Knyžkova ta rukopysna kul‘tura: istorija, metodolohija, džerel‘na baza. L’viv: Centr nezaležnych istoryčnych studij, 2012. 160 s. ISBN 978-966-345-256-2.

V budově Lvovské polytechniky se ve dnech 17.–19. května 2012 konala konference Knižní a rukopisná kultura: historie, metodologie, pramenná báze, jejímiž patrony bylo několik domácích institucí (Centrum nezávislých historických studií, Lvov; Institut historie Ukrajiny, Kyjev; Lvovská polytechnika, Lvov) spolu s Kanadským institutem ukrajinistických studií působícím v rámci Univerzity Alberta v Edmontonu. Jednalo se již o třetí lvovské konferenční setkání s touto tematikou. Přednášejícími byli odborníci z Ukrajiny, Polska, Kanady a České republiky. Jednacími jazyky byla ukrajinština, polština a angličtina. Program byl rozčleněn do plenárního zasedání a několika současně jednajících sekcí, bylo proto přínosné, že organizátoři předem vydali sborník s obsáhlými tezemi referátů, rozdělenými do oddílů: Nauka o historických pramenech, Nauka o filologických pramenech, Historické knihovnictví, Problematika knihovnictví a knihy v současnosti, Osobnosti.

Nauka o historických pramenech

Nejobsáhlejší oddíl uvádí příspěvek Mychajla Fylypčuka (Lvov). Zabývá se výzkumem slovanských prvobytných společenství včetně jejich transformací do raných státních struktur, především pak se zaměřuje na raně středověké období přikarpatského regionu (představuje větší část dnešní Ivanofrankivské obasti). Pro studium původu jazyka, etnika i státu je důležité zkoumat lingvistické, archeologické, antropologické i jiné prameny jako zcela rovnocenné. M. Fylypčuk upozorňuje na fakt, že v evropské historické vědě 19. a 20. století podléhaly metodologie a metody výzkumu té či oné škole, směru, ideologii. Jednotlivé procesy a jevy finálních etap prvobytných společenství se tak podávaly z pozic evolucionismu, marxismu, difuzionismu, sociologických škol, funkcionalismu, strukturalismu či historické etnologie – při studiu pramenné báze je proto třeba brát v úvahu i ideologické směřování toho kterého badatele. Autor příspěvku analyzuje hlavní etapy rozvoje archeologie včetně tzv. nové či procesuální archeologie využívající modelových teorií. Na konferenci doplnil M. Fylypčuk svůj referát působivou mapovou vizualizací zachycující etapy osídlování Přikarpatí v 5.–8. století.

Významem německých rukopisů a tištěných erbovníků 15.–17. století pro studium ukrajinské heraldiky se ve svém příspěvku zabývá Andrij Hrečylo (Lvov). Jako základní historický pramen uvádí dílo Ulricha Richentala Chronik des Konstanzer Konzils s vyobrazenými erby pocházejícími z území dnešní Ukrajiny.

Marjan Mudryj (Lvov) představuje národnostní politický spolek Ruskyj sobor sdružující Rusíny polského národa (gente Rutheni, natione Poloni). Tento spolek občanů s tzv. dvoustupňovou identitou působil od května po říjen 1848 výlučně ve Lvově. Jeho archiv se jako celek nedochoval, nalezené dokumenty jsou neúplné a roztroušené po různých místech. V oficiálním tištěném orgánu spolku vycházely letáky v ukrajinštině, avšak tištěné latinkou, v souladu s ortografií polštiny. Z nejdůležitějšího programového dokumentu, výzvy Bratja rusyny z 8. června 1848, lze vyvodit, že ideologické směřování spolku se týkalo tří základních otázek: 1) vytvoření jednotné verze rusko-polské historické paměti, 2) sladění zájmů mezi propolsky orientovanou světskou inteligencí ruského původu a řecko-katolickým duchovenstvem, 3) dosažení sociální harmonie, a to hlavně porozuměním mezi šlechtou a rolnictvem. Jelikož Ruskyj sobor se vymezoval především polemikou se stoupenci rusko-ukrajinského národnostně politického hnutí, důležitou komunikační úlohu v revolučním roce 1848 měla publikační činnost jeho členů.

