|obsah| |index autorů | | index názvů | | index témat | | archiv |
Knihovna
2012, ročník 23, číslo 1, s. 38-50
Mgr. Dagmar Magincová / Katedra českého jazyka a literatury, Univerzita Hradec Králové
Resumé:
Studie se věnuje principu družstevnictví uplatněnému v nakladatelské činnosti, a to na příkladech dvou českých družstevních nakladatelství Družstevní práce (1922–1952) a Družstvo Kniha (1922–1940).
Klíčová slova: nakladatelství – Družstevní práce – Václav Poláček – Družstvo Kniha – Michael Kácha – družstevnictví – František Modráček.
Summary:
The study deals with the principle of cooperative system claimed in the publishing activity demonstrated by example of two Czech cooperative publishing houses Družstevní práce (Cooperative work, 1922–1952) and Družstvo Kniha (Cooperative Book, 1922–1940).
Keywords: publishing house – Družstevní práce – Václav Poláček – Družstvo Kniha – Michael Kácha – cooperative system František Modráček.
Mluví-li se dnes o upadající chuti číst, o upadající čtenářské gramotnosti, o zahlcení knižního trhu množstvím titulů vycházejících v tisících nakladatelství, která postrádají ediční profil jako jednotící promyšlenou dlouhodobou koncepci, a mluví-li se v návaznosti na to i o nejistém místě knihoven v rámci kulturního života společnosti, není od věci připomenout jedinečné projekty z naší minulosti, jež aspirovaly na překonání skepse z aktuálního kulturního úpadku pociťovaného popravdě řečeno mezigeneračně snad v každé minulé epoše.
Připomeňme zde tedy dva nakladatelské projekty jako doklad realizovaného pokusu o zavedení alternativního ekonomického systému do nakladatelského tržního prostředí, pokusu, jehož cílem bylo upřednostnění nejzákladnějšího principu nakladatelské práce – produkce všestranně kvalitních knih, které budou čteny, a nikoli knih jako zboží primárně generujícího zisk. V naší tradici máme dva vynikající příklady takového přístupu: jedním je Družstvo Kniha Michaela Káchy, reprezentující velmi důsledně vedený družstevní samosprávný podnik, jenž se principům družstevnictví ani nadstandardní ediční koncepci nikdy nezpronevěřil, druhým je Družstevní práce, inspirovaná ideou proslulého anglického rochdalského družstva. Obě nakladatelství vznikla roku 1922.
Jedinečnost Družstevní práce v nakladatelském oboru podmiňuje přístup tzv. meziválečné avantgardy k umění, daný radikální levicovou orientací jejích představitelů. Literatura pro ně (stejně jako veškeré umění) měla nést všechny znaky kvality ať už z hlediska obsahu a tvaru či z hlediska hmotného artefaktu, a současně se zbavit svého elitářství v souladu s obecnou ideou odstranění sociálně nespravedlivé společnosti, jinými slovy rozhodli se "zpřístupňovat hodnotné, výtvarně, graficky i polygraficky dobře provedené knihy pro co největší okruh čtenářů".1
Z ekonomického hlediska tu šlo o významné novum, a sice vyloučení knihkupeckého článku z nakladatelského procesu (za což bylo nakladatelství samozřejmě kritizováno Svazem knihkupců a nakladatelů). Mělo to své důvody praktické (především cenu knih nižší o nezanedbatelné procento obvykle připadající na distribuci, respektive knihkupecký provoz), ale i ideové, neboť u zrodu nakladatelského družstva stála česká intelektuální levice se všemi svými vizemi a iluzemi (v tomto případě alternativního neelitářského ekonomického systému). Činnost Družstevní práce tomuto krédu alespoň v prvním desetiletí své existence plně odpovídala, a pokud použijeme termín masová kultura bez jakéhokoli pejorativního příznaku, pak by se vztahoval právě na produkci Družstevní práce. Podstatou fungování družstevního nakladatelství byla samosprávně pojatá práce, vzorem pak především v té době již proslulá družstva evropská. Zřejmě nejznámějším byla Rochdale Society of Equitable Pioneers, založená roku 1844 jako svépomocné družstvo obchodující s potravinami, šatstvem apod. a plánující vytvořit samosprávnou samozásobitelskou kolonii. Domácí inspirací založení družstevního nakladatelství byla zejména teoretická i praktická činnost Františka Modráčka, redaktora sociálnědemokratické revue Akademie (kde vycházely mj. texty propagující myšlenku družstevnictví např. i proti tradiční marxistické výzvě k zestátnění výrobních prostředků), autora knižně publikovaných studií k problematice družstevnictví2 a zakladatele prvního dělnického konzumního spolku a spoluzakladatele a předsedy Ústředního svazu družstev.
