylo při vydání speciálního „československého“ sešitu anglického měsíčníku The Library World v září 1967 [80] a při tehdejších jistě mnoha rozmanitých iniciačních diskusích a studiích o problematice společenské funkce knihovnictví, bibliografie a vědeckých informacích. Merta tady vedle Tomana, Spirita, Wiesenbergera i Gutha předznamenával nové směry myšlení v souvislosti s aktuálními tendencemi tzv. vědecko-technické revoluce, které bořily zeď nepochopení mezi knihovnictvím a rodící se dokumentací 50. let. V tom smyslu sehrál také významnou úlohu v nové orientaci tehdejší katedry vědeckých informací a knihovnictví (dnes Ústav informační studií a knihovnictví FF UK), jejíž se stal později významnou vědecko-výzkumnou oporou. Když jsem v r. 1980 publikoval v příloze časopisu Čtenář Knihovnictví a bibliografie Kovářovu stať k Mertovým 65. narozeninám [M2], byl již jubilant po mnohaleté předcházející externí spolupráci interním členem katedry.

V době, kdy se také na vysokoškolských pracovištích začala soustavně rozvíjet vědecko-výzkumná činnost, znamenal Mertův příchod na katedru vědeckých informací a knihovnictví významnou intelektuální posilu jak její vědecko-výzkumné práce, tak s ní související pedagogické a konzultační činnosti. Vážil jsem si toho a jsem za to Gustovi vděčen.

Gusta je nadán neobyčejně pevným charakterem a spolehlivým psychickým a fyzickým aparátem, který se mu v mnoha ohledech jeho profesní kariéry, ale nepochybně i osobního života vyplatil. Zdálo se, že je stabilní, stále touž hodnotou a oporou. Byl pro mne Gusta „aere perennius“*), což svými devadesátinami ostatně nyní potvrzuje.

Vzpomínám, kolik složitých jednání ve prospěch rozvoje informačních systémů a informační výchovy na vysokých školách s ledovou tváří vedl a ustál. Nejednou jsem jich účastnil – nehnulo s ním nic: měl neotřesitelnou mysl i zdraví.

Milý Gusto,

na začátku této vzpomínky je Tvé věnování: 23. IV –70; uplynulo jen něco víc než tři desítky let. Jakého zvratu a závratného vývoje se naše obory dočkaly, bylo v té době jen tušené. Přispěl jsi k tomu podstatnou měrou. Díky !

Poznámka:

* Z lat. citátu Exegi monumentum aere perennius (Horatius, Ódy III, 30, 1) – Trvalejší než kov pomník jsem postavil.

Augustin Merta – osobnost a vize (Rudolf Vlasák)

Obory se rozvíjejí především díky osobnostem a jejich vizím. Jsou velké a slavné obory, jako medicína, fyzika, ekonomie, v nichž se celospolečensky proslavují osobnosti jako Albert Schweitzer, Albert Einstein či Joseph Stieglitz*), a jsou obory, s nimiž sice takové světodějné objevy a vynálezy nejsou spojeny, ale bez nichž by uvedené „big sciences“ nevzkvétaly. Jedním z nich je nepochybně obor, vzniklý jako knihovnictví, který se ve věku vědy a techniky v jedné větvi rozvíjí přes „dokumentaci“ do profese, která s využitím nejmodernější výpočetní a komunikační techniky zabezpečuje pro veškeré vědy a jiné odbornosti informace. I tento obor má své osobnosti, kterým – díky vizím, jež prosadily – vděčí za rozvoj a koneckonců i za určitou společenskou prestiž. Pro české prostředí tou klíčovou osobností – s vizí, která u nás změnila celé pojetí oboru ve směru, kterým se ubíraly už v 60. letech 20. století ty nejvyspělejší západní demokracie – je nepochybně Augustin Merta. Měl jsem to štěstí, že jsem mu byl v jednom sice krátkém, ale v mém a troufám si říci i jeho odborném životě a ve vývoji našeho oboru významném období, nablízku. Bylo to na přelomu 60. a 70. let, v době pro naši zemi politicky osudových dějinných událostí souvisejících s rokem 1968.

