|obsah|  |index autorů |  | index názvů |  | index témat | | archiv |

Knihovna plus

2010, číslo 1

K některým autorskoprávním otázkám činnosti knihoven v současnosti

Zdeněk Matušík / Národní knihovna České republiky / Zdenek.Matusik@nkp.cz

Resumé:

Článek podává přehled o autorskoprávním rámci činnosti knihoven, s  důrazem na zpřístupňování fondů knihoven uživatelům, na základě omezení výjimek z práva autorského – tedy na základě volných užití (některých případů), zákonných licencí a rozšířených kolektivních licencí po přijetí tzv. velké novely autorského zákona č. 121/2000 Sb. v roce 2006 (podle stavu k 31. 12. 2009).

Nejdříve je podán přehled jednotlivých knihovnických činností odpovídající danému vymezení, včetně odkazu na příslušná ustanovení autorského zákona. Poté jsou vyloženy problémy jednotlivých okruhů činností, s důrazem na půjčování a kopírovací služby, zvláštní pozornost je věnována budování a provozování digitálních knihoven. V těchto souvislostech se uvádějí některé dílčí historické, ale i aktuální teoretické otázky. Zmíněny jsou i některé otázky užití specifických kategorií děl.

Uvádějí se některé náměty de lege ferenda (pro rozvoj autorského práva) ve vztahu k činnosti knihoven, jakož i dílčí výhrady k oficiálním překladům relevantní evropské legislativy do češtiny.

Klíčová slova: knihovny – knihovnické služby – zpřístupňování fondů – veřejné půjčování – kopírovací služby knihoven – elektronické dodávání dokumentů – kopie pro knihovny – digitální knihovny – autorský zákon – rozvoj autorského práva – zákonné licence – rozšířené kolektivní licence.

Summary:

The article presents a survey of the author’s right ("copyright") framework of the library operation, with focus on making available library collections to the library users, based on author’s rights ("copyright”) limitations and exceptions – on fair use (some cases thereof), legal licences and extended collective licences since so called "Great Amendment" of the Author’s Right Act ("Copyright Act") No. 121/2001 Coll. (as of 31/12/2009).

First of all, particular kinds of library activities within the framework given above are featured, including reference to pertaining provision of the Law. Explanation of problems in particular fields of library activities follows, with focus on lending and copying services, special attention is paid to building and operation of digital libraries. In respect to them, some partial questions of history as well as of theory are presented. There are mentioned some questions of use of specific categories of works.

Some propositions de lege ferenda in respect to library activities are presented as well as some partial objections to official translation of relevant EU legislation into Czech.

Keywords: libraries – library user services – making available the library collection – public lending – copying services by libraries – electronic document delivery – library copies – digital library – copyright –copyright development – legal licence – extended collective licence.

Předmětem této stati je zejména autorskoprávní rámec činnosti knihoven přístupných veřejnosti a působících v neziskové sféře. Přehledný materiál na toto téma vyšel v časopise Národní knihovna před celými 12 lety[1]. Od té doby se tento rámec dvakrát v nemalé míře pozměnil a je tedy žádoucí načrtnout z knihovnického hlediska jeho obrysy, zde v omezení zejména na oblast působnosti zákonných licencí a volných užití. Vzhledem k určení stati se v ní běžně nepoužívá terminologie autorského práva.[2]

Na základě zkušeností z komunikace o autorskoprávních otázkách považuje autor za vhodné hned v úvodu připomenout zásadu, že soudobý autorský zákon vyhrazuje veškerá práva užití nositeli práv (zejména – ne však pouze – autorovi). Za těchto okolností prizma uplatnění obecné právní zásady "co není zakázáno, je dovoleno" se invertuje jako v  negativním zobrazení – subjekty tedy mohou předměty, u nichž lhůta ochrany majetkových autorských práv ještě neuplynula[3], užít pouze v případech uvedených v autorském zákoně nebo na základě smluvního povolení nositele práv.

I.

Stávající autorskoprávní úprava obsažená v zákonu č. 121/2000 Sb., o  právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění (zkráceně "autorský zákon", nadále jen "platný autorský zákon"[4]) umožňuje knihovnám – ať již jsou konkrétní ustanovení zákona adresována specificky knihovnám[5], nebo obecně – celou řadu činností vedoucích ke zprostředkování obsahů[6] uživatelům.

Jestliže však nejen knihovníci, ale i široká veřejnost chápou úlohu knihoven jako neziskově zprostředkovatelskou, v pojetí současného autorského práva je tomu do jisté míry jinak: na jedné straně se uznává jejich úloha při šíření vzdělanosti, informací a kulturních hodnot (a proto se jim udělují významná oprávnění), na druhou stranu se ovšem na ně nahlíží jako na jednoho z uživatelů[7]. V důsledku toho tedy i knihovny mohou zprostředkovat obsahy uživatelům jen v rámci takových činností, resp. skrze takové transakce, k nimž samy mají buď povolení ze zákona, nebo povolení od autora (smluvní licence).

Předmětem této stati v zásadě není okruh problémů užití na základě smluvních licencí, ale vedle jádra stati – užití děl knihovnami na základě zákonných licencí – jen užití na základě omezeného okruhu licencí (na základě kolektivních a konkludentně uzavřených smluv). Problematika užití na základě smluvních licencí, jak se rozvinula v  minulých 10-15 letech, je velmi rozsáhlá a vyžaduje si samostatného pojednání.

Věnujme se tedy v první řadě zákonným licencím pro knihovny. Klíčová ustanovení jsou uvedena v § 37 platného autorského zákona, ale pro činnost knihoven jsou důležitá i další ustanovení zákona. O jaké činnosti, případně transakce jde?[8]

1. absenční půjčování – půjčování, a to rovněž mimo prostor knihovny – za odměnu autorovi dokumentů – vydaných děl, s výjimkou těch, jež obsahují zvukové záznamy nebo videozáznamy[9], nebo jsou počítačovými programy "o sobě" či databázemi, ovšem včetně textových či obrazových dokumentů na digitálním nosiči, na němž je rovněž uložen počítačový program, jehož výlučnou funkcí je učinit textový či statický obrazový obsah vnímatelný pro lidské smysly [§ 16, § 37 odst. 2, 3, 5, § 66 odst. 3 a 7, § 94, § 96 odst. 1 písm. a) bod 6, § 100 odst. 1 písm. h) bod 4, písm. j); Příloha bod 10];
2. půjčování pro osoby se zdravotním postižením – půjčování, a to rovněž mimo prostor knihovny pro potřeby osob se zdravotním postižením v souvislosti s jejich zdravotním postižením – dokumentů - vydaných děl, s výjimkou počítačových programů "o sobě" či databází[10], (§ 16, § 38 odst. 2, § 66 odst. 3 a 7, §§ 74, 78, 82, 94);
3. prezenční půjčování – půjčování omezené na prostory knihovny – všech vydaných dokumentů (za stanovených podmínek pro zvukové záznamy a videozáznamy), jakož i disertací, habilitačních, rigorózních a diplomových prací, s výjimkou počítačových programů "o sobě" či databází (§ 16, § 37 odst. 2 a 3, odst. 1 písm. d, § 66 odst. 3 a 7, §§ 74, 78, 82, 94);
4. zpřístupňování na technickém zařízení v prostorách knihovny (zejména digitální knihovna) – zpřístupňování uživatelům za stanovených podmínek jakéhokoli obsahu kromě interaktivního (v takovém případě jde v podstatě o počítačový program), jakož i  zpřístupňování mikrodokumentů zhotovených knihovnou – [§ 18 odst. 1, § 20 odst. 1, § 31 odst. 1 písm. c), § 37 odst. 1 písm. c), § 66 odst. 7, §§ 74, 78, 82, 86, 94];
5. samoobslužné kopírování – poskytování přístrojů k  samoobslužnému zhotovování kopií na papír (apod.) pro osobní potřebu uživatele (kromě notového záznamu) – [§ 25 odst. 2 písm. e), § 25 odst. 5, § 30a odst. 1, § 87, § 96 odst. 1 písm. a) bod 4; Příloha bod 5, 6, 7 písm. a)];
6. kopírování na objednávku – zhotovování kopií na papír (apod.) pro osobní potřebu uživatele (kromě notového záznamu) – [§ 25 odst. 5, § 30a odst. 1, zejm. písm. c) a d), § 87, § 96 odst. 1 písm. a) bod 4; Příloha bod 5, 6, 7 písm. a)];
7. zhotovování náhrad – zhotovování náhrad za poškozené, zničené a ztracené dokumenty či jejich části; pro tyto účely knihovny smějí obcházet tzv. účinné technické prostředky ochrany práv [§ 37 odst. 1 písm. b), § 43 odst. 4, §§ 74, 78, 82, 86, 94];
8. zhotovování kopií archivních a konzervačních – zhotovování kopie v jakékoli formě jakéhokoli díla kromě počítačového programu "o sobě" či databáze pro některé vnitřní potřeby knihovny; v této souvislosti knihovny smějí obcházet tzv. účinné technické prostředky ochrany práv [§ 37 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 4, §§ 74, 78, 82, 86, 94];
9. zhotovování kopií děl z vlastního fondu pro digitální knihovnu – zhotovování kopie v jakékoli formě jakéhokoli díla zařazeného do fondu knihovny (kromě počítačového programu "o sobě" či databáze), pro účely jejich zpřístupňování na místě uživatelům s  jistými omezeními (viz bod 4) [§ 37 odst. 1 písm. c), §§ 74, 78, 82, 86, 94];
10. zhotovování kopií pro zdravotně postižené – zhotovování kopie jakéhokoli dokumentu – kromě počítačového programu "o sobě" či databáze – v jakékoli formě pro potřeby zdravotně postižených v  souvislosti s jejich postižením; takovou kopii jim knihovna může nevýdělečně sdělovat [§ 38 odst. 1 písm. a), §§ 74, 78, 82, 86, 94];
11. kopie obálek a obsahů pro katalog – zařazování kopií obálek a obsahu[11] zveřejněného dokumentu do katalogů (za jistých podmínek) včetně jejich sdělování veřejnosti (§ 37 odst. 4, §§ 74, 78, 82, 86);
12. zpráva o veřejné přednášce – zařazení úryvku z veřejné přednášky do zpravodajství o ní [§ 34 písm. d)];
13. úloha Národní knihovny ČR – Národní knihovna ČR jako centrum systému knihoven[12] je oprávněna uzavírat s kolektivním správcem autorských práv dohody o užití autorských děl v knihovnách zapsaných v evidenci knihoven Ministerstva kultury [§ 100 odst. 1 písm. h), § 101 odst. 1, 5, 9 ve spojení s ustanovením § 9 odst. 2 písm. f) knihovního zákona č. 251/2001 Sb. v platném znění]; jejím prostřednictvím také stát platí autorům odměnu za absenční půjčování ve stanovených knihovnách [§ 96 odst. 1 písm. a) bod 6, § 100 odst. 4 písm. h) bod 4; Příloha bod 9].