Zakladatel Družstevní práce Václav Poláček (1898–1969), osobnost zajímavá jak svým odborným a pracovním potenciálem, tak sociálním citem a smyslem pro práci motivovanou nikoli ziskem, nýbrž kvalitním výsledkem, absolvent strojní průmyslovky, udělal totiž rozhodující zkušenost, která nasměrovala jeho další aktivity – tou bylo dvouleté působení ve funkci tajemníka právě u Františka Modráčka. Alespoň zde naznačme důvody Modráčkovy teoretické i praktické koncentrace na družstevnictví jako na jediný reálný "organizační přechod, který by evolučně spojoval společnost kapitalistickou se socialistickou",3 jak sám zdůraznil při bilancování svého veřejného působení coby poněkud nekonvenčního4 sociálního demokrata. Modráček se s družstevnictvím seznámil koncem 90. let 19. století za pobytu v Paříži, kde se mu poprvé dostala do rukou publikace o družstvech fungujících tehdy ve Švýcarsku a v Anglii.5 Do týdne od jejího přečtení se stal členem pařížského konzumního spolku a po návratu do Prahy se pak dlouhodobě intenzivně věnoval družstevnictví jak v osvětových článcích a teoretických spisech, tak organizačně v rámci Rakouska-Uherska i po vzniku republiky. Modráček intenzivně vnímal nutnost řešení sociální otázky jako klíčového kroku v dalším společenském vývoji a ekonomické poměry po první světové válce6 ho jen utvrdily v nutnosti hledat řešení nekonfliktní a sociálně smírné. V liberalismu s jeho dogmatem nedotknutelnosti hegemonie nejmajetnějších vrstev ho ovšem jako socialista nenalézal, v marxistické nauce7 ani v bolševické revoluci postavené na zestátnění ekonomiky rovněž ne,8 zato v reformě správy práce ano. Její podstatou je podle Modráčka vyloučení námezdní práce a zavedení smluvní participace sdružených pracujících na správě družstva i výsledcích jeho ekonomické činnosti.
Václav Poláček se tedy rozhodl uplatnit samosprávné principy – tj. vytvoření hospodářské samostatnosti výrobců a konzumentů se základním cílem vyloučení rizikových faktorů a výkyvů trhu – právě v nakladatelské oblasti. Inicioval program nakladatelství založený na svépomocném principu, kdy by se aktivními členy stali vedle autorů či výtvarníků sami čtenáři. "V únoru 1922 byl již program zhruba napsán.
Byl velkolepě idealistický. Chtěl vypláceti podíl na zisku autorům i konzumentům, dobře honorovati autory a zaměstnance, vydávati dobré knihy... Podniku byla dána již forma družstevní, neboť konzumenti i spisovatelé, kteří jediné mohli být členy, měli se spravovati sami, podnik měl býti vtělením a přeměnou zásad Modráčkovy Samosprávy práce."9 Čtenáři se na chodu družstva podíleli volbou představenstva a dozorčí rady; finančně (zápisné činilo 10 korun, členský podíl, jejž bylo třeba na počátku složit, 40 korun); spoluutvářením edičního programu (v nakladatelském časopise zasílaném zdarma členům byli vždy představeni dva autoři a jejich díla a čtenář na připojeném hlasovacím/objednacím lístku označil svůj případný souhlas s vydáním/odebráním titulu); jako přímí a závazní odběratelé titulů (minimálně čtyř knih, nebo obrazů, nebo jiných publikací v ceně čtyř knih dle vlastního výběru ročně).
Při hledání stejně smýšlejících budoucích členů družstva, znalých potřebných profesí (vedle účetního, pokladníka, administrátorů, členů dozorčí rady či právního poradce samozřejmě spisovatelů, výtvarníků a redaktorů), se ukázalo, že idea družstevnictví je stále vnímána jako jakási nereálná chiméra: "Hledal [míněn V. Poláček]
tedy redaktora... Smluvil s ním schůzku v Pařížské kavárně a vyložil mu jednoho dne časně zrána, co zamýšlí se svými neznámými přáteli. Mluvil tak plasticky a barevně, že se designovaný pan redaktor [Miloslav Novotný] smál na celé kolo. Bylo to jistě k smíchu, že ten člověk mluvil o tisícových nákladech, úžasně levných knihách a o duševní kooperaci tisíců lidí. A sám neměl snad ani na černou kávu."10 Na ustavující valné hromadě se 24. září 1922 sešlo zhruba patnáct zájemců (tou dobou se už tiskla první publikace – Nejkrásnější svět Marie Majerové s obálkou Slavoboje Tusara, "cena knihy byla stanovena na Kč 12.50 i s poštovným, což bylo tenkráte unikum"11 – v odvážném nákladu 3 300 výtisků při dosavadních necelých třech stovkách členů).
Z přítomných družstevníků bylo zvoleno představenstvo a následně jmenována dozorčí rada. Vedle Miloslava Novotného byli do představenstva zvoleni spisovatelé Josef Knap a František Skácelík a hudební skladatel Silvestr Hippman.
Konkurenční atmosféra mezi českými nakladatelskými podniky rozhodně nepřála vzniku nové firmy, která navíc stavěla na jiném ekonomickém principu.12 Svaz knihkupců a nakladatelů odmítl Družstevní práci (dále DP) členství, a licence (nakladatelská i knihkupecká) byla novému podniku udělena až po sedmi letech od založení. Do té doby Družstevní práce využívala licence B. M. Kliky, ambiciózního nakladatele, co se týče ediční politiky, nicméně ztrátového vzhledem k neúměrně omezeným výrobním možnostem a od roku 1930 redaktora Družstevní práce.