V roce 1966, kdy i u nás konečně započal určitý demokratizační politický proud, se začala naplňovat jedna z Mertových vizí: nejen že bylo založeno Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (ÚVTEI) jako „hlava“ rozvíjející se soustavy středisek VTEI, ale v jeho rámci byl také založen oficiální výzkum a vývoj ve směru, který u nás prosazoval jako jeden z prvních právě Ing. Merta, totiž využití tehdy zcela nové a málokým v oboru pochopené počítačové techniky. Velmi charakteristický pro tu dobu byl název jednoho z jeho článků z roku 1964 – „Nebojme se počítačů“ [108], kterým tak prozíravě odhaloval před naší odbornou veřejností ještě málokým tušené perspektivy. A nebylo náhodou, že se sám nakonec ujal řízení celého státního výzkumného úkolu v jeho vrcholné etapě, v těsně pookupační, ale ještě předprověrkové, českým „jarem 1968“ ovlivněné krátké epizodě naší historie. Jako ředitel tehdy velmi významného úseku výzkumu a racionalizace v ÚVTEI vytvořil a orientoval výzkumné týmy na skutečně nosné směry vývoje oboru. Z pracovníků, kteří zde pod jeho vedením vyvíjeli nové, na tehdejší dobu vyspělé metody a technologie práce s vědecko-technickými informacemi, jmenujme např. Marii Königovou, Ladislava Kofnovce, Dušana Simandla, Jiřího Fogla, Petra Lukavce, Ottu Sechsera, Jindřicha Hermanna, Josefa Mojžíška a Josefa Vondru.

Pokládal jsem za ještě nezaslouženou čest, že jsem byl na začátku roku 1969 jako mladý nadšenec pro počítače do této společnosti přizván. A byl to právě Ing. Merta, který – jako odborník uznávaný také na Západě, konkrétně v Anglii – trval na západní orientaci našeho výzkumu, na studiu tamní literatury a který k nám do výzkumu a vývoje jako člen redakce časopisu Information Storage and Retrieval přinášel ty nejvýznamnější impulsy. Pro vývoj naší informační scény nejen v 70. letech, ale i v celém zbytku století pokládám za rozhodující moment, kdy nám Ing. Merta předložil příklad tehdy zcela nové magnetopáskové služby INSPEC (Information Services in Physics, Electronics and Computer Science). Naše nová koncepce automatizace systému VTEI tím dostala definitivní obrys. Začali jsme pod vedením mého spolupracovníka na systému KOMPAS, vynikajícího programátora a zejména koncepčně myslícího odborníka Ing. Jiřího Budila, který mne do Mertova výzkumu v ÚVTEI následoval, vyvíjet Unifikovaný softwarový systém (USS), založený na světových trendech uplatnění komunikativním formátu, jehož hlavní funkcí bylo provozovat rešerše typu SDI podle tisíců profilů uživatelů z nejrůznějších odvětví z celé republiky. A nešlo o domácí, prokazatelně neefektivní produkci dokumentačních záznamů, ale o řadu právě vznikajících databází produkovaných v USA a Velké Británii, které zachycovaly skutečně reprezentativním způsobem celosvětovou literární produkci ve všech významných průmyslových i přírodovědných odvětvích a oborech. Kromě databáze INSPEC to byly především databáze CA-Condensates (dnes CHEMBASE) a CIN, COMPENDEX, INIS, WPI, Polution Abstracts, ENVIROTAPES, později FSTA, EMBASE, AGRIS a další, které se k nám i v tehdejší normalizační politické situaci dovážely a smysluplně využívaly.

I když v následujících letech dopadly politické důsledky okupace ze srpna roku 1968 na personální strukturu v ÚVTEI tak, že Ing. Merta už nemohl stát v čele výzkumu a přišli nás řídit noví vedoucí, nastoupený trend se podařilo nejen udržet, ale navíc, vzhledem k dobovým podmínkám, až neuvěřitelně rozvinout (to se ovšem týkalo pouze technicky, nikoli humanitně orientované informatizace VTEI). Vytvořili jsme západně orientovaný systém vědecko-technických informačních služeb, jehož Ústřední technická základna – jako inženýrské počítačové centrum umístěné v nově a k tomu účelu postavené budově ÚVTEI v Praze na Žižkově (naproti Vysoké škole ekonomické, dnes v budově sídlí Ministerstvo informatiky ČR) – zprostředkovávala pro celou tehdejší federaci přístup tisíců našich výzkumných a vývojových pracovníků do informačních databází, dovážených i online vystavovaných v databázových centrech USA, Velké Británie, Německé spolkové republiky, Francie, Švýcarska a Rakouska. Naplnila se tak de facto původní Mertova vize „totálního“ a přitom racionálního nasazení dostupné výpočetní a telekomunikační techniky v našich podmínkách a současně využití západních informačních produktů, jakými byly původně magnetopáskové služby a později online zpřístupňované databáze vědecko-technických informací.

