| obsah |  |index autorů |  | index názvů |  | index témat | | archiv |

Knihovna

2005, ročník 16, číslo 2,  s.  137-164

Nově objevený zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila

Zdeněk Uhlíř
Národní knihovna ČR
Zdenek.Uhlir@nkp.cz

PhDr. Zdeněk Uhlíř (*1956) nastoupil v roce 1990 do oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny ČR, které od roku 2004 vede. Rovněž působí, od roku 2003, jako obsahový koordinátor projektu Manuscriptorium. Jeho odbornými zájmy jsou zejména středověké kulturní a církevní dějiny, hagiografi e a homiletika a dále se zabývá teorií a koncepcí elektronicko-digitálního zpřístupnění historických fondů. Zdeněk Uhlíř je kromě desítek odborných studií autorem samostatných knižních publikací: Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku (1996), Mistři a studenti Karlovy univerzity ve středověku a jejich dílo v dobovém kontextu (1998) a Teorie a metodologie elektronicko-digitálního zpracování rukopisů a hybridní knihovna (2002).

Úvod

Dnes se zpravidla zcela samozřejmě předpokládá, že v oblasti středověkých pramenů nelze již nic nového objevit, protože všechny objevy už byly učiněny soustavnou badatelskou prací předcházejících generací v 19. a částečně 20. století. Tím větší je překvapení, když k takovému objevu dojde. Kromě překvapení však každý takový objev přináší i problém, poněvadž narušuje obvyklý řád věcí, který se projevuje v lidském poznání minulosti a dějin. Zároveň však také udržuje historické bádání při životě, poněvadž před ně staví otázky, na něž je třeba odpovědět, aby se nově vynořená skutečnost objasnila a aby vznikl plastičtější dějinný pohled. Každý objev tedy v sobě má dvě stránky: faktickou a interpretační. Teprve po zařazení do historického kontextu může být obohacením poznání a znalostí, jinak je pouze mrtvým zjevením. A tak je s objevy potíž¹, protože jako vše v lidském světě mohou přinášet jistotu i mást. Je třeba pečlivého zkoumání, aby v jejich důsledku nenastal v naší mysli chaos a abychom se nenechali ovládnout předsudky. Proto je nutno přistupovat k novým skutečnostem opatrně a zejména vážit slova, která o nich vypovídají.

Takovým objevem je rukopis nově získaný na aukci v Paříži pro Národní knihovnu České republiky zařazený na signaturu XII.E.17.² Je to sice pouhý zlomek obsahující méně než desetinu původně existujícího dokumentu, nicméně to na jeho významu vůbec nic nemění. Je totiž pozůstatkem původního středověkého latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila, o němž dosavadní již poměrně rozsáhlé dalimilovské bádání nemělo vůbec žádnou povědomost, a to ani zprostředkovaně, tedy ani jako o deperditu či desideratu. Už samotná existence latinského překladu původně jazykově české kroniky má nemalou důležitost. Veršované kroniky v národních jazycích byly zpravidla určeny světskému publiku bez odpovídajícího formálního školského vzdělání³. Latinské texty se naproti tomu obracely k publiku vzdělanému, které nepochybně mělo zcela jiný vkus a jiné požadavky⁴. Motiv pro vznik takového překladu je tudíž sám o sobě pozoruhodný. Možná ještě závažnější však je skutečnost, že česká Kronika tak řečeného Dalimila byla ještě ve středověku rovněž přeložena do němčiny, a to hned dvakrát: starší veršovaný překlad je takřka soudobý s nyní objeveným překladem latinským, mladší prozaický překlad je zhruba o století pozdější⁵. Existence jazykových verzí či mutací tak staví do popředí česko-německo-latinský (pořadí se může libovolně měnit) trilingvismus, typický pro české dějiny až do doby národního obrození, jež jej odmítlo a vytvořilo model jednojazyčnosti⁶. Nově objevený rukopis je tudíž podnětem k vypracování jiné představy o českých dějinách, než je ta tradiční školská, jež kupodivu stále ještě dominuje.

1. Rukopis

Rukopis Národní knihovny České republiky XII.E.17 je sekundárně utvořeným pergamenovým sexternem, tj. složkou o šesti dvojlistech, tzn. dvanácti listech, které mají rozměry 245 mm na výšku a 175 mm na šířku. Tato složka je vevázána do proříznutím mírně poškozeného dvojlistu pergamenu stejných rozměrů. Text je psán v jednom sloupci s maximálně 36 řádky na stránce kaligrafickou italskou rotondou, typickou pro 1. polovinu 14. století. Řadu listů vyplňují místo jakéhokoli textu jen dvojice iluminací. Kromě toho zahrnuje výtvarná výzdoba šest ornamentálních iniciál s výběhy s rostlinnými motivy a zlatými koulemi: 5r – „P“; 8v – „I“; 9r – „P“; 9v – „S“; 10v – „D“ a 11r – „D“. Listy pocházejí ze dvou neúplně dochovaných kvinternů, jejichž původní pořadí bylo porušeno. První tvoří dnešní folia (písmeno“v“ označuje chybějící listy): v, 1, v, 2, 9, 4, 11, v, 12, v, druhý představují listy 8, 7, v, 10, v, v, 3, v, 6, 5.

Vytvoření rukopisu je třeba klást do horní Itálie do 30. či 40. let 14. století⁷. Iluminace, které představují polovinu plochy celého dochovaného zlomku, jsou ve svém rozsahu dostatečným základem pro hledání dílny, v níž byly vytvořeny. Tu lze hledat v Bologni, Padově, Veroně nebo Benátkách. Vykazují stopy ruky tří nebo dokonce čtyř malířů⁸. Vzhledem k bohatství iluminací je nutno předpokládat, že objednavatel byl osobou stojící na nejvyšším stupni společenské hierarchie – můžeme si jej představit jako krále, knížete nebo vysokého církevního hierarchu. To přirozeně omezuje okruh osob, které přicházejí v úvahu. Nedostává se však žádných přímých dokladů, které by dovolovaly osobu objednavatel přesněji určit.

Právě tak o dějinách tohoto krásného a vzácného rukopisu není známo vůbec nic. Vlastník, který jej prodal, zůstává v anonymitě. Proto nevíme, kdy se rukopis do jeho vlastnictví dostal. Není znám ani žádný z předchozích vlastníků, protože na zlomku se nedochovala žádná poznámka, která by dovolovala takový údaj určit. Na základě studia kodikologického a paleografického nenacházíme žádné indicie, které by jakkoli dovolovaly vyslovit pravděpodobnou hypotézu o vzniku a další historii této knihy. Je tedy nutno obrátit se k obsahu rukopisu:

[1.]
[Capitulum 25.]
Text:
1r: Dux Hostivit post hec decessit ... X ... secundam sancte Marie supra Pragam a magna porta statim in via.
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, p. 308, cap. 25, vv. 1-32 Srv. , Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 23, vv. 1-38, pp. 48-49
Iluminace:
Chybějí nebo se nedochovaly.

[2.]
[Capitulum 26.]
Text:
1v-2r: Oportet te hoc tuo gladio comprobare ... X ... Hodie in hac nigri monachi missas cantant et huic monasterio in Ungaria Zaborz dicunt.
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, pp. 316-317, cap. 26, vv. 25-58 Srv. Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 24, vv. 31-66, pp. 50-51
Iluminace:
1v: Svatopluk v přestrojení za mnicha před králem Arnulfem a dvorem. Levou rukou ukazuje
patrně na svou ženu, podle Dalimilovy kroniky sestru krále Arnulfa žijící na jeho dvoře.
1v: Svatopluk za přihlížení Arnulfa a jeho dvora bojuje s královým rytířem.

[3.]
[Capitulum 27.]
Text:
9r-9v: Postea Borzivoy de mundo decessit ... X ... Isti ducisse volentes complacere promiserunt hoc perpetrare.
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, p. 328, cap. 27, vv. 1-36 Srv. Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 25, vv. 1-42, pp. 51-52

[4.]
[Capitulum 28.]
Text:
2v, 9v: Sancta Ludmila ducem gubernabat et cum curia sua in Tethino residebat ... X ... Sic isti pagani se dyabolo subiecerunt et sanctam Ludmilam deo transmiserunt.
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, p. 336, cap. 28, vv. 1-26 Srv. Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 26, vv. 1-34, pp. 52-53
Iluminace:
2v: Drahomíra dává Tunnovi a Gomonovi koně a stříbro, aby zabili sv. Ludmilu. Tunna a Gomon před sv. Ludmilou a sv. Václavem.
2v: Sv. Ludmila se zpovídá a připravuje na smrt. Tunna a Gomon vyrážejí dveře komnaty a
rdousí sv. Ludmilu.

[5.]
[Capitulum 29.]
Text:
4r-4v, 11r-11v: Drahomirz se de filio intromisit et a sapientibus de iure querebat ... X ... Huic camerario Podwein nomen erat, hic in devocione ducem percuciebat.
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, p. 342-343, cap. 29, vv. 1-44 Srv. Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 37, vv. 1-54, pp. 54-55
Iluminace:
4r: Počátky křesťanství v Čechách: kníže sv. Václav, před ním kněží. Hromadný křest dětí. Mše.
4r: Sv. Václav peče hostie pro mši a pomáhá při přípravě mešního vína.
4v: Sv. Václav a jeho sluha přinášejí vdovám dřevo z lesa.
4v: Sv. Václav se v noci modlí, za ním krvavé stopy. Sv. Václav učí své sluhy, jeden z nich ho bičuje. Sv. Václav zouvá boty Podivenovi.
Témata některých obrazů (příprava mešního vína) nemají oporu v textu.

[6.]
[Capitulum 30.]
Text:
11v-12r: Et dum Wratislaus prope ducem Wenceslaum vidit ... X ... in omni bono se secum reconciliavit...
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, p. 351-352, cap. 30, vv. 35-44 Srv. Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 28, vv. 53-64, pp. 57
Iluminace:
11v: Kníže sv. Václav se zlatým křížem na čele uprostřed svého vojska, jeho sluha předává list Radslavovu poslovi.
11v: Zlický kníže Radslav uprostřed svého vojska, posel mu přináší list.

[7.]
[Capitulum 31.]
Text kapitoly není dochován.
Iluminace:
12r: Římský král (Jindřich I.) na sněmu očekává příchod krále Václava a přikazuje knížatům
neuvolnit mu místo při jeho příchodu.
12r: Římský král (Jindřich I.) vida, že opozdivší se Václav se svatozáří je doprovázen anděly, mu sám uvolňuje místo.
12v: Sv. Václav na sněmu sedí na místě římského krále (Jindřicha I.), kněz mu předává rámě sv. Víta.
12v: Sv. Václav přiváží relikvii do Prahy a předává ji ve dveřích kostela biskupovi.

[8.]
[Capitulum 39.]
Text:
8r: ... cum argento emiserant ... X ... Hoc factum est a nativitate filii dei anno post millesimum quartum.
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, p. 455-456, cap. 39, vv. 30-41 Srv. Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 27, vv. 35-56, pp. 76-77

[9.]
[Capitulum 40.]
Text:
8v, 7r, 7v, 8r: In illo tempore accidit, quod dux Ulricus venabatur ... X ... si filia cesaris non excogitasset cicius super meniis stare...
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, p. 464-466, cap. 40, vv. 1-104
Srv. Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 38, vv. 1-28; cap. 39, vv. 1-94 pp. 77-81
Iluminace:
8r: Kníže Oldřich s družinou na lovu.
8r: Kníže Oldřich si klestí cestu k hradu Přimda a vstupuje do něj.

[10.]
[Capitulum 42.]
Text:
3r-3v, 10v: Dux Ulricus apud Postoloprt venabatur ... X ... Et quando dux de Bozena filium habuit,hunc Brzeczislaum nominavit.
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, p. 493, cap. 42, vv. 1-34 Srv. Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 41, vv. 1-42, pp. 82-84
Iluminace:
10r: Oldřich na lovu potkává Boženu, kněz je oddává.
10r: Oldřich při návratu z lovu přivádí Boženu do svého hradu.

[11.]
[Capitulum 43.]
Text kapitoly není dochován.
Iluminace:
3r: Břetislav se svou družinou přijíždí do kláštera ve Schweinfurtu, aby unesl Jitku.
3r: Břetislav unáší Jitku a bojuje spolu se svou družinou s klášterními konvrši.
3v: Římský král obklopen rytíři předává Jitce svůj stolec, aby jej postavila v Boleslavi.
3v: Římský král předává Břetislavovi štít s (plamennou) orlicí. Břetislavovi družiníci zapalují
vesnici jako znak svého příchodu podle privilegia daného německým králem.

Římský král obklopen rytíři předává Jitce svůj stolec, aby jej postavila v Boleslavi. – Římský král předává Břetislavovi štít s (plamennou) orlicí. Břetislavovi družiníci zapalují vesnici jako znak svého příchodu podle privilegia daného německým králem.

[12.]
[Capitulum 44.]
Text:
5r-5v: Post hec dux volens vindicare avum suum ... X ... cum cuius morte multum honoris deperiit.
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, p. 517-518, cap. 44, vv. 1-40 Srv. Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 43, vv. 1-54; cap. 44, vv. 1-16, pp. 87-88

[13.]
[Capitulum 45.]
Text:
5v-6v: Alter cesar volens a Boemis Polonie thesauros rehabere ... X ... Si perdes aliquid, non permittam te in nullo.
Srv. Daňhelka, Jiří-Hádek, Karel-Havránek, Bohuslav-Kvítková, Naděžda (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: Vydání textu a veškerého textového materiálu. 1. Praha: Academia, 1988, p. 526, cap. 45, vv. 1-23 Srv. Jireček, Josef (Ed.): Di tutsch kronik von Behemlant. In: Fontes rerum Bohemicarum. III. Praha, 1882, cap. 44, vv. 17-50, pp. 89-90
Iluminace:
6r: Římský král (Jindřich III.) se uprostřed vojska radí s knížaty před bojem s Čechy.
6r: Kníže Břetislav se uprostřed vojska radí s družiníky, Chodové kácejí stromy.
6v: Bitva mezi Čechy a Němci (u Brůdku, 1040).
6v: Saské vojsko loupí a pálí v Čechách. Břetislav nechává oslepit bílinského kastelána Prkoše a useknout mu ruce a nohy.

Závěrem fyzického zkoumání rukopisu jakožto nosiče a formálních znaků, které vykazuje, je tedy zjištění, že je možno vcelku spolehlivě určit jeho vznik v horní Itálii 30. či 40. let 14. století, avšak nic to nevypovídá o místu a době vzniku latinského textu jakožto – sit venia verbo – díla.

Saské vojsko loupí a pálí v Čechách. Břetislav nechává oslepit bílinského kastelána Prkoše a useknout mu ruce a nohy.

