NOVINKY ZAHRANIČNÍ KNIHOVNICKÉ LITERATURY

1. CARACO, Benjamin. Les digital humanities et les bibliothèques [Digital humanities a knihovny]. Bulletin des Bibliothèques de France. 2012, vol. 57, nº 2, s. 69–73. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2012-02-0069-002. ISSN 0006-2006.

Článek se zabývá mezioborovou disciplínou "digital humanities" (francouzsky "humanités digitales", užívá však zkratku DH), která představuje průnik společenských věd a informatiky (literary/linguistic/humanities computing). Ovšem definovat pojem digital humanities není snadné. Jedná se o novou disciplínu zabývající se digitálními technologiemi, které humanitní vědy používají k produkci vědění? Nebo jednoduše hovoříme o novém pojmenování společenských věd, jejichž výzkumné metody prošly radikální a strukturální proměnou? Pro francouzskou skupinu okolo Manifestu Digital Humanities (2010, text Manifestu je v příspěvku reprodukován) se jedná spíše o "transdisciplínu". Vždy ovšem vycházíme z faktu, že výzkum v humanitních a společenských vědách je již prakticky neoddělitelný od nástrojů vyvinutých novými technologiemi.

Mezi nejznámější specializovaná centra, která po celém světě postupně vznikají, patří londýnské UCL a King´s College, jež nabízejí magisterské a doktorské studijní programy v digital humanities. Ve Francii zmiňme École des hautes études en sciences sociales (EHESS), kde Marin Dacos a Pierre Mounier vedou na toto téma zaměřený seminář (viz http://www.ehess.fr/fr/enseignement/enseignements/2009/ue/928/, viz též http://www.homo-numericus.net/spip.php?breve1011, pozn. red.). Pierre Mounier chápe digital humanities v širším smyslu, do této disciplíny podle něj spadá i výměna informací prostřednictvím sociálních sítí, online publikování, blogging či digitalizace zdrojů.

Knihovny se do projektů digital humanities aktivně zapojují. Velkou měrou přispěly k rozvoji hnutí otevřených archivů, digitalizace a vytváření elektronických zdrojů informací. Autor zmiňuje hudební projekt knihoven v Brestu "Wiki Brest" (http://www.wiki-brest.net), databázi Gallica Francouzské národní knihovny (http://gallica.bnf.fr/), budoucí digitální knihovnu Městské knihovny v Lyonu (podle http://www.bm-lyon.fr/trouver/basesdedonnees/Collections-numeriques.htm byla tato elektronická knihovna zprovozněna v prosinci 2012, viz též http://numelyo.bm-lyon.fr/ – pozn. red.) nebo projekty zpřístupnění studentských prací (Univerzita v Lyonu 2, viz http://theses.univ-lyon2.fr/). Také vysoká knihovnická škola ENSSIB na svých stránkách zdarma zpřístupňuje plný text časopisu Bulletin des bibliothèques de France, ve kterém najdete i tento článek.

Výše uvedené příklady potvrzují fakt, že digital humanities jsou příležitostí pro výzkumníky i knihovníky. A protože toho, co mohou knihovny svým uživatelům v této oblasti nabídnout, je mnoho, je další podpora digital humanities z jejich strany nevyhnutelná.

2. DE LEPINAY, Jean-Yves a Marianne PALESSE. Les médiathèques, quelle place dans l‘économie des films? [Jaké místo zaujímají mediatéky na trhu s filmy?]. Bulletin des Bibliothèques de France. 2012, vol. 57, nº 4, s. 24–28. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2012-04-0024-005. ISSN 0006-2006.

Francouzské mediatéky, které mají v knihovní síti země galského kohouta silné zastoupení, čelí v posledních letech výzvám ostatních hráčů v oblasti distribuce filmů. Jedná se zejména o kinosály a půjčovny filmů, s nimiž si určitým způsobem konkurují. Když se však podíváme na fond mediaték detailněji, zjistíme, že v šíření komerčně úspěšných filmů hrají až druhořadou roli. Jejich cílem je naopak zpřístupňování a šíření děl s významnou kulturní a uměleckou hodnotou, i když s malým tržním potenciálem.