Platný autorský zákon rovněž umožňuje knihovnám některé důležité činnosti na základě speciálních smluvních licencí. Jde zejména o  zakotvení možnosti:

14. uzavřít smlouvu o rozšířené kolektivní licenci (viz bod 13) o půjčování předmětů ochrany [§ 101 odst. 9 písm. e)];
15. uzavřít smlouvu o rozšířené kolektivní licenci (viz bod 13) o elektronickém dodávání kopií [§ 101 odst. 9 písm. f)];
16. uzavřít smlouvu o rozšířené kolektivní licenci (viz bod 13) o nedivadelním provozování děl [§ 101 odst. 9 písm. g)];
17. užívat (ať jako uživatel licence nebo její poskytovatel) licence k užití děl tzv. konkludentním uzavřením licenční smlouvy (§ 46 odst. 5, 6).

Pro (relativní) úplnost dodejme, že pro práci knihoven má podstatný význam obecné ustanovení o oprávněném zhotovení dočasných technologických kopií nezbytných pro přenos v komunikační síti nebo pro oprávněné užití díla (§ 38a odst. 1): není tedy podložené zpochybňování autorského práva tvrzeními o tom, že i pouhé sledování obsahu na volném Internetu nebo jeho uložení na disk je porušením práva. Současně zde zaznamenejme, že na základě zákona č. 22/1997 Sb. ve spojení s  ustanovením § 105 autorského zákona č. 121/2000 Sb. v platném znění rozmnožování a rozšiřování českých státních norem (ČSN), tedy i užití zprostředkované knihovnou, povoluje Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví[13] Významná jsou rovněž obecná ustanovení platného autorského zákona o  zaměstnaneckém a školním díle a o díle vytvořeném na objednávku (§§ 58, 60, 61).

II.

Než se blíže podíváme na jednotlivé způsoby užití děl v knihovnách na základě zákonných licencí, uveďme nezbytná obecná výkladová pravidla důležitá pro rozhodování o konkrétních problémech:

První z nich je o tzv. poctivém užití díla. Mezinárodně a mnohdy i u nás se v této souvislosti hovoří o "tříkrokovém testu"; nezřídka se také používá výrazu převzatého z anglosaského práva copyrightu "fair use". Nejde jen o to opakovaně uvedené, že užití díla (nejde-li o dílo volné[14], o dílo úřední nebo výtvor tradiční lidové kultury[15], nebo nejde-li užití na základě smluvní licence), je přípustné pouze ve zvláštních případech stanovených v autorském zákoně, ale také o splnění dalších dvou podmínek: předmětné užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora[16] (§ 29 odst. 1).

Je jisté, že aplikace tohoto pravidla může v praxi přinést značné problémy, jejichž řešení se autoritativně zhostí až soud. Knihovníci ovšem mají zájem na náležitém vyrovnání zájmů autora a uživatele. Je tedy na nich, aby měli toto pravidlo trvale na paměti a rozhodovali s  jeho respektováním podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Dalším významným hlediskem je, že stanovená oprávnění, nejsou-li omezena jen na díla vydaná (jako např. převážná část půjčování), se vztahují pouze na díla zveřejněná[17] (§ 29 odst. 2).

Pro pochopení rozsahu působnosti knihovní licence (§ 37), která se vztahuje na všechny knihovny, ať jsou, či nejsou zapsány v evidenci knihoven vedené Ministerstvem kultury ČR, je důležitý nález Ústavního soudu o tom, že poznámky pod čarou nejsou součástí právního předpisu[18]. Na druhé straně však účastníky licenčních smluv uzavřených Národní knihovnou ČR s kolektivním správcem autorských práv na základě ustanovení knihovního zákona č. 251/2001 Sb. v platném znění může být jen knihovna, jež je součástí systému knihoven ve smyslu tohoto zákona a  je tedy zapsaná v uvedené evidenci.

1. Absenční půjčování

Půjčování děl nebylo dlouhá léta – po desetiletí, ba celá staletí – autorskoprávně upravováno. A to nejen na našem území, ale i jinde; v USA k takové úpravě ve vztahu k tradičním tištěným dokumentům nepovažovali za nutné přikročit dosud[19]. Ba dokonce, když se po druhé světové válce v severských zemích postupně zaváděla úhrada za půjčování děl v knihovnách, nedělo se tak ve vazbě na autorské právo. Poprvé se tak stalo až v Německu v roce 1972, kdy byla platnost zákonné licence pro úplatné půjčování a pronájem rozšířena i na půjčování bezúplatné.[20] Nelze tedy akceptovat veřejně vyslovované názory o tom, že bezúplatné půjčování ve veřejně přístupných knihovnách porušovalo právo; nepochybně bylo až do výslovné úpravy v zákoně založeno na zvykovém právu.[21] Teprve na základě politického rozhodnutí, promítnutého nejdříve do  Směrnice Rady č. 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem[22], autorskoprávní zakotvení půjčování postupně pronikalo do práva evropských zemí. S ním související zakotvení odměny alespoň autorům za takové půjčování se ovšem šířilo ještě obtížněji.

V České republice se půjčování poprvé stalo předmětem autorskoprávní úpravy až v roce 1996[23]. Novela autorského zákona přijatá v roce 2006 implementovala do právního řádu České republiky směrnici č. 92/100/EHS z hlediska oprávnění knihoven mnohem důsledněji, a to jak v definici půjčování zařízením přístupným veřejnosti (§ 16), tak ve formulaci licence k takovému půjčování a stanovení jeho podmínek v knihovnách, archivech, muzeích, galeriích, školách, vysokých školách a jiných nevýdělečných školských a  vzdělávacích zařízeních (§ 37 odst. 2, 3, 5).

Zdůrazněme zde, že pojem "půjčování" se v autorském právu vztahuje vždy jen na "hmotnou rozmnoženinu". Pokud jde o zpřístupňování děl v  elektronické (zejména digitální) formě[24], používá se v autorském právu pojmu "sdělování". Ve srovnání se zněním zákona z roku 2000 definice půjčování neupravuje účel užití vypůjčeného díla. Půjčování ve smyslu § 16 (někdy se označuje za "veřejné půjčování") se vztahuje pouze na zařízení přístupná veřejnosti[25] a je časově omezeno.

Platný autorský zákon nezná pojem "absenční půjčování" – jeho vymezení, pro knihovny tak potřebné, vyplývá ze zvláštních podmínek stanovených pro "půjčování na místě samém" (tj. prezenční půjčování), jehož pojem novela autorského zákona z roku 2006 poprvé zavedla.

Z předmětu absenčního půjčování jsou výslovně vyňaty zvukové záznamy autorských děl a výkonů výkonných umělců, jakož i obdobné videozáznamy.[26] Ze všech zákonných licencí na jakékoli půjčování jsou vyňaty databáze. Ze všech zákonných licencí na jakékoli užití vůbec jsou pak vyňaty počítačové programy, představují-li podstatnou součást předmětu užití. Přípustné je ovšem absenční půjčování takového (digitálního) dokumentu, kde obsah představuje text či statický obraz a počítačový program je na něm umístěn výlučně jako nástroj umožňující smyslové vnímání uvedeného obsahu (jinak řečeno, počítačový program je tedy pouze součástí komunikačního kanálu – § 66 odst. 3).