2. Překlad

Vzhledem k rukopisnému dochování lze takřka najisto předpokládat, že český text Kroniky tak řečeného Dalimila byl do latiny přeložen celý, třebaže dodnes se dochovala jen jeho část, zhruba desetina původního rozsahu. Poněvadž původní český text kroniky je značně velkého rozsahu (přes 4000 veršů)⁹, je ta desetina, jež se z latinského překladu dochovala v Pařížském zlomku, pro soustavnější zkoumání zcela dostatečná, třebaže v ní nejsou bohužel přístupné ty nejsignifikantnější části kroniky: k dispozici je pouze závěr příběhu velkomoravského krále Svatopluka, větší část příběhu sv. Ludmily a sv. Václava, závěrečný zlomeček příběhu sv. Pěti bratří, dílčí epizody příběhu knížete Oldřicha (část epizody objevení hradu Přimda a celá epizoda Oldřicha a Boženy) a část příběhu knížete Břetislava (epizoda Břetislava a Jitky a epizoda tažení císaře Jindřicha do Čech jako odvety za tažení knížete Břetislava do Polska). Dochované zlomky latinského textu tedy končí nedlouho před polovinou 11. století, což znamená, že nejzajímavější partie legendy, v nichž neznámý autor českého originálu popisuje události doby, s níž měl vlastní zkušenost, tedy vlády krále Přemysla Otakara II. (1253–1278), zemského správce braniborského markraběte Oty (1278–1283) a králů Václava II. (1283–1305), Václava

III. (1305–1306), Rudolfa I. Habsburského (1306–1307) a Jindřicha Korutanského (1307–1310), se v nich nedochovaly¹⁰. Přece však máme dostatečný základ, abychom mohli soudit nejenom o způsobu, jakým neznámý překladatel do latiny pracoval, což je důležité, ale také – alespoň do jisté míry – o základních rysech jeho ideového světa, což je možná ještě důležitější.

Latinsky text je vcelku věrným překladem českého originálu, třebaže dosti neumělým¹¹. Místy se v něm dokonce projevují školácké chyby, a to vždy jako bohemismy: jednak v užití tvaru prvního futura, jak je to v latině nemožné (a tudíž nesrozumitelné: kapitola 42.: Němkyně méně bude přieti lidu mému – alienigena minus erit favere hominibus meis; Němkyně německú čeleď bude jmieti – alienigena alienam familiam erit habere), jednak v užití dvojího větného záporu, který je v latině nesprávný (a tedy nesrozumitelný: kapitola 26.: a na mnicha nic netbajě – super monachum nichil non curando; kapitola 29.: doňadž by kněz nemohl sobě rady dáti – donec sibimet dux consilium non posset dare; doňadž by kněz svých let nedošel a jeho pravý smysl neprošel – donec dux ad suos annos non perveniret et ipsum rectus sensus non penetraret; kapitola 40.: a však i člověka na něm nebieše – et tamen nec unus homo desuper non erat; aby žádný nevzvěděl toho hradu – quod nemo non sciret istud castrum; že nikomému věřiti nesměl – quod nulli credere non presumpsit; až jeho ižádný člověk nevzvěděl – quod eum nullus homo non scivit; i o dceři nic netbaji – et de filia nichil non curo; kapitola 45.: nedámť v ničemž škody jmieti – non permittam te in nullo). Jenom výjimečně však latinský překladatel českému textu neporozuměl, resp. nedokázal jej přesně převést do latiny (kapitola 25.: za buoh jmajě výra ušatého – vice dei colens avem quamlibet; kapitola 30.: Báťo, nechaj mého, měj v svém dosti! – Ba, dimitte meum, habe in tuo satis.). A jen na jednom místě znění českého originálu zjednodušil (kapitola 40.: a sám u pustém lesě blúdieše. A když v túhách bieše a okolo sebe zřieše – solus in solitudine silve oberrabat).

Další okolností, kterou je třeba při posuzování latinského překladu nutno vzít v úvahu, je skutečnost, že český originál je textem básnickým, třebaže nikoli vysokého stylu, jak sám autor naznačuje¹². Jakkoli je podle úzu, který dominoval ve 14. a 15 století, složen bezrozměrným veršem¹³, není žádná pochybnost o tom, že je to dílo navýsost literární, které mělo podstatný význam na rozvoj staročeské literatury a staročeského písemnictví vůbec¹⁴. Je třeba se tedy tázat, zda latinský překlad je práv českému originálu i z tohoto hlediska. A v tomto případě musíme vyslovit jistou pochybnost, protože latinský text se pouze formou svého zápisu tváří, že je ve verších, ve skutečnosti ovšem tomu tak není, alespoň pokud jej budeme posuzovat čistě formálně¹⁵; vůbec totiž nesplňuje přísná pravidla latinské prozodie, ať už metriky, nebo rytmiky. Překladatel sice překládal verš po verši, ale výsledkem jeho snažení bylo znění prozaické. Přece však na tomto hodnocení nemůžeme jednoduše přestat, protože musíme vzít v úvahu nejenom pouhé znění, ale také povahu a podobu dochovaného rukopisného zápisu: ten evidentně vytváří iluzi, že o verše jde. Jsou to ovšem verše takové, které vyhovují požadavkům kladeným na básnickou formu ve staročeské literatuře, resp. její určité větvi, nikoli požadavkům univerzální literatury latinské. Písař Pařížského zlomku však nás nenechává na pochybnostech, protože zapsal text tak, jako by o opravdové verše šlo. Lze sice vzít v úvahu i vizuální estetický dojem působení zrcadla stránky, s nímž při tak výpravném artefaktu nepochybně musel počítat, nicméně i tak zůstává vážná domněnka, že chtěl zapsat verše, protože přepisovanému textu tak rozuměl. Pařížský zlomek latinského překladu staročeské Kroniky tak řečeného Dalimila tudíž klade závažnou otázku, kterou nynější bádání pohybující se v mezích národních, tzn. v podstatě jazykových (česká literatura na jedné a latinská na druhé straně), nedokáže náležitě zodpovědět. Není toho schopno ani nynější bádání komparatistické, pohybující se spíše v rovině ideové a od záležitostí formálních převážně odhlížející.

Na srovnání českého a latinského znění však v žádném případě nelze přestat, protože nepostihuje dalimilovskou problematiku v plné šíři. Je nutno vzít v potaz i veršovaný překlad německý vzniklý v letech 1342/1344–1346, k němuž již existuje rozsáhlá literatura¹⁶. Musíme to učinit tím spíše, že oba překlady – německý i latinský – nejsou od sebe časově příliš vzdáleny, takže je z naší časové perspektivy můžeme nazírat takřka jako současné. O německém veršovaném¹⁷ překladu víme, že vznikl v Čechách nejspíše v prostředí tzv. starého patriciátu velkých královských měst (v úvahu přichází Praha, případně snad Kutná Hora) a že jeho základní ideou je utlumit protonacionalistický charakter českého originálu. Činí to zejména tím způsobem, že – na rozdíl od českého textu – důsledně rozlišuje mezi českými (burgir) a „říšskými“ (Tutschin) Němci. Zatímco tedy českému textu splývá etnické hledisko s politickým a v důsledku toho s ideologickým¹⁸, německý překladatel etnické a politické, resp. ideologické hledisko důsledně odděluje, což ho vede k jistým transformacím ve vztahu k originálu. Tyto transformace jsou více méně rozsáhlé také v důsledku toho, že se rozhodl uchovat básnickou formu českého originálu: poněvadž středo-hornoněmecký básnický jazyk vyžaduje nikoli prozodicky striktně vázané vyjadřování, zato však vyžaduje rým (stejně jako básnický jazyk staročeský). Musel proto, aby vyhověl této nezbytné potřebě rýmování, doplnit řadu veršů (počet veršů celé kroniky tak vzrostl na počet přes 8000), pokud chtěl uchovat vše, co je obsahem českého zdrojového textu. Naprostou většinou však jde o verše vycpávkové, které nemění podstatně fabuli. Je proto nutné srovnat počínání obou překladatelů – latinského a německého – na tomto trilingvním pozadí¹⁹.

Latinský a německý překlad vykazují dosti často paralely, kterými se liší od českého originálu. Někdy se zakládají na společném neporozumění českému textu (kapitola 25.: za buoh jmajě výra ušatého – vice dei colens avem quamlibet – du furchtiz nit dinen schepfer, du erst ein iclichin vogil vilmer; kapitola), jindy latinský překladatel uvádí nevhodný překlad, zatímco německý slovo vynechává (kapitola 30.: Ba, dimitte meum, habe in tuo satis – Laz mir daz min! hab nuk an dem din – Báťo, nechaj mého, měj v svém dosti) ale s takovými případy se setkáváme jen zřídka. Někdy latinský a německý text zpětně svědčí o tom, že česká rukopisná tradice musela být bohatší, než jak se dochovala do dnešního dne: to je případ data, které v české tradici uvádí jen rukopis Lobkowiczký, starší rukopisy však nikoli, takže latinský a německý překladatel museli mít před očima zápis, který dnes neznáme, který však obsahoval právě takový údaj (kapitola 25.: Anno a nativitate filii dei post octingentos viginti quatuor – nach Crist gebort acht hundirt iar, darnach in dem vier vnd czwenczistin iar – po osmi set devietidcát čtvrtého). Latinsko-německé paralely odlišující se od českého znění se objevují také ve jménech (kapitola 29.: Podwein – Podwein – Podiven; kapitola 30.: Wratislaus – Vratislab – Radislav). Některé latinsko-německé paralely ovšem vycházejí i z toho, že česká „mluvící jména“ musí být v jiných jazycích vyjádřena jen jako epiteton ornans (kapitola 28.: Et propter quia beata Ludmila deo et multis hominibus fuit cara – Wan der hoik gein Ludmilin got vnd den lutin lip vnd stillin – A pro to, že svatá Lidmila mnohým lidem byla míla). Podobně je tomu i u ve středověku oblíbených etymologií místních jmen (kapitola 40.: Postea dux dedit castrum illud domino, huic Przimda dicebatur, propterea huic castro Przimda dixerunt – Do gab der herczog einem heren daz hus, der waz gnant Przimda, darvmb nant man dy purk Pfrimburch hinna – Pak kněz da hrad pánu, tomu Přiema diechu, pro to tomu hradu Přimda vzděchu). Některé latinsko-německé paralely jsou založeny na zjednodušení originálního českého znění (kapitola 40.: nam eis iam gratus homo venturus erat; et ideo, quia hominem diu non viderant – In waz ein genemir gast komen, wan si lange keinen menschin nomen – Neb již vděk člověk přišel, a protož jeho hrabě uctil. Neb již pět let člověka neviděla biešta). Mnohem výraznější – a pro další interpretaci podstatnější – jsou však takové latinsko-německé paralely, které mění význam českého znění, a tedy i jeho ideový obsah (kapitola 42.: Malo cum Boema rustica ridere quam filiam regis alienigenam pro uxore habere. Bulit cuilibet cor post linguam suam, et propter hoc alienigena minus favebit hominibus meis.Alienigena alienam familiam habebit et instruet Teotonice pueros meos, et ideo erit lingue scisma et statim terre certa destruccio. Domini, vos nescitis bonum vestrum improperantes michi de matrimonio meo: ubi interpretes acciperetis, quando coram Teotonica ducissa staretis? – Vil mer wil ich lachin da mit einer bemischin puorin, wen eines fremden koniges tochtir gewin. Einem iclichin ist daz hercze czu siner zeungin groz, darvmb wirt ein vremde nummir min genoz, noch minen lutin wirt si nit getrwe. Fremdes gesinde wirt habin ein fromdein, min kinder wirt sy deutsch lerin vnd ir gewonheit virkerin. Dovon an der zcunge wirt ein groz zcweiunge, vnd dem lande zcu hant ein recht virderbnize bekant. Ir herin, ir wiszit nit euwir wegirs, er habit mir min heirat vir wegir. Wo wolt er nemen tulmetschin, wan er stet vor minir frowen deutschin? – Raději sě chci s šlechetnú sedlkú českú smieti než králevú německú za ženu jmieti. Vřeť každému srdce po jazyku svému, a pro to Němkyně méně bude přieti lidu mému. Němkyně německú čeled bude jmieti a německy bude učiti mé děti. Pro to bude jazyka rozdělenie a inhed zemi jisté zkaženie. Páni, neviete dobra svého, lajíce mi z manželstva mého. Kde byste řečníky brali, když byste přěd kniení stáli?).

Pro komplexní textovou kritiku celé česko-latinsko-německé transmise textu Kroniky tak řečeného Dalimila však mají význam i odchylky tu latinského, tu německého znění. Tak v jednom případě latinský text dokládá správnost rekonstrukce rukopisně nedochovaného českého znění, kdy je zřejmé, že „původní“ varianta se těsněji vázala na ludmilské legendy²⁰ (kapitola 27.: Iste duxit uxorem de Thodor comitis Boemie, huic nomen erat Drahomirz de provincia Sacensi – der nam czu wip ein kint eines grebin von Behem, Chodor gnant, si hiez Drahomirs, vs Sacirlant

– Ten pojě ženu z Stodor dceru z krajě českého, tej diecha Drahomíř z krajě žatečského / Ten pojě ženu z Stodor, dceř hrabie českého, tej diechu Drahomíř z krajě žatečského). Správnost rekonstrukce je latinským zněním doložena i jinde (kapitola 29.: clerum – paffin – křesťanstvo / žákovstvo; clericum vel christianum – einen paffin vant odir wer ein cristin – žáka nebo křesťana / žáka nebo křěsťana). V jiném případě zase německé znění dokládá tešnou vazbu na Kristiánovu legendu²¹ (kapitola 27.: Qui tunc Pssow dicebatur – Di gegent, dy nam do Psow hiez

– Jemuž tehdy Pšov diechu).

Nelze ovšem pominout ani to, že v některých případech se objevují česko-latinské paralely odchylující se od německého překladu, který je zjednodušený (kapitola 25.: primam ecclesiam in Grecz construxit et sancto Clementi ipsam dedicavit – Grecz dy erste kirchin stift er – Prvý kostel v Hradci postavi a svatému Klimentu jej oslavi; ).

Konečně existují další drobnější odchylky mezi jednotlivými jazykovými zněními, jež pro svoje vyhodnocení vyžadují syntetický lingvo-literární přístup v širším měřítku, které nemůže být předmětem tohoto příspěvku. Týkají se diferencí ve jménech (kapitola 25.: Hostivit – Hostink

– Hostivít; Nuchidiegie – Rupertus – Mutudějě; in Grecz – Grecz – v Hradci; kapitola 26.: Zaborz

– Swawors – Zobor; kapitola 27.: Sbyhnyobb – Switinow – Spytihněv; kapitola 28.: in Tethino

– zsu Tichtin – v Tetíně; kapitola 44.: in Knyesna – czu Knistena – v Hnězdně; sanctum Radimum

– Sant Radomirum – svatého Radima; kapitola 45.: Bavarie silvam – czu dem bemischin walde – bavorského lesa) a kontextuálního (konzistence, resp. inkonzistence syžetu) či transtextuálního (vztah k dobové literární produkci a módě) způsobu překladu (kapitola 26.: Cesar evocavit monachum ad suam curiam – Der keisir rufte dem konige in sinem hof – Ciesař, pozvav mnicha do svého dvoru; kapitola 27.: duos filios pulcros habebat – Czwen schon sone er got gab – dva syny velmi krásná jmieše; argentum et palafredos – silbir vn cleinod – střiebro a koně; kapitola 28.: eius nepotis uxor – Drahomirs willin het – jiej nevěsta / jiej zlá nevěsta; Illo die cepit peccata confiteri devotissime expectare – Desselbin tagis si begunde czu pichtin ir sunde; si pauwit gar andeclich mit dem tod daz himelrich – Toho dne je sě zpoviedati a smrti nábožně čakati; Sic isti pagani se dyabolo subiecerunt – Also gab sich mit sel vnd lib dem tufil daz heidnisze wib²²

– Tak ta pohany čertu sě dostasta; kapitola 30.: et sic eos deo demandaverunt – vnde virsantin si czu Gode vnd czu dem grabe – a tak jě k bohu poslachu; kapitola 40.: In illo tempore accidit, quod dux Ulricus venabatur, solus in solitudine silve oberrabat – Cu der zcijt ez geschach, daz herczog Vlrich, als er sprach, yagit allein in der wiltnisze; daz waz im darnach gar suzze. Do er iir warte dardusch – Tehdy sě sta, že kněz Oldřich lovieše a sám u pustém lesě blúdieše. A když v túhách bieše a okolo sebe zřieše; dense spine – dick dorn – hložie hustě / hložie husté; muros fortes – ein muor – zed tvrdú / zdi tvrdé; cameras – kammirn – kleti / sklepy; Eia – Eya

– Ávech; Decedens cesar de castro – Du der keisir heim karte – Otšed ciesař s hradu; castrum

– Daz hauz – hrad; kapitola 42.: virgo honesta – eine schone iungfrowin – sedlská dievka; Ex rusticis spectabiles fiunt et spectabilium filias rustici ducunt, nam pro antiquitate divicie nobilitatem faciunt – Gar ansichtig vrown vz den pauwerinn wern. Dy geburem nemen der virnemer tochtir, dy machtent vor alten richtum edel drotir – Z chlapóv šlechtici bývají a šlechtici často chlapy syny jmievají. Nebo ostaralé střiebro šlechtu činí; kapitola 44.: avum suum – seinen anheren – děda svého; kapitola 45.: Alter cesar volens a Boemis Polonie thesauros rehabere

– Ein andir keiser wolt von Bemin dy schecz von Polan widir habin – Druhý ciesař, chtě ot Čech zlato mieti / Druhý ciesař, chtě ot Čech polské zlato jmieti).