Francouzské mediatéky dokonce napomáhají filmům, které se v konkurenčním prostředí těžko prosazují, aby byly vydávány na DVD. Díky veřejným dotacím pro audiovizuální fondy knihoven jsou podporovány především edice dokumentárních filmů, které by jinak pravděpodobně upadly v zapomnění. V této souvislosti se vraťme na počátek osmdesátých let, kdy francouzské ministerstvo kultury iniciovalo Národní katalog dokumentárních filmů pro knihovny. Obsahuje zejména dokumentární filmy z festivalů, k nimž byla získána práva, a posléze byly pro knihovny vydány na DVD.

Další přínosnou aktivitou mediaték je promítání filmů pro veřejnost. Příležitost setkat se s podobně smýšlejícími uživateli, případně se samotnými tvůrci filmů, a možnost zakoupit si daný dokument na DVD, je další charakteristikou, která je odlišuje od půjčoven filmů. Na místní úrovni dokonce "kvetou" partnerství mezi mediatékami a kinosály. Mediatéky mohou nabídnout promítání vybraných filmů a na oplátku významně přispívají k životaschopnosti těchto projekcí a samotných děl. Pomáhají šířit filmy v řidčeji osídlených oblastech, často i v těch obcích, které nemají vlastní kino.

Úloha mediaték nemusí být oslabena ani v době, kdy mají uživatelé snadný přístup k filmům přes internet a jiné sítě. Právě šíření málo přístupných děl a promítání spojené s dalším, pro veřejnost zajímavým programem, z nich činí zajímavou alternativu k ostatním modelům distribuce filmů.

3. DENNIS, Melissa. Outreach Initiatives In Academic Libraries, 2009–2011 [Iniciativy akademických knihoven oslovující širší veřejnost v letech 2009–2011]. Reference Services Review. 2012, vol. 40, nº 3, s. 368–383. Dostupný také z: http://emeraldinsight.com/0090-7324.htm.

ISSN 0090-7324. DOI 10.1108/00907321211254643.

Termínem "outreach" (přibližně "přesah") většinou rozumíme snahu o oslovení netradičních a potenciálních uživatelů knihovny a propagaci nedostatečně využívaných nebo nových zdrojů. Během posledního desetiletí se role knihovníků, kteří se zabývají těmito projekty, změnila a mnoho akademických knihoven podobnou pozici vytvořilo.

Příspěvek srovnává výsledky průzkumu 21 "outreach" iniciativ organizovaných akademickými knihovnami ve Spojených státech v rozmezí let 2009–2011 s projektem, který byl realizován na Univerzitě v Mississippi. Zároveň zkoumá výši a zdroje financování těchto projektů v době celonárodní finanční krize. Dále představuje širokou škálu aktivit, které respondenti považovali za přínosné.

Nejúspěšnějším projektem pro knihovnu v Mississippi byl program z podzimu roku 2010 nazvaný One Book One Community (Jedna kniha, jedna komunita). Organizátoři doufali, že společným čtením, psaním a studiem si studenti upevní schopnost kritického myšlení, čtení a psaní, ale i komunitní cítění s vrstevníky, sousedy či vyučujícími a objeví spojitost mezi problematikou, která je v knize představena, a svými vlastními životy. Program tvořilo devět akcí realizovaných v průběhu celého semestru, např. divadelní představení – jednoaktovka, promítání klipů či čtení ukázek z knihy. Celkový počet účastníků se vyšplhal ke 300 a přínos pro univerzitu a místní komunitu byl označen jako veliký.

Ve svém průzkumu proto autorka požádala respondenty, aby se zaměřili na jeden úspěšný "outreach" projekt své knihovny, popsali jeho financování a celkový přínos. Zároveň měli uvést název své pracovní pozice v akademickém knihovním týmu. Z výsledků vyplývá, že funkce knihovníka, který se podobnými projekty zabývá, je stále často inkonzistentní. Proto autorka doufá, že nedávno založená asociace ALCOP (Association of Library Communications and Outreach Professionals) pomůže propagovat a propojit aktivity těchto informačních pracovníků, alespoň na území Spojených států.

4. DESRICHARD, Yves. Éditeurs, les lois du métier: moeurs, économie et politique [Vydavatelé a pravidla, kterých se mají držet: mravy, ekonomika a politika]. Bulletin des Bibliothèques de France. 2012, vol. 57, nº 2, s. 76–77. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2012-02-0076-002.