Z hlediska organizace Družstevní práce jsou zajímavé do jisté míry typické problémy samosprávných organizací: u nakladatelského družstva šlo samozřejmě o kompetenční spor ohledně edičního plánu. Už od roku 1928 přicházely jednotlivé návrhy na systémové řešení o rozhodování o výběru knih, kritika ediční politiky pak vyvrcholila po dalších pěti letech, kdy se zdál neúnosný dosavadní postup, jenž sice ctil družstevní princip u jednotlivých kroků procesu výroby knihy, ale v samotné ediční politice nešlo o rozhodování kolektivní. "O vydání či nevydání rukopisu (návrh vycházel od redaktorů DP, autorů, literárních kritiků, překladatelů, členů, Jana Löwenbacha – poradce ve věci autorských práv, literárních agentur, Vincy Schwarze atd.) se rozhodovalo na schůzích představenstva DP, které se konaly jednou za týden (s výjimkou prázdnin) a kterých se zúčastňovali i redaktoři. Četly se tu lektorské posudky, které psali členové představenstva, dozorčí rady i další spolupracovníci DP (Míla Grimmichová, P. M. Haškovec, Josef Heyduk, Bohumil Mathesius, František Nechvátal, Karel Šafář, Jan Šnobr, Jiřina Vrtišová a jiní),13 braly se v úvahu připomínky dalších členů představenstva, kteří dílo četli, a ovšem i předběžná kalkulace. V těchto schůzích se stanovovala výše nákladu (tu pak schvalovala společná schůze představenstva a dozorčí rady) i autorských honorářů, schvalovali se ilustrátoři, překladatelé, rozhodovalo se o dalších vydáních atd."14 Roku 1937 byla tedy ustavena redakční rada ve složení Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Karel Nový, Josef Cerman a Vladimír Procházka, jejíž práva a povinnosti byly vtěleny do jednacího řádu redakční rady.
Složení redakční rady se proměňovalo, nicméně vždy jí zůstal zachován vysoký odborný kredit, což na nakladatelské produkci ovšem bylo znát. Na druhou stranu zhruba 24 tisíc členů Družstevní práce v roce 1938 (v roce 1927 jich bylo kolem 4 tisíc; roku 1932 kolem 13 a půl tisíce)15 nutně znamenalo, že samosprávný princip nebylo v praxi možné důsledně uplatňovat u každého navrhovaného či připravovaného titulu.
Nenápadný posun firmy směrem k tradičnímu nakladatelskému podniku se projevil i v pokusu vydávat elitní bibliofilské soukromé tisky jako odměny pro distributory či zasloužilé členy družstva nebo exkluzivní vazby v rámci některých edic (Živé knihy B a Slunovrat), jenž však byl z finančních důvodů po několika letech opět opuštěn.
Naopak původní idea Družstevní práce, která nemohla ve svém celku vzniknout mimo okruh levicové avantgardy, byla konzistentně prosazována po stránce výtvarného pojetí jednotlivých publikací. Kromě výše zmíněné jedinečnosti typografické je dokladem například názor Václava Poláčka, jak jej zformuloval (roku 1928) v dopise svému příteli a rádci v nakladatelských věcech Jiřímu Mahenovi: "Ilustrace jsem viděl, jsou milénovské, jakoby nehotové. Lidé, kteří čtou Vaše knihy, nejsou však umělecky negramotní. Když knihu dostanou, budou ukrutně nadávat. To že jsou ilustrace?
Budou psát dopisy. To by můj synek taky namaloval. Za čas se s tím smíří, až budou v knize číst a častěji listovat. Za rok to bude krásná a lidmi vyhledávaná kniha. Lidé ji nakonec budou kupovat, protože je ilustrovaná. Začnou chválit. Tak to bylo u všech našich ilustrovaných knih. Lidé je teprve pochopí."16 Totéž by byl mohl říci17 nejen o knihách a nakladatelských časopisech, ale i pohlednicích a kalendářích a vůbec všech akcidenčních tiscích Družstevní práce. Čas dal Poláčkovi a všem stejně smýšlejícím za pravdu, ovšem dodnes se novátoři chtějící překonat zavedenou, případně vyprázdněnou tradici setkávají se stejnou čtenářskou reakcí. Nakladatelská práce není žádnou výjimkou, pokud jde o prosazování invenčního přístupu a nové estetiky. Zlepšování vkusu je nekončící proces.
Dodejme ještě, že Václav Poláček byl jednou z nejvýraznějších osobností v nakladatelské oblasti, s nesmírnou invencí a entuziasmem, doprovázeným ovšem výbušnou, impulzivní povahou, jež mu jako vedlejší produkt co do kvality impozantního nakladatelského díla poněkud komplikovala profesní vztahy.
"Kácha byl osobnost, osobnost, jejíž tvořivost se spíše uplatňovala v impulzech v organizaci práce, v pomoci jiným než na popsaných a potištěných stránkách. Právě jeho případ utvrzuje mé přesvědčení, že tyto typy jsou často pro generační růst a kulturní setbu důležitější než jen a jen spisovatelé knížek. Kácha vydával, expedoval, kolportoval, sháněl krejcary, dělal zkrátka vše, na co mnozí vlasatí přátelé pro samé horování neměli často kdy. Kácha byl bojovný charakter. Nacházím v kterési jeho polemice větu: ,Mám rád světlo, a mně z něho oči nerozbolí. Nekramařím, nekompromisuji a dovedu vždy nazvati věci a skutky pravým jménem.‘ Ano, takový byl!