Stručné srovnání českého originálu a latinského i německého překladu ukazuje, že původcem latinského textu byl – vzhledem ke zjištěným bohemismům – s největší pravděpodobností Čech. Ukazuje však také na skutečnost, že mluvit o originálu a překladech je poněkud zavádějící, protože varianty textové transmise prolínají všemi třemi jazykovými podobami, tzn. obraz textové transmise je jednotný a komplexní teprve tehdy, vezmou-li se v úvahu všechny tři jazykové podoby. Spíše než o latinském a německém překladu je tedy vhodnější mluvit o latinské a německé jazykové mutaci či prostě (s ohledem na sourodou textovou transmisi) verzi, poněvadž jednotlivé jazykové podoby se nejenom vzájemně osvětlují, ale také plynule prolínají. Komplexní rukopisná tradice a textová transmise Kroniky tak řečeného Dalimila je evidentním dokladem česko-latinsko-německého trilingvismu v českých zemích 14. století. Z toho plyne, že mluvit o „německé literatuře v Čechách“²³ nebo o tom, že středověké německé texty z českého území nejsou součástí české literatury²⁴ je přinejmenším pochybné, ne-li rovnou nesprávné. Z tohoto hlediska nutno říci, že objev dosud neznámé latinské mutace či verze Kroniky tak řečeného Dalimila je opravdu prvořadou záležitostí, poněvadž významně mění dosud stále zakořeněné představy o českých dějinách jakožto dějinách národních v čistě etnickém smyslu.

3. Paralelismus

Text zabírá zhruba polovinu Pařížského zlomku latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila, druhou polovinu představuje výtvarná výzdoba spočívající ve fi gurálních iluminacích. Tyto iluminace nejsou pouhou reprezentativní výzdobou, která by se vztahovala k textu kroniky toliko nepřímo anebo výběrově. Mají k němu naopak mnohem těsnější vztah, protože jsou jeho dějovými ilustracemi, které jsou doloženy nejenom k většině epizod ve zlomku dochovaného textu, ale vyskytují se i takové, k nimž se text nedochoval²⁵. Právě na základě této skutečnosti lze soudit, že text českého originálu kroniky byl přeložen celý, nikoli jen některé vybrané partie. Vyplývá z toho ovšem také to, že původní rukopis byl záměrně vytvořen jako velice reprezentativní artefakt, a tudíž musel také být nesmírně drahý. Počet osob, které si mohly tak výpravný rukopis dovolit opatřit, tzn. koupit, objednat, dát pořídit, byl rozhodně jen velice omezený a musely patřit k nejvyšším kruhům tehdejší společnosti, tj. také na nejvyšší stupeň sociokulturního žebříčku. Tím se samozřejmě omezuje okruh potenciálních objednavatelů, třebaže to nic nemůže vypovědět přímo o konkrétní osobě, z jejíhož podnětu rukopis vznikl.

Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila není tolik významný tím, že je dokladem umění hornoitalské iluminátorské školy, protože takových rukopisů je dochována celá řada – navíc intaktních a pravděpodobně také umělecky i esteticky²⁶ hodnotnějších. Nesmírně důležitý je však tím, že je chronologicky prvním a na dlouhou dobu jediným rukopisem, který soustavně ikonograficky ztvárňuje českou historii. Lze dokonce říci, že ze středověkého období není doložen další rukopis, který by poskytoval na toto téma ikonografický materiál takového rozsahu, ba pro některé příběhy a epizody žádné další prameny ke komparaci nejsou vůbec. Může tedy sloužit jako podklad k bádání mnohem širšího dosahu, než se na první pohled zdá. To ovšem je nutno ponechat pro příští speciální výzkum uměleckohistorický.

Jediný soustavnější komplementární ikonografický materiál, který nacházíme, se týká historie sv. Václava. Dalimilem zpracovaná historie sv. Václava²⁷ sice poněkud vybočuje z obvyklého vrcholně a pozdně středověkého podání, jak je reprezentují zejména legendy Ut annuncietur I²⁸, Oriente iam sole I²⁹, Inclitam et gloriosam³⁰, Karlova legenda³¹, Ut annuncietur II³² nebo Oriente iam sole II³³, přece však s ním je v zásadních rysech konzistentní. Kromě zhruba sto padesáti různých svatováclavských textů od 13. do 15. století, které představují pro zkoumání Dalimilova svatováclavského příběhu široké a plastické pozadí, existují však také rozsáhlé prameny výtvarné, jež se rozpínají od raného středověku po dobu renesanční, ba pozdější³⁴. Mezi nimi jsou v této souvislosti důležité především cykly, které se pokoušejí reprezentovat nikoli jen postavu sv. Václava, ale chtějí představit více či méně zevrubně jeho příběh. Kromě nástěnných maleb, mezi nimiž jsou závažné zvláště cykly kostela ve Žďáru u Blovic³⁵, na schodištích karlštejnské Velké věže³⁶ či ve svatováclavské kapli chrámu sv. Víta na Pražském hradě³⁷, jsou to i díla malby knižní – k nim patří Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy

o sv. Václavu³⁸, Velislavova bible³⁹, Liber depictus, nazývaný také Krumauer Kodex⁴⁰, či rukopis Matyáše Hutského z Křivoklátu⁴¹. Mezi vším tímto rozsáhlým materiálem jsou pro srovnání s Pařížským zlomkem latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila důležité zejména Velislavova bible a Liber depictus.

Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila:
2v: [Drahomíra dává Tunnovi a Gommonovi koně a stříbro, aby zabili sv. Ludmilu.][ Tunna
a Gommon před sv. Ludmilou a sv. Václavem] – [Sv. Ludmila se zpovídá a připravuje na smrt.]
[Tunna a Gommon vyrážejí dveře komnaty a rdousí sv. Ludmilu]
4r: [Počátky křesťanství v Čechách: kníže sv. Václav, před ním kněží.] [Hromadný křest dětí.][Mše] – [Sv. Václav peče hostie pro mši a pomáhá při přípravě mešního vína]
4v: [Sv. Václav a jeho sluha přinášejí vdovám dřevo z lesa] – [Sv. Václav se v noci modlí, zaním krvavé stopy.] [Sv. Václav učí své sluhy, jeden z nich ho bičuje.] [Sv. Václav zouvá boty Podivenovi]
11v: [Kníže sv. Václav se zlatým křížem na čele uprostřed svého vojska, jeho sluha předává listRadslavovu poslovi] – [Zlický kníže Radslav uprostřed svého vojska, posel mu přináší list]
12r: [Římský král (Jindřich I.) na sněmu očekává příchod krále Václava a přikazuje knížatůmneuvolnit mu místo při jeho příchodu] – [Římský král (Jindřich I.) vida, že opozdivší se Václav se svatozáří je doprovázen anděly, mu sám uvolňuje místo]
12v: [Sv. Václav na sněmu sedí na místě římského krále (Jindřicha I.), kněz mu předává rámě sv. Víta] – [Sv. Václav přiváží relikvii do Prahy a předává ji ve dveřích kostela biskupovi]

Drahomíra dává Tunnovi a Gomonovi koně a stříbro, aby zabili sv. Ludmilu. Tunna a Gomon před sv. Ludmilou a sv. Václavem. – Sv. Ludmila se zpovídá a připravuje na smrt. Tunna a Gomon vyrážejí dveře komnaty a rdousí sv. Ludmilu.

Počátky křesťanství v Čechách: kníže sv. Václav, před ním kněží. Hromadný křest dětí. Mše.
- Sv. Václav peče hostie pro mši a pomáhá při přípravě mešního vína.

Velislavova bible: 181v: Filius quoque Ziptigneus condidit ecclesiam sancte dei genitricis Marie – Et alteram in honore sancti Petri apoastolorum principi[s] – Ibi transiit Borivoy vir venerabilis – Ibi elgunt fratrem Vratizlaum ducem ac principem pro eo 182r: Iste vero Vratizlaus construxit ecclesiam in honore sancti Georgii martiris – Ibi mitti Wratizlaus filium suum primogenitum a quodam presbitero reverenti nomine Innocencio, ut discta psalterium 182v: Ibi obiit vir inclitus nomine Wratizlaus pater incliti Wenceszlai – Ibi eligunt principem ac ducem sanctum Wenceszlaum super cunctum populum 183r: Ibi dat sanctus Wenceszlaus victum et potum egenis – Ibi sanctus Wenceszlaus orat dominum – Et ibi revertitur domum 183v: [Sv. Václav žne obilí] –[ Sv. Václav mlátí obilí] 184r: [Sv. Václav čerpá vodu] – [Sv. Václav prosívá mouku] – [Sv. Václav peče hostie] 184v: [Sv. Václav při vinobraní] – [Sv. Ludmila s Tunnou a Gommonem] 185r: [Tunna a Gommon rdousí závojem sv. Ludmilu] – [Sv. Václav přivádí mnichy] 185v: [Sv. Václav učí členy svého dvora zpívat žaltář] – [Sv. Václav pečuje o svou družinu] 186r: [Sv. Václav obrací židy a pohany] – [Sv. Václav uvádí mnichy do chrámu] 186v: [Sv. Václav vysílá posly k řezenskému biskupovi] – [Poslové sv. Václava před řezenským biskupem] 187r: [Sv. Václav založil kostel sv. Víta] – [Sv. Václav na hostině u svého bratra Boleslava ve Staré Boleslavi: služebník šeptá sv. Václavovi, že se ho bratr Boleslav chystá zavraždit, Václav připíjí na cestu do ráje] 187v: [Sv. Václav podává bratru Boleslavovi meč po jeho prvním vražedném útoku] – [Boleslavovi družiníci ubíjejí sv. Václava] 188r: [Uložení těla sv. Václava do hrobu]

Liber depictus / Krumauer Kodex:

[sv. Václav]
32r: Hic stat sanctus Wenceslaus coram patre Wratisalao petens, ut daret eum ad scolas

– Hic portatur ad scolam in civitatem Budeczt – Hic magistro presentatur, hic sedent studentes

– Hic Wratislaus pater sancti Wencezlai moritur – Hic principes mittunt nunccios pro sancto Wencezlao32v-33r: Hic equitat pro sancto Wencezlao – Hic nuncciuis loquitur sancto Wencezlao – Hic sanctus Wencezlaus equitat Bohemiam – Hic duces suscipiunt sanctum Wencezlaum – Hic sanctus Wencezlaus electus est in ducem – Hic imperator dat ceptrum sancto Wencezlao

– Hic sanctus Wencezlaus facit consolacionem sacerdotibus – Hic sanctus Wencezlaus iubet destruere carceres – Hic sanctus Wencezlaus iubet frangere vincula – Hic precipit succidere patibula – Hic sanctus Wencezlaus aducit captivos de carcere – Hic sanctus Wencezlaus mittit pecunias captivis 33v-34r: Hic servus sancti Wencezlai dat nummos captivis – Hic sanctus Wencezlaus tempore noctis surgit a lecto – Hic sanctus Wencezlaus fodit agrum – Hic sanctus Wencezlaus seminat triticum – Hic sanctus Wencezlaus metit triticum – Hic sanctus Wencezlaus componit triticum

– Hic sanctus Wencezlaus tritulat triticum – Hic sanctus Wencezlaus molit triticum – Hic sanctus Wencezlaus colit vineam – Hic sanctus Wencezlaus deponit vinum in botras – Hic sanctus Wencezlaus premit vinum ad oficium – Hic sanctus Wencezlaus pistat oblatas pro sacrificio 34v-35r: Hic sanctus sacerdotibus dat vinum et oblatas – Hic sanctus Wencezlaus sepelit mortu[o]s – Hic sanctus Wencezlaus fert ligna – Hic sanctus Wencezlaus percutitur a silvanis

– Hic sanctus Wencezlaus dat ligna viduis – Hic sanctus geniculat ante ecclesiam nudis pedibus – Hic sanctus Wencezlaus construit ecclesiam in honore sancti Viti – Hic portant lapides

– Hic sancta Ludmilla custodit sanctum Wencezlaum – Hic Dragomir mater sancti Wencezlai iubet obstruere hostium ecclesie – Hic Dragomir expellit sacerdotes et cristianos ab ecclesia

– Hic sanctus Wencezlaus expellit matrem suam de Praga – Hic sanctus Wencezlaus suscipit sacerdotes et clericos 35v-36r: Hic sanctus Wencezlaus emit infantes gentilium – Hic sanctus Wencezlaus baptizat infantes gentilium – Hic stant nuncii imperatoris coram sancto Wencezla[o] – Hic sanctus Wencezlaus equitat ad imperatorem – Hic angeli ducunt sanctum Wencezlaum – Hic imperator asurgit snacto Wencezlao – Hic sedent duces et principes – Hic imperator locat sanctum Wencezlaum in trono suo – Hic sanctus Vitus aparuit sancto Wencezlao in so[m]pnis – Hic sanctus Wencezlaus petit reliquias sancti Viti ab imperatore – Hic imperator dal relilquias sancti Viti sancto Wencezlao – Hic sanctus Wencezlaus cum reliquiis sancti Viti equitat Bohemiam – Hic sanctus Wencezlaus edificat ecclesiam in honore sancti Viti 36v-37r: Hic sanctus Wencezlaus mittit nunccios Ratisponam pro episcopo – Hic equitant Ratisponam – Hic nunccii sancti Wencezla[i] loquuntur cumepiscopo – Hic episcopus equitat Bohemiam – Hic sanctus Wencezlaus suscipit episcopum – Hic episcopus consecrat ecclesiam in honore sancti Viti – Hic sanctus Wencezlaus fecit episcopum, hic eligitur et consecratur – Hic sanctus Wencezlaus mittit munera episcopo Ratisponensis – Hec episcopus equitat Ratisponam

– Hic sanctus Wencezlaus presipit episcopo, quod crearet canonicos et ipsos consecraret – Hic episcop[u] Bohemie introducet canonicos ad ecclesiam 37v-38r: Hic Bolezalus mittit nunccios ad fratrem suum sanctum Wencezlaum – Hic equitat