Za díla vypůjčená mimo knihovnu stanovuje zákon odměnu, a to ve výši Kč 0,50 za výpůjčku (Příloha bod 10), kterou vyplácí stát kolektivnímu správci[27] prostřednictvím Národní knihovny ČR (Příloha bod 9 – viz také dále). Vynětím školských, vysokoškolských a dalších, jmenovitě uvedených, knihoven je platba této úhrady reálně omezena zejména na veřejné knihovny. Takové omezení není ani v členských státech Evropské unie něčím výjimečným, evropské zákonodárství je umožňuje.[28]

Pro stanovení celkového objemu odměny jsou knihovny povinny na výzvu kolektivního správce poskytnout jednak údaje o počtu uskutečněných výpůjček, jednak údaje potřebné pro rozúčtování oprávněným osobám (§ 37 odst. 5). Zatímco první povinnost se plní souhrnně za knihovny zapojené do systému sběru statistických dat Ministerstva kultury (konkrétně Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu) centrálně, resp. cestou individuálního hlášení dalších knihoven, druhá povinnost je realizována na základě dohody kolektivního správce (DILIA), Národní knihovny ČR a firmy LANius, resp. Sdružení uživatelů systému LANius a  Clavius cestou výběru vzorku ze zapojených veřejných knihoven (užívajících automatizovaný knihovní systém Clavius). Systém adresného rozúčtování jednotlivým oprávněným osobám podle počtu výpůjček jejich děl ve vzorku knihoven se ovšem ještě zpracovává.[29]

Zde uveďme rovněž oprávnění knihoven půjčovat dokumenty (kromě počítačových programů "o sobě" a databází) v rámci meziknihovní výpůjční služby. Ve výkladovém pravidle uvedeném pod číslem 10 v preambuli směrnice č. 2006/115/ES se uvádí: "Přitom půjčování ve smyslu této směrnice by nemělo zahrnovat poskytování[30] mezi veřejně přístupnými zařízeními." Do textu platného autorského zákona nebylo toto pravidlo implementováno přímo, bylo však výslovně uvedeno v důvodové zprávě vládního návrhu novely autorského zákona předloženého v roce 2005[31]. Při půjčování zvukových záznamů a videozáznamů v žádající knihovně je nezbytné respektovat zákonné omezení na půjčování prezenční.

Složitou otázku pro právně čisté řešení představuje absenční půjčování elektronických příloh tištěných publikací, pokud obsahují záznam zvuku či videozáznam. Vhodnou cestou de lege ferenda by mohlo být zakotvení odpovídající zákonné licence – problém definice "přílohy"[32] by snad nemělo být problém uspokojivě vyřešit; převedení problému na úroveň hromadné licenční smlouvy[33] by řešení otázky mohlo – ale nemuselo – napomoci.

2. Půjčování (zejména absenční) pro osoby se zdravotním postižením

Základní odlišnost od úpravy práva veřejného půjčování, obsaženého v  § 37, zde spočívá jednak v tom, že půjčitel zde není omezen na zařízení přístupné veřejnosti a že v tomto případě není stanovena povinnost platit autorovi za půjčování odměnu. Rovněž je zde rozšířen rozsah půjčovní licence, a to i na zvukové záznamy a videozáznamy; tato extenze se ovšem nemůže vztahovat na předmět, jejž subjekt půjčování získal na základě adresné smluvní licence. Platnost licence se vztahuje pouze na takové obsahy, jež věcně souvisejí se zdravotním postižením vypůjčitele. Bohužel, z její působnosti jsou absolutně vyňaty počítačové programy (§ 66 odst. 7), z nichž půjčování jisté jejich části by mohlo právě zde mít významný sociální efekt, o který při této zákonné licenci jde. To se týká zejména výukových programů: u nich by souvislost se zdravotním postižením byla snadno ověřitelná.

3. Prezenční půjčování

Jak již bylo uvedeno, (knihovnický) pojem "prezenční půjčování" je – byť pod jiným pojmenováním (jako "půjčování na místě samém") – do  autorského práva České republiky zaveden až novelou autorského zákona z  roku 2006. Jde o určitý způsob uplatnění výkladového pravidla uvedeného v preambuli směrnice č. 92/100/EHS[34], "Je žádoucí, aby nebyly v zájmu jasnosti pod výrazy pronájem a půjčování ve smyslu této směrnice zahrnovány ... přenechání ... za účelem seznámení se na místě samém."

Stávající úprava prezenčního půjčování umožňuje alespoň poněkud rozšířit okruh zpřístupňovaných obsahů, a to o zvukové a audiovizuální dokumenty, nejsou-li předmětem adresné smluvní licence. V knihovnách je tak na jejich zařízení možné zpřístupňovat nejen uvedené dokumenty získané v běžném prodeji, ale i takové, jež se rozšiřují nekomerčně (a jsou uloženy ve fondu knihovny) bez náležité autorskoprávní informace o  způsobu oprávněného užití[35]. V podstatě mandatorní použití vybavení knihovny k užití vypůjčeného dokumentu je – vedle technických činitelů u starších dokumentů – dáno ustanovením § 37 odst. 3, že knihovna je při prezenčním půjčování povinna zamezit možnosti pořízení kopie dokumentu[36].

Doplňkové ustanovení o tom, že za prezenční půjčování odměna nositeli práv nenáleží (§ 37 odst. 2), je dalším prvkem implementace výše uvedeného výkladového pravidla.

Jak už to bývá, implementace může mít některé důsledky pozitivní a  některé důsledky ne právě příznivé. Jedním z nich je bezesporu paušální vyloučení interaktivních obsahů[37] šířených na hmotném nosiči v běžném prodeji, nikoli na základě smluvní licence, ze zpřístupňování alespoň v prostorách knihovny (§ 66 odst. 7).

Významným momentem v platném znění autorského zákona je oprávnění, aby knihovny (a školy) mohly s plnou právní jistotou zpřístupňovat takové dokumenty, jakými jsou disertační, habilitační, rigorózní a  diplomové práce. Jeho význam nepominul ani v důsledku změny zákona o  vysokých školách č. 111/1998 Sb., který – v platném znění – v ustanovení § 47b zakotvuje zveřejňování závěrečných (nebo též kvalifikačních) prací. Jednak se předmět úpravy obou ustanovení plně nekryje, jednak – a  to je klíčové – ustanovení autorského zákona nyní umožňuje začlenit do  vědecké či odborné komunikace poznání minulých let.[38] Zejména v podmínkách naší země tak na tomto úseku potenciálně přispělo k  řešení takové otázky, jež do povědomí knihovníků a odborné veřejnosti přinesl (až) rozvoj digitálních knihoven, tedy užití děl, u kterých místo pobytu jejich autorů či dalších datech nezbytných pro řešení otázky dalšího užití děl není nic známo. Významnou součástí příslušného ustanovení § 37 odst. 1 písm. d) je jednak omezení účelu užití na výzkum a soukromé studium, jednak možnost, aby autor půjčování svého díla zakázal. Za takovou zápovědu je třeba považovat i vyhrazení pro interní potřebu či obdobně formulované omezení.

4. Zpřístupňování na technickém zařízení. Digitální knihovna

4.0. Úvod

Problematika digitální knihovny je jistě nejdůležitější a  nejkomplexnější součástí této oblasti činnosti knihoven. Její význam v  současném období prudce roste. Pod tímto pojmem je třeba vidět celý vějíř jevů a problémů, od technologických až právě po autorskoprávní; především těmi druhými se budeme zabývat.

Pro knihovníky "digitální knihovna" představuje uspořádaný soubor dokumentů v digitální formě odpovídající některým z následujících charakteristik:

· kolekce dokumentů, k nimž má knihovna smluvně zajištěn dálkový přístup;

· soubory dokumentů uložených v různém režimu v institucionálním repozitáři (resp. na serveru instituce);

· sbírka dokumentů získaných na hmotném nosiči a zpřístupňovaných v institucionální síti;

· dále dokumenty získané na hmotném nosiči a zpřístupňované off-line;

· dokumenty získané on-line a  zpřístupňované (fakticky půjčované) na mobilních přístrojích[39];

· v širokém pojetí se zajisté za součást digitální knihovny považují i zdroje na volném Internetu, resp. ty z nich, jež knihovny svým uživatelům zpřístupňují prostřednictvím speciálně vytvořeného rozhraní (portálů apod.).

"Digitální knihovna" může z hlediska autorského práva zahrnovat celou škálu kategorií materiálů: díla získaná na základě adresné smluvní licence natrvalo nebo jen k přechodnému užití, zaměstnanecká, školní díla, díla vytvořená na objednávku a díla, jejichž původní analogový záznam byl do záznamu digitálního konvertován – ať jsou již volná, nebo na základě zákonné licence; i zde platí poznámka uvedená v úvodu stati, že pod pojmenováním "dílo" zde rozumíme rovněž další předměty ochrany ve smyslu platného autorského zákona.

4.1. Přehrávání záznamu

Nicméně, "zpřístupňování obsahů na technickém zařízení" se ve skutečnosti neomezuje pouze na problematiku digitální knihovny. Zahrnuje také přehrávání záznamu díla (§ 20 odst. 1), kdy uživatel knihovny neobdrží dokument (resp. jeho rozhodující, netištěnou část), ale ten je mu – v souladu s podmínkami zákona [§ 37 odst. 1 písm. c)] jako jednotlivci (fyzické osobě), a to pro potřeby výzkumu či soukromého studia – pracovníkem knihovny přehráván. Vzhledem ke zvláštnímu významu přehrávání díla z digitálního záznamu, jemuž věnujeme pozornost v části pojednávající o digitální knihovně, zde máme na mysli zejména specifikum přehrávání ze záznamu analogového, jež nemusí zahrnovat zhotovení jakékoli kopie (a nesmí vést ke zhotovení kopie pro uživatele), jak se rovněž uvádí v posledně odkázaném ustanovení zákona.

4.2. Mikrodokument jako prostředek ochrany a zpřístupňování

Obdobně se dikce ustanovení § 37 odst. 1 písm. c) vztahuje na takové zpřístupňování obsahu tištěných dokumentů (resp. obecně – graficky vyjádřených, či dokonce plošně zobrazitelných děl), jež – aniž by již došlo k jejich poškození, resp. k poškození v podstatné míře[40] – jsou převedeny na mikrodokumenty a zpřístupňovány uživateli touto cestou.