ISSN 0006-2006.

Článek přibližuje výstavu nazvanou "Éditeurs, les lois du métier" (volně přeloženo: Vydavatelé a pravidla, kterých se mají držet), která se konala v roce 2011 ve francouzském Limoges a v roce 2012 v pařížské knihovně Bibliothèque publique d’information (BPI). Cílem výstavy bylo přiblížení střetu vydavatelského světa a cenzury (zejména té, která přichází ze strany státu) od roku 1949 do dneška. V roce 1949 byl ve Francii přijat zákon o publikacích pro děti, následně byla ustanovena komise pověřená jeho uvedením do praxe. V poválečném období vycházelo obrovské množství dětské literatury a bylo zapotřebí, aby mladá šestá francouzská republika měla pod kontrolou, co četly děti vzešlé z "baby boomu" především konce 40. a z 50. let 20. století. Výstava se však nezabývala pouze dětskou četbou, naopak přiblížila celou řadu témat. Kombinovala přístup historický (zákon o svobodě tisku z roku 1881 a limitace v něm obsažené, další zákonná opatření, první soudní proces – Baudelairovy Květy zla, omezení spojená s francouzskou válkou v Indočíně, v Alžíru, se studentskými nepokoji konce 60. let 20. století) a přístup tematický a přinesla svědectví o různých formách cenzury a jejich důsledcích; zároveň představila strategie, k nimž se vydavatelé uchylovali, aby mohli nadále pokračovat ve svých profesionálních aktivitách. Vydavatel, který díla zpřístupňuje veřejnosti, na sebe bere odpovědnost a vystavuje se nebezpečí zákonných sankcí a odsouzení ze strany společnosti. Některá díla mohou být v době svého vydání považována za příčinu neštěstí mladých, i když za několik let zůstanou téměř bez povšimnutí (Sade ve sbírce Folio).

V kategorii děl "dobře známých" není možné nezmínit útoky, které musel snášet Vernon Sullivan, alias Boris Vian, kvůli své knize Naplivu na vaše hroby. Cenzura nemohla reagovat jinak na dílo, které obsahuje (mimo jiné) tolik sexu a násilí. Skandál přinesl knize obrovský prodejní úspěch, ale následovalo mnoho soudních procesů.

I v dnešní době je cenzura zrcadlem stavu společnosti. I když je role státu menší, o to větší váhu získávají soukromé zájmy. Vydavatelé zaměstnávají právní poradce, kteří pročítají rukopisy a odhadují právní rizika spojená s jejich vydáním.

Popisovaná expozice je autorem článku charakterizována jako významná událost; při její přípravě spojilo svoje úsilí několik vrcholných institucí, které využily znalostí dalších uznávaných odborníků. Je stále dostupná online, viz http://editeurslesloisdumetier.bpi.fr.

FORLANI, Séverine. 200 ans de bibliographie nationale en France [200 let národní bibliografie ve Francii]. Bulletin des Bibliothèques de France. 2012, vol. 57, nº 2, s. 75–75. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2012-02-0075-001. ISSN 0006-2006.

Francouzská národní bibliografie oslavila v roce 2011 dvousté výročí svého založení. Při této příležitosti zorganizovala Francouzská národní knihovna jednodenní seminář nazvaný "Proč národní bibliografie: včera, dnes a zítra".

Předchůdci národní bibliografie ve Francii byly zejména Journal des sçavans (1665), Almanach bibliographique (1709) nebo Annales typographiques (1759). Pojmenování "Bibliographie nationale française" se objevuje až od 90. let 20. století. Nejpřekvapivější je její složení: část "Oficiální" uvádí bibliografické reference; část "Feuilleton", existující od roku 1826, přináší oborové inzeráty a reklamu; v roce 1857 vznikla část "Chronique", která poskytuje informace povahy odborné a biografické.

Seminář pokračoval besedou na téma "bibliografie v době digitalizace". Diskuze týkající se sběru, popisu a užití dat potvrdila, do jaké míry existence digitálních dokumentů převrací a zpochybňuje dosavadní praxi. Zejména internet komplikuje teritoriální princip povinného výtisku (který zahrnuje díla tištěná, vydaná nebo šířená ve Francii), ale i míru jeho úplnosti. Velmi důležitou se stává také problematika sběru metadat. Posláním národních bibliografií je, aby se staly úložišti referenčních metadat. I když bibliografie existují již několik staletí, úvahy o roli, kterou hrají, jsou stále aktuálnější.