– Hic nuncius Boleslay loquitur cum sancto Wencezlao – Hic sanctus Wencezlaus equitat ad fratrem suum Boleslaum – Hic sanctus Wencezlaus et Bolezlaus comedunt simul – Hic ipsis ministratur – Hic sanctus Wencezlaus geniculat in limine ecclesie – Hic sanctus Wencezlaus salutat fratrem suum Bolezlaum – Hic Bolezlaus percutit in verticem fratrem suum sanctum Wencezlaum – Hic sanctus Wencezlaus expiravit in limine ecclesie Hic sanctus Wencezlaus a canonicis portatur ad ecclesiam 38v-39r: Hic sanctus Wencezlaus tumulatur – Hic Bolezlaus equitat Pragam – Hic est civitas Praga – Hic Bolezlaus canonicos offendit et omnem clerum et christianos – Hic Boleszlaus iussit cives interficere et omnes nobiles decollare – Hic Podiva dat fugam – Hic miles interficit aadversarium sancti Wencezlai – Hic miles dat fugam ad silvam, qui interfecit illum 39v-40r: Hic miles detinetur, qui occidit illum – Hic miles sancti Wencezlai suspenditur – Hic miles sancti Wencezlai in patibulo senuit et candele ardentes vise sunt – Hic miles deponitur de patibulo – Hic miles portatur in feretro ad sepulturam – Hic miles sancti Wencezlai sepelitur in cimiterio sancti Viti – Hic venerunt viri et mulieres ad ducem Boleszlaum – Hic dux Boleszlaus precipit, ut transirent pro corpore sancti Wencezlai – Hic equitant Boleszlaviam pro corpore sancti Wencezlai 40v-41r: Hic corpus sancti Wencezlai a sacerdotibus excipitur de sepulcro – Hic corpus sancti Wencezlai a sacerdotibus ponitur super vehiculum, ut duceretur Prag[a]m – Hic angeli portaverunt corpus sancti Wencezlai cum equis ultra rivulum – Hic adoratur corpus sancti Wencezlai

– Hic venerunt ad aquam cum corpore sancti Wencezlai carentes ponte 41v-42r: Hic venerunt ad corpus sancti Wencezlai – Hic plures equos ducunt ad vehiculum – Hic cadunt super facies suas adorantes corpus sancti Wencezlai – Hic venerunt ultra aquam cum corpore sancti Wencezlai cum dei adiutorio in ictu oculi – Hic venerunt cum corpore sancti Wencezlai ante carcerem – Hic captivi liberati sunt ab omnibus vinculis – Hic captivi narrant hominibus, qualiter liberavit eos sanctus Wencezlaus – Hic fundatur ecclesia in honore sancti Wencezlai, ubi fuit carcer

42v-43r: Hic corpus sancti Wencezlai portatur ad ecclesiam sancti Viti – Hec sunt miracula sancti Wencezlai – Hic sanctus Wencezlaus liberavit paganum a vinculis – Hic paganus baptizatur – Hic quidam paganis venditus et detentus – Hic, qui erat detentus a pa[ga]nis, sanctus Wencezlaus liberavit – Hic quedam mulier debilis et ceca venit ad tumulum sancti Wencezlai

– Hic sana surrexit – Hic sanctus Wencezlaus cuidam diviti claudo aparuit in sompnis in alba veste – Hic dives et claudus ducitur Pragam ad tumbam sancti Wencezlai – Hic dives et claudus ducitur ad tumbam sancti Wencezlai – Hic dives et claudus orat circa sepulcrum sancti Wencezlai – Hic sanus factus est 43v-44r: Hic rex Dacie venatur – Hic Christus in cruce regi Dacie aparuit in sompnis – Hic rex Dacie edificat ecclesiam in honore sancti Wencezlai – Hic transit terram episcopus – Hic rex Dacie loquitur cum episcopo valde leto corde – Hic rex Dacie introducit monachos ordinis sancti Benedicti ad monasterium sancti Wencezlai – Hic Christus aparuit regi Dacie – Istud monasterium fundavit rex Dacie in honore sancti Wencezlai [sv. Ludmila] 44v-45r: Hic princeps Borivoy transit aliam provinciam pro uxore – Hic princeps Borivoy ducit uxorem nomine Ludmilam – Hic princeps Borivoy cum uxore sua Ludmila adoran ydola – Hic ambo baptizantur cum plebe sibi subiecta – Hic nati sunt eis tres filii et tres filie – Hic princeps Borivoy mortuus – Hic filius Boriziwoy Spitigneus regnat devotus in Christo et congregat sacerdotes et clericos – Hic Spitigneus mortuus est – Hic secundus filius Wratizlaus regnat Hic Wratizlaus ducit uxorem nomine Dragomir – Hic Wratizlaus cum Dragomir – Hic filii duo sanctus Wencezlaus et Boleslaus – Hic sancta Ludmila orat 45v-46r: Hic sancta Ludmila consolatrix pauperum – Hic dux Wratizlaus mortuus est – Hic sanctus Wencezlaus regnum patris accepit – Hic Dragomir mater sancti Wencezlai habet consilium cum iniquis – Hic sancta Ludmila loquitur cum Dragomir – Hic civitas Praga – Hic sancta Ludmila recedit a Praga et transit in Thetin – Hic Dragomir mittit exercitum in Thetin ad perdendam sanctam Ludmilam – Hic sancta Ludmila pergit in Thetin 46v-47r: Hic sancta Ludmila orat – Hic sancta Ludmila dona dat pauperibus – Hic Dragomir habet consilium, ut sanctam perderent – Hic exercitus equitat in Thetin – Hic intrant castellum

– Hic sancta Ludmila loquitur com capellan[o], ut missam celebret – Hic sancta Ludmila orat

– Hic capellanus celebrat missam – Hic sancta Ludmila confitetur capellano – Hic sancta Ludmila communicat – Hic sancta Ludmila orat – Hic disrumpunt portas et intrant domum et locuntur cum sancta Ludmila 47v: Hic sancta Ludmila a tirannis trahitur de lecto – Hic proicitur in pavamentum – Hic sancta Ludmila expansis manibus orat – Hic miserunt funem in guttur eius – Hic iugulatur et angeli accipiunt animam – Hic sancta Ludmila stat in feretro – Hic sancta Ludmila sepelitur 48r: Hic sanctus Wencezlaus loquitur cum sacerdotibus de translacione sancte Ludmile – Hic legatus cum aliis equitat in Tethin – Hic legatus cum presbiteris aperit sepulcrum sancte Ludmile – Hic excipitur corpus sancte Ludmile – Hic ponitur corpus sancte Ludmile super terga equorum 48v-49r: Hic equitat cum corpore sancte Ludmile – Hic exiunt canonici cum sacerdotibus et clericis contra corpus sancte Ludmile – Hic a canonicis corpus sancte Ludmile deducitur ad ecclesiam – Hic corpus sancte Ludmile ante altare ponitur – Hic corpus sancte Ludmile turbis demonstratur – Hic corpus sancte Ludmile portatur ad sepulturam – Hic corpus sancte Ludmile a canonicis sepelitur

Ze srovnání těchto tří cyklů lze vyvodit některé závěry. Je zřejmé, že zatímco v případě Pařížského zlomku jde o ilustrace k textu, který je v rukopisu obsažen, v případě Velislavovy bible a Liber depictus jde o cykly čistě obrazové, třebaže se v nich vyskytují i texty-popisky (v případě Velislavovy bible zahájené, ale nedokončené). Čistě obrazové cykly se zajisté také zakládají na hagiografických textech, ale souvislost mezi obrazem jakožto figurou a textem jakožto pozadím je tu mnohem volnější. Lze se sice oprávněně domnívat, že hlavní předlohou pro obrazový cyklus Liber depictus byla legenda Ut annuncietur I⁴², v případě Velislavovy bible však takové konkrétní určení dost dobře možné není, takže musíme předpokládat využití obecných rysů vrcholně středověké hagiografické tradice bez možnosti určit předlohu konkrétně. Na druhé straně však zároveň zjišťujeme, že ani ilustrace Pařížského zlomku se nezakládají pouze na textu Kroniky tak řečeného Dalimila, protože některé obrazy nemají v jejím textu oporu (to se týká zejména práce na vinici a přípravy mešního vína). Pokud tedy máme hovořit o literárně výtvarném paralelismu, musíme si uvědomit, že témata obrazů nebyla otrocky přebírána z předlohových textů, ale že existovala jistá volnost zpracování, která se netýkala jen stránky formálně estetické, ale také obsahové.

Toto zjištění je nesmírně důležité, protože ukazuje k funkci i k osobě, která se zpravidla halí v roušce anonymity, ačkoli byla pro výtvarné vyjádření i výtvarnou realizaci prvořadě důležitá. Je to funkce a osoba inventora⁴³. Inventor byl zodpovědný za obsah cyklu i jednotlivých obrazů, tzn. určoval, kolik obrazů v cyklu bude, které to budou, resp. jakou budou mít obsahovou náplň, a tedy do jisté míry ovlivňoval kompozici apod. Zpravidla to byl vzdělanec patřící mezi tzv. malé intelektuály⁴⁴. Byl to tudíž člověk sečtělý, který zpravidla znal k příslušné látce větší množství pramenných textů, jejichž údaje více méně volně kombinoval, aby výtvarné vyjádření dosáhlo žádoucího účinku. Pokud slova picturae laicorum litteratura mají něco skutečného znamenat, potom znamenají výstup činnosti inventora: on byl tím, kdo určoval, jakým způsobem mají ti, kteří neumějí číst, chápat to, co obsahují texty. Je důležité zdůraznit „texty“, nikoli pouze „text“. Inventor nevycházel nutně ani z konkrétního znění, ani z určitého díla, nýbrž zakládal svůj rozvrh na pluralitě textových podkladů, pramenů a předloh. Vycházel z tzv. fluidního textu⁴⁵, který je pozadím jak pro konkrétní znění, tak pro výtvarné vyjádření.

Inventora, který určoval obsah iluminací Pařížského zlomku latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila nejenom neznáme jménem, ale nevíme ani nic dalšího, podle čeho bychom mohli blíže určit prostředí, v němž se pohyboval, a okruh, v němž působil. Jisté je jedině to, že se ve své práci a ve svém tématu velmi dobře vyznal. Pokud jde o svatováclavský příběh, zdůraznil ty aspekty, které byly pro vrcholně středověkou svatováclavskou hagiografii charakteristické: jednak přípravu eucharistického pokrmu, jednak epizodu z kouřimským, tj. zlickým knížetem Radslavem⁴⁶, jednak epizodu na dvoře římského krále Jindřicha. Vynechal sice vidění dánského krále Erika Plovpenninga⁴⁷, ale to je zcela pochopitelné, protože text Kroniky tak řečeného Dalimila neobsahuje svatováclavské zázraky, mezi něž tato epizoda patří. Úhrnem tedy lze říci, že akcentoval „mezinárodní“ aspekt svatováclavského příběhu⁴⁸, který se projevuje v části života a spočívá v křisitelských zázracích. Naopak však nijak nezdůraznil a nemohl zdůraznit jeho aspekt „gotický“ ⁴⁹, který se projevuje v části zázraků. Jakkoli „gotický“ aspekt má spíše význam pro dějiny idejí a mentality v českých zemích, nelze z jeho opomenutí nic vyvozovat, protože v textu kroniky se tento aspekt nenachází právě tak. Zdá se, že inventor v tomto případě prostě postihl tu část dominikánské transformace⁵⁰ svatováclavského příběhu, která proběhla ve druhé polovině 13. století a byla tehdy aktuální a moderní.

Při zkoumání literárně výtvarného paralelismu Pařížského zlomku latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila musíme tedy vzít v úvahu, že se tu klade několik otázek: otázka objednavatele, otázka překladatele, otázka inventora, otázka iluminátora a otázka písaře. Písař byl s největší pravděpodobností Ital, jak dokládá samo písmo, jakož i typická grafika ansietate místo obvyklého anxietate. Iluminátor byl s největší pravděpodobností Ital, jak dokládá jeho příslušnost k hornoitalské iluminátorské škole, jakož i specifičtěji italské pojetí architektur a krajin. Inventor zůstává v tomto ohledu neznámý, protože zcela jednoznačně vycházel z textů latinských, tj. jak z překladu kroniky, tak z ostatních hagiografi ckých děl. Překladatel byl takřka jistě Čech, jak dokládá v latině nenáležité užití dvojího větného záparu, jakož i prvního futura, protože v obou těchto případech jde o zcela jasné bohemismy. A konečně objednavatelem rukopisu byla osoba pohybující se v Itálii, protože objednávku na dálku si lze jen stěží představit. Snažit se o konkrétnější určení těchto osob nemá valného smyslu, protože se nedostává potřebných údajů.

4. Kontext

Pokud se chceme dobrat alespoň nějakých výsledků, je tudíž při zkoumání Pařížského zlomku latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila nutno vycházet z širšího kontextu. Je sice jasné, že jakýkoli historický kontext je do značné míry badatelskou konstrukcí, která právě tak jako fakty samy může být zkonstruována jinak⁵¹. Nicméně není pochyb o tom, že minulost je reálným procesem⁵², který se nejenom odráží, nýbrž reflektuje v dějinách-historii⁵³ na různých horizontech a skrze různé aspekty⁵⁴. Kontext tedy je výběrem možného z rezervoáru toho všeho, co se z minulosti dochovalo, a jeho omezením na takové skutečnosti, jež jsou – nebo se alespoň jeví – jako relevantní. Pro nynější zkoumání má význam dvojí kontext – kontext rukopisu a kontext překladu.

Kontext rukopisu lze zjistit, resp. konstruovat pouze velice hypoteticky, poněvadž není dostatek přímých dokladů, které by byly zřejmé z rukopisu samotného a které by mohly být jasnějším vodítkem. Jisté – a i to pouze na základě komparace, nikoli přímo – je jenom to, že rukopis vznikl v horní Itálii ve třicátých nebo čtyřicátých letech 14. století prací italského písaře i italského iluminátora⁵⁵, a toto zjištění je podle dnešních znalostí nutno považovat za nepochybné a nezpochybnitelné. Jisté je také to, že rukopis byl pořízen, tzn. objednán osobou nebo osobami stojící či stojícími na nejvyšším stupni společenského a sociokulturního žebříčku, a to buď pro sebe, nebo pro jinou takovou osobu. Nedostává se však žádného přímého a konkrétního dokladu o identitě této osoby nebo těchto osob. Je tudíž třeba její či jejich identitu hledat na základě hypotetických předpokladů charakterizujících zájem nebo zájmy a přiřazujících k těmto zájmům osobu či osoby. Bude tak sice možno dospět k pozitivnímu tvrzení, to však nutně bude mít jen omezenou míru přesvědčivosti.

Hypotetickým zájmem, který tak lze hledané osobě přičíst, je zájem o české dějiny speciálně nebo o českou problematiku vůbec. Je krajně nepravděpodobné, že tento nebo podobný zájem mohla mít osoba italského původu nebo osoba vrostlá do tehdejšího italského prostředí. Čechy a české země tam tehdy byly vzdálenou a spíše poněkud nezajímavou končinou⁵⁶, třebaže kontaktů nebylo málo; týkaly se však spíše jen jednotlivých osob⁵⁷ než útvarů vyšších řádu, v jejichž čele lze předpokládat osobu, kterou hledáme. Právě tak vypadají ze hry jednotlivé osoby českého původu, jež měly styk s Itálií nebo tam studovaly, ačkoli lze doložit souvislosti jistých osob s konkrétními rukopisy⁵⁸, protože doklady zpravidla pocházejí až z pozdějšího období a nelze jich žádným způsobem komparativně využít. Právě tak nelze nalézt nic v souvislosti s králem Janem Lucemburským, co by opravňovalo přičíst mu podíl na pořízení Pařížského zlomku latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila, ačkoli on spíše než „králem cizincem“ ⁵⁹ byl „králem diplomatem“ ⁶⁰ a dovedl české země „k prvnímu vstupu do svazku se Západní Evropou“ ⁶¹. Hledání tímto směrem tedy vychází naprázdno.