Cenným dokumentačním materiálem pro studium regionální historie jsou městské knihy. Městské knihy Sanoku, důležitého administrativního i obranného střediska Zakarpatí s jeho etnicky smíšeným obyvatelstvem, jsou tématem příspěvku Leszka Puchały (Sanok). V centru jeho zájmu jsou sanocké městské knihy z let 1685–1793, uložené v Ústředním státním historickém archivu ve Lvově. Jsou zásadním pramenem ke studiu etnického složení i konfesní příslušnosti obyvatel města oné doby.

Ivan Terljuk (Lvov) vyzdvihuje význam Pravotaru advokáta Pylypa Evyna (vydán nákladem autora r. 1909), jednoho z klíčových právních textů, jež byly vydávány od 80. let 19. století a jimiž se západoukrajinská inteligence zasloužila o kodifikaci a rozvoj ukrajinské právní terminologie na základě rakousko-uherského práva.

Tématem příspěvku Ivana Chomy (Lvov) jsou rukopisy (deníky, vzpomínky) spisovatele Osypa Nazaruka (1883–1940), nedávno objevené v moskevském Ruském státním vojensko-historickém archivu, jež představují cenný materiál pro zkoumání období Ukrajinské národní revoluce 1917–1921.

Polská vzdělávací instituce Ossolineum byla počátkem 19. století založena pro podporu primárně polské kultury a vědy, přesto však nemohla ukrajinistickou problematiku zcela pominout, už z toho důvodu, že více než sto let sídlila ve Lvově. Ossolineum shromažďovalo ve svých fondech vědeckou literaturu týkající se Haliče, ukrajinistickou tematiku jako celek však nepreferovalo. Maciej Matwijów (Vratislav) ve svém referátu konstatuje, že nejpříznivější podmínky pro polsko-ukrajinskou spolupráci na poli Ossolinea existovaly v prvních desetiletích jeho existence, zhruba do 60. let 19. století, předtím, než se vyostřily národnostní spory a vědecké kruhy jak polské, tak ukrajinské, mezi sebou vytvořily bariéru.

Prioritním úkolem polského školství v samostatném státě bylo jeho sjednocenía zpracování projektů školských statutů platných na celém území Druhé polské republiky (1918–1939). Řešily se i otázky spojené s rozdělením území na školské okrsky a kuratoria. Jolanta Dzieniakowska (Kielce) se zaměřila na školský okrsek ve Lvově, založený r. 1921, a jeho tiskový orgán Dziennik Urzędowy Kuratorium Okręgu Szkolnego Lwowskiego (1929–1939) představující cenný informační pramen o stavu školství meziválečného Lvova.

Ukrajinská sfragistika učinila především v posledních dvaceti letech nezávislosti značný pokrok, přesto zůstávají takřka neprobádané otisky razítek společenských organizací západní Ukrajiny z konce 19. a první třetiny 20. století. Klíčové postavení mezi nimi zaujímalo společenství Plast, jehož legální činnost v haličských zemích se datuje rozmezím let 1911–1930. Andrij Sova (Lvov) postavil svůj referát na charakteristice otisků razítek nacházejících se v Ústředním státním historickém archivu Ukrajiny ve Lvově a na jejich úloze při určování původu dokumentů. Prozkoumání těchto specifických pramenů historické informace bude jedním z klíčových příspěvků ke studiu historie a symboliky ukrajinského Plastu.