5. HENRY, Cynthia L., Kimberly K. VANDERMAN a Carrye K. SYMA. Reaching out: connecting students to their personal librarian [Netradiční referenční služby: propojení studentů s jejich osobním knihovníkem]. Reference Services Review. 2012, vol. 40, nº 3, s. 396–407.

Dostupný také z: http://emeraldinsight.com/0090-7324.htm.

ISSN 0090-7324. DOI 10.1108/00907321211254661.

Pracovníci marketingového oddělení univerzitní knihovny Texas Tech University ve Spojených státech se rozhodli vyzkoušet několik nových marketingových aktivit. V rámci jedné z nich se někteří knihovníci představili v krátkých videích, kde hovoří nejprve o svých mimopracovních zálibách a na konci každého videa je zmíněno odborné zaměření knihovníka a jeho kontaktní údaje. Videa byla umístěna například na YouTube a na facebookový profil knihovny. Cílem je představit studentům knihovníky "osobnějším" způsobem, aby se studenti neostýchali knihovníky u pultů oslovit. Jako zpětná vazba mohou posloužit počty shlédnutí jednotlivých videí, ale i skutečnost, že knihovníci byli následně studenty na videa dotazováni.

Protože akademická knihovna v Texas Tech Univerzity se rozkládá na několika podlažích, není možné, aby byli knihovníci na dosah po celé budově. Možnost užití QR (Quick Response) kódů v akademických knihovnách není v nedávné odborné literatuře neznámá. Jedná se o čárové kódy, které mohou být načteny mobilními přístroji, které jsou vybaveny kamerou a příslušnou stažitelnou aplikací. Čárové kódy obsahují informace nebo linky na elektronické zdroje. Pokud jsou v knihovně vhodně umístěny, mohou se přes ně studenti připojit ke zdrojům nebo komunikovat s knihovníkem, aniž by se museli vracet k referenčnímu pultu. Nicméně tato služba nenaplnila očekávání a byla využívána poskrovnu.

Třetí marketingovou inovací je služba "roving reference" (volně přeloženo jako "toulající se referenční knihovník"). Knihovníci, vybavení červeně označeným vozíkem, projíždějí na začátku semestru kampusem a odpovídají na rozličné otázky studentů, rodičů i nových pracovníků. Např. "Kde je hala Holden? Kdy mám přednášku? Včera jsem viděl/a dokument o větrné energii. Můžete mi pomoci o tomto tématu najít více informací?" atd. Knihovníci jsou vybaveni laptopy, iPady a smartphony s bezdrátovým připojením k internetu. Podstatou je myšlenka, že knihovníci si mají najít cestu k uživatelům a navázat kontakt jako první. Současně se jedná o pomoc novým studentům, při a po zápisu často dezorientovaným. Pracovníci také doufali, že počáteční pozitivní zkušenost s informačními službami přivede studenty do knihovny. Protože si studenti knihovníky s vozíky velice oblíbili, stal se tento projekt stálou službou.

6. KALININ, S. Ju. a K. M. SUCHORUKOV. Novyj terminologičeskij standard SIBID [Nový terminologický standard SIBID]. Bibliografija. 2012, nº 1, s. 3–5. Dostupný také z: http://www.bookchamber.ru. ISSN 0869-6020.