Zdá se, že jedinou osobou, kterou lze uvést do kontextu se vznikem rukopisu – ať už jej objednala sama, nebo byl objednán pro ni –, je Karel IV. Ve svém mládí pobýval v Itálii dosti dlouhou dobu v letech 1331–1333, kdy spolu s otcem spravoval lucemburskou italskou signorii⁶². Jeho další italské pobyty našly ohlas v kronikách Giovanniho Sercambiho⁶³ a také vztah jeho karlovského dvorského okruhu k italskému umění není zanedbatelný⁶⁴. Od mládí měl zájem o české historické tradice, jež chápal v návaznosti na přemyslovskou dynastickou ideu⁶⁵. Z jeho pera vyšla svatováclavská legenda⁶⁶ a autobiografie⁶⁷ a podporoval historiografickou tvorbu vůbec, jakkoli s výběrem kronikářů neměl šťastnou ruku. Na tomto základě se vyskytl názor, byť prezentovaný jen nesoustavně a bez jakékoli další argumentace, že rukopis, z nějž zůstal Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila si nechal pořídit Karel IV., aby se připravoval na vládu v českých zemích⁶⁸.

Takováto interpretace kontextu rukopisu sice vypadá logicky, ale rozhodně není přesvědčivá, protože se zakládá jen na hypotetickém hodnocení Karlovy povahy a jeho vnitřního světa⁶⁹. Ačkoli podíl mladého Karla IV. na vzniku rukopisu lze pravděpodobně předpokládat alespoň v tom smyslu, že podle dosavadních znalostí patrně nelze nalézt vhodnějšího kandidáta, v další konkretizaci jeho podílu je třeba spíše opatrnosti, takže takto vyhrocené tvrzení v žádném případě nelze přijmout. Předpokládat totiž, že Karel takřka studoval Kroniku tak řečeného Dalimila, by totiž znamenalo připustit, že spíše než přípravě na vládu se věnoval studiu politologie nebo podobného oboru. Kronika tak řečeného Dalimila je totiž více méně v opozici vůči královské moci či přinejmenším její přemyslovsko-lucemburské koncepci. To je zřejmé nejenom novodobým historikům⁷⁰, ale bylo to jasné i současníkům⁷¹. Karel IV. sice vstoupil do vysoké politiky v mladém věku, nicméně podle tehdejších měřítek již rozhodně jako dospělý muž. Od samého počátku byl v této sféře nesmírně aktivní a – jak se ukázalo zejména později – také velice pragmatický a způsobilý ke kompromisu, takže jeho činnost a působení nelze hodnotit jednostranně a šablonovitě⁷². A to ani tehdy, když vezmeme v úvahu i to, že na jeho dvoře vzniklo knížecí zrcadlo, tedy spis povahy teoretické⁷³. On však nebyl jeho autorem a spis lze spíše hodnotit jako tradiční diktamen než jako myšlenkově původní dílo⁷⁴. A tak tedy nahlížena ze všech stran působí teze Karlovy přípravy na vládu krajně nevěrohodně.

Nelze ovšem vyloučit Karlův prostý zájem o informaci v oblasti českých dějin. Působí ovšem paradoxně pořizovat tak nákladný rukopis přeloženého textu, když jistě byly k snazší dispozici existující kroniky latinské. Na druhou stranu je ovšem nutno vzít v úvahu, že to byly buď texty tehdy již starých kronik (např. Kosmas), nebo pouze kroniky a letopisy pokrývající jen dílčí úseky látky (např. všichni tzv. pokračovatelé Kosmovi nebo Vincencius a Jarloch); aktuální latinské kroniky vznikaly teprve v současnosti nebo o něco později, a v danou chvíli tedy nebyly k dispozici (např. František Pražský, Petr Žitavský), nadto také postihovaly jen v tehdejším pohledu dějiny nejnovější. Český text Kroniky tak řečeného Dalimila byl tehdy tudíž nejaktuálnějším dílem, které postihovalo české dějiny jako celek. Karel v době svého italského pobytu již zapomněl česky a ještě se znovu nenaučil. Důvod k pořízení rukopisu latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila tu tedy mohl být. Lze však důvodně předpokládat, že byl dán Karlovou vlastní iniciativou? I když je možno předpokládat, že latinský překlad sám byl již k dispozici, nelze to bezpečně potvrdit ani vyvrátit. Pokud byl, jak se povědomí o něm dostalo do Karlova bezprostředního okolí? Pokud k dispozici nebyl, a byl tedy zhotoven až za účelem pořízení rukopisu, z nějž se dnes dochoval zbytek v podobě Pařížského zlomku, jak se v Karlově bezprostředním okolí vyskytla myšlenka, co je záhodno přeložit? Na tyto otázky není známa žádná, byť jen minimálně věrohodná odpověď. A tak je nutno tyto otázky považovat za neplodné.

Lze však předpokládat, že Karel IV. nebyl v tomto případě iniciátorem-subjektem, nýbrž cílem-objektem: rukopis nebyl pořízen z jeho popudu, ale někým jiným pro něj. Důvod pro toto podmínečné tvrzení je dvojí: Jednak bylo skutečně užitečné a vhodné poskytnout Karlovi IV., který všechna rozhodující mladá léta strávil v cizině, informaci o českých dějinách a o české problematice; možná ji – vzhledem ke svému založení – i sám vyžadoval (třebaže předpokládat to není nutné), když věděl, že se stane nástupcem svého otce v hodnosti českého krále. Prostě Karlova intence byla být informován v intenci svého zájmu, ale nevěděl přesně, který artefakt chce, tzn. věděl, jakou informaci chce, neměl však potuchy, v kterém dokumentu je obsažena. Jednak bylo skutečně užitečné a vhodné poskytnout Karlovi IV. informaci o českých dějinách a o české problematice ze zcela určitého hlediska. V Čechách došlo v průběhu vlády Jana Lucemburského k výrazným společenským a politickým změnám, do popředí se dostávaly nové síly, jež v období posledních přemyslovských králů byly sice reálně přítomny, byly však spíše latentní a zejména v politické sféře se nedostávaly na povrch. Mezi tyto síly patřila zejména šlechtická zemská obec a tzv. starý patriciát, přičemž právě tyto síly se snažily dosáhnout společenské a politické dominance. Český originál byl – sit venia verbo – jakýmsi politicko-ideologickým manifestem právě šlechtické zemské obce. Úsilí představitelů české šlechty předložit (byť jaksi nepřímo, přece však důrazně) své představy a požadavky budoucímu panovníku do této situace docela dobře zapadá, a to tím spíše, jestliže byl latinský překlad již k dispozici. Osobní kontakty s Itálií nebyly řídké, Karla IV. v době, kdy tam pobýval a budoval lucemburskou italskou signorii, navštívilo české poselstvo. Zhotovení rukopisu tedy mohlo být spolehlivě objednáno předem a rukopis sám byl předán při návštěvě poselstva. Domnívám se, že právě toto je hypoteticky nejpravděpodobnější kontext pro vznik rukopisu.

Je však nutno připustit i jisté námitky. Jestliže byl rukopis opravdu předán Karlovi, jak je možné, že po něm až do dnešního dne nebyla žádná stopa? Jak je možné, že se vynořil na naprosto nepředpokládaném místě? Jak je možné, že se o něm nedochovala žádná zpráva? A jestliže rukopis z nějakých důvodů Karlovi předán nebyl (nota bene, jestliže on nebyl tou osobou, pro niž byl zhotoven), není pak celá záležitost ještě podivnější? Na tyto otázky, které jsou zároveň námitkami, neznáme odpověď. Pak ovšem musíme připustit, že nevíme vůbec nic, což je v případě obvyklého historického bádání, jež chce zjišťovat věci přesněji, než je vůbec metodicky myslitelné, dozajista prekérní. Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila tak staví výzvy i ve směru na první pohled netušeném, reakce na ně však nemůže být předmětem tohoto příspěvku.

Právě tak kontext překladu lze zjistit, resp. konstruovat jen zcela hypoteticky, poněvadž neexistuje žádný doklad, na jehož základě by bylo možné říci, zda je Pařížský zlomek pouhým opisem, anebo vůbec prvním zveřejněním latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila. Je tedy nutno vycházet z pouhých indicií, které jsou leckdy zcela nahodilé, leckdy zatemnělé dosavadním bádáním.

O tom, že Kronika tak řečeného Dalimila byla přeložena do latiny již ve středověku, nebylo až do nynější doby známo vůbec nic. Jedinou indicií pro existenci latinského překladu vůbec je zpráva, že v první polovině 18. století vznikl latinský překlad piaristy Remigia Maschata, jehož rukopis však je až dosud nezvěstný⁷⁵. To však pro téma Pařížského zlomku a v něm dochovaného textu nemá vůbec žádný význam. V dílech českých středověkých historiografů, kronikářů a analistů se nedochoval žádný doklad, na jehož základě by bylo možno soudit, že raný latinský překlad Kroniky tak řečeného Dalimila v jakékoli podobě existoval. Jedinou výjimkou snad může být Aeneas Silvius Piccolomini a jeho Historia Bohemica⁷⁶, třebaže je s ní stále spojeno mnoho nejasného⁷⁷. Zcela nově se vyskytl – ovšem bez souvislosti s nálezem Pařížského zlomku – názor, že Aeneas Silvius Piccolomini měl k dispozici latinský text Kroniky tak řečeného Dalimila⁷⁸. Nicméně ten je jen následkem poněkud křečovité snahy učinit určitějším⁷⁹ dřívější nekonkrétní tvrzení o tom, že Aeneas Silvius Piccolomini využil jako svůj pramen také Kroniky tak řečeného Dalimila. Ačkoli se v korespondenci Aeney Silvia Piccolominiho dochovaly doklady o jeho kontaktech s osobami z českého prostředí, jako byli Jan Túšek z Pacova⁸⁰, Václav z Bochova⁸¹, Jan Šindel⁸² či Prokop z Rabštejna⁸³, žádný z nich nesvědčí nejenom přímo o existenci latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila, jak se dochoval v Pařížském zlomku, ale ani nepřímo

o existenci nějaké dalimilovské latinské adaptace či dalimilovských latinských excerpt. Je tedy nutno uzavřít, že o existenci středověkého latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila nesvědčí žádné přímé vnější údaje.

Takže jediný jistý údaj – a i ten pouze relativně a hypoteticky – je terminus ad quem unikátního dochovaného rukopisu 1331/1333. Z toho vyšel názor, že podnět k latinskému překladu dala Eliška Přemyslovna (†1330)⁸⁴. Toto tvrzení se však nezakládá na žádném nepřímém dokladu, nýbrž na pouhé kontextuální konstrukci, jež se ovšem jeví jako zcela nepřesvědčivá. Hlavním argumentem na jeho podporu je odchylka latinského překladu od českého originálu v kapitole 42.: Němkyně méně bude přieti lidu mému – alienigena minus erit favere hominibus meis; Němkyně německú čeleď bude jmieti – alienigena alienam familiam erit habere; Raději sě chci s šlechetnú sedlkú českú smieti než králevú německú za ženu jmieti. Vřeť každému srdce po jazyku svému, a pro to Němkyně méně bude přieti lidu mému. Němkyně německú čeled bude jmieti a německy bude učiti mé děti. Pro to bude jazyka rozdělenie a inhed zemi jisté zkaženie. Páni, neviete dobra svého, lajíce mi z manželstva mého. Kde byste řečníky brali, když byste přěd kniení stáli? – Malo cum Boema rustica ridere quam filiam regis alienigenam pro uxore habere. Bulit uilibet cor post linguam suam, et propter hoc alienigena minus favebit hominibus meis.Alienigena alienam familiam habebit et instruet Teotonice pueros meos, et ideo erit lingue scisma et statim terre certa destruccio. Domini, vos nescitis bonum vestrum improperantes michi de matrimonio meo: ubi interpretes acciperetis, quando coram Teotonica ducissa staretis?

– Vil mer wil ich lachin da mit einer bemischin puorin, wen eines fremden koniges tochtir gewin. Einem iclichin ist daz hercze czu siner zeungin groz, darvmb wirt ein vremde nummir min genoz, noch minen lutin wirt si nit getrwe. Fremdes gesinde wirt habin ein fromdein, min kinder wirt sy deutsch lerin vnd ir gewonheit virkerin. Dovon an der zcunge wirt ein groz zcweiunge, vnd dem lande zcu hant ein recht virderbnize bekant. Ir herin, ir wiszit nit euwir wegirs, er habit mir min heirat vir wegir. Wo wolt er nemen tulmetschin, wan er stet vor minir frowen deutschin?

Vlastně jediný argument spočívá v tom, že Eliška Přemyslovna, majíc spory s Alžbětou Rejčkou, dala je vtělit do latinského překladu, v němž se místo německé královny hovoří prostě

o královně cizí, neboť Alžběta Rejčka zajisté byla cizinka, nikoli však Němka. Takový argument vypadá dobře, ale pouze na první pohled. Vychází totiž z nemístné redukce na srovnání výhradně českého originálu a latinského překladu. Jestliže však je zřejmé, jak jsem ukázal, že český originál, jakož i latinský a německý překlad spolu nedílně souvisí, pak se ukazuje něco jiného. I německý překlad totiž nahrazuje slova o německé královně slovy o královně cizí, přičemž však naprosto nelze říci, že by německý překlad vycházel z překladu latinského, a nikoli z českého originálu, poněvadž kromě německo-latinských paralel jsou při srovnání zřejmé i výrazné německo-latinské diference. Latinská a právě tak německá verze vycházejí z poněkud odlišného ducha než verze česká. Odlišnost se však netýká principiálního kladného vztahu k zemské obci, nýbrž odlišného významu, který se pojmu zemské obce přikládá. Latinská a německá verze nezdůrazňují tolik šlechtickou povahu zemské obce, jak to činí český originál, ale především naprosto pomíjejí její etnicky českou povahu. Jsou v tomto smyslu mnohem političtější, protože vycházejí nikoli z protonacionalistické, ale ze zemské loajality. Je ovšem nesmyslné stavět do těchto souvislostí Elišku Přemyslovnu, tudíž je také nemožné přičítat ji vzhledem k latinskému překladu iniciátorskou roli.

I zkoumání kontextu překladu tedy končí značně neurčitými obrysy. Zjišťujeme, že tak jako (přes dlouhé, ovšem neúspěšné úsilí) se nepodařilo zjistit, kdo byl autorem českého textu Kroniky tak řečeného Dalimila, nedaří se to zjistit ani v případě jeho latinské a německé mutace. Lze jenom předpokládat, že také latinský a německý překladatel byli lidé blízcí zemské obci v tom smyslu, že formulovali a hájili její zájmy, avšak samu zemskou obec si představovali jako útvar poněkud odlišného složení, než jak si ji představoval autor českého originálu. Ukazuje se na tom, že útvar zemské obce byl již natolik pevně ustálen, že bylo možno uvažovat o jeho dílčích transformacích. Zjištění toho, že všechny jazykové mutace Kroniky tak řečeného Dalimila jsou i přes jisté rozdíly ideově sourodé, ovšem nijak nepřispívá k tomu, aby je bylo na tomto základě autorsky atribuovat, ačkoli to některé osoby domnělých iniciátorů může spolehlivě vyloučit.