Nedávno objevené dokumenty o činnosti Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA) jsou námětem následujících tří příspěvků. Dmytro Věděnějev (Kyjev) zdůrazňuje nutnost kritického prozkoumání dokumentačního dědictví OUN a UPA a jeho očištění od ideologických nánosů. O dosud neznámých dokumentech týkajících se jihovýchodního kraje OUN „Oděsa“, k jehož samovyhlášení došlo koncem roku 1945, píše Volodymyr Kovalčuk (Kyjev). Mychajlo Romaňuk (Lvov) se pak zabývá Zoločivským okruhem OUN, jenž představoval strukturální a administrativně-teritoriální jednotku ukrajinského osvobozeneckého hnutí vzniklou vnitřní reorganizací na podzim roku 1937 a existující do podzimu 1953, kdy v průběhu vojenské operace vedené bezpečnostními orgány sovětské moci zahynuli poslední členové okružního vedení.

Následující dva příspěvky jsou spjaty se jménem historika Ivana Krypjakevyče. Oleksandr Luckyj (Lvov) analyzuje na základě archivních pramenů činnost lvovského Institutu společenských věd Akademie věd USSR, po reorganizaci počátkem 90. let přejmenovaného na Institut Národní akademie věd Ukrajiny I. Krypjakevyče. Samotné Krypjakevyčovy historické studie a jejich pramenná základna (archivní, narativní i epistolární) jsou tématem příspěvku Inny Zabolotné (Kyjev).

Nauka o filologických pramenech

Německý středověký sborník Lucidarius, jeho latinské inspirační zdroje a především pak recepci tohoto díla v českém a ukrajinském literárním prostředí představila Dagmar Petišková (Praha). Shrnula dosavadní výsledky studia české i ukrajinské redakce, jak byly prezentovány koncem 19. a počátkem 20. století. Na konkrétních příkladech dochovaných českých i ukrajinských exemplářů (textová variabilita ukrajinského Lucidaria není rozsáhlá, český Lucidář naopak existoval v několika recenzích a bezpočtu verzí) poukázala na to, jaké možnosti studia rukopisů a starých tisků nabízí tzv. nová filologie. Součástí referátu byla vizualizovaná prezentace manuskriptů i tištěných vydání Lucidariů různých proveniencí, byly mj. představeny exempláře českého Lucidáře obsažené v digitální knihovně Manuscriptorium.

V souvislosti s demokratizací ukrajinské společnosti roste zájem o rétoriku, za minulého režimu prezentovanou jako neužitečné „plaché tlachání“. Zorjana Kuňč (Lvov) analyzuje písemné dokumenty dokládající etapy vzniku a rozvoje rétoriky jako vědy v ukrajinských zemích, všímá si i procesu kodifikace ukrajinské rétorické terminologie.

O vlastním lexikografickém zpracování registru záporožského vojska z roku 1649 a principech sestavování onymického slovníku pojednává příspěvek Ljubov Ostašové (Lvov) a Romana Ostaše (Lvov). Autoři rovněž podávají přehled vývoje ukrajinské lexikografie, počínaje lexikonem Pamvy Beryndy ze 17. století.

Ksenya Kiebuzinski (Toronto) seznamuje s recepcí díla Leopolda von Sacher-Masocha (1936–1905) francouzským čtenářem. V devadesátých letech 19. století byl lvovský rodák, pozdější student pražské Univerzity Karlovy Sacher-Masoch považován za jednoho z nejpopulárnějších německy píšících spisovatelů. Po vydání románu Venus im Pelz se jeho jméno počalo spojovat se specifickým psychosexuálním stavem. Ve Francii se Sacher-Masochovy romány a povídky šířily díky výborným překladům a francouzský text často umělecky převyšoval německý originál. V západní Evropě se v posledních letech k tvorbě Sacher-Masocha znovu obrací pozornost, a to nejen nově k jeho Haličským povídkám (jako chlapec měl Masoch možnost procestovat značnou část Haliče, hovořil i plynně ukrajinsky), ale přehodnocuje se celé jeho dílo. Nacházejí se v něm prvky liberálního kosmopolitismu, internacionalismu, politického utopismu a multikulturalismu. Návrat zájmu o Sacher-Masochovo dílo je ostatně patrný i na Ukrajině, v sérii Mistři ukrajinského překladu nakladatelství Piramida vyšel v roce 2008 výbor jeho povídek (Venera v chutri, překlad Natalja Ivanyčuk).