Již zde, podobně jak uvidíme v obdobné souvislosti u kopií digitálních, vzniká otázka přípustného počtu zhotovených kopií. Zákon zde používá singuláru, zkušenost však ukázala, že při intenzivním užívání dochází snadno k poškození zejména mikrofilmů. Vzhledem k  nákladnosti procesu konverze formátu je však prakticky nemožné a také neúčelné opakovaně zhotovovat novou kopii pro běžné užití z originální předlohy. Přijatý postup, odpovídající hlediskům ochrany knihovního fondu, kdy archivní kopie je určena primárně pro dlouhodobé uchování obsahu (v řádu staletí) a matriční kopie k opakovanému zhotovení vždy jedné oprávněné uživatelské kopie[41], přičemž ani archivní ani matriční kopie neslouží k bezprostřednímu zpřístupnění díla uživateli, odpovídá rovněž hlediskům ochrany autorských práv, neboť vztah těchto kopií a úkonů prováděných v průběhu doby můžeme chápat jako spojení oprávnění uvedených v ustanoveních § 37 odst. 1 písm. a) až c).

Předchozí výklad lze mutatis mutandis vztáhnout na takový postup, jejž volí řada paměťových institucí, kdy za médium pro dlouhodobé/trvalé uchování obsahu je volena mikroforma a digitální kopie (místo uživatelského mikrodokumentu), je chápána a užívána jako médium pro aktuální zpřístupňování. To je ostatně postup, který často volí účastníci Programu Ministerstva kultury ČR Veřejné informační služby knihoven, podprogramu 7 – Národního programu mikrofilmování a  digitálního zpřístupňování dokumentů ohrožených degradací kyselého papíru – Kramerius[42] (orientujícího se zejména na noviny a další periodika).

4.3. Digitální knihovna

Jak předesláno v úvodu celé stati, budeme se i zde zabývat problémy souvisejícími s užitím děl v rámci digitální knihovny, jež nepodléhá ustanovením adresné smluvní licence.

4.3.1. Institucionální repozitář/server – zaměstnanecká díla, díla vytvořená na objednávku

Jak se uvádí v § 58 odst. 1, zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovního poměru (pokud se nedohodnou jinak). Knihovna (či jakékoli další zařízení) je tedy oprávněna zařadit do své digitální knihovny a zpřístupňovat uživatelům, a to včetně dálkového přístupu, dílo, které autor vytvořil jako její zaměstnanec. Často jde o různé webové aplikace, ale zrovna tak může jít o učební materiál apod. Nezřídka se ovšem stává, že vytvoření takového díla časově i věcně přesahuje rámec pracovních povinností – řešením je pak uzavření smlouvy o dílo, v níž je účel (a způsob) užití díla náležitě (enumerativně) vymezen (§ 61 odst. 1). Posledně uvedené ustanovení, jinak též o díle vytvořeném na objednávku, se ostatně vztahuje zejména na díla, jež vznikla mimo vztah založený na pracovní smlouvě vůbec. Ve srovnání s omezením dalších oprávnění zde výslovně uveďme, že tímto způsobem lze užít i zaměstnanecké dílo – počítačový program.

V globální akademické a vědecké komunitě se v současnosti diskutuje otázka mandatorního publikování v prostředí webu s volným přístupem (tzv. Open Access) děl, jež vznikla s využitím veřejných prostředků.[43] Není posláním této stati rozebírat oprávněnost či produktivnost (vědeckou, společenskou) takového pravidla. Je ovšem možné poukázat, že – podle povahy případu – by bylo možné je v autorskoprávním ohledu uplatňovat s využitím zde uvedených ustanovení platného autorského zákona.

4.3.2. Institucionální repozitář/server – školní díla

Dílo vytvořené žákem či studentem ke splnění jeho školních či studijních povinností (školní dílo - § 35 odst. 3) lze do digitální knihovny zařadit jednak k využití pro výuku, jednak k využití pro vlastní vnitřní potřebu[44]. O užití přesahující uvedený rámec (např. vystavení na volném Internetu) má škola[45] právo uzavřít s autorem licenční smlouvu, a to za obvyklých podmínek; souhlas autora může nahradit rozhodnutí soudu. (§ 60 odst. 1) Škola ovšem nemůže do své digitální knihovny bez souhlasu autora zařadit (a pro účely výuky či vnitřní potřebu využít) školní dílo – počítačový program (§ 66 odst. 7), má ovšem již uvedené právo na uzavření smlouvy o  jeho užití za obvyklých podmínek.

Připomeňme zde však opět[46] úpravu, již pro tzv. závěrečné (kvalifikační) práce zakotvil § 47b zákona o vysokých školách č. 111/1998 Sb. v platném znění, jež s okruhem problémů uložení školních děl na institucionálním serveru může souviset věcně, nekryje se však s oprávněním na základě platného autorského zákona. Ustanovení odstavce 1 ukládá vysoké škole prostřednictvím databáze nevýdělečně zveřejňovat závěrečné práce, u nichž proběhla obhajoba (včetně posudků a výsledků obhajoby), s tím, že způsob zveřejnění stanovuje vnitřní předpis školy. Krajními formami takto vymezeného zpřístupňování jsou na jedné straně lokálně, off-line zpřístupňovaná databáze metadat s následným zpřístupněním díla samého (na základě půjčení nebo přehráním ze záznamu[47] aj.), na straně druhé pak vystavení na volném Internetu. U varianty uvedené na druhém místě je třeba uvést přechodnou variantu pro závěrečné práce předložené k obhajobě po 1. lednu 2006, avšak studenty, již zahájili své studium před přijetím předpokládaného vnitřního předpisu školy: pro vystavení jejich díla na volném Internetu je třeba udělení jejich smluvního souhlasu – který je ovšem škola oprávněna požadovat (§ 60 odst. 1).

4.3.3. Institucionální repozitář/server – užití díla při vyučování nebo při vědeckém výzkumu

Ustanovení § 31 odst. 1 písm. c) umožňuje, aby dílo bylo užito při vyučování pro ilustrační účel nebo při vědeckém výzkumu. Vzhledem k  širokým možnostem uplatnění této zákonné licence je možné, mj. pro tyto účely uložit oprávněně zhotovené kopie děl do digitální knihovny vědecké instituce/školy, avšak ve spojení s opatřeními, jež zabrání jejich neoprávněnému užití.[48] Zajistit schopnost náležitě diferencovat užití uchovávaných dokumentů v  souladu s autorským právem zde jako v dalších kategoriích digitální knihovny jistě vyžaduje zapojení celé řady prostředků správy autorských práv v digitálním prostředí (dále jen jako "DRM")[49] – autentizace, autorizace, nastavení možnosti zhotovit kopii atd. Pokud by zařízení prostředky DRM s dostatečnými funkcionalitami nedisponovalo, bylo by nezbytné omezit užití na základě licence pro výukovou a  výzkumnou citaci jen na analogovou formu či na formu digitální v  off-line režimu.

Důležitou podmínkou těchto licencí (na tzv. výukovou a výzkumnou citaci) je, že takové užití je možné jen pro nevýdělečné účely. Nelze ji tedy vztáhnout ani ve veřejném zařízení na užití v souvislosti s  výdělečným kursem[50] nebo s výdělečným výzkumem – např. v rámci společného projektu s  podnikatelským subjektem.

V důsledku ustanovení § 66 odst. 7 je také v této kategorii ovšem vyloučeno zařazení počítačového programu (tedy např. interaktivního učebního programu). Je ovšem přípustné využití obsahu rozhlasového či televizního vysílání (§ 86).

4.3.4. Repozitář/server – užití kopií děl z vlastního fondu

4.3.4.1. Společenský rámec poslání digitální knihovny

Pokud se dnes v knihovnictví, ale i v širší veřejnosti hovoří o  digitální knihovně, pak se má nejčastěji na mysli právě problematika vytváření sbírky digitalizovaných obsahů fixovaných původně v analogové formě a jejich zpřístupňování pokud možno z místa volby a v reálném čase z hlediska potřeb uživatelů.

Zejména knihovny, archivy a muzea[51] zde vystupují jako zařízení veřejné služby na zajištění přístupu všech členů společnosti k informacím, ke vzdělání a kulturním hodnotám, v  tomto směru činnosti se zaměřením na zachování historického dědictví předchozích generací, na historickopoznávací dimenzi utváření vztahu občanů k místu, regionu, vlasti, mnohostranného rozvoje jejich osobnosti, upevňování jejich osobní integrity i upevňování společenské soudržnosti v širších měřítkách.

Není tedy vůbec náhodou, že se tomuto úkolu věnuje tolik veřejné pozornosti a vynakládají se na něj rozsáhlé veřejné prostředky, jak v  národním měřítku, tak v měřítku Evropské unie a měřítku světovém; neopomeňme zde však ani podíl mnoha soukromých veřejněprospěšných nadací a korporací.

Zde je na místě uvést alespoň základní skutečnosti o  institucionálním společenském rámci mezinárodního rozvoje fenoménu digitální knihovny. Významný impuls pro mezinárodní program záchrany a  zpřístupnění kulturního dědictví za využití soudobých digitálních technologií vznikl v roce 1992 – "dávno" před vznikem firmy Google, Inc. – na půdě Organizace Spojených národů pro vědu a kulturu (UNESCO)[52]. Od samotných počátků se na něm účastnila Národní knihovna ČR ve spolupráci s firmou Albertina icome Praha, což dalo postupně vzniknout Národnímu programu zpřístupnění vzácných fondů Memoriae Mundi Series Bohemica[53]. Dnes je tento program součástí programu Ministerstva kultury ČR Veřejné informační služby knihoven, podprogramu VISK 6, souběžně se kterým se rozvíjí již uvedený podprogram VISK 7[54]. Program VISK je přitom zahrnut ve vládní Koncepci rozvoje knihoven v  České republice na léta 2004-2010[55].