Mně osobně dal Ing. Merta – od doby, kdy jsme se spřátelili, pro mne Gusta – i za krátkou dobu, kdy jsem v jeho týmu pracoval, nezapomenutelný příklad morální integrity neporušené vedoucí funkcí. Vzpomínám na rozhovory, které jsme vedli na společné služební cestě do Budapešti v roce 1970, kde mu právě vydali v maďarském překladu [11] dodnes platné, sociologicky laděné dílo Společenské aspekty komunikace odborných informací [10]. Bylo nám oběma jasné, že důsledky srpna 1968 nevynechají ani technicky orientovaný informatický výzkum. Věděl, že bude lépe, když sám z ředitelského místa výzkumu ÚVTEI ustoupí někomu, kdo i přesto, že bude kvalifikovaným odborníkem a slušným člověkem, projde tehdy už započatými prověrkami. Já jsem mu to tenkrát sice rozmlouval, ale znovu se potvrdila jeho předvídavost a smysl pro realitu, s nimiž (a v tom jsme byli zajedno) orientoval už v té době hlavní výzkumný směr úseku na budování silné československé základny automatizovaných služeb VTEI, vycházející z využití západních, již digitalizovaných informačních zdrojů, standardů i celkového trendu vedoucího ke vzniku informačního průmyslu.

Poznámka:

* V roce 2001 obdržel Nobelovu cenu za ekonomii spolu s G. A. Akerlofem a A. M. Spencem za jejich analýzy trhů s asymetrickými informacemi.

Dobrodružství informační vědy prostřednictvím díla a osobnosti Augustina Merty (Richard Papík)

Studoval jsem v období 1985 až 1990 a s Ing. Augustinem Mertou, CSc., jsem se osobně nesetkal během výuky, ale až v závěru studia během seminářů, když se krátce po listopadu 1989 začal angažovat v nové koncepci tehdejší katedry vědeckých informací a knihovnictví, dnes Ústavu informačních studií a knihovnictví. Po celou dobu studia jsem jej však vnímal jako obrovskou neviditelnou autoritu a jeho práce Společenské aspekty komunikace odborných informací z roku 1970 [10] pro mne byla inspirativním a přes odborný styl velmi čtivým dílem. Tato publikace se stala důležitým mezníkem pro moji oborovou orientaci studijní (informační věda) i praktickou (tehdejší systém vědeckých, technických a ekonomických informací – VTEI). Velmi mi napovídala, v čem je podstata našeho oboru z hlediska těch nejodbornějších dimenzích zbavených tendenčních nánosů oné „podivně zaměřené“ doby. Přestože řada věcí z této práce pozbyla platnosti, resp. je nutné je vnímat v kontextu tehdejšího vývoje oboru, je v mnohém nadčasová a pravdivá dodnes. Mohu říci, že informační vědu vnímám jako dobrodružství a vědní disciplínu budoucnosti a zřejmě již jako celoživotní vášeň právě i díky dílu a osobnosti Augustina Merty. Za to mu děkuji a přeji mu zejména zdraví a životní radost k jeho neuvěřitelným a svěžím devadesátinám.

Augustin Merta pohledem nejmladší generace (Linda Skolková)

Vzhledem k zatím relativně krátké době, po kterou studuji obor informační studia a knihovnictví, si netroufám hodnotit celkový přínos Augustina Merty. Mohu však zodpovědně říci, že na mě osobně velmi zapůsobilo jeho dílo Společenské aspekty komunikace odborných informací z roku 1970 [10]. Vzniklo před více než třiceti lety, avšak základní myšlenky v něm obsažené z velké části stále platí, a to navzdory změnám, jež společnost prodělává vlivem rozvoje informačních a komunikačních technologií. Význam díla ostatně dokládá i jeho zařazení do sekce Archív klasiků na CD-ROM Informační studia a knihovnictví v elektronických textech I. vydaný v roce 2001. V neposlední řadě bych ráda zdůraznila, že si velice vážím Mertovy práce v oblasti terminologické.