Barbara Lena Gierszewska (Kielce) připomněla – na základě archivních dokumentů uložených v Národní vědecké knihovně V. Stefanyka ve Lvově – osobnost polského spisovatele Ostapa Ortwina, vlastním jménem Oskara Katzenellenbogena (1876–1942). Tento neúnavný iniciátor a organizátor lvovského literárního a uměleckého dění, konstruktivní kritik i mecenáš literátů a umělců, působil ve Lvově v první polovině 20. století, než se stal v roce 1942 obětí zvůle gestapa.

Teťana Hucalenko (Lvov) se ve svém příspěvku zaměřila na předválečná léta 1936–1937, kdy se na Lvovské univerzitě utvářela nová katedra dějin ukrajinské literatury. Komplikovaný proces předcházející založení katedry dokládá autorka jednak dobovými publikacemi, jednak archivními materiály.

Historické knihovnictví

Iryna Kačur (Lvov) se zabývá historií tisků-falzifikátů na území dnešního Polska a ukrajinské Haliče; zajímá ji především 18. století, kdy trh s pirátskými tisky vzkvétal. Ve svém článku autorka osvětluje specifické metody materiální bibliografie, s jejichž použitím je možno falzifikáty identifikovat.

Jezuitské kolegium v Lucku bylo založeno roku 1608. O snaze rekonstruovat fond jeho knihovny (jehož součástí bylo i nemálo tisků 18. století původem z Čech) na základě materiálů uložených ve Státním archivu Volyňské oblasti píše ve svém příspěvku Oksana Karlina (Luck).

Tématem referátu Oleny Pryščepové (Rovno) jsou cesty šíření knižní produkce na území pravobřežní Ukrajiny v časovém úseku 19. století – počátek 20. století. Autorka si všímá toho, jak významnou úlohu při tomto sociokulturním procesu sehrály knihovny, ať již školní, či veřejné.

Lvovští nakladatelé se podobně jako jejich kolegové v dalších polských městech snažili proniknout na všepohlcující varšavský čtenářský trh, v čemž jim však často bránila rigoristická ruská cenzura. Maria Konopka (Krakov) zařadila do svého příspěvku soupis lvovských tisků z let 1865–1904, cenzurou odkázaných na černou listinu.

Činnost soukromého kyjevského nakladatelství Slovo se datuje rozmezím let 1922–1929. Serhij Bilokiň (Kyjev) sleduje nejenom publikační činnost nakladatelství snažícího se o ideologickou nezávislost, ale i osudy osobností stojících v jeho čele. Zatýkání a politické čistky z konce dvacátých let 20. století existenci nakladatelství ukončily.

Výtvarník Heorhij Narbut (1886–1920) a žáci jeho školy, vycházející z tradic ukrajinského baroka i lidového užitého umění, se významně zapsali i do oblasti specifické umělecké kategorie, jakou jsou nakladatelské znaky. Larysa Husak (Kyjev) zasvěceně informuje o uměleckých postupech Narbuta i členů jeho školy a podává přehled nakladatelství, v jejichž publikacích je možno zmíněné znaky nalézt. Je dobré připomenout, že někteří z Narbutových žáků pokračovali ve své činnosti v Praze na půdě Ukrajinského studia výtvarných umění, založeného ukrajinskými porevolučními emigranty.

Ve středoevropském a východoevropském regionu okupovaném nacistickým Německem existovalo několik desítek legálních ukrajinských nakladatelství a vydavatelství. Larysa Holovata (Lvov) podává celkový přehled o jejich produkci v době 2. světové války, jenž důležitým způsobem doplňuje celkový obraz kulturního života ukrajinských zemí před rokem 1945. Badatelská činnost autorky je však soustředěna na nejdůležitější střediska, kterými byly jednak Protektorát Čechy a Morava, jednak krakovsko-lvovský region na území Generálního gouvernementu.