Evropská komise, která věnovala vývoji na tomto úseku průběžnou pozornost, se v polovině tohoto desetiletí rozhodla udělit řešení nahromaděných problémů autoritativní impuls dokumentem Sdělení komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a  sociálnímu výboru a Výboru regionů - i2010 : digitální knihovny z 30. září 2005 [KOM (2005) 465 v konečném znění] a následně v Doporučení Komise ze dne 24. srpna 2006 o digitalizaci kulturního materiálu a jeho dostupnosti on-line a o uchovávání digitálních záznamů (2006/585/ES). Významným ztělesněním úsilí Evropské komise se stal projekt Europeana[56] - vytvoření možnosti, aby obyvatelé Evropy (a samozřejmě nejen oni) přistupovali ke kulturnímu dědictví poskytovanému evropskými paměťovými institucemi v digitálním prostředí prostřednictvím jednoho rozhraní ve svém jazyce.

V České republice má dosavadní koncepce Národní digitální knihovny šanci rozvinout se, v souladu se vznikající Národní strategií digitalizace kulturního obsahu Ministerstva kultury ČR, v  rámci Integrovaného operačního programu (IOP) Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby (Smart Administration), zasahujícího logicky i oblast kultury[57].

4.3.4.2. Právní rámec pro působení digitální knihovny

Jistá část činností spjatých s digitálními knihovnami se odehrává mimo oblast působnosti autorského práva, neboť předmětné obsahy zařazené do digitální knihovny představují díla, u nichž doba trvání majetkových autorských práv již více či méně dávno uplynula, nebo rovněž jde o díla úřední či také jen prosté záznamy (např. matriky, katastry).[58]

Otázka zajištění ochrany a přístupu zde vystupuje jako dvojjediná: intenzivní používání dokumentů je dovedlo na hranici zachování fyzické existence[59], a převedení obsahu do náhradního formátu[60] zajistí jak jeho uchování do budoucna, tak jeho aktuální zpřístupňování, případně i v širokém měřítku. O to poslední v diskusích kolem otázek digitální knihovny také nejčastěji běží.

K naplnění poslání veřejné služby jsou knihovny nadány významnými oprávněními při nakládání s díly, u nichž majetková autorská práva ještě trvají.

Knihovny jsou v této souvislosti oprávněny [§ 37 odst. 1 písm. c)] zpřístupňovat svým jednotlivým uživatelům – fyzickým osobám pro účely vědeckého výzkumu a soukromého studia – kopie dokumentů, jež oprávněně získaly do svého fondu. Za tím účelem mohou také zhotovit potřebnou digitální kopii[61]. Jako v dalších případech, tato oprávnění se nevztahují na počítačové programy, jež představují podstatný obsah dokumentu (§ 66 odst. 7) a  databázi (§ 94).

Oprávněně zhotovenou kopii však mohou zpřístupňovat pouze ve svých objektech, a to takovým způsobem, při němž je jednak vyloučen dálkový přístup, jednak je při něm uživateli zamezeno zhotovit kopii dokumentu, s výjimkou kopie na papír (přichází-li takový výstup v úvahu), přičemž za zhotovené kopie se odvede kolektivnímu správci náhradní odměna podle § 25 odst. 2 písm. e), § 25 odst. 5 a Přílohy bodu 6 a 7.

Uvedené podmínky konkrétně znamenají, že zákonná licence se nevztahuje na předvádění obsahu (ať textu, obrazu nebo audiovizuálního díla) či reprodukci hudby apod. pro skupinu uživatelů, a dále, že kopii dokumentu nelze v souvislosti s tímto zpřístupňováním uložit na externí nosič či odeslat elektronickou poštou apod. Znamenají také, že takové zpřístupňování nelze poskytnout ani v případě, kdy se knihovna dozví, že jde o komerční užití.

Při koncipování činnosti knihovny je rovněž – jak uvedeno v úvodu části II. stati – třeba respektovat podmínky poctivého užití (§ 29 odst. 1) a nepovažovat zpřístupňování aktuálních publikací, jako jsou např. učebnice, za cestu k omezení jejich nákupu v množství odpovídajícím potřebám školy. Takové jevy by pak snadno vyvolaly protitlak na striktní legislativní řešení, jako se to stalo v Německu. Uvedené se ovšem jistě netýká publikací, jež jsou již na trhu nedostupné.

Je zřejmé, že v podmínkách vytváření a provozu mnohých digitálních knihoven, kde jsou vedle sebe zařazeny jak dokumenty mimo působnost autorského zákona či díla volná, tak díla, jejichž užití třeba regulovat dle striktních podmínek autorského zákona, není právě snadné v rámci jednoho programového prostředí poskytnout uživatelské veřejnosti oba póly možného použití – na jedné straně dálkový přístup s možností uložení dokumentu na vlastní počítač, na druhé straně pak pouze percepci na počítači v knihovně, s případným vytištěním kopie. Stanovené podmínky lze dnes ovšem ve vztahu k běžnému uživateli splnit uplatněním nejmodernějších prostředků DRM.

4.3.4.3. Problematika užití tzv. osiřelých děl a děl nedostupných na trhu

Autorské právo, ve kterém je zpředmětněn cíl zajistit možnost zhodnocování plodů práce autora jemu a dvěma generacím jeho potomků[62], se ve své současné podobě v tomto smyslu běžně vztahuje na obsahy vytvořené v průběhu často celého uplynulého století, v krajní poloze až před půldruhým stoletím[63]. Jev, kdy podstatná část produkce kulturních statků 20. století se ve zdrojích poskytovaných v digitálních knihovnách neobjevuje, se někdy označuje jako "černá díra". Odpovědi na otázku, zda ji třeba lze (popř. jak) zacelit, však není jednoduchá, byť se na její hledání soustřeďuje úsilí mnoha odborníků již řadu let. Nejde jen o schopnost inovace kontinentálního autorského práva, ale v podmínkách globálního digitálního prostředí také o otázku vzájemného souladu jednotlivých národních úprav, neboť to je předpoklad pro právní jistotu uživatelů v  různých zemích.

Je nepochybné, že i v současném prostředí je nutné také ze strany knihoven respektovat práva jejich nositelů, pokud je ti chtějí uplatnit, v první řadě zhodnocovat. Avšak mnozí o ně ztratili zájem, neboť v  předmětném oboru již nepůsobí, a většinou jde o to, že nositelé (dědicové) o nich ani nevědí či nemají o ně reálný zájem[64]. Přitom vrácení vytvořených obsahů do prostředí společenské komunikace může jejich kulturní potenciál aktivovat, i když jejich komerční potenciál by byl velmi nízký.

To je problematika tzv. osiřelých děl (orphan works) a děl nedostupných na trhu (out-of-print works).

Osiřelé dílo je takové, u něhož nelze určit totožnost autora nebo k  němuž nelze následně zjistit údaje, jež jsou zapotřebí k projednání užití díla, k němuž je nezbytný souhlas autora či dalších nositelů případných práv.[65] Zde může jít také o případ, kdy je u díla jméno autora uvedeno, ale totožnost osoby nelze přesně rozlišit.

Dílo nedostupné na trhu je takové dílo (v tomto smyslu i konkrétní vydání díla), o němž jeho autor, jakož i další nositel práv[66] prohlásí, že není dostupné prostřednictvím obchodu. Za takové je nemusí nositel považovat, i když náklad díla byl (či ani nebyl) zcela vyčerpán; může však svá práva zhodnocovat (či mít záměr je zhodnocovat) v jiné formě a souvislosti.[67]

Skupina expertů na vysoké úrovni[68], Podskupina pro autorské právo předala v červnu 2007 závěrečnou zprávu obsahující doporučení zpracovaná jednak na základě právní analýzy problému, jednak s použitím zkušeností pro řešení obdobných problémů v  některých zemích, a to i mimoevropských, s odlišnými právními systémy[69].

Pro problematiku užití děl nedostupných na trhu předložila vzorové licenční smlouvy o jejich digitalizaci[70] a doporučené klíčové zásady pro střediska vypořádání práv a národní databáze pro údaje o dílech nedostupných na trhu.

Osiřelá díla ovšem představují mnohem náročnější problém.

Evropská komise se zabývá řešením otázky osiřelých děl nejen po linii Skupiny expertů na vysoké úrovni. V roce 2008 předložila evropské veřejnosti Zelenou knihu : autorské právo ve znalostní ekonomice[71] a vyzvala zainteresované instituce a širokou veřejnost k zaslání stanovisek k otázkám, jež v ní byly předloženy a mezi kterými byly uvedeny i problémy spjaté s osiřelými díly. Svaz knihovníků a  informačních pracovníků ČR, Národní knihovna ČR a Knihovna Akademie věd ČR se ve své odpovědi vyslovily pro využití zkušeností z Kanady[72]. Kompatibilita v Evropské unii by měla být zajištěna zakotvením odpovídající tzv. mandatorní výjimky z autorského práva v evropské legislativě.