Ruská knižní komora (Rossijskaja knižnaja palata, RKP), která je státním archivem nakladatelské produkce a národní registrující, statistickou a bibliografickou agenturou (a jako taková také jedním z nabyvatelů povinně ukládaných/deponovaných dokumentů) se v roce 2012 začala zabývat přípravou terminologického standardu pro oblast tzv. povinného výtisku. Cílem standardu je revize definování základních druhů a typů nakladatelské produkce, jichž se týká povinnost deponování z titulu povinného výtisku. Autoři rekapitulují, které ruské zákony a standardy již přinášejí terminologii související s daným tématem a proč je nutné přistoupit ke zpracování zcela nového standardu: sjednotit a aktualizovat terminologii doposud roztříštěnou v různých normách a v mnoha ohledech zastaralou, a také vytvořit komplexní standard, který by postihl i nové jevy v oblasti vydávané produkce, publikované i nepublikované dokumenty, dokumenty na papírových i elektronických nosičích, video- i audiodokumenty, publikace pro zrakově a sluchově postižené, technické standardy. Komplexní zaměření standardu ulehčí práci jak knihovníků, tak nakladatelů, kteří získají přesnou instrukci, jaké dokumenty podléhají povinnosti deponování, a zároveň, která agentura je příjemcem určitého druhu dokumentů. Zpřehlední situaci pro kontrolní orgány ministerstev, regionální a místní správy. V Rusku se o archivaci povinných výtisků s knihovnami dělí kromě RPK ještě organizace Informregistr, která je příjemcem elektronických dokumentů; kromě toho určité typy produkce mají přicházet do regionálních knihovnických a dalších institucí. To je stanoveno federálním zákonem č. 160, o povinném exempláři dokumentů ("Ob objazatel‘nom ekzempljare dokumentov"). Nový standard se má stát terminologickou přílohou tohoto zákona. Z tohoto titulu bude přímým zdrojem dalšího zkvalitňování organizačního i právního prostředí systému povinného deponování dokumentů, neboť bude moci být základem pro zpracování navazujících normativních a metodických dokumentů.

MENDELSOHN, Hal. University of Central Florida´s Campus Connections Program [Program Campus Connections na Univerzitě Centrální Floridy]. Reference Services Review. 2012, vol. 40, nº 3, s. 384–395. Dostupný také z: http://emeraldinsight.com/0090-7324.htm.

ISSN 0090-7324. DOI 10.1108/00907321211254652.

Univerzita Centrální Floridy (University of Central Florida, http://www.ucf.edu/), jejíž rozsáhlý městský kampus se nachází ve městě Orlando, vytvořila v roce 2008 program nazvaný Campus Connections. Jeho prostřednictvím jsou do akademické knihovny zváni zástupci rozličných univerzitních skupin, které nabízejí studentům asistenci, a přitom o jejich existenci studenti často nemají ponětí. Takto byl vytvořen most mezi službami, které univerzita nabízí, a potřebami, které studenti mají.

Univerzita Centrální Floridy je druhou největší univerzitou ve Spojených státech. V podzimním semestru se ke studiu zapisuje kolem 58 000 studentů, proto je počet organizací či skupin, které zde pro studenty působí, vysoký. Zabývají se např. ubytováním, zahraničním studiem, zdravotními službami, finanční asistencí, jde i o policii aj. Zástupci každé zúčastněné skupiny navštíví jedenkrát během semestru akademickou knihovnu. Zde je blízko vchodu (a zároveň východu) umístěn stolek s židlemi, kde mohou zástupci s procházejícími studenty komunikovat a informovat je o svých službách. Na rozdíl od dalších informačních aktivit kampusu (orientační setkání či veletrhy), nabízí tato forma komunikace osobnější kontakt se studenty s minimem rušivých prvků. Následné průzkumy mezi zúčastněnými skupinami prokázaly, že jsou s projektem z 85 % spokojeny a většina z nich v projektu pokračuje v dalších semestrech. Z programu, jenž byl původně zamýšlen jako jednoroční, se stala zavedená knihovní služba, která je hodnocena jako zajímavá a efektivní metoda komunikace se studenty.

Poskytnout studentům studijní materiál je jedním z poslání akademické knihovny. Další cíl zahrnuje informování studentů o tom, co je obklopuje, a o asistenci, která jim je během studia nabízena. Třetím posláním akademické knihovny je propojení (connections) studentů s těmito službami. Díky programu Campus Connections se akademická knihovna stává místem, kam se studenti obrátí, když potřebují informace z nejrůznějších oblastí. (Informace též např. na http://library.ucf.edu/News/?story=1225&channel=lib&mode=archive; URL knihovny je http://library.ucf.edu/, pozn. red.)

7. RESPINGUE-PERRIN, Sébastien. Dans la brume électronique [Knihy v elektronické mlze]. Bulletin des Bibliothèques de France. 2012, vol. 57, nº 4, s. 29–34. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2012-04-0029-006. ISSN 0006-2006.