Knižní tisky ukrajinského nacionalistického podzemí a Ukrajinské povstalecké armády v období německé okupace (1941–1944) mapuje příspěvek Ivana Patryljaka (Kyjev). Jednalo se převážně o publikace (produkce byla velmi rozmanitá, od poezie po politickou literaturu) vydávané na území západní Ukrajiny, sporadicky byly však některé knihy vydány i v ilegálních tiskárnách Charkova či Kyjeva.

Příchod sovětských vojsk do haličských zemí a připojení těchto území k sovětské Ukrajině v roce 1939 znamenaly pro místní obyvatele náhlý a radikální obrat v kulturní a ideologické orientaci. Roman Holyk (Lvov) sleduje vydavatelskou činnost i čtenářské preference haličského regionu sovětského období (1939–1991), přičemž se zmiňuje o nových změnách, jež v této sféře přinesla ukrajinská oranžová revoluce.

Knihy chtěné i nechtěné v USSR v letech 1960–1980 je název příspěvku Anatolije Rusnačenka (Kyjev), seznamujícího jak s oficiální vydavatelskou produkcí, prověřenou a schválenou cenzurou, tak s ukrajinským samizdatem. Autor upozorňuje i na problém jazykový, kdy byla tendence knihy v ukrajinštině vytěsňovat ruskojazyčnou knižní produkcí.

Značnou část ukrajinské literární produkce tvořila i v poválečném období literatura vydávaná v emigraci. Marija Hryňko (Kyjev) představila ilustrovaný časopis Ekran, vycházející téměř třicet let (1961–1990) v chicagském vydavatelství Adama Antonovyče. Ekran se orientoval na mládež a jeho cílem bylo vizuálně, prostřednictvím ilustrací a grafických materiálů, seznamovat s hlavními historickými událostmi ukrajinského národa a představovat společenské a kulturní úspěchy ukrajinské emigrace. Zvláštní, jubilejní 150. číslo časopisu Ekran, jež vyšlo v roce 1997, několik let po úmrtí svého vydavatele, bylo připomenutím jeho odkazu.

Problematika knihovnictví a knihy v současnosti

Olha Antonyk (Lvov), jejíž příspěvek má název Čtení jako předmět výzkumu, nepovažuje proces čtení na jedné straně elektronických, na straně druhé tradičních textů za antagonistický jev; čtenáři obou druhů textů jsou komunikativní partneři, již svoji stejnou intelektuální potřebu uskutečňují pomocí rozdílných materiálních prostředků.

„Po tisíciletí to byla kniha, jež měnila svět; nyní je světem sama nucena ke změně,“ konstatuje ve svém příspěvku Vasyl Teremko (Kyjev). Sleduje transformaci sociokulturního statusu knihy a čtenářského procesu i charakter vzájemného působení konfigurace autor-text-čtenář. Píše o nové tendenci, kdy v této konfiguraci přestává být nutný donedávna velmi důležitý článek, a to vydavatelství, považované za arbitra oceňujícího kvalitu textu.

Příspěvek Andrije Sudyna (Lvov) se týká měnící se funkce knihy a psychologie čtenáře v souvislosti s internetovým čtením. Autor zkoumá i to, jak stále se zdokonalující marketing posouvá funkci knihy od kulturologické ke spotřebitelské.

Nadija Zubko (Lvov) sleduje tendence rozvoje trhu s učebnicemi i trhu vědeckých publikací v nezávislé Ukrajině. Kromě vstupu nového obsahu dochází i k posunu jazykovému, kdy se namísto ruštiny masivně prosazuje ukrajinština. Mění se i fyzická podoba vědeckých knih a učebnic, více se přibližuje ergonomickým požadavkům a potřebám uživatele.