Prostý, přímý, nepodplatný, nezáludný, za úšklebkem a prsknutím ukrývající vrozenou citlivost a gentlemanství. Nikdy jsme ho neslyšeli říci: ,Já jsem to byl, který atd.,‘ a přece, kdo jen trochu zná politický a kulturní ruch jeho mladých let, dobře ví, v jaké míře Káchův přínos určoval jeho průběh a profil. Řada jmen, počínaje stálými spolupracovníky J. Mahenem, St. K. Neumannem, K. Tomanem, R. Těsnohlídkem, Fr. Gellnerem, až po jen sem tam hostujícího Opolského, Sovu, Dyka, Brunnera, to dosvědčila a dosvědčí. Kdyby se vydal sborník vzpomínek přátel M. Káchy, bylo by překvapením, kdo mezi nimi všecko byl, od dělníků přes básníky až k ministrům (za ty ovšem Kácha nemohl)..."18 Tento citát z nekrologu z pera Františka Halase by mohl být pochopitelně díky svému účelu považován za pietně nadsazený, ovšem narazíme-li na zmínky o Káchově osobě kdekoli ve vzpomínkových textech jeho současníků nebo například v soukromé korespondenci apod., všechny jsou v tomto smyslu stejně jednoznačné. Výtvarník a typograf Vratislav Hugo Brunner kupříkladu píše: "Scházeli se u Neumanna lidé, kteří věřili a snažili se o lepší příští lidstva. Byli jsme to lidé mladí, zbůjní, romantikové i skeptici, a bylo mezi námi mnoho lidí starších i starých, životem těžce zkoušených a sedřených, ale u všech plane plamének kamarádské družnosti a snahy za novými věcmi. Tam jsem se seznámil s Káchou Michalem, tehdy obuvníkem a redaktorem, jedním z nejušlechtilejších lidí, které znám, svým jediným a skutečným přítelem..."19
Kdo byl tedy Michael Kácha? Narodil se 6. ledna 1874 v osadě Zlíchov, která tehdy příslušela do pražských Hlubočep. Měl základní vzdělání, pak se stal dělníkem a později obuvnickým mistrem. Materiální podmínky mu neumožnily institucionální vzdělání, ale bytostnou potřebu vědění naplňoval houževnatým samostudiem, takže si postupně získal značný respekt jako autodidakt, a to i mezi předními umělci ideově spřízněnými s básníkem a českým teoretikem anarchismu S. K. Neumannem či u mladší generace, patřící k meziválečné umělecké avantgardě. Od poloviny 90. let pracoval v různých dělnických a anarchistických spolcích a organizacích a ševcovskou živnost provozoval v Praze na Žizkově, kam se přestěhoval. Snaha poskytnout těm nejchudším vedle aktuálních informací také umění a literaturu, primárně směřované na majetné vrstvy společnosti, ho nicméně nakonec přivedla k novinářské a nakladatelské práci.
Osvětě a povznášení ducha krásou umění pro sociální vyděděnce společnosti dal Kácha postupně přednost před skomírající živností a boty spravoval po zbytek života přátelům zdarma. "Bydlil někde na Žižkově a měl dlouhý pokoj s kuchyňkou. Z pokoje, dlouhého a nějak munchovského, byl pohled do zahrady, kterou ohraničovaly zadky bloku domů. Scházívali jsme se jen večer... Kácha ševcoval v kuchyňce, nějaký dobrý a hodný muž, jehož jméno jsem už zapomněl, sedával na truhlíku od uhlí u kamen a Těsnohlídek chodil po dlouhém munchovském pokoji, my ostatní jsme seděli na kanapi nebo na židlích a vedli jsme debaty. Když to již trvalo dlouho, Kácha u verpánku začal zpívat a zpívalo se všecko. Od písní revolučních až po písně naprosto sentimentální, i na slova od Jablonského. Zpívali jsme krásně a s citem jako služky... Byli jsme to studenti, horníci, textiláci, lékaři, sluhové z obchodů, leštiči podlah, magistrátní úředníci atd. A většinou jsme byli chudí jako kostelní myši a měli jsme se všichni nějak rádi."20 Postupem let se měnili hosté a tuto žižkovskou lidovou univerzitu objevovali příslušníci nové generace.
Kácha nikdy nepřijal nabídky spolupráce starých přátel, kteří se postupně etablovali ve veřejném, respektive politickém životě první republiky, nikdy nevolil kompromis tohoto typu. Zemřel v Praze za okupace 12. května 1940. Poslední Káchovy chvíle líčí ve svých vzpomínkách Michael Mareš se sobě vlastním smyslem pro vystižení atmosféry okamžiku (a ovšem i pro uzpůsobení reálných detailů tomu aspektu vyprávění): "Až do roku 1940 měl malé nakladatelství Kniha. Knihkupectví mu vedla Židovka. Když musela začít nosit žlutou hvězdu,21 odešla. Kácha ji jednou večer, ještě než odjela transportem, přišel navštívit. Vyšel po čtyřech schodech, zazvonil, žena otevřela, Kácha šel k prostřenému stolu a beze slova položil hlavu na stůl. Tak ho zastihla smrt."22
Pro pochopení specifického místa vydavatelských aktivit Michaela Káchy je nezbytné alespoň rámcové uvedení dobového kontextu Káchova veřejného působení, spjatého nejprve s anarchismem a později s anarchokomunistickým, respektive komunistickým hnutím. Koncem 19. století se dělnické hnutí stávalo už programově organizovaným, a to nejen prostřednictvím politických (sociálnědemokratických) stran, ale i uskupení, jejichž cílem nebylo dosažení tradiční participace na stávajícím systému. Industrializovaná a důsledně organizovaná evropská společnost podnítila totiž také činnost anarchistického hnutí napříč Evropou. Roku 1900 se konal světový anarchistický kongres v Paříži a v rámci Rakousko-Uherska proběhla generální hornická stávka v Rakousku a u nás na severu Čech. Zejména tyto události vedly ke spolupráci anarchistů s radikalizovanými horníky a dělníky. Prosazoval se syndikalismus a konkrétní ekonomický boj v široce koncipovaných dělnických sdruženích. Vedle významného centra severočeských horníků-anarchistů nabylo na významu další anarchistické centrum v Praze s dvěma důležitými periodiky Omladina a Nový kult. Kolem nich se sdružovaly dvě skupiny aktivistů představující jak odlišné sociální skupiny, tak názory.