5. Interpretace

Pokoušet se o historickou interpretaci na vcelku nicotném faktografickém základu, který lze v souvislosti s Pařížským zlomkem latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila zjistit, může připadat až příliš odvážně. Nicméně je nutné o to usilovat, protože jinak bychom stáli před solitérem, kterému chybí jakýkoli význam. A protože historie stejně jako všechny ostatní humanitní disciplíny je především oborem snažícím se odhalit významy⁸⁵, je nutno vidět důležitost Pařížského zlomku nikoli v souvislosti s bezprostřední faktografickou základnou, ale v rámci poněkud širším a obecnějším, kde se historiografie stýká s historickým vědomím. Tu lze učinit čtyři hlavní závěry.

Za prvé, zkoumání Pařížského zlomku latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila dokládá zcela zjevně, že českou minulost a české písemnictví je nutno zkoumat prizmatem česko-latinsko-německého trilingvismu, nikoli jen v monolingvním omezení na písemnictví jazykově české s přesahem do písemnictví jazykově latinského. Vše, co je bohemikální z hlediska původu, je tudíž nutno až hluboko do 19. století považovat zároveň za české. Jakkoli se z filologického hlediska přirozeně může k této otázce přistupovat jinak, z hlediska historického je přiznání trilingvismu českého prostředí po tomto objevu nevyhnutelné. Ostatně pro to svědčí i další případy⁸⁶.

Za druhé, formování zemské obce v Čechách první poloviny 14. století nelze redukovat na jeho jedinou stránku, kterou bylo hnutí etnicky české šlechty snažící se nejprve o politickou emancipaci a posléze o dominanci. Je nutno připustit, že k tomuto hnutí se připojil i tzv. starý patriciát velkých královských měst, který byl etnicky v naprosté převaze německý. A je také nutno připustit, že kromě pražského biskupa se v osobách svých opatů k budování zemské obce zapojily i velké kláštery tzv. starých řádů, tj. benediktinů a cisterciáků, třebaže se zpravidla přijímá, že v tomto případě šlo o jednoznačné stoupence královské moci. Tvrzení o takovém komplexním charakteru zemské obce bude samozřejmě třeba znovu ověřit, protože za využití takto omezeného materiálu nemůže být prokázáno, nicméně otázku, která se tím formuluje, je třeba považovat za smysluplnou. Jestliže by byly zodpovězena kladně, mělo by to značný vliv na potřebu změn v tradiční koncepci českých dějin.

Za třetí, trilingvnost českého prostředí ve středověku a rozmanitost složení zemské obce vede k novému pohledu na „dějiny národa českého v Čechách a v Moravě“. Palackého řešení otázky národa pro historické bádání dnes, kdy se „národní stát Čechů“ konečně ve své plnosti prosadil, přestává být paradoxně samozřejmostí, protože místo etnické jednoty se klade otázka občanské loajality, která je, jak se ukazuje, na etnicitě nezávislá. Znovu se tudíž klade otázka politického národa (demos, populus), zatímco otázka národnosti, tj. etnického národa (ethnos, gens) ustupuje do pozadí. Pozitivně faktograficky uvažující historici budou sice tuto otázku považovat za nepřípustně mimovědeckou, avšak zúžení historiografie pouze na tzv. historickou vědu, z něhož při tom vycházejí, je právě tak (ne-li ještě více) diskutabilní. Každopádně však otázka napětí mezi etnickou jedenotou a občanskou loajalitou je podstatnou otázkou historického vědomí, kterou nelze jen povýšeně ignorovat. I na úzkém tématu Pařížského zlomku latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila je vidět, že to není jen otázka, která hraje roli v přítomnosti, ale že právě tak byla významná i v minulosti.

Za čtvrté, koupě Pařížského zlomku latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila Národní knihovnou České republiky vzbudila velký zájem mezi všemi vrstvami obyvatelstva. Je tudíž jasné, že historické vědomí není tak fatálně nicotné, jak říkají někteří laudatores temporis acti, že však se pravděpodobně ubírá jinými cestami, než by si oni přáli vidět. Tento zájem byl samozřejmě v naprosté většině případů nereflektovaný a někdy neměl daleko od zcela obyčejné zvědavosti. Proto také do jisté míry připomíná pozdvižení při světových vítězstvích českých hokejistů. Z toho lze soudit, že při chybějící ideji České republiky je velká poptávka alespoň po nějakém symbolu, který by ji zastoupil. A zde se ukazuje úkol pro historiky: transformovat koncepci „dějin národa českého v Čechách a v Moravě“ na koncepci přiměřenější globální perspektivě, v níž se dnes pohybujeme. Komplexnost zemské obce a trilingvnost, s níž se setkáváme v dalimilovském tématu, je pro to velice dobrým základem.

¹ Obecně o tom Popper, Karl Raimund: Logika vědeckého bádání. Přeložil Jiři Fiala. Praha: Oikúmené, 1997; Kuhn, Thomas S.: Struktura vědeckých revolucí. Přeložil Tomáš Jeníček. Praha: Oikúmené, 1997; Veyne, Paul: Akopísať o dejinách. Bratislava: Chronos, 1998.

² Popis rukopisu viz Précieux manuscrits, livres anciens et modernes: 17 mars 2005 à 14 h 15. Paris: PIASA, 2005, č. 60, s. 18-22. Základní informaci viz UHLÍŘ, Zdeněk: Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila: nový objev. In: Brána památek. Rok 2005, č. 2. Podrobnější informaci viz UHLÍŘ, Zdeněk: Dalimil Latinus: pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila. In: Dějiny a současnost. Rok 2005, roč. , č. 5, s. 19-21. Bylo zpřístupněno i faksimile, viz JEŽEK, Vlastimil – UHLÍŘ, Zdeněk (Eds.): Dalimilova kronika: pařížský zlomek latinského překladu. Praha: Národní knihovna České republiky, 2005. Digitální faksimile je také dostupné z URL: http://www.memoria.cz/special_cz/free_docs2.asp (13.5.2005). Zároveň byl zpřístupněn laický přepis a překlad textu rukopisu dostupný z URL: http://geo.mff.cuni.cz/dalimil (13.5.2005)., který je ovšem z odborného hlediska irelevantní.

³ Srv. Bláhová, Marie: Společenské a kulturní předpoklady vzniku nejstarší české kroniky. In: Acta Universitatis Carolinae: Philosophica et historica. Rok 1991, č. 2: Z pomocných věd historických. 9, s. 7-27; Bláhová, Marie: Staročeská kronika tak řečeného Dalimila v kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota. Praha: Academia, 1995; Maur, Eduard: Staročeská kronika tak řečeného Dalimila (3) v kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota. In: Minulostí Západočeského kraje. Roč. 32, rok 1997, s. 260-262.

⁴ Srv. Kutnar, František – Marek, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997.

⁵ Srv. Uhlíř, Zdeněk: Národnostní proměny 13. století a český nacionalismus. In: Folia historica Bohemica. Roč. 12,  rok 1988, s. 143-170

⁶ Viz Kutnar, František: Obrozenské vlastenectví a nacionalismus příspěvek k národnímu a společenskému obsahu češství doby obrozenské. Praha: Karolinum, 2003; Hroch, Miroslav: Evropská národní hnutí v 19. století: předpoklady vzniku novodobých národů. Praha: Svoboda, 1986; Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence: touha a skutečnost. Praha: Mladá fronta, 1999; Hroch, Miroslav: V národním zájmu: požadavky a cíle evropských národních hnutí v komparativní perspektivě. Praha: Ústav světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 1996; Macura, Vladimír: České obrození jako kulturní typ. Praha: [b.n.], 1992; Macura, Vladimír: Český sen. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

⁷ Vzhledem k tomu, že datování rukopisu, je určeno pouze nepřímo na základě uměleckohistorického rozboru iluminací, nelze pominout ani možnost, že rukopis vznikl i v Čechách, protože iluminátoři zhusta nepůsobili pouze na jediném místě, ale pohybovali se v celém evropském prostoru jak pro získání dalších zkušeností, tak za svými objednavateli, a tak přenášeli charakteristické rysy svého školení i na místa geograficky více či méně vzdálená. Nicméně z důvodu italského typu písma užitého v rukopise je třeba toto možnost odmítnout.

⁸ Opírám se tu o osobní sdělení Hany Hlaváčková, které dosud jako jediná z českých historiků umění rukopis soustavněji prohlédla.

⁹ Srv. Daňhelka, Jiří – Hádek, Karel – Havránek, Bohuslav – Kvítková, Naděžda – Bláhová, Marie (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: 1-2. Vydání textu a veškerého textového materiálu. Praha: Academia, 19881992.

¹⁰ Srv. Uhlíř, Zdeněk: Pojem zemské obce v tzv. Kronice Dalimilově jako základní prvek její ideologie. In: Folia historica Bohemica: Rok 1985, č. 9, s. 7-32; Uhlíř, Zdeněk: Národnostní proměny 13. století a český nacionalismus. In: Folia historica Bohemica. Roč. 12, rok 1988, s. 143-170; Uhlířová, Věra: Německý veršovaný překlad kroniky t.ř. Dalimila a takzvané vsuvky v tomto textu. In: Uhlířová, Věra – Uhlíř, Zdeněk (Eds.): Magister philologorum. Sborník k sedmdesátinám prof. Dr. Jiřího Daňhelky. Mochov – Olomouc, 1989, s. 180-184 (strojopis – samizdat).

¹¹ Srv. Vidmanová, Anežka: Pařížský Dalimil plný překvapení. In: Lidové noviny 3.9.2005. Dostupné z URL: http://lidovky.zpravy.cz/tiskni.asp?r=ln_noviny&c=A20050903_950967_ln_noviny_sko&klic=205660&mes=20050903

¹² Srv. prolog ke Staročeské kronice tak řečeného Dalimila, viz Daňhelka, Jiří – Hádek, Karel – Havránek, Bohuslav – Kvítková, Naděžda – Bláhová, Marie (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. 1. Praha: Academia, 1988, s. 83n.

¹³ Tichá, Zdeňka: Staročeské básně 14. a 15. století složené bezrozměrným veršem. Rozpravy Československé akademie věd: Řada společenských věd. 79.14. Praha, 1969.

¹⁴ Srv. Lehár, Jan: Nejstarší česká epika: Dalimilova kronika, Alexandreida, první české veršované legendy. Praha, 1983; Hádek, Karel: Od Dalimilovy kroniky k staročeskému Pasionálu. In: Acta Universitatis Palackianae Ulomucensis: Facultas Philosophica: Philologica. 65. Studia Bohemica. 6. Olomouc: Univerzita Palackého, 1993, s. 123-128; Lehár, Jan: Vznik české literatury: pokus o rekapitulaci problematiky. In: Listy filologické. Roč. 116, rok 1993, č. 1, s. 18-39; Cejnar, Jiří: Nejstarší české veršované legendy. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1964.

¹⁵ Srv. Vidmanová, Anežka: Pařížský Dalimil plný překvapení. In: Lidové noviny 3.9.2005. Dostupné z URL: http://lidovky.zpravy.cz/tiskni.asp&r=ln_noviny&c=A20050903_950967_ln_noviny_sko&klic=205660&mes=20050903 

¹⁶ Viz Bok, Václav: Deutsche Literatur in Böhmen in der Zeit der Herrschaft Johanns von Luxemburg (1310-1346). In: Benzinger, Rudolf – Oppitz, Ulrich-Dieter (Eds.): Fata libellorum: Festschrift für Franzjosef Pensel zum 70. Geburtstag. Göppingen, 1999, s. 1-10; Brom, Blastimil: Zur gereimten deutschen Übersetzung der alttschechischen Reimchronik des sogenannten Dalimil. In Deutsche Literatur des Mittelalters in und über Böhmen II. Tagung in České Budějovice/Budweis. Hrsg. v.Václav Bok & Hans-Joachim Behr. (Schriften zur Mediävistik, Bd. 2). Hamburg : 2004, s. 161-171; Brom, Vlastimil: Zu einigen historisch- semantischen Spezifika des Spätmittelhochdeutschen in den böhmischen Ländern – Am Beispiel der gereimten deutschen Übersetzung der Alttschechischen Reimchronik des sogenannten Dalimil. Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik – Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity. Roč. 9, rok 2004, s. 199-235; Hebert, August Franz: Reimwörterbuch für die mittelhochdeutsche Übersetzung des alttschechischen Chronik des sogenannten Dalimil. Diss. Wien, 1952; Hilsch, Peter: Di tutsch kronik von Behem lant. Der Verfasser der Dalimilübertragung und die detschböhmische Identität. In: Herbers, Klaus

– Kortüm, Hennig – Servatus, Carlo: Ex ipsis rerum documentis – Beiträge zur Mediävistik: Festschrift für Harald Zimmermann zum 65. Geburtstag. Sigmaringen, 1991, s. 103-115; Hroch, Bruno: Einiges über das Verhältnis der mittelhochdeutschen Übersetzung des alttschechischen Dalimil zum Original. I. In: XVII. Jahresbericht der k.k. Staatsrealschule zu Zwittau über das Schuzljahr 1913-1914. Svitavy, 1914, s. 1-17; Loserth, Johann: Beiträge tur Kritik des gereimten deutschen Dalimil. In: Mitteilung des Vereins für Geschichte der Deuitschen in Böhmen. Roč. 14, rok 1876, s. 298-305; Masařík, Zdeněk: Zur Sprache der mittelhochdeutschen Dalimilchronik. In: Brünner Beiträgu zur Germanistik und Nordistik. Roč. 7, rok 1991, s. 51-64; Mezník, Jaroslav: Němci a Češi v Kronice tak řečeného Dalimila. In: Časopis Matice moravské. Roč. 112, rok 1993, s. 3-10; Mojžíšková, Božena: Über die Sprache der gereimten deutschen Dalimilbearbeitung. Diplomová práce. Brno, 1953; Toischer, Wendelin: Zur Geschichte der deutschen Sprache und Literatur in Böhmen: Der sogenannte „deutsche Dalimil“. In: Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen. Roč. 23, rok 1885, s. 277-284; Tomsa, Antonín: Rýmovaný německý překlad tzv. kroniky Dalimilova a poměr jeho k české předloze. In: Časopis pro moderní filologii. Roč. 4, rok 1915, s. 35-48, 123-130, 229-238, 319-329, 413-431; Uhlíř, Zdeněk: Národnostní proměny 13. století a český nacionalismus. In: Folia historica Bohemica. Roč. 12, rok 1988, s. 143-170; Uhlířová, Věra: Německý veršovaný překlad kroniky t.ř. Dalimila a takzvané vsuvky v tomto textu. In: Uhlířová, Věra – Uhlíř, Zdeněk (Eds.): Magister philologorum. Sborník k sedmdesátinám prof. Dr. Jiřího Daňhelky. Mochov – Olomouc, 1989, s. 180-184 (strojopis – samizdat).

¹⁷ Existuje i druhý, mladší německý překlad prozaický, vzniklý v první polovině 15. století v Německu, kterým se tu nebudu zabývat, protože to v tomto kontextu nemá valného významu.

¹⁸ Viz Uhlíř, Zdeněk: Pojem zemské obce v tzv. Kronice Dalimilově jako základní prvek její ideologie. In: Folia historica Bohemica: Rok 1985, č. 9, s. 7-32; srv. Bláhová, Marie: Společenské a kulturní předpoklady vzniku nejstarší české kroniky. In: Acta Universitatis Carolinae: Philosophica et historica. Rok 1991, č. 2: Z pomocných věd historických. 9, s. 7-27; Mezník, Jaroslav: Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. In: Český časopis historický. Roč. 94, rok 1996, č. 3, s. 611-614.