Následující dva příspěvky se týkají specifických literárně historických oblastí, nemajících dosud v ukrajinském prostředí stálou tradici. Natalija Kazakova (Kyjev) seznamuje s programem historiografického výzkumu ukrajinské kinematografie a jeho dosavadními výsledky prezentovanými Národní parlamentní knihovnou Ukrajiny. Publikační činnost posledních dvaceti let týkající se historie i současnosti ukrajinského letectví sleduje ve svém příspěvku Andrij Charuk (Lvov).

V souvislosti s potřebou ekonomických a sociálně politických změn v celém Sovětském svazu dochází i na Ukrajině koncem 80. let 20. století k reformám knižního trhu. Příspěvek Natalije Marciňakové (Lvov) se zaměřuje na řízení vydavatelské politiky v době přechodu k tržním metodám. Teťana Mykytyn (Lvov) vyzdvihuje význam knižních veletrhů a kulturních aktivit s nimi spojených pro rozvoj národní i mezinárodní kulturní výměny. Pro popularizaci knihy a čtení mají zvláštní úlohu nejrůznější soutěže a konkurzy. Oksana Žoldak (Lvov) oceňuje ukrajinskou národní soutěž „Kniha roku“, kdy se knižní produkce prostřednictvím nejrůznějších anket dostává ke čtenáři.

Osobnosti

Cenným pramenem pro poznání každodenního života ukrajinské společnosti i ukrajinsko-polských vztahů ve Lvově v desetiletích přelomu 19. a 20. století jsou deníky gymnaziálního učitele Teofila Hruškevyče (1846–1915, jehož žákem v Drohobyčském gymnáziu byl např. i spisovatel Ivan Franko), uchovávané v rukopisném oddělení lvovské Stefanykovy knihovny. Olena Arkuša (Lvov) si v Hruškevyčových denících všímá popisu napětí, jaké mezi haličskou polskoua ukrajinskou komunitou panovalo. Připomíná i politicky motivované vraždy polských intelektuálů z rukou jejich ukrajinských odpůrců. Kritice T. Hruškevyče neujde ani činnost Ševčenkovy vědecké společnosti ve Lvově pod vedením Mychajla Hruševského, především praktika společnosti zbavovat se svých členů kvůli jejich nežádoucímu politickému postoji.

Leonid Tymošenko (Drohobyč) seznamuje s rukopisným dědictvím Antonije Petruševyče (1821–1913) ze sbírek několika ruských a ukrajinských institucí (Knihovna Ruské akademie věd, Sankt-Petěrburg; Ústřední státní historický archiv Ukrajiny, Lvov; Lvovská národní vědecká knihovna Ukrajiny V. Stefanyka, Lvov). Prozkoumáním a kritickým vydáním Petruševyčových historických, etnografických i lingvistických prací bude možno autoritativně zhodnotit badatelovo dílo a jeho místo v ukrajinské vědě.

Rovněž následující dva příspěvky seznamují s unikátními materiály meziválečného období nacházejícími se v ukrajinských archivech. Volodymyr Borščevyč (Rovno) píše o společensko-politických aktivitách členů volyňské duchovní konzistoře, zachycených v dokumentech církevních archivů Lucka, Rovna a Lvova. Dokumenty Státního archivu Vinnycké oblasti, týkající se osoby Jakiva Halčevského (1894–1943; pseudonymy Orel, Orlyk, Vojnarovskyj), jenž byl nejenom známým plukovníkem Armády Ukrajinské lidové republiky (1917–1919)a velitelem dalších povstaleckých organizací a skupin pravobřežní Ukrajiny, ale i spisovatelem, memorialistou, jsou tématem příspěvku Kosťantyna Zavalňuka (Vinnycja).

Do ukrajinského povědomí se postupně vracejí jména osob, jejichž činnost se pojí s dobou složitých a sporných společensko-politických podmínek. Nadija Jakivna Šulhyna-Iščuk (1888–1979) v roce 1944 emigrovala na Západ a od roku 1949 žila v USA; její dosud nepublikované memoáry jsou cenným pramenem k poznání procesu založení a rozvoje ukrajinského školství v Kyjevě v období let 1917–1920, posléze ukrajinské školy v Polsku i likvidace školské inteligence sovětskou vládou v letech 1939–1941 (příspěvek Valentyny Dobročynské, Rovno).