Současně tu ale můžeme najít dvě osobnosti, které jako by tvořily svorník mezi oběma mezi oběma směry: Stanislava Kostku Neumanna a Michaela Káchu. Se jménem S. K. Neumanna byl spojen časopis Nový kult. Neumann akcentoval teoretické pojetí anarchismu, podle něj neslučitelné s reformistickou a syndikalistickou praxí; v Novém kultu navíc vytvořil platformu pro novou generaci radikálně naladěných umělců, jejichž raná tvorba je s anarchismem nedílně spojena (literáti Fráňa Šrámek, Jiří Mahen, Karel Toman, František Gellner, Rudolf Těsnohlídek, Antonín Sova, Viktor Dyk, Josef Mach, Leo Freimuth, Marie Majerová, Pavel Sula, výtvarníci František Kupka, V. H. Brunner, Josef Lada a další). Michael Kácha reprezentoval anarchosyndikalisty napojené na Omladinu, ovšem jako autodidakt s vynikajícím rozhledem a citem pro umění se zároveň těšil značnému respektu umělců přispívajících do Nového kultu.
S S. K. Neumannem vlastně nepřestal spolupracovat po celý život; přátelství a společná redakční práce ho pojila s Fráňou Šrámkem, jedinečné nakladatelské projekty realizoval za pomoci V. H. Brunnera. Byl to právě Neumann, kdo Káchu přivedl na myšlenku šířit anarchistické ideje prostřednictvím umělecky jedinečně upravených tiskovin. Kácha se tehdy živil jako dělnický novinář, což obnášelo nejen psaní příspěvků a redigování, ale i expedování jednotlivých čísel anarchistických časopisů a jejich zvláštních příloh, a byl placen podle toho, jak se dařilo rozšiřovat a prodávat časopisy a brožury (často úředně zabavované či pozastavované).
Výjimečnost Káchových vydavatelských aktivit spočívala v tom, že se rozhodl zprostředkovat nadstandardně upravené brožury a knihy nejchudší společenské vrstvě, a to nejen dospělým, ale i dětem. Přiměl ke spolupráci stejně smýšlející umělce (V. H. Brunnera, F. Gellnera, J. Konůpka, J. Ladu, S. Marvana, O. Mrkvičku, S. Tusara ad.) a začal s vlastní vydavatelskou činností. Jejím výsledkem jsou dodnes vysoce ceněné tisky, na jejichž bibliofilskou hodnotu upozornil už rok po Káchově smrti jeho dlouholetý přítel, právník a sběratel krásných tisků Kamill Resler.
Káchovo přátelství s Fráňou Šrámkem vedlo ke společné redakční práci pro čtrnáctideník Práce založený na Vánoce roku 1905 jako tiskový orgán České anarchistické federace, a zejména k vydávání jejích příloh. Vedle básnických sbírek (např. Šrámkovy sbírky Života bído, přec tě nám rád s obálkou Františka Gellnera) vydával Kácha jako přílohy Práce každoroční zvláštní májová čísla Máj revolucionářů a literární přílohu Klíčení. Ojedinělým Káchovým počinem byla zvláštní rubrika přílohy pro dětské čtenáře, která se pak rozrostla do samostatného stejnojmenného dětského časopisu.
Za velmi obtížných podmínek (finančních a cenzurních) vyšlo celkem šest čísel Klíčení pro děti (sedmé ohlášené číslo publikováno nebylo). V těchto jedinečně výtvarně pojatých sešitech byly vedle původních i překladových textů a řady originálních ilustrací otiskovány i příspěvky samotných dětí. Když muselo být vydávání Práce i jejích příloh z finančních i cenzurních důvodů zastaveno (poslední číslo vyšlo v květnu 1908), redigoval Kácha od října 1909 (po jistou dobu společně s S. K. Neumannem) týdeník anarchistických socialistů Zádruha.
Nedostatek financí pro plánované Káchovy ediční počiny neměl jen důsledky dobové (tj. ochuzení tehdejších čtenářů o jedinečnou možnost dobré a promyšleně vybírané četby), ale také v jistém smyslu nadčasové. Příkladem je Káchův plán vydat básnickou sbírku Kamila Berdycha23 Dcera Jairova. Rukopis měl připraven k vydání od roku 1910, ovšem na vytištění nebyly peníze. Kácha však rukopis uchovával a nechtěl se vzdát možnosti vydání sbírky básníka, v jehož tvorbě rozpoznal jedinečnou invenci. Přesvědčoval jiné nakladatele, nicméně ti argumentovali ochabnutím čtenářského zájmu o tzv. dělnickou poezii přelomu století. Přestože k vydání za Káchova života nedošlo, sbírka mohla být díky uchovanému manuskriptu publikována v roce 2000. Vzhledem k tomu, že po smrti Kamila Berdycha byla jeho rukopisná pozůstalost zničena, je zásluhou Káchovy redakční jasnozřivosti dostupnost jednoho málem zmizelého literárního díla.24
Káchovy životní osudy ovlivnila událost fatální pro celou Evropu – světová válka. Není třeba připomínat, že anarchisté byli v daných společensko-politických podmínkách vystaveni více či méně intenzivním, zato permanentním policejním represím (řada faktů o hnutí z tohoto období je ostatně dnes k dispozici jen z policejních zpráv a hlášení). V roce 1898 se dokonce v Římě konal mezinárodní policejní protianarchistický kongres kvůli účinnějšímu plánovanému paralyzování evropského anarchismu.