Jestliže se knihovnám konkurenční boj dlouhou dobu vyhýbal, mohutný nástup e-books v USA potvrdil, že nové tržní prostředí otřásá tradiční představou o knize a distribučním knižním řetězci. O co je americký knižní trh vyspělejší než francouzský, o to zřetelněji nahlíží autor článku na napětí i možnosti, které nový nosič děl přináší. Knihovny jako součást veřejných služeb posilují svou zprostředkovatelskou roli a nalézají nové formy spolupráce. Jenže v novém prostředí bez pravidel typických pro tištěnou knihu musí čelit pochybnostem o dalším smyslu svého působení.

V lednu roku 2012 se začaly e-books objevovat v žebříčku 10 nejprodávanějších knih v USA a ve stejné skupině počet prodaných kusů elektronických knih převýšil náklady knih tištěných. Podle studie Harris Interactive četlo v březnu 2012 28 % Američanů na přenosných zařízeních. Několik faktorů vysvětluje, proč jsou Spojené státy z tohoto pohledu průkopnickou zemí: nabídka elektronických titulů oslovuje širokou veřejnost, absence husté knihovní sítě nahrává poptávce po e-books a svou roli hraje nižší cena elektronických knih oproti titulům tištěným. Na konci roku 2010 představovala odchylka průměrné ceny přibližně 50 % ve prospěch e-books (oproti Francii nejsou ve Spojených státech ceny elektronických knih regulované).

V tomto prostředí zaujímají knihovny zvláštní postavení. V první řadě nabízejí uživatelům volný přístup k titulům, i když ne nutně bezplatný. Přesto v nich mohou producenti elektronických knih spatřovat konkurenční nebezpečí. V dlouhodobějším kontextu knihovny uchovávají a šíří díla vydaná v průběhu delšího časového úseku. V neposlední řadě knihovní portály nasměrují uživatele nejen na tituly, které knihovna vlastní, ale i na další dokumenty, komerčně dostupné přímo u vydavatele. Tím, že provádí detailní popis a provozuje katalogy s kvalitním vyhledávacím rozhraním, vychází knihovna vstříc jak veřejnosti, tak i vydavatelům elektronických knih.

Jako příklad uveďme dvě americké knihovny: Douglas Country´s Library a Red Cock Community College Library v Coloradu. Uživatelům zajišťují přehledný přístup k produkci místních vydavatelů (Gale aj.), tolik žádaný v záplavě nejrůznějších bází dat. Spolupracující vydavatelé vítají kvalitní bibliografický popis svých titulů a pozorují nárůst prodeje konečným uživatelům. Knihovny se takto zabezpečují proti změnám cenové politiky ze strany vydavatelů. Dále zmiňme aktivity společnosti OverDrive, která spolupracuje s lídrem v oblasti prodeje e-books, firmou Amazon. Oficiální cíl spolupráce, umožnit půjčování e-books na všech typech čtečky Kindle, je rozporuplný, ovšem většina knihoven tento krok přivítala.

V prostředí univerzitních knihoven existuje zajímavý model Driven Patrons Acquisitions (DPA). Knihovna zřídí katalog děl, která zvažuje zařadit do svých fondů. K nákupu se rozhodne na základě požadavku uživatele nebo automaticky po určitém počtu dotazů.

Situace není vždy optimální. V září roku 2011 iniciovalo seskupení autorů Guilde akci proti seskupení univerzitních knihoven HathiTrust a obvinilo je z rozmnožování děl, na která se vztahují autorská práva. Vydavatel HarperCollins omezil počet konzultací jednoho elektronického díla v knihovně na 26, poté jsou knihovny nuceny titul znovu zakoupit. Někteří vydavatelé spatřují v poskytování e-books knihovnám risk spojený se zvýšenými náklady na pojištění (proti pirátství, snížení prodeje aj.). Knihovny navíc nemají přístup k úplným novinkám, vydavatelé si stanovují různě dlouhé lhůty a zvyšují ceny titulů. To vše potvrzuje domněnku, že knihovny jsou nadále vnímány jako místa, kde dochází ke zneužívání děl. Autor článku se domnívá, že se stávají obětí vyřizování účtů mezi firmou Amazon a vydavateli. Dalším znepokojujícím prvkem je nová konkurence knihovnám: v listopadu 2011 Amazon uvedl výpůjční službu, další společnost, a to Bilbary, úspěšně kráčí podobným směrem. Na tuto situaci musí knihovny včas reagovat a upevnit svou důležitou roli v oblasti popisu dokumentů, nejlépe ve spolupráci se svými konkurenty.

