|obsah|  |index autorů |  | index názvů |  | index témat | | archiv |

Knihovna plus

2010, číslo 1

Keywords: law – lawyer – baroque – appellation – code.

Období po třicetileté válce znamená v českých zemích výrazné změny v  právní oblasti. Budování absolutistického státu,1 vytváření nové správní struktury, vytváření premoderní byrokracie, nové právně-teoretické nauky – to vše vedlo k prudkému rozvoji právní vědy a  právní literatury. Jednou z nejvýznamnějších postav tohoto období je velký znalec českého práva, nesmírně plodný tvůrce juristických spisů, apelační rada Johann Jacob Weingarten.

Studia a profesní kariéra

Johann Jacob Weingarten (Jan Jakub Weingarten)2 byl typickým představitelem vyššího právního stavu ve druhé polovině 17. století. Narodil se v roce 1629 v severočeském Chomutově. V tomto příhraničním městě s výrazným saským vlivem3 začal navštěvovat jezuitskou školu založenou Jiřím Popelem z Lobkovic. Tato latinská přípravka byla předstupněm pro Weingartenova univerzitní studia v Praze. Kromě práva se zajímal i o filozofii, především Aristotela.4 Právní studia na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě byla rozdělena na čtyři stolice, tři byly zaměřeny na civilní římské právo (Instituce, Digesta a  Kodex)5 a čtvrtá na právo kanonické. Především Digesta tvořila základ právního vzdělání, byla základem Justiniánova Corpus Iuris Civilis, z Digest získal Weingarten přehled o římském právním myšlení z klasického období. Stolice Kodexu a  Institucí už neměly takovou důležitost. Kodex byl v podstatě svodem císařských nařízení, zdaleka nemajících kvalitu a úroveň právních myšlenek Digest. Instituce byly ve své podstatě učebnice práva, dodnes jsou slovem "Institutiones" označovány učebnice římského práva v  románských zemích. V době Weingartenových studií byla univerzita, vedle apelačního soudu, střediskem právního myšlení. Rodák z Chomutova navštěvoval přednášky několikanásobného děkana právnické fakulty, rektora univerzity, odborníka na trestní právo Kryštofa Kyblína z  Waffenburku (1617–1678), mohl sledovat jeho fundamentální spor s Janem Henrychem Proškovským z Krohensteinu (1622–1668)6 o subsidiaritě práva obecného v Čechách. Byl to spor zásadní a byl ozvukem celoevropského potýkání se mezi zemskými zákony a obecným římským právem. Kyblín porovnával domácí zákony se zákony římskými a  výsledky své komparace vydal ve spise "Tractatus novus de Differentiis juris communis et bohemici". Kyblín razil přednost působnosti práva domácího před obecným, pokud nedostačují domácí zákony, je nutno se obrátit na panovníka a nikoliv si subsidiárně vypomoci právem římským. Proškovského odpověď byla naopak opačná, uznával subsidiaritu obecného práva a dovozoval, že užití římského práva vyplývá přímo ze zemských zákonů (z Obnoveného zřízení zemského). Jádrem univerzitního studia zůstávalo přirozeně právo římské, Corpus Iuris Civilis bylo denním chlebem studentů práv, docházelo k novým komentářům, římské právo bylo konfrontováno se zemskými zákony, nově se objevil zvláštní typ literatury tzv. decisiones (sbírky konzilií). Tyto decisiones byly cvičným materiálem pro studenty. Jednalo se o sbírky rozhodnutí soudů, tyto judikáty byly analyzovány z různých pozic, konfrontovány s názory jednotlivých učenců, právních škol. Takto se vytvořilo tzv. pandektární právo (usus modernus pandectarum), jak píše Hans Hattenhauer: "Právní praxe pronikala nově do římského práva a přizpůsobovala je dobovým potřebám…".7 Weingarten přišel do styku s moderní pandektární literaturou, nepochybně se jmény Carpzov, Strykius, Zasius, což byli vůdčí duchové tohoto hnutí.8 Weingarten studoval sice v počátcích prosazování se ducha pandekt a  zůstal odborníkem především na domácí právo, leč nové metody (především srovnávací právo), nový způsob uvažování, jej taktéž formovalo a  ovlivnilo na celý jeho vědecký život.