Jak ve svém příspěvku pro pracovní setkání v Evropském parlamentu poukázala generální ředitelka Německé národní knihovny E. Niggemann, osiřelá díla existují prakticky, ale nikoli teoreticky[73]. Pro případ, že by je přece jen kontinentální věda autorského práva (a následně legislativa) připustila, jsou od uvedené Podskupiny k dispozici návrhy a doporučení na stanovení pravidel tzv. náležitého šetření držitelů práv specificky podle kategorií děl, na vytvoření databáze osiřelých děl a na možné mechanismy vypořádání práv užít osiřelé dílo. V rámci činnosti Skupiny podepsali v červnu 2008 představitelé nositelů práva a kulturní institucí, dále britského úřadu Muzea, knihovny a  archivy (Museum, Libraries and Archives – MLA) a Mezinárodní federace video (International Video Federation – IVF) Memorandum o porozumění ve věci směrnic o náležitém šetření pro osiřelá díla[74]; v listopadu 2008 připojila svůj podpis Evropská vysílací unie (European Broadcasting Union – EBU).

V evropských zemích bylo dosud právně zakotveno několik takových řešení: v Norsku, v návaznosti na přijatou Národní strategii uchování a  zpřístupnění kulturního dědictví, uzavřela 23. 4. 2009 Národní knihovna Norska v rámci projektu Bokhyll (Knižní police) s kolektivním správcem práv rozšířenou kolektivní licenční smlouvu o zpřístupňování v síti jisté části národní produkce (konkrétně z 90. let 18., 19. a 20. století), a to pro uživatele s norskou IP adresou. Za takové užití bude vyplácet odměnu ve výši 0,56 norské koruny[75] za stránku ročně (sazba se bude ročně přizpůsobovat podle indexu vývoje spotřebitelských cen). Je evidentní, že zemí, jež by mohly přijmout řešení na takové úrovni, není mnoho.

V Maďarsku nabyla 19. 5. 2009 účinnosti úprava, podle níž může Maďarský patentový úřad udělit na 5 let žadateli licenci k užití díla; nevýdělečná zařízení uhradí stanovenou odměnu, až pokud se držitel práv najde. Do začátku listopadu 2009 byly podány dvě žádosti, licence nebyla udělena žádná. Procedura je patrně považována za příliš drahou.[76] Dle osobního sdělení maďarských kolegů maďarské knihovny nemíní uvedenou možnost využít, neboť je bezprostředně i potenciálně příliš nákladná.

V Německu je dle E. Niggemann ve finální fázi přechodné řešení digitalizace osiřelých děl na základě dohody mezi představiteli knihoven, nakladatelů a kolektivního správce práv stanovující postup náležitého šetření nositele práv, včetně zapojení nakladatelů; stanovená odměna se bude deponovat u kolektivního správce.[77]

Závěrečná zpráva Podskupiny uvádí některá další uplatňovaná i  připravovaná řešení (v době vzniku zprávy).

V souvislosti s projektem Europeana vznikl projekt ARROW[78], v jehož rámci se ověřují postupy pro náležité šetření údajů o osiřelých dílech, resp. jejich zařazení do příslušné databáze – registru.

V České republice se v dosavadních, jakkoli rozsáhlých projektech digitalizace knihovny problematice osiřelých děl vyhýbají: v případě, že není nepochybné, že jde o dílo volné, je kopie zpřístupňována pouze v  knihovně. Na rozdíl od jiných zemí ze strany nositelů práv dosud nezazněl hlas, který by nabízel možnost součinnosti při řešení. V diskusích se spíše jen vyslovovalo stanovisko, že publikace na webu likviduje jakýkoli komerční potenciál díla. To ovšem nemusí vždy platit v plné míře. Na druhou stranu, v Česku je – na rozdíl od uvedeného případu v Německu, vzhledem k přervané kontinuitě majetkových vztahů – nereálné možnost spolupráce na poli osiřelých děl ze strany nakladatelů očekávat. Lze mít za to, že právní řešení se uvede do pohybu zejména v  souvislosti s případnou akcí Evropské komise.

Jestliže obecný průlom v implementaci výsledků prací týmů na evropské úrovni na tomto poli může zůstat ještě na takovou či onakou perspektivu obtížně dosažitelný, máme za to, že by přiznání významné odlišnosti této kategorie děl mohlo najít uplatnění v tom, že by zákonodárce umožnil – de lege ferenda – alespoň sdílení tzv. osiřelých děl a děl nedostupných na trhu při jejich zpřístupňování v digitálních knihovnách těmi oprávněnými subjekty, jež předmětná díla mají ve svých sbírkách. Ušetřil by se tím významný objem veřejných prostředků.

4.3.4.3. Problematika užití kopií volných děl zařazených do  digitální knihovny

Neinformovaný pozorovatel by se mohl domnívat, že užití kopií volných děl či dokumentů, jež nejsou v působnosti autorského zákona, nebudí žádnou otázku. Praxe ovšem přinesla něco jiného. Atribut "volné" v pojmu "volné dílo" totiž znamená, že je může užít opravdu každý, a to i ke komerčním účelům, jakkoli za podmínky, že zejména si nikdo nesmí osobovat autorství k dílu jiného a dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu (§ 11 dost. 5).

Nicméně, budování digitální knihovny si vyžaduje velkého úsilí a  vynaložení – každopádně v podmínkách knihoven – velkých prostředků, které se nezískávají snadno. Knihovny proto zpravidla využívají ustanovení autorského zákona o právu sui generis pořizovatele databáze (§ 90 odst. 1), resp. v některých případech o právu autora díla (v takovém případě souborného – § 2 odst. 2), aby užití zařazených dokumentů v té či oné míře regulovaly. Zejména užití digitálních kopií vysoké kvality je umožňováno na základě licencí, jejichž cena je různá podle účelu užití.

Nicméně, Evropská komise uplatňuje stanovisko, že "... dostupnost volných děl je nutné zachovat i poté, co dojde ke změně jejich formátu. Jinými slovy, měla by zůstat volnými díly i po své digitalizaci a měla by být dostupná prostřednictvím internetu"[79]. Pro situaci v Česku je to nemalá výzva – ani ne tak pro samotné knihovníky, jako především pro orgány, ať už jakékoli povahy, jež rozhodují o financování projektů digitálních knihoven. Uplatnění uvedené zásady, poskytování volného přístupu k volným dílům zařazeným do  digitálních knihoven v prostředí Internetu, by totiž nesporně jisté výpadky ve finančních příjmech dotčených institucí přineslo.

5. Samoobslužné kopírování

Poskytování přístrojů k samoobslužnému zhotovování kopií na papírový či obdobný podklad uživatelem knihovny patří k zavedeným službám. Platný autorský zákon ji poněkud znevýhodnil. Nejde jen o to, že knihovny odvádějí náhradní odměnu podle ustanovení § 25 odst. 2 písm. e) a § 25 odst. 5 kolektivnímu správci (Příloha bod 5) ve dvojnásobné výši, než tomu bylo dříve, (Příloha bod 6), a to i za tisky na počítačových tiskárnách, ale že v ustanovení Přílohy bod 7 zavádí paušální koeficient pro výpočet pravděpodobného počtu kopií autorských děl z celkového počtu zhotovených rozmnoženin pro knihovny bez rozdílu – ať jde o velké knihovny, kde vskutku podíl autorských děl není malý, vysokoškolské knihovny (s vysokým podílem vlastního materiálu studentů) nebo o veřejné knihovny v malých místech, kde přístroj plní spíše funkci místního veřejného kopírovacího místa, kde podíl autorských děl ze zhotovených kopií je nízký.

Na základě ustanovení § 30a je z kopírování vyloučen vydaný notový záznam, u něhož ještě trvají majetková práva autora nebo právo nakladatele na odměnu v souvislosti se zhotovením rozmnoženiny pro osobní potřebu jím vydaného díla (to druhé trvá 50 let od konkrétního vydání – § 87). Při respektování ekonomických zájmů nakladatelů hudebních děl by snad bylo možné – obdobně jako je tomu již řadu let v  Německu[80] – řešit alespoň nejtíživější případy, kdy v důsledku takového paušálního ustanovení je omezeno použití starších děl s malým tržním potenciálem, a de lege ferenda umožnit kopírování alespoň toho notového materiálu, který není dostupný na trhu.

V minulých letech, s rozvojem kopírovací techniky a poklesem její ceny, vznikla otázka poskytování zařízení knihovny uživatelům k  samoobslužnému zhotovení digitální kopie díla – a to jednak za úplatu, jednak bezúplatně. Pokud jde o službu za úplatu, zde lze snadno dovodit – analogicky k ustanovení § 25 odst. 2 písm. e) – že takový postup by nevyhověl kritériím obsaženým v ustanovení § 29 odst. 1.

Složitější je problém u služby bezúplatné. Kolektivní správce zastává názor, že pro takovou službu je zapotřebí licence, odpověď na tuto otázku však jednoznačná není.

Poskytování zařízení pro samoobslužné kopírování zvukových záznamů nebo videozáznamů je výslovně zákonem zakázáno (§ 37 odst. 3), ve vztahu ke zvukovým záznamům je ostatně zakotvuje i výše uvedená smlouva z 2. ledna 2004 mezi Národní knihovnou a kolektivními správci.

6. Kopírování na objednávku

Zhotovování reprografických kopií na objednávku uživatele mohou knihovny provádět na základě obecné zákonné licence [§ 30a odst. 1 písm. c) a d)]. Povinnost odvádět v této souvislosti kolektivnímu správci náhradní odměnu je obdobná jako v předchozím případě, což platí i pro vyloučení notového záznamu z tohoto oprávnění.

Zhotovené reprografické kopie může knihovna jednotlivým uživatelům v  rámci tohoto oprávnění také posílat, a to poštou. Na základě výkladového pravidla uvedeného pod číslem 40[81] v preambuli Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti byla z této licence vyloučena služba spojená s poskytnutím kopie na dálku elektronickou cestou, byť se závazkem zničení počítačového souboru po vytištění kopie.[82] O službě elektronického dodávání dokumentů viz část 15.