Maurice Ravel navštívil v rámci koncertního turné v roce 1932 i Lvov, kde 16. března dirigoval svá díla v Městském divadle (dnes Lvovské národní divadlo opery a baletu Solomiji Krušelnycké). Na stránkách polských i ukrajinských periodik se o koncertu, k jehož úspěchu kromě dirigenta přispěla i pianistka Marguerite Long, psalo jako o hudební senzaci. Volodymyr Pasičnyk (Lvov), vysledoval dobové recenze, jejichž autory byli nejvýznamnější polští a ukrajinští hudební kritici, skladatelé i dirigenti (Alfred Plohn, Czesław Krzyżanowski, Anton Rudnyckyj, Tadeusz Jarecki, Vasyl Barvinskyj a další).

Jevhen Pšenyčnyj (Drohobyč) seznamuje s částí epistolárního dědictví Dmytra Čyževského, jednoho z nejvýznamnějších slavistů 20. století, jež bylo nedávno objeveno v Ústředním státním archivu společenských sdružení Ukrajiny. Autor příspěvku se zaměřuje na dopisy Čyževského adresované historiku Mychajlu Antonovyčovi, jehož dílo i životní dráha zůstávají dosud neprobádané. Stojí za připomenutí, že oba vědci jsou svým životním osudem spojeni také s Prahou, kde byli vedoucími členy ukrajinské meziválečné emigrace. Plánované vydání dopisů bude důležitým příspěvkem ukrajinské historiografie k dalšímu osvětlení role ukrajinských intelektuálů-emigrantů v rozvoji národní vědy.

Autoři dvou závěrečných příspěvků čerpají především z vlastních rodinných archivů. Ukrajinská ilegální literatura má od Ševčenkových dob svou tradici. Postupně vydávaná i dosud nevydaná tvorba Vasyla Čuchliba je tématem referátu spisovatelova syna Tarase Čuchliba (Kyjev). Romana Bahry (Toronto) informuje o výzkumech a úspěších haličského chemika V. S. Kindračuka (mj. objevil a popsal probiotickou bakterii „carpathicus“ v kefírovém nápoji husljanka), i jeho životním osudu jakožto člena ukrajinské diaspory v Kanadě.

Sborník tezí konferenčních příspěvků (s vydáním sborníku plných textů se počítá během příštího roku) je zakončen informacemi o jejich autorech a obsahem.

Příspěvky obsáhly široké časové období od počátků osídlování přikarpatské oblasti v 5.– 8. století po kulturně-politickou problematiku polských a ukrajinských regionů současnosti. Zvláštní pozornost je zaměřena na Halič, kde se polské a ukrajinské zájmy vyostřovaly a často byly zatíženy neporozuměním a předpojatostí. V souvislosti se zpřístupňováním dokumentů v elektronické podobě se komplexním způsobem, zahrnujícím nejrůznější vlivy a široký kontext, přistupuje ke zkoumání kulturního dědictví (nový historismus, nová archeologie, nová filologie), což bylo ve sborníku reflektováno. Referáty věnované knize a čtení sledují nové trendy v publikační činnosti, včetně marketingu. Tradiční, tištěné texty i texty elektronické jsou v procesu čtení vnímány jako paralelní, neantagonistické. Mnohé příspěvky se věnují dosud nedostatečně prozkoumanému období komunistických represí, jejich obětem i osudu emigrantů.

Mgr. Dagmar Petišková

CITACE::

Petišková, Dagmar. Knyžkova ta rukopysna kul‘tura: istorija, metodolohija, džerel‘na baza. L’viv: Centr nezaležnych istoryčnych studij, 2012. 160 s. ISBN 978-966-345-256-2. Knihovna [online]. 2012, roč. 23, č. 2, s. 103-110 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovna122/petiskova.htm>. ISSN 1801-3252.