Zcela běžný byl neustálý policejní dohled, zatýkání, prohlídky, obvinění z těžkých zločinů velezrady, ale i vykonstruovaná obvinění, věznění, rozpouštění spolků deklarovaných jako podpůrné, vzdělávací či divadelní.25 S počátkem první světové války byl Kácha jako jeden z čelných představitelů pražských anarchistů a jako nesmlouvavý antimilitarista zatčen spolu s Bohuslavem Vrbenským a dalšími anarchisty a několik let internován v dolnorakouském Göllersdorfu.26 Z internace byl poslán přímo na frontu. "Za první světové války byl jako voják s označením p. p. – politicky podezřelý –, to znamená návrat nežádoucí, odvelen na nejhorší úseky fronty, aby tam zemřel. Ale Kácha byl jako olejová kapka, nepotopil se pod vodu ani neutonul v potocích krve, jak se předpokládalo. Vrátil se zpátky. Přitom ani jedinkrát nevystřelil na bratry na druhé straně, takzvané nepřátele. A navzdory tomu všemu byl antimilitarista a anarchista opravdovým válečným hrdinou. Za nejstrašnějších podmínek zachraňoval kamarády, zraněné je nosil k ošetření a zachránil tak i svého poručíka, který by jinak podlehl těžkému zranění. To vše vedlo k tomu, že neunikl, jak říkal, hanbě propůjčení vysokého válečného vyznamenání. Byl vyznamenán před nastoupenou čestnou jednotkou, c. a k. pěším plukem. Nakonec však byl na italské frontě zmrzačen a dostal se do lazaretu v Salcburku. Jednomu vojákovi polské národnosti, který tam také ležel, ukradli vyznamenání, kříže a medaile. Haličan je trpce oplakával a Kácha ho utěšoval: ,Pšakreve, co řveš? Na, tady si vem moje. Dám ti velkou i malou stříbrnou medaili, nejen tu za odvahu, ale i tu, která vynáší sedmdesát pět korun měsíčně.‘ Pochopitelně se za to Kácha musel zodpovídat před soudem, takřka válečným. Proběhlo to hladce, dostal napomenutí..."27 Domů se vrátil s těžkým zraněním – roztříštěnou nohou – jako doživotní o holi chodící invalida.
Po válce Kácha opět navázal spolupráci s S. K. Neumannem, který se vrátil do Prahy. Redigoval a vydával nově založený časopis Červen, s podtitulem týdeník pro radikální směry a kulturní politiku. Kácha samozřejmě nerezignoval na práci pro chudé, jejichž postavení se v samostatné republice nezměnilo ve své podstatě (už jen pouhý fakt, že po celou dobu trvání první republiky nebyl vydán nový tiskový zákon a cenzura dělnického tisku po vzoru rakousko-uherských praktik se tedy příliš nezměnila, je dostatečně výmluvný). Červen přestal vycházet v roce 1921 a následujícího roku Kácha obdržel nakladatelskou licenci (jako dělník a řemeslník a "pouhý" autodidakt nedostal živnostenské oprávnění automaticky, ale až po přezkoumání úrovně jeho všeobecného vzdělání v odvolacím řízení). Pod značkou vydavatelského Družstva Kniha založil několik knižních řadů, kde v originální knižní úpravě a dostupné ceně vydával díla Kropotkinova, Neumannova, Vančurova, Václava Hlaváčka, Běly Vičarové, H. G. Wellse, Rosy Luxemburgové a dalších.
Káchou vydávané knihy výstižně a se zjevným osobním zaujetím připomněl Kamill Resler: "Rudý mák, který roste ve své plamenné svěžesti v odlehlém koutě rumiště, nechce se měřiti s chorobnou krásou orchidejí, a přece mu nikdo neupře jeho radostnou krásu. A stejně tak zůstane prostý půvab chudým knížkám Káchovým... už proto, že u nich chudým byla krása vždy jen prostředkem, kdežto u jejich bohatých družek byla často jen jediným účelem."28
V edičních řadách socialistické kultury, Socialistické epištoly a Knihovna socialistických epištol vycházely jak tituly teoretické, tak beletristické (od Komunismu a křesťanství Williama Montgomeryho Browna jako 1. svazku Knihovny socialistické kultury roku 1922, Pospolitosti. Vzájemné pomoci Petra Kropotkina téhož roku jako 2. svazek stejné edice či Elbasanu S. K. Neumanna jako 3. svazku edice rovněž roku 1922 přes Povídky o jeskynním lidu Mary E. Marcyové z téhož roku až např. po povídkový soubor Dlouhý, Široký, Bystrozraký od Vladislava Vančury v roce 1924 v edici Knihovna socialistických epištol nebo divadelní hru Jim Faraday Uptona Sinclaira vydanou roku 1926 v Socialistických epištolách).
Jeden z předních levicových novinářů 30. let Stanislav Budín píše ve vzpomínkách, napsaných v polovině 70. let 20. století a posmrtně vydaných roku 2007: "Ve vinárně v Křemencové ulici se [v r. 1938] scházeli jednou týdně ,staří páni‘ – doktor Theodor Šmeral, bratr Bohumírův a první překladatel Marxova Kapitálu do češtiny, Heřman Tausik, kdysi populární komunistický poslanec proslavený svými konflikty s policií a svými anekdotickými výstupy na Podkarpatské Rusi, nyní administrativní ředitel melantrišského tiskového koncernu, žižkovský knihkupec Michal Kácha, starý zarytý anarchista a živé dějiny českého dělnického hnutí za Rakouska, bohémský novinář a rovněž bývalý anarchista Michal Mareš a několik dalších – společnost, která uměla vyprávět nesmírně zajímavé historky z českého politického života a vesele zpívat starodávné dělnické, anarchistické a pouťové písničky z pražských předválečných kabaretů."29 Budínova generace byla zřejmě poslední, jež mohla čerpat inspiraci z osobních styků s Káchou a jeho přáteli. Nejsme si vědomi toho, že by se od té doby v českém nakladatelském prostředí objevila osobnost na takové kulturní výši a současně tak nezištná, noblesní a budící zasloužený respekt jako Michael Kácha, že tedy lze pro dnešní nakladatelskou práci najít lepší vzor.