Složitější je otázka meziknihovních reprografických služeb, a to i s  vědomím zvláštní právní povahy elektronického dodávání dokumentů, jak uvedeno v předchozím odstavci. Na rozdíl od půjčování (viz část 1) evropská legislativa (a ovšem ani platný autorský zákon) takovou činnost neupravuje. Nicméně, analogicky podle rozsudku Zemského soudu v Mnichově z 15. 12. 2005 ve věci přímého zasílání kopií, v části o zasílání kopií zprostředkovaných knihovnou třetí osobě (uživateli) poštou, lze i v  našich podmínkách odvodit, že tato služba – zakotvená ostatně v  knihovním zákoně – se zakládá na zvykovém právu.

Digitální kopie ať tištěných či jiných dokumentů, nejde-li o díla volná či úřední nebo o výtvory lidového umění, není knihovna oprávněna zhotovovat. Což ale naopak znamená, že smí zhotovovat digitální kopie obecných právních norem (nejsou-li vydány jako součást nějakého díla), úředních věstníků atd. V posledních letech zde vystupuje otázka samoobslužného zhotovování digitálních kopií tištěných (grafických) dokumentů uživateli na zařízeních zpřístupněných v prostorách knihovny. Tento problém si naléhavě vyžaduje řešení.

7. Zhotovování náhrad za poškozené a ztracené dokumenty či jejich části

Knihovny jsou na základě ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) oprávněny zhotovit kopii za poškozený (zničený) nebo ztracený dokument (ať jde o  dokument textový, statické zobrazení, zvukový dokument nebo videozáznam), pokud zjistí, že dílo (zde případně také ve smyslu konkrétního vydání) není dostupné na trhu. Může k tomu – dle názoru pracovnice Ministerstva kultury ČR[83] – použít i archivní či konzervační kopii případně zhotovenou podle § 37 odst. 1 písm. a). V zájmu zhotovení náhradní kopie smí knihovna obcházet účinné technické prostředky ochrany práv (§ 43 odst. 4).

Je třeba poznamenat, že knihovna se nesmí spokojit, pokud jde o  dostupnost na trhu, s případnou negativní informací uživatele: dikce stanovuje podmínku pro oprávnění knihovny a povinnost ověřit naplnění podmínky jde za ní. Rozumně vynaložené úsilí je třeba vykládat jako ověření u kvalitních knihkupců, zejména zapojených do sítě Svazu českých knihkupců a nakladatelů, jakož i u nakladatele samotného. U neknižní produkce obdobně. Za součást trhu se, zvláště u speciálních dokumentů, nebude považovat antikvární trh, na druhé straně knihovna dá jistě přednost nepoškozenému exempláři knihy z antikvariátu před xeroxovou kopií. Pokud jde o zahraniční publikaci, je třeba ověřit – byť prostřednictvím odborné firmy – i trh zahraniční.

Pokud jde o tištěný dokument, u něhož byla poškozena či ztracena jen malá část, je možné zhotovit náhradní kopii předmětné části i bez ověřování dostupnosti díla na trhu.

Náhrady je možné půjčovat podle pravidel platných pro původní dokumenty.

8. Zhotovování kopií archivních a konzervačních

Na základě ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) jsou knihovny oprávněny zhotovit kopii jakéhokoli díla kromě počítačového programu "o sobě" či databáze, a to jen pro některé vnitřní potřeby knihovny – právě jen archivní (tj. uchování obsahu ad perpetuum), případně, jak uvedeno v předchozí části, ke zhotovení kopie náhradní. Pro běžné zpřístupňování obsahu smějí takovou kopii použít až po uplynutí doby majetkových autorských práv. Mohou tak také zaznamenávat obsah vysílání. (§ 86) V zájmu zhotovení archivní či konzervační kopie smí knihovna obcházet účinné technické prostředky ochrany práv. (§ 43 odst. 4)

Jak uvedeno v části 4, praxe budování a provozu digitálních knihoven ukázala jistou nedostatečnost formulace o oprávnění zhotovit "kopii" v  jednotném čísle. Oprávnění ke zhotovení kopie proto zde (jako v  následující části) třeba chápat (či upravit de lege ferenda[84]) jako oprávnění zhotovit kopie v počtu, formátu a posloupnosti nezbytné pro dlouhodobé uchování obsahu, s pokud možno co nejvyšší mírou zachování jeho integrity (rovněž s ohledem na osobnostní autorská práva).

9. Zhotovování kopií děl z vlastního fondu pro digitální knihovnu

Zde se vracíme k problematice digitální knihovny vybudované na základě kopií děl zařazených do fondu dotyčné knihovny, o níž již bylo z  hlediska zpřístupňování obsahu pojednáno v části 4.3.4.

Základní podmínkou pro oprávnění zhotovit kopii, jež bude rovněž aktuálně zpřístupňována za stanovených podmínek na zařízeních (počítačích) v prostorách knihovny, je, aby dílo bylo zařazeno ve fondu této knihovny v souladu s právem, přičemž nešlo pouze a jen o využití oprávnění podle § 37 odst. 1 písm. a) (tj. podle oprávnění uvedeného v  předchozí části).

Z oprávnění jsou vyloučeny počítačové programy "o sobě" a databáze, jakož i ta díla, jejichž užití je – v dikci zákona "předmětem prodejních nebo licenčních podmínek". Kopii tedy nelze zhotovit jednak na základě dokumentu, k němuž byl získán přístup na základě licence (mj. tedy i  státní normy [srov. § 105], článku ze subskribované databáze), jednak na základě dokumentu, kde je uvedena příslušná zápověda; výskyt takové zápovědy v knihách (zpravidla na rubu titulního listu, dosud častěji u  zahraniční produkce) není již v řadě posledních let nijak ojedinělý.

O počtu přípustných kopií je zmínka již v předchozí části. K případné změně formátu, jež u této kategorie užití bude pravděpodobně zapotřebí častěji než u velkých archivních úložišť, připomeňme dosavadní zkušenosti časté změny formátů v průběhu poměrně krátkého časového období. Při přechodu na jiný formát, resp. při programovém řešení kompatibility starších formátů s aktuálním, třeba respektovat požadavek minimalizování změn při zobrazení výstupu, jinak by totiž, zejména u  děl, jež vznikla v digitálním vyjádření, mohla být závažně dotčena osobnostní práva autora[85].

10. Zhotovování kopií pro zdravotně postižené

V souvislosti se zdravotním postižením uživatele je knihovna (jako obecný subjekt) oprávněna pro jeho potřeby zhotovit kopii vydaného díla, a to i v jiném formátu, než je předloha.(§ 38 odst. 1) Nejnázornějším příkladem je digitální kopie textu (jež je případně navíc reformátována pomocí programu optického rozpoznávání znaků na textový soubor), kterou může osobě nevidomé nebo se silnou zrakovou vadou reprodukovat doma, v  nerušeném prostředí, speciální počítačový program. Obdobných programů pro osoby s jinými specifickými potřebami je dnes k dispozici již celá řada. Takové kopie lze oprávněným osobám také půjčovat (a jinak šířit), jakož i sdělovat – s jistou extrapolací (neboť uvedené ustanovení to neobsahuje výslovně – tedy nutně s ohledem na konkrétní míru omezení určující možnosti osoby s postižením obstarat předmětnou věc) včetně s  použitím elektronické pošty apod.

Také z tohoto oprávnění jsou vyloučeny počítačový program a databáze. (§ 66 odst. 7, § 94) Nevýdělečný charakter také této služby je pro knihovnu dán dvěma zákony – knihovním i autorským.

11. Zařazování kopie obálek a obsahů do katalogu knihovny

Novelou autorského zákona získaly knihovny oprávnění zařadit do svého katalogu kopii obálky publikace, jakož i kopii obsahu díla ("obsah" zde ve smyslu soupisu témat, částí díla či zařazených děl apod.). Použitá reprodukce nesmí umožňovat užití pro obchodní či jiné ekonomické účely. Také toto oprávnění lze vztáhnout na záznamy vysílání (jakkoli reálné užití dokumentů samotných je vzdáleno na několik desetiletí). Takto "obohacený" obsah katalogu je knihovna oprávněna svým uživatelům sdělovat. Další podmínky oprávnění, uvedené v § 37 odst. 4, jsou důležité více pro další oprávněná zařízení; uvádění autora a dalších odpovědných osob je v knihovním prostředí mandatorní z profese.

12. Zpráva o veřejné přednášce

Na základě obecné tzv. zpravodajské licence [§ 34 písm. d)] může knihovna na svých webových stránkách či v tištěné publikaci užít úryvku z veřejné přednášky a obdobné akce, a to bez ohledu na to, zda pořadatelem byla ona sama (či zda akce se konala v jejích prostorách), nebo zda považuje za důležité o ní informovat z jiného důvodu (například – úryvek z přednášky pořádané ve škole o významu čtení).

13. Úloha Národní knihovny ČR

Novela autorského zákona z roku 2006 reagovala na ustanovení § 9 odst. 2 písm. f) knihovního zákona č. 251/2001 Sb. v platném znění, jímž je Národní knihovna ČR, jako centrum knihovního systému, pověřena jednat s kolektivním správcem práv tak, že na toto pověření výslovně odkázala [§ 100 odst. 1 písm. h)]. Vzhledem na rámec "systému knihoven" daný knihovním zákonem, se ovšem oprávnění i závazky z uzavřených smluv vyplývající dotýkají pouze těch knihoven, jež jsou zapsány v Evidenci knihoven spravované Ministerstvem kultury ČR. Na druhé straně, pokud Národní knihovna ČR na základě takového pověření smlouvu uzavře, vyplývají z ní pro jednotlivé knihovny práva a povinnosti vůči kolektivnímu správci přímo (§ 101 odst. 5). Ve spojení s ustanovením § 101 odst. 9 se hromadnými smlouvami udělují knihovnám rozšířené kolektivní licence na vyjmenovaná užití.