¹⁹ Vidmanová, Anežka: Pařížský Dalimil plný překvapení. In: Lidové noviny 3.9.2005. Dostupné z URL: http://lidovky.zpravy.cz/tiskni.asp?r=ln_noviny&c=A20050903_950967_ln_noviny_sko&klic=205660&mes=20050903  to neučinila, a proto její závěry nesnesou kritiku, neboť vycházejí z omezeného srovnávacího materiálu.

²⁰ Chaloupecký, Václav: Prameny X. století legendy Kristiánovy o svatém Václavu a svaté Ludmile. Svatováclavský sborník. 2.2. Praha: 1939

²¹ Uhlíř, Zdeněk: Svatováclavská historie v kronice t.ř. Dalimila a její vztah ke středověké hagiografické tradici. In: Magister philologorum. Sborník k sedmdesátinám prof. Dr. Jiřího Daňhelky. (Eds.) Věra Uhlířová – Zdeněk Uhlíř. Mochov – Olomouc: 7.2.1989, s. 162-180 (strojopis – samizdat).

²² Německý text se nevztahuje k Tunnovi a Gommonovi jako český a latinský, nýbrž k Drahomíře. V tom je zřejmá souvislost s epizodou, která poprvé přichází v Karlově legendě (viz Blaschka, Anton (Ed.): Die St. Wenzelslegende Kaiser Karls IV. Praha: , 1934) a s ní byla přejata do Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína (viz, Goll, Jaroslav (Ed.): In: Fontes rerum Bohemicarum. V. Praha: , 1893, s. 18-22) srv. Pulec, Miloš J.: Podání o zahynutí kněžny Drahomíry. In: Český lid. Rok 1961, roč. 48, s. 106-117; srv. Kramařík, Jaroslav: Dodatek. In: In: Český lid. Rok 1961, roč. 48, s. 261-262.

²³ Srv. Bok, Václav: Deutsche Literatur in Böhmen in der Zeit der Herrschaft Johanns von Luxemburg (1310-1346). In: Benzinger, Rudolf – Oppitz, Ulrich-Dieter (Eds.): Fata libellorum: Festschrift für Franzjosef Pensel zum 70. Geburtstag. Göppingen, 1999, s. 1-10

²⁴ Srv. Hrabák, Josef: Ze starší české literatury. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964.

²⁵ To se týká kapitoly 31., k níž jsou dochovány tyto iluminace: 12r: Římský král (Jindřich I.) na sněmu očekává příchod krále Václava a přikazuje knížatům neuvolnit mu místo při jeho příchodu; Římský král (Jindřich I.) vida, že opozdivší se Václav se svatozáří je doprovázen anděly, mu sám uvolňuje místo; 12v: Sv. Václav na sněmu sedí na místě římského krále (Jindřicha I.), kněz mu předává rámě sv. Víta; Sv. Václav přiváží relikvii do Prahy a předává ji ve dveřích kostela biskupovi. Právě tak se to týká kapitoly 43., k níž jsou dochovány tyto iluminace: 3r: Břetislav se svou družinou přijíždí do kláštera ve Schweinfurtu, aby unesl Jitku; Břetislav unáší Jitku a bojuje spolu se svou družinou s klášterními konvrši; 3v: Římský král obklopen rytíři předává Jitce svůj stolec, aby jej postavila v Boleslavi; Římský král předává Břetislavovi štít s (plamennou) orlicí. Břetislavovi družiníci zapalují vesnici jako znak svého příchodu podle privilegia daného německým králem.

²⁶ O umělecké a estetické hodnotě jakožto rozdílných skutečnostech tu hovořím v tom smyslu, jak to nastínil Kulka, Tomáš: Umění a kýč. 2. vyd. Praha: Torst, 2000.

²⁷ Srv. Bitnar, Vilém: Dalimilův epický cyklus svatováclavský. In: Časopis katolického duchovenstva. Roč. 92, rok 1926, s. 61-71; Fiala, Zdeněk: O pramenech tak řečeného Dalimila k jeho historii sv. Václava. In: Československý časopis historický. Roč. 19, rok 1971, s. 871-900; Uhlíř, Zdeněk: Svatováclavská historie v kronice t.ř. Dalimila a její vztah ke středověké hagiografické tradici. In: Magister philologorum. Sborník k sedmdesátinám prof. Dr. Jiřího Daňhelky. (Eds.) Věra Uhlířová – Zdeněk Uhlíř. Mochov – Olomouc: 7.2.1989, s. 162-180 (strojopis – samizdat).

²⁸ Viz Uhlíř, Zdeněk: Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha : Národní knihovna České republiky, 1996, č. 130, s. 240-241.

²⁹ Viz Uhlíř, Zdeněk: Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha : Národní knihovna České republiky, 1996, č. 59, s. 175-177.

³⁰ Viz Uhlíř, Zdeněk: Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha : Národní knihovna České republiky, 1996, č. 37, s. 156-158.

³¹ Viz Uhlíř, Zdeněk: Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha : Národní knihovna České republiky, 1996, č. 12, s. 132-133.

³² Viz Uhlíř, Zdeněk: Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrchoNárodní knihovna České republiky, 1996, č. 131, s. 241-242.

³³ Viz Uhlíř, Zdeněk: Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha : Národní knihovna České republiky, 1996, č. 61, s. 178-180.

³⁴ Viz Cibulka, Josef: Obraz sv. Václava. In: Štencovo Umění. Roč. 3, rok 1930, s. 157-186.

³⁵ Srv. Bartušek, Antonín – Dvořáková, Vlasta – Friedl, Antonín – Krčálová, Jarmila – Merhautová-Livorová, Anežka – Mixová, Věra – Stejskal, Karel: Gotická nástěnná malba v zemích českých. 1: 1300-1350. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1959.

³⁶ Srv. Neuwirth, Josef: Der Bildercyklus des Luxemburger Stammbaumes aus Karlstein. Praha: J.G.Calve, 1897; Dvořáková, Vlasta – Menclová, Dobroslava: Karlštejn. Praha: SNKLU, 1965; Dvořáková, Vlasta: Karlštejnské schodištní cykly. In: Umění. Roč. 9, rok 1961, s. 109nn.

³⁷ Viz Krása, Josef: Nástěnná výzdoba kaple svatováclavské v chrámu sv. Víta v Praze. In: Umění. Roč. 6, rok 1958, s. 31-72; Vacková, Jiřina: Mistr Svatováclavské kaple. In: Horová, Anděla (Ed.): Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia, 1995, s. 521; Všetečková, Zuzana: Monumentální středověká malba. In: Benešovská, Klára (Ed.): Katedrála sv. Víta v Praze: k 650. výročí založení. Praha: Academia, 1994, s. 122-127.

³⁸ Viz Friedl, Antonín: Iluminace Gumpoldovy legendy o sv. Václavu ve Wolfenbüttelu: studie k dějinám středověkého malířství v Čechách. Praha: Filosofi cká fakulta University Karlovy, 1926; Spunar, Pavel: Paleografi cké poznámky k wolfenbüttelskému rukopisu Gumpoldovy legendy. In: Listy filologické. Roč.79, rok 1956, s. 140-143.

³⁹ Viz Národní knihovna České republiky XXIII.C.124, fol. 181v-188r. Srv. Stejskal, Karel (Ed.): Velislai biblia picta. 1-2. Editio Cimelia Bohemica. XII. Praha: Pragopress, 1970; Matějček, Antonín: Velislavova bible a její místo ve vývoji knižní ilustrace gotické. Praha: Jan Štenc, 1926.

⁴⁰ Viz Österreichische Nationalbibliothek Cod. 370, fol. 32v-49r. Srv. Schmidt, Gerhard – Unterkircher, Franz (Eds.): Krumauer Bilderkodex: Österreichische Nationalbibliothek Codex 370. 1-2. Codices selecti pfototypice impressi.

XIII. Graz: Austria, 1967; Matějček, Antonín – Ryba, Bohumil – Šámal, Jindřich (Eds.): Legendy o českých patronech v obrázkové knize ze XIV. století. Praha: Sfinx-Bohumila Janda, 1940.

⁴¹ Viz Hutský z Křivoklátu, Matyáš: Icones historici, vitam et martyrium Sancti Venceslai, principis Boemiae, designantes. Historické obrazy života a umučení svatého Václava knížete českého, 1585. Cod. ser. n. 2633 Rakouské národní knihovny ve Vídni. Přeložil Zdeněk Uhlíř. Praha: Knižní klub – London: Opus Publishing, 1997; Uhlíř, Zdeněk: Die Legende des Matthias Hutský aus Křivoklát über den heiligen Wenzel als ein Werk der Renaissance-Hagiographie. In: Rudolf II, Prague and the World. Papers from the International Conference, Prague 2-4 September 1997. (Eds.) Lubomír Konečný – Beket Bukovinská – Ivan Muchka. Prague: Artefactum 1998, s. 281-285.

⁴² Viz Ryba, Bohumil: In: Matějček, Antonín – Ryba, Bohumil – Šámal, Jindřich (Eds.): Legendy o českých patronech v obrázkové knize ze XIV. století. Praha: Sfinx-Bohumila Janda, 1940.

⁴³ Bartlová, Milena: „Sequitur nativitas ipsius gloriosa cum picturis“: vyobrazení svatováclavské legendy. Přednáška na kolokviu „Schodištní cykly Velké věže hradu Karlštejna: Stav po restaurování“ v Praze 6.5.2004 (v tisku).

⁴⁴ Srv. Ożóg, Krzysztof: Uczeni w monarchii Jadwigi Andegaweńskiej i Władysława Jagiełły (1384-1434). Kraków: Polska Akademia Umiejętności, 2004.

⁴⁵ Srv. Bryant, John: The Fluid Text: A Theory of Revision and Editing for Book and Screen. Ann Arbor: The University of Michigan Press, 2002.

⁴⁶ Viz Ludvíkovský, Jaroslav: Souboj sv. Václava s vévodou kouřimským v podání václavských legend. In: Studie o rukopisech. Roč. 12, rok 1973, s. 89-100.

⁴⁷ Viz Schmid, Toni: Erik Plovpenning, St. Wenzel und das Nonnenkloster zu Reval. In: Zeitschrift für Geschichte Liv-, Kur- und Estlands. Rok 1938, s. 123-146

⁴⁸ Uhlíř, Zdeněk: Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha: Národní knihovna České republiky, 1996.

⁴⁹ Uhlíř, Zdeněk: Kult svatého Václava a Dánsko. Poznámky ke knize Hermana Køllna. In: Miscellanea Oddělení rukopisů a starých tisků. Roč. 8, rok 1991, s. 187-203; Uhlíř, Zdeněk: Křisitelské zázraky sv. Václava v písemnictví a výtvarném umění jako projev gotického ducha. In: Gotika v západních Čechách (1230-1530). Sborník příspěvků z mezinárodního vědeckého sympozia. Věnováno k 70. narozeninám prof. PhDr. Jaromíra Homolky, DrSc. Praha: Národní galerie, 1998, s. 224-229.

⁵⁰ Uhlíř, Zdeněk: Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha: Národní knihovna České republiky, 1996; Kølln, Herman: Der Bericht über den Dänenkönig in den St. Wenzels-Biographien des 13. und 14. Jahrhunderts. København: Munksgaard, 1986.

⁵¹ Srv. Carr, Edward Hallett: Co je historie? Přeložili Jaroslav Strnad – Josef Polišenský. Praha: Svoboda, 1967; viz originální vydání Carr, Edward Hallett: What is History. Harmondsworth : Penguin Books, 1964, jakož i poslední vydání Carr, Edward Hallett: What is History. Basingstoke : Palgrave Macmillan, 2001.

⁵² Viz Veyne, Paul: Ako písať o dejinách. Bratislava: Chronos, 1998. Hovoří o tom, že dějiny jsou „objektivní“, avšak vzhledem k tomu, že nečiní hegelovské rozlišení mezi res gestae a historia rerum gestarum, ve skutečnosti tím míní „reálný“.

⁵³ Srv. Patočka, Jan: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha: Academia, 1990. Rozlišení mezi „faktickým“ a „autentickým“ v dějinách navazuje na Nietzschovo rozlišení mezi historií „antikvární“ a „monumentální“. Srv. Uhlíř, Zdeněk: Mistři a studenti Karlovy univerzity ve středověku a jejich dílo v dobovém kontextu. Praha: Národní knihovna České republiky, 1998.

⁵⁴ Srv. Uhlíř, Zdeněk: Teorie a metodologie elektronicko-digitálního zpracování rukopisů a hybridní knihovna. Praha: Národní knihovna České republiky, 2002.

⁵⁵ Právě vzhledem k písařské ruce, jež používá typického italského písma nelze předpokládat jeho vznik jinde: profesionální písaři nebyli ani ve středověku tak vzácní, aby bylo nutno povolávat je do jiných zemí, tzn. užitý typ písma nesvědčí pouze o písařově školení, ale také o zemi původu. Iluminátoři rukopisů sice vzácnější byli, takže leckdy měnívali svá působiště, a tudíž by bylo možno předpokládat, že italský – buď původem, nebo školením – iluminátor mohl pracovat i v geograficky odlišné oblasti, avšak spojení práce italského iluminátora s prací italského písaře v jediném rukopisu tuto možnost vylučuje.

⁵⁶ Viz Cronia, Arturo: Čechy v dějinách italské kultury. Praha: ČAVU, 1936.

⁵⁷ Srv. např. Tadra, Ferdinand: Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310-1420): Příspěvek k diplomatice české. Rozpravy ČAVU. Roč. 1, tř. 1, č. 2. Praha: ČAVU, 1892; Tadra, Ferdinand: Kulturní styky Čech s cizinou až do válek husitských. Praha: ČAVU, 1897; Krofta, Kamil: Kurie a církevní správa českých zemí v době předhusitské. In: Český časopis historický. Roč. 10, rok 1904, s. 15-36, 125-152, 249-275, 373-391; roč. 12, rok 1906, s. 7-34, 178-191, 274-298, 426-.

⁵⁸ Týká se to Arnošta z Pardubic a tzv. Mariale Arnesti, srv. Bartoš, František Michálek: Mariale Servasancti et Mariale Arnesti de Pardubic. In: Antonianum. Rok 1943, roč. 18, s. 175-177; Bartoš, František Michálek: Soupis rukopisů Národního musea v Praze. II. Praha: Melantrich, 1927, č. 3689, s. 354; Denis Michael: Codices manuscripti theologici bibliothecae palatinae Vindobonensis Latini aliarumque Occidentis linguarum. I.2. Vindobonae, 1794, č. DCXXXIII, sl. 2417-2419; Dvořák, Max: Mariale Arnesti: Rukopis Musea království Českého s miniaturami. In: Český časopis historický. Rok 1901, roč. 7, s. 451-453; Heijden, Maarten van der – Roest, Bert: Servasanto da Faenza (d. ca. 1300 in Florence). Dostupné z URL: http://users.bart.nl/~roestb/franciscan/franauts.htm; Chytil, Karel: Památky českého umění iluminátorského. I. 1915, s. 7-14; Lenz, Antonín: Mariologie Arnošta z Pardubic, prvního arcibiskupa pražského: Na základě jeho spisu Psalterium de laudibus beatissimae virginis, čili Mariale Arnesti. Praha: Zeman, 1887; Royt, Jan: Die ikonologische Interpretation der Glatzer Madonnentafel. In: Umění. Rok 1998, roč. 46, č. 1-2, s. 51-60; Tabulae codicum manus scriptorum praeter graecos et orientales in Bibliotheca Palatina Vindobonensi asservatorum. I. Wien: Academia Caesarea Vindobonensis, 1864, č. 1389, s. 232; Vyskočil, Jan Kapistran: Arnošt z Pardubic (1305?-1364), první arcibiskup pražský. Praha: Vyšehrad, 1947. Týká se to také Petra z Prahy, srv. Všetečková, Zuzana: Zpráva o fotodokumentaci Josefa Krásy. In: Umění. Rok 1991, roč. 39, č. 3, s. 259-272, zde s. 260 a s. 270, pozn. 14; Tříška, Josef: Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity: 1348-1409. Praha: Univerzita Karlova, 1981, s. 459, nebo Jana Náze, srv. Všetečková, Zuzana: Zpráva o fotodokumentaci Josefa Krásy. In: Umění. Rok 1991, roč. 39, č. 3, s. 259-272, zde s. 260 a s. 270, pozn. 13; Tříška, Josef: Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity: 1348-1409. Praha: Univerzita Karlova, 1981, s. 283.