Obr. 1. Reklamní fotografie Josefa Sudka pro Družstevní práci z roku 1936
Obr. 2. Vydalo Družstvo Kniha r. 1922 v edici Knihovna socialistické kultury, sv. 2, obálka Sylva Marvan.
Obr. 3. Vydalo Družstvo Kniha r. 1922 v edici Knihovna socialistické kultury, sv. 3, ilustrace a obálka Václav Fiala.
Poznámky
1 ŠIMON, J. [Předmluva]. Národní 36. Jubilejní tisk k 35. výročí vzniku nakladatelství Odeon. Praha : Odeon, 1988, s. 5.
2 Např. Samospráva práce, Praha : Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1918; Družstevní statek a pozemková reforma, Praha : Socialistická strana československého lidu, 1921, ad.
3 Cit. dle MACEK, J. Cesta světem a životem. In František Modráček. Praha : Ústřední výkonný výbor československé demokratické strany dělnické, 1931, s. 15.
4 František Modráček sice v mládí inklinoval díky silnému sociálnímu cítění k radikálnějším formám politického boje (už na průmyslovce jako student organizoval stávku spolužáků, první zaměstnání ztratil kvůli odsouzení za delikt proti zákonu o shromažďování, počátkem 90. let odešel do Vídně, kde se sblížil s tamějšími anarchisty; po vyhoštění z Vídně působil v Praze, kde byl odsouzen v procesu s Omladinou na osmnáct měsíců), postupně však kriticky reflektoval průběh a výsledky revolučního dění v Rusku a pozdějším Sovětském svazu a přiklonil se k sociálnědemokratickému pojetí politiky. I v rámci umírněné levicové strany však zastával v jistém smyslu radikální socialistický směr postavený na akcentu na skutečnou pomoc pracujícím lidem, nikoli na stranickou disciplínu (takže ze strany na přelomu 20. let, v době jejího rozkolu, vystoupil, založil vlastní sociálnědemokratickou stranu a později se opět vrátil).
5 Šlo o knihu Hanse Müllera Die schweizerischen Konsumgenossenschaften. Ihre Entwicklung und ihre Resultate vydanou v roce 1896 v Basileji.
6 "Jsem toho mínění, že důsledky doby válečné projeví se všeobecným rozpoutáním bojů sociálních, ne-li sociálními převraty, jak vidíme již dnes v Rusku. I pakli uzavřen bude mír dříve, nežli poměry životní stanou se zcela neudržitelnými, dlužno počítati s tím, že drahota potrvá po válce ještě dlouhou dobu.
Proletarisace mass, příkré majetkové kontrasty, vyrostší za války – v každém státě zrodilo se z válečné konjunktury několik tisíc nových milionářů, ale současně miliony obyvatelstva byly zproletarizovány – snaha převaliti část ohromných břemen daňových na nemajetné, rozvrácený život hospodářský, nezaměstnanost dělnictva, vrátivšího se z front, zoufalá situace invalidů, vdov a sirotků atd. budou tvořiti sociální prostředí jistě kritické." MODRÁČEK, F. Samospráva práce. Praha : Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1918, s. 8.
7 "Nedovedl jsem srovnati se svým vývojovým názorem marxistickou tezi, podle níž celé dějiny jsou ovládány železnými zákony hospodářského vývoje, ale pojednou jsou tyto zákony anulovány, jakmile proletariát uchopí státní moc do svých rukou." Cit. dle MACEK, J. Cesta světem a životem. In František Modráček. Praha : Ústřední výkonný výbor československé demokratické strany dělnické, 1931, s. 15.
8 Už necelý rok po říjnové revoluci v Rusku píše: "Nyní je již nade vši pochybnost jisto, že ztroskotaly všecky kolektivistické pokusy bolševiků, jak v ohledu zestátnění továren, tak v ohledu přenesení jejich správy na dělníky. Dělníci a zřízenci státních závodů jsou v permanentním stávkovém boji se státní správou a nyní přikloňují se i politicky hromadně k odpůrcům bolševiků. Příznačný je výnos vlády sovětů ze dne 2. června 1918, v němž se praví, že dekretem ze dne 28. června přecházejí všecky větší továrny a závody ve správu ruské socialistické republiky sovětové a zároveň se prohlašuje: ,Za takových okolností nutno považovati každé zastavení práce, každou stávku za zradu na dělnické revoluci. Dělníci, kteří za těchto poměrů zastaví práci, budou považováni za odpadlíky hnutí dělnického.‘ Tedy státní socialism se zákazem stávek." MODRÁČEK, F. Samospráva práce. Praha : Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1918, s. 11.
9 POLÁČEK, V. Pět let Družstevní práce. In Pět let družstevní práce. Almanach. Praha : Družstevní práce, 1927, s. 165.
10 Tamtéž, s..166.
11 Tamtéž, s. 170.
12 Tamtéž: "... odborný list knihkupců věnoval našemu podnikání dva fejetony. Jejich autor se domníval, že přišli jsme proto, abychom odstranili knihkupeckou provizi. Neuvažoval, že všechny naše zásady a metody prýštily z jiného světového názoru a řádu, že to nebyla laciná opozice proti knihkupcům, nýbrž nová forma výroby i prodeje."