Příkladem smluv uzavřených v tomto rámci Národní knihovnou ČR je smlouva o půjčování zvukových dokumentů z 2. 1. 2004 (viz poznámka 24 v  části 1), smlouva o elektronickém dodávání kopií (viz část 15) a smlouva o veřejném čtení (viz část 16); zde mají působnost i některá ustanovení § 101 odst. 9.

Prostřednictvím Národní knihovny ČR platí stát kolektivnímu správci odměnu autorům za absenční půjčování ve stanovených knihovnách podle ustanovení § 37 odst. 2 a 3 [§ 96 odst. 1 písm. a) bod 6, § 100 odst. 4 písm. h) bod 4; Příloha bod 9].

14. Možná kolektivní licenční smlouva o půjčování

Ustanovení platného autorského zákona § 101 odst. 9 písm. e) umožňující uzavřít ve spojení s ustanoveními § 100 odst. 1 písm. h) bod 2 a § 101 odst. 1 o půjčování jisté kategorie dokumentů rozšířenou kolektivní licenci není využito. (Zmíněná smlouva o půjčování zvukových záznamů se týká jen nositelů práv zúčastněnými kolektivními správci smluvně zastupovaných. Vzhledem k širokému rozsahu smluvních a dalších partnerských vztahů s nositeli práv v zahraničí je reálný rozdíl nevelký.)

15. Kolektivní smlouva o elektronickém dodávání dokumentů

Jak se uvádí v části 6, obecná zákonná licence nepokrývá službu elektronického dodávání kopií, která je zejména v prostředí pracovníků vědeckého výzkumu velmi žádaná. Proto bylo při přípravě novely autorského zákona v roce 2005 s předkladateli projednáno zakotvení možnosti získat pro takovou službu rozšířenou kolektivní licenci. Takové ustanovení je v platném autorském zákoně obsaženo [§ 101 odst. 9 písm. f)]. Předmět možné licence je vymezen jako oprávnění sdělovat dílo na požádání, s dálkovým přístupem, a to jen pro účely výzkumu a soukromého studia; vyloučeny jsou z něho vydané notové záznamy[86], záznamy zvukové a videozáznamy, jakož i počítačové programy; nositel práv může toto užití svého díla či všech děl, k jejichž užití je oprávněn udělit souhlas, vyloučit[87].

Kolektivní smlouvu o tzv. elektronickém dodávání dokumentů agentura DILIA a Národní knihovna ČR § 101 platného autorského zákona také po delším jednání 29. 12. 2008 uzavřely.[88]

Na jejím základě je možné ukládat na uživatelském kontě uživatele – fyzické osoby umístěné na serveru knihovny, resp. servisního centra společenství knihoven netextový soubor – digitální kopii časopiseckého článku nebo části jiného díla (např. kapitoly knihy, a to až do 25 stran předlohy). Uživatel je oprávněn vytisknout si jednu kopii díla na papír, jakož i – a to je přednost oproti řešením ve světě – dodaný soubor si uložit. Žádné další užití, zejména zpracování do textového souboru, není přípustné.

Při posuzování návrhu smlouvy se vůči ní v knihovnické obci projevil značný odpor – který byl poněkud podivný tím spíše, že směřoval v první řadě proti její podstatě, která ovšem byla dána samotnou zákonnou úpravou; smlouva ji měla jen uvést v život. O vyloučení dodávky obsahu on-line v evropské legislativě a následně v českém právu byla zmínka již v části 6. Nesouhlas byl vyslovován rovněž s úrovní odměny za takto poskytované kopie (Kč 15,- za stránku předlohy, maximálně Kč 100,- za položku – bez DPH[89]). Úroveň odměny (v přepočtu nejvýše 4 EUR za materiál, bez daně) ovšem přibližně odpovídá zvýhodněnému poplatku schválenému nositeli práva za dodávání dokumentů do jiných než velmi rozvinutých zemí EU v rámci známé služby subito.

Zpochybňován byl – s odkazem na adresné poskytnutí souboru předem individuálně známé osobě – i veřejný charakter klíčové transakce. Tu je pak třeba odkázat na již uváděný komentář k autorskému zákonu, který vykládá otázku charakteru veřejnosti v aktu sdělování díla veřejnosti, a  to zejména v rámci služeb informační společnosti. V právním smyslu jde o  sdělování veřejnosti, i když probíhá v systému s chráněným přístupem[90].

Je žádoucí, aby členové knihovnické obce vzali na vědomí, že základní rámec uvedené úpravy změnit nelze. Co ovšem možné dělat je – sbírat poznatky a na základě zkušeností z vývoje služby elektronického dodávání dokumentů od platnosti uvedené smlouvy posoudit s kolektivním správcem další možnosti. A je také možné zahrnout službu elektronického dodávání dokumentů včetně odpovídající výše nákladů do předkládaných návrhů projektů.

16. Kolektivní smlouva o nedivadelním provozování děl

V souladu s ustanovením § 101 odst. 9 písm. g) uzavřely agentura DILIA a Národní knihovna ČR 31. 10. 2006 hromadnou smlouvu o veřejném čtení[91] – z hlediska autorského práva o nedivadelním (živém) provozování děl (viz také § 19 odst. 1).

Základní podmínkou je, aby knihovny, jež uspořádaly veřejné čtení, poslaly do 10 dnů po akci agentuře DILIA hlášení o užitých dílech, a to buď přes webový formulář, nebo v listinné podobě. Autor může své dílo či svá díla jednorázově nebo trvale z takového užití vyloučit (odkaz k  informaci o vyloučeních na webu DILIA je však dosud – vcelku pochopitelně – "prázdný"). Smlouva se nevztahuje na akce, na které je vstup za úplatu. Zároveň se za veřejné čtení nepovažuje čtení, které se uskuteční v rámci spolupráce se školami jako součást vyučování [§ 31, odst. 1 písm. c)], jakož i čtení pro zdravotně postižené osoby (§ 38 odst. 1 a 2).

Národní knihovna zaplatí jednou ročně agentuře DILIA ve prospěch autorů paušální odměnu.

17. Konkludentní uzavření licenční smlouvy

Až do přijetí novely autorského byla otázka naplnění vůle autora dát jeho dílo volně k dispozici velmi komplikovaná – vyžadovala písemné uzavření smlouvy, s podpisy zúčastněných stran. Ustanovení § 46 odst. 5 a 6 platného znění autorského zákona tuto situaci zásadně změnila: návrh na uzavření smlouvy o užití lze směrovat i vůči neurčitému okruhu osob, smlouva o užití může být uzavřena i konkludentně, okamžikem, kdy osoba přijímající učiněný návrh se i bez vyrozumění navrhovatele podle návrhu zachová.

Jde o významný moment v činnosti knihoven, které se takto mohou aktivně podílet na šíření a jiném užití děl, jejichž autoři je chtějí uvést do oběhu ve společnosti bez těch limitů, jež zpravidla vznikají, pokud se tak děje za přímou úplatu. Na motivaci přitom nezáleží – může jít jak o projev altruismu, tak třeba o součást obchodního záměru.

Je žádoucí v této souvislosti připomenout mezinárodní iniciativu poskytování licence pod označením Creative Commons[92], jež umožňuje autorovi odstupňovat udělení práv podle uvážení, a  současně, vzhledem k rozšíření znaku (piktogramu) ve standardizované grafické i elektronické podobě, umožňuje strojově zpracovávat údaje o  právech spjatých s jednotlivými díly přístupnými na webu a následně podle nich diferencovat užití děl v souladu s vůlí autora.

III.

Závěrečné poznámky

Novelou autorského zákona byly rovněž poprvé přímo do této právní normy zahrnuty sankce za jeho porušení. Podle ustanovení § 105b je mj. možné uložit právnické osobě za neoprávněné užití autorského díla a  dalších předmětů pokutu ve výši až 150 000 Kč.

Z výkladu, kde se v souladu se zněním jednotlivých ustanovení zákona rozlišuje, pro jaký autorskoprávní status děl (díla vydaná – díla zveřejněná – ojediněle i díla nezveřejněná[93]) je pojednávané užití přípustné, vyplývá, že je zapotřebí, aby knihovny[94] věnovaly náležitou pozornost této otázce, a to jak ve vztahu ke starším vrstvám svého fondu, tak k novým akvizicím. Součástí procesu akvizice a zpracování knihovních jednotek musí tak případně být rovněž vytvoření a uložení dokumentace o autorských právech, jež se ke knihovní jednotce (k v ní obsaženém dílu) váží[95], stanovení odpovídajících modalit jejího uložení a zpřístupňování uživatelům a  následně zajištění odpovídajícího režimu uchovávání jednotky, jakož i uložení příslušné informace pro uživatele, ale i knihovníky samy, do katalogu knihovny, resp. zveřejnění takové informace prostřednictvím takového současného rozvinutí funkce katalogu, jaké mohou představovat specifické webové stránky knihovny.

Poznámky

CITACE:

Matušík, Zdeněk. K některým autorskoprávním otázkám činnosti knihoven v  současnosti . Knihovna plus [online]. 2010, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus101/matus.htm>. ISSN 1801-5948.

| nahoru | |obsah| | archiv | | domů |

 | index autorů | | index názvů | | index témat |