⁵⁹ Viz Šusta, Josef: Král cizinec. České dějiny. 2.2. Praha: Laichter, 1939.

⁶⁰ Viz Spěváček, Jiří: Král diplomat: Jan Lucemburský 1296-1346. Praha: Svoboda, 1982.

⁶¹ Viz Spěváček, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346: K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se Západní Evropou. Praha: Svoboda, 1994; Spěváček, Jiří: Nové rysy v hodnocení politiky a historické úlohy krále Jana Lucemburského. In: Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků Ostrava. Rok 1984, č. 18, s. 29-35. Ovšem i u Jana Lucemburského lze shledat hlubší vztahy k italskému prostředí, viz Spěváček, Jiří: Das Eingreifen König Johanns von Böhmen in die Praxis des Notariatswesens in Parma. In: Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchivs. Rok 1972, roč. 25: Festschrift Hanns Leo Mikoletzky, s. 209-216.

⁶² Viz Spěváček, Jiří: Die Anfänge der Kanzlei Karls IV. auf italienischem Boden in den Jahren 1332/33. In: Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung. Rok 1968, roč. 76, s. 299-326; Spěváček, Jiří: Karel IV.: Život a dílo 1316-1378. Praha: Svoboda, 1978, 2. vyd. 1980; Spěváček, Jiří: Meránské úmluvy z r. 1333 a jejich předpoklady: Cesta Karla IV. k moci. In: Československý časopis historický. Rok 1968, roč. 16, s. 153-176; Odložilík, Otakar: The Terenzo Dream of Charles IV: Critical examination of the available sources. In: Orbis mediaevalis: Festgabe für Anton Blaschka zum 75. Geburtstag. Weimar, 1971, s. 163-173; Spěváček, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346: K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se Západní Evropou. Praha: Svoboda, 1994.

⁶³ Viz Goetz, W.: Kaiser Karl IV. München, 1978, s. 212-216; Pujmanová, Olga: Italské pobyty Karla IV. v kronikách Giovanni Sercambiho. In: Umění. Rok 1987, roč. 35, s. 398-505; Všetečková, Zuzana: Zpráva o fotodokumentaci Josefa Krásy. In: Umění. Rok 1991, roč. 39, č. 3, s. 259-272, zde s. 261 a 270, pozn. 26.

⁶⁴ Srv. Pujmanová, Olga: Alcuni appunti sulle opere di Tommaso da Modena a Karlstejn. In: Tommaso da Modena e il suo tempo: Atti del Convegno Internazionale di Studi per il 6o Centenario della morte. Treviso, 1980, s. 283-298; Pujmanová, Olga: Bohemian painting at the Time if Charles IV and its Relations to Naples. In: Antichità viva. Rok 1979, roč. 18, č. 5-6, s. 15-25; rok 1980, roč. 19, č. 3, s. 5-13; Pujmanová, Olga: Karel IV. a Toskána. In: Homolka, Jaromír (Ed.): Itálie, Čechy a střední Evropa: Referáty z konference pořádané ve dnech 6.-8.12. 1983. Praha: Univerzita Karlova, 1986, s. 168-181; Pujmanová, Olga: Malířství doby Karlovy a Neapol. In: Umění. Rok 27, roč. 1979, s. 30-58; Pujmanová, Olga: Několik poznámek k dílům Tommasa da Modena na Karlštejně. In: Umění. Rok 1980, roč. 28, s. 305-332; Pujmanová, Olga: Un pellegrinaggio a Praga sotto il regno di Carlo IV. In: Medioevo in Camino, L´Europa dei Pellegrini. Verbania, 1987, nestránkováno; Pujmanová, Olga: Prague, Naples et Avignon: Oeuvres de Tommaso da Modena à Karlštejn. In: Revue de l´art. Rok 1981, č. 53, s. 56-64; Pujmanová, Olga: Umění doby Karla IV. a jeho vztahy k Neapoli. In: Mezinárodní vědecká konference Doba Karla IV. v dějiných národů ČSSR pořádaná Univerzitou Karlovou v Praze k 600. výročí úmrtí Karla IV. 29.11.-1.12.1978: Materiály ze sekce dějin umění. Praha: Univerzita Karlova, 1982, s. 217-240; Kalista, Zdeněk: Císař Karel IV. a Dante Alighieri. In: Annali dell´Istituto universitario orientale: Sezione Slava. Napoli. Rok 1963, roč. 6, s. 85-117; Kalista, Zdeněk: „De Janan alia lingua, Janus Italico ... descenderunt primi Boemi“: Na okraj kroniky Giovanniho Marignolli. In: Orbis scriptus: Festschrift für Dmitrij Tschižewskij zum 70. Geburtstag. München: , 1966, s. 421-430.

⁶⁵ Viz Spěváček, Jiří: Lucemburské koncepce českého státu a jejich přemyslovské kořeny. In: Sborník historický. Rok 1976, roč. 24, s. 5-31; Spěváček, Jiří: Myšlenkové zdroje státotvorného úsilí Karla IV.: K světovému 600. výročí českého krále a římského císaře. In: Literární měsíčník. Rok 1978, roč 7, č. 6, s. 10-17; Spěváček, Jiří: Politické koncepce lucemburků a jejich ideologické kořeny. In: Folia historica Bohemica. Rok 1988, č. 12, s. 215-249.

⁶⁶ Viz Blaschka, Anton (Ed.): Die St. Wenzelslegende Kaiser Karls IV. Praha: , 1934; srv. Uhlíř, Zdeněk: Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha: Národní knihovna České republiky, 1996, č. 12,s. 132-133.

⁶⁷ Viz Ryba, Bohumil (Ed.): Karel IV.: Vlastní životopis. Praha: Odeon, 1978. Srv. Fiala, Zdeněk: O vzájemném vztahu kroniky Beneše Krabice z Weitmile a vlastního životopisu Karla IV. In: Československý časopis historický. Rok 1969, roč. 17, č. 2, s. 225-235; Neumann, K.: Ueber Kaiser Karl IV. als Schriftsteller. In: Neues Lausitzisches Magazin. Rok 1849, roč. 26, s. 1-78, zvl. s. 15-54; Loserth, Johann: Studien zu böhmischen Geschichtsquellen.
I. Die Vita Karoli IV. imperatoris: Kritische Untersuchungen über das Entstehen derselben. In: Archiv für österreichische Geschichte. Rok 1875, roč. 53, č. 1, s. 1-38; Kyas, Vladimír: Stáří dvou staročeských překladů Životopisu Karla IV. In: Listy filologické. Rok 1970, roč. 93, č. 4, s. 271-275; Emler, Josef: O rukopise knihovny městské ve Vratislavi, kde jest překlad německý kroniky Pulkavovy života Karla IV. In: Přednášky v sezení třídy pro filosofii, dějepis a filologii Královské české společnosti nauk dne 8. října 1877. Praha: Královská česká společnost nauk, 1878; Friedjung, Heinrich: Kaiser Karl IV. und sein Antheil am geisigen Leben seiner Zeit. Wien: , 1876, zvl. kapitola

9: Die Chronisten am Hofe Karl IV. Untersuchungen überseine Selbstbiographie, s. 201-249.

⁶⁸ Viz Třeštík, Dušan: Proč jsme koupili Dalimila. Lidové noviny 19.3.2005. Dostupné z URL: http://www.anopress.cz/brany/jib/mkJIB.aspx?whofrom=ML2&uz=knihovna1&ID=LN2005031900000600.

⁶⁹ Takto postupovali také jiní historikové, např. Kalista, Zdeněk: Karel IV. a jeho duchovní tvář. Praha: Vyšehrad, 1971, jeho přístup však je všeobecně posuzován kriticky až odmítavě.

⁷⁰ Viz Uhlíř, Zdeněk: Pojem zemské obce v tzv. Kronice Dalimilově jako základní prvek její ideologie. In: Folia historica Bohemica: Rok 1985, č. 9, s. 7-32.

⁷¹ Ostatně ne nadarmo se mohl vyskytnout názor, že autorem českého originálu je Petr I. z Rožmberka, přední představitel české šlechty a její zemské obce, srv. Šťastný, Radko: Tajemství jména Dalimil. Praha, 1991.

⁷² Srv. např. Stloukal, Karel: Dvojí tvář doby Karlovy. In: Český časopis historický. Rok 1947-1949, roč. 50, s. 1-47; Procházka, Vladimír: Centralizující se středověká monarchie. In: Právník. Rok 1960, roč. 99, s. 144-157; Malý, Karel: K problému centralizující se monarchie. In: Právník. Rok 1960, roč. 99, s. 672-674.

⁷³ Viz Steinherz, Samuel: Ein Fürstenspiegel Karls IV. Quellen und Forschunhen aus dem Gebiete der Geschichte. 3. Praha: Verlag der Deutschen Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik – Liberec: Franz Kraus, 1925.

 ⁷⁴ Viz Novák, Jan Bedřich: Steinherzovo „Zrcadlo knížecí“ Karla IV. In: Český časopis historický. Rok 1925, roč. 31, s. 566-577.

⁷⁵ Viz Daňhelka, Jiří – Hádek, Karel – Havránek, Bohuslav – Kvítková, Naděžda – Bláhová, Marie (Eds.): Staročeská kronika tak řečeného Dalimila: 1. Vydání textu a veškerého textového materiálu. Praha: Academia, 1988, s. 44.

⁷⁶ Viz Hejnic, Josef (Ed.): Aeneas Silvius Piccolominin: Historia Bohemica. 1. Historisch-kritische Ausgabe des lateinischen Textes. Köln – Weimar – Wien: Böhlau, 2005; Martínková, Dana – Hadravová, Alena – Matl, Jiří (Eds.): Enea Silvio: Historia Bohemica. Historie česká. Úvod František Šmahel. Clavis monumentorum litterarum: Regnum Bohemiae. 4. Fontes rerum Regni Bohemiae. 1. Praha: KLP, 1998; Bartoš, František Michálek: Eneáš Silvius: Jeho život a jeho Česká kronika. Praha, 1925; Novák, Jan Bedřich: Enea Silvio Piccolomini e la sua Storia di Boemia. In: Rivista italiana di Praga. Rok 1927, č. 1, s. 18-38.

⁷⁷ Srv. Šmahel, František: Enea Silvio Piccolomini a jeho Historie česká. In: Martínková, Dana – Hadravová, Alena – Matl, Jiří (Eds.): Enea Silvio: Historia Bohemica. Historie česká. Úvod František Šmahel. Clavis monumentorum litterarum: Regnum Bohemiae. 4. Fontes rerum Regni Bohemiae. 1. Praha: KLP, 1998, s. XIII-LII.

⁷⁸ Viz Hejnic, Josef (Ed.): Aeneas Silvius Piccolominin: Historia Bohemica. 1. Historisch-kritische Ausgabe des lateinischen Textes. Köln – Weimar – Wien: Böhlau, 2005, s. 125.

⁷⁹ Srv. Palacký, František: Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber. Neue Ausgabe. Praha: F. Tempsky, 1869, s. 237-240, zmiňuje se však pouze o Janu Túškovi z Pacova, jenž byl s Aeneou Silviem Piccolominim v kontaktu a snad pro něj opatřoval informace v době, kdy psal svou Historii českou, nic konkrétnějšího však neuvádí. Právě tak jinde, srv. Palacký, František: Literarische Reise nach Italilen im Jahre 1837 zur Aufsuchung von Quellen der böhmischen und mährischen Geschichte. Prag: Krenberger´s Witwe und Weber, 1838, s. 62-66, 109-118, je zmínka jen o autorovi Historie české, nikoli však o jeho pramenech a předlohách.

⁸⁰ Viz Wolkan, Rudolf (Ed.): Der Briefwechsel des Eneas Silvius Piccolomini. I: Briefe aus der Laienzeit (1431-1445).
1. Privatbriefe. Wien: Alfred Hölder, 1909, č. 138, s. 316-317; č. 159*, s. 443-444; č. 178, s. 525-526; č. 194, s. 581-582.

⁸¹ Viz Wolkan, Rudolf (Ed.): Der Briefwechsel des Eneas Silvius Piccolomini. I: Briefe aus der Laienzeit (1431-1445).
1. Privatbriefe. Wien: Alfred Hölder, 1909, č. 89, s. 206-207; č. 138, s. 316-317; č. 151, s. 353; č. 157, s. 438; č. 178, s. 526; č. 194, s. 582; Wolkan, Rudolf (Ed.): Der Briefwechsel des Eneas Silvius Piccolomini. I: Briefe aus der Laienzeit (1431-1445). 2. Amtliche Briefe. Wien: Alfred Hölder, 1909, č. V, s. 8-9; č. X, s. 16-17; č. LI, s. 97-98; č. LXXXIV*, s. 135-136; č. XCI*, s. 153-154.

⁸² Viz Wolkan, Rudolf (Ed.): Der Briefwechsel des Eneas Silvius Piccolomini. I: Briefe aus der Laienzeit (1431-1445).
1. Privatbriefe. Wien: Alfred Hölder, 1909, č. 195, s. 582-584.

⁸³ Viz Wolkan, Rudolf (Ed.): Der Briefwechsel des Eneas Silvius Piccolomini. I: Briefe aus der Laienzeit (1431-1445).
1. Privatbriefe. Wien: Alfred Hölder, 1909, č. 102, s. 239-240; č. 128, s. 298; č. 151, s. 343-353; č. 158, s. 439; č. 194, s. 581; č. 195, s. 582, č. 196, s. 586.

⁸⁴ Vidmanová, Anežka: Pařížský Dalimil plný překvapení. In: Lidové noviny 3.9.2005. Dostupné z URL: http://lidovky.zpravy.cz/tiskni.asp?r=ln_noviny&c=A20050903_950967_ln_noviny_sko&klic=205660&mes=20050903.

⁸⁵ Srv. Eco, Umberto: O zrcadlech a jiné eseje: znak, reprezentace, iluze, obraz. Přeložili Vladimír Mikeš – Veronika Valentová. Praha: Mladá fronta, 2002.

⁸⁶ Srv. např. Marek, Jindřich: „Rozmlouvání duše se svědomím o smrti, posledním soudu a věčném zatracení“ v kontextu české prózy 15. století (v tisku), příspěvek přednesený na III. mezinárodním semináři K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven „Vita morsque et librorum historia“ v Českých Budějovicích 22.9.2005.

CITACE:

Uhlíř, Zdeněk. Nově objevený zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila. Knihovna [online]. 2005, roč. 16, č. 2, s. 137-164 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovna52/uhlir.htm>. ISSN 1801-3252.

| nahoru | |obsah| | archiv | | domů |

 | index autorů | | index názvů | | index témat |