Francouzští vydavatelé se obávají, že budou "převálcováni" příchodem amerických hráčů na francouzský trh. Obavy knihoven jsou univerzální, bez ohledu na místo působení. Na druhou stranu zákonem určené jednotné ceny e-books ve Francii konkurenční boj na národní úrovni eliminují. I když mluvíme o tak odlišných trzích elektronických dokumentů, jako jsou francouzský a anglosaský, nezbývá, než si položit otázku, zda budou knihovny i nadále v zajetí obchodního víru.

SARNOWSKI, Françoise. L‘accueil des publics sourds et malentendants [Služby knihoven sluchově postiženým]. Bulletin des Bibliothèques de France. 2012, vol. 57, nº 2, s. 63–67. Dostupný také z:

http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2012-02-0063-001. ISSN 0006-2006.

Francouzští knihovníci se aktivně zapojují do celospolečenské snahy o zpřístupnění veřejného života postiženým spoluobčanům. Vycházejí přitom ze zákona z roku 2005 o rovných právech a příležitostech handicapovaných osob ("sur l’égalité des droits et des chances, la participation et la citoyenneté des personnes handicapées", k dohledání na: http://www.legifrance.gouv.fr). V roce 2010 navíc francouzská vláda uvolnila 52 mil. eur v rámci speciálního programu začlenění sluchově postižených (Plan handicap auditif).

Nedoslýchaví a ti, jejichž sluch se postupně vytrácí, si v knihovnách běžně půjčují knihy a noviny. V nabídce pro ně by neměly chybět filmy s titulky pro nedoslýchavé či indukční cívky využitelné při zápisu nových uživatelů, v přednáškových sálech apod. Ideálním řešením by byl simultánní přepis debat na velkou obrazovku nebo na monitory uživatelských počítačů, i když tuto variantu prozatím brzdí vysoké náklady.

Další možností je vytvoření zvláštního fondu týkajícího se problematiky sluchově postižených, který bude sloužit nejen této specifické skupině uživatelů, ale zároveň téma přiblíží široké veřejnosti. Budou sem patřit například metodiky výuky francouzské znakové řeči a publikace zabývající se otázkou hluchoty. Autorka připomíná, že (francouzští) sluchově postižení dospělí neměli v dětství příležitost objevit dětskou literaturu a tradiční pohádky. Jsou tedy dychtiví dohnat ztracený čas a umožnit svým dětem sdílet společné kulturní zážitky se svými vrstevníky. Nabízí se i varianta přímé interpretace přednášek, debat a výstav do znakové řeči.

Nezapomínejme na to, že knihovníci hrají zásadní roli v procesu společenského a kulturního začlenění sluchově postižených do společnosti. Tím spíše by zaměstnanci knihoven měli být při komunikaci s nimi ohleduplní. V článku jsou zmíněny úspěšné projekty francouzských knihoven v této oblasti. Patří k nim zaměstnávání neslyšících nebo jejich zapojení do přípravy různých akcí, výcvik vlastních zaměstnanců k ovládání znakového jazyka (ti pak vedou kroužky, v nichž má veřejnost možnost seznámit se se základy znakového jazyka), angažování profesionálních tlumočníků znakového jazyka v zájmu dostupnosti akcí knihoven. Knihovny se tudíž zabývají základním problémem: jak se domluvit, jak komunikovat? Paříž v rámci své městské sítě knihoven vytvořila čtyři centra zabývající se komplexněji otázkami služeb sluchově postiženým. Zkouší se integrace sekvencí ve francouzském znakovém jazyce do webových stránek knihoven. Příkladnou iniciativou je blog Bibliosignes (http://bibliosignes.blogspot.com), vytvořený Ludovicem Pelligrinim z knihovny Saint-Éloi v Paříži. Pokračuje výzkum možností automatického překladu do francouzského znakového jazyka; jde o syntézu gest s použitím avatara (prototyp vyvinutý laboratoří France Telecom R&D de Lannion je dostupný na Dailymotion, viz http://www.dailymotion.com/video/x7pljh_protoype-de-traduction-automatique_tech\) atd.

Rubriku zpracovaly Veronika Tichá a PhDr. Anna Machová