13 K dalším autorům lektorských posudků patřili např. K. J. Beneš, F. Buriánek, V. Černý, L. Čivrný, J. Dolanský, P. Eisner, M. Fábera, J. Glazarová, F. Hrubín, J. Charvát, M. Jariš, K. Konrád, F. Kropáč, P. Křička, V. Lacina, J. Marek, J. Noha, M. Otruba, M. Pašek, J. Patočka, B. Polan, V. Procházka, J. Průšek, J. Rypka, B. Říha, J. Seifert, J. Šafránek, Z. Šmíd, V. V. Štech, J. Träger, V. Vančura, J. R. Vávra, R. J. Vonka, O. Wöhrle, J. Zaorálek. Srov. KNAP, J. Archív Družstevní práce. Praha : Literární archív Památníku národního písemnictví, 1971, s. 3.
14 Národní 36. Jubilejní tisk k 35. výročí vzniku nakladatelství Odeon. Praha : Odeon, 1988, s. 12.
15 Srov. Deset let Družstevní práce. Praha : Družstevní práce, 1932, s. 1.
16 Národní 36. Jubilejní tisk k 35. výročí vzniku nakladatelství Odeon. Praha : Odeon, 1988, s. 32.
17 V roce 1931 skutečně Václav Poláček reagoval na členské ohlasy, vyjadřující nespokojenost s moderní úpravou nového kalendáře. Viz POLÁČEK, V. Spor o kalendář. Panorama, 1931, č. 11, s. 73–74.
18 HALAS, F. Za Michalem Káchou. Kritický měsíčník 1940, r. 3, č. 5–6, červen 1940, s. 271.
19 BRUNNER, V. H. Vzpomínka. In DVOŘÁK, J. Čtení o Mahenovi a Těsnohlídkovi. Praha : Miroslav Stejskal, 1941, s. 148.
20 Tamtéž, s. 148–149.
21 Nařízení nosit viditelné označení vešlo v protektorátu pro Židy v platnost ovšem až 1. září 1941.
22 MAREŠ, M. Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Praha : Prostor, 1999, s. 79.
23 Kamil Berdych (1885–1914) byl anarchisticky orientovaný básník a autodidakt. Jako nemanželský syn vyrůstal ve značné chudobě a živil se postupně jako knihařský pomocník, důlní dělník a posunovač kulis v Městském divadle na Vinohradech. Zemřel na tuberkulózu. Patřil do okruhu básníků-buřičů kolem S. K. Neumanna a literárními historiky je dnes označován za výjimečný talent (za života byly jeho verše otiskovány časopisecky a knižně vyšla jediná sbírka Z melodií bastarda /1907/).
24 Tak jako se dnes velmi zřídkakdy připomíná Káchova nakladatelská činnost a její výsledky, přestože jsou v oborovém a dobovém kontextu jedinečné a pouze nikdy nevynikaly kvantitativní stránkou, jakýmkoli sklonem ke komerci nebo třeba k vzývaným dogmatům, i Berdych se stal zapomenutým básníkem, ovšem jistě ne kvůli časovosti svého díla: spíše by se zdálo, že prostě neproslavil svou tvorbu širším literárním odkazem a vůbec participací na oficiální kultuře první republiky, jak to učinili – a vůbec měli možnost učinit – jeho přátelé Neumann, Šrámek, Toman, Dyk ad.
25 Srov. např. WOHLGEMUTHOVÁ, R. Příspěvek k dějinám českého anarchistického hnutí v letech 1900–1914. Praha : Academia, 1971.
26 Pro vystižení Káchovy osobnosti je příznačné např. disparátní vyznění příspěvků M. Káchy a B. Vrbenského do Hlasů z Čubárova, časopisu, který si političtí vězni internovaní v Göllersdorfu tajně vydávali: "Michael Kácha, narozen, redaktor, zavřen jsem, ani nevím proč. Důvody k propuštění: mám v Praze ještě osm lístků do Žofínských lázní a nechci tvrditi, že mi je pražská státní policie koupila jen proto, aby se na ně nyní chodil koupat pan okresní hejtman Chum. Připomínám, že jsem zanechal doma velké akvárium a pejska Šotka. V případě mého propuštení jsem ochoten dáti k dispozici svoji zlatou žílu... M.U.Dr. Bohuslav Vrbenský: připomínám, že za moje propuštění žádala ,Česká lékařská komora‘ a p. dvorní rada Univ. prof. Hlava se za mne osobně zaručil. Léčil bych třeba choleru, svrab a neštovice dohromady – jen kdyby mne pustili na svobodu. Třebaže jsem anarchistou, neztratil jsem ještě víru v platnost zákonů a v to, že se nacházím v právním státě. Protestuji a chci do Prahy." HAVELKA, F. J. Zápisky z vyhnanství. Ilustrované dokumenty 1914–1916. Praha : Emil Šolc, 1919, s. 122–123.
27 MAREŠ, M. Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Praha : Prostor, 1999, s. 76.
28 RESLER, K. Michael Kácha průkopník krásné české knihy. Praha : zvláštní tisk Ročenky českých knihtiskařů, sv. XXIV, 1941, s. 48.
29 BUDÍN, S. Jak to vlastně bylo. Praha : Torst, 2007, s. 216.
CITACE:
Magincová, Dagmar. Knihy, které budou čteny : k nakladatelstvím Družstevní práce a Družstvo Kniha. Knihovna [online]. 2012, roč. 23, č. 1, s. 38-50. Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovna121/12_138.htm>. ISSN 1801-3252.
| nahoru | |obsah| | archiv | | domů |
| index autorů | | index názvů | | index témat |