Po ukončení univerzitních studií zamířil Weingarten do městských služeb, když v roce 1666 nastoupil jako druhý syndik, neboli tajný písař, na Malé Straně. Od počátku malostranského působení se projevila jeho píle, když už v roce 1667 vydal dílo "Compendium juris municipalis Pragensis" (aproboval jej sám Kyblín),9 a během následujících jedenácti let rozvíjel svoji vědeckou činnost i v  dalších spisech např. "Möglichster Kurtze nach verfasster Teutscher Auszug von Böhmischen Stadt-Rechten" z roku 1668, "Vindemia Judicialis" 1669, "Kurtz begriffener Auszug der Verneuerten Lands-Ordnungm Novellen und Declaratorien" z roku 1670 apod. V roce 1677 se Weingarten posunul v  kariérním žebříčku opět o stupínek výše, když se stal na Malé Straně prvním syndikem a zároveň radním, což byla v hierarchii královských měst vysoká pozice.

Přesto teprve rok 1678 lze z hlediska Weingartenova profesního života považovat za rok zlomový. Stal se totiž německým sekretářem u apelačního soudu. Je nutno si uvědomit, že v pobělohorských Čechách nebylo prestižnější právní pozice, vyjma ve Vídni sídlící České dvorské kanceláře, než místo u Rady nad apelacemi, případně univerzitní kariéra.10 Weingarten i u apelace začínal od píky, tedy od pozice německého sekretáře, která předcházela místům v lavici doktorské. Již roku 1681 jej český král a císař Leopold I. povýšil do šlechtického stavu a v roce 1693 se stal konečně plnohodnotným apelačním radou.11

Paradoxně na vrcholku kariéry se začínají stupňovat Weingartenovy finanční problémy. Za jeho neuvěřitelnou pílí, jež se zračí v jeho právnických spisech (viz níže), lze začasto vycítit, že jsou tvořeny nejen v touze po vědeckém poznání apod., ale i z důvodu nedostatku peněz. Apelační radové, ač dobře placeni, měli totiž jednu velkou nevýhodu. Ta spočívala v tom, že jim panovnická instrukce zakazovala mimosoudní výdělečnou činnost.12 Přes neutuchající spisovatelskou činnost (v roce 1694 mu vychází například "Manuale et respective favus mellis", jedna z jeho nejdůležitějších prací, která čítá přes 900 stran, v témže roce jeho vůbec nejdůležitější spis "Trifolium quatuor foliorum" apod.) tak je nucen požádat na sklonku svého života o panovnické dobrodiní a udělení výročního platu z milosti.13 Johann Jacob Weingarten nakonec umírá tísněn hmotnými poměry 16. října 1701.

Vědecká činnost

Weingarten pařil k nejpopulárnějším a nejčtenějším juristům své doby. Analýzy měšťanských knihoven, knihoven právníků, ale i knihoven institucionálních nám ukazují, že Weingarten nahradil svým významem Koldína a zpravidla nechyběl v běžných knihovnách 2. poloviny 17. století.14 Jeho významu si byli vědomi již osvícenští badatelé (František Pelcl, případně Josef Karl von Auersperg) a přes despekt vůči baroku a barokní právní vědě v  50. letech 20. století15 si své místo podržel dodnes. Přesto je jeho dílo poněkud ve stínu následující právnické, úřednické a státoprávně zaměřené generace (Neumann z Pucholze, Theodor Anton Taulow von Rosenthal, Jan Kryštof Jordan, Jan Kryštof Bořek, strahovský opat Marian Hermann apod.).16 Mimo Weingartenův hlavní zájem totiž stála otázka postavení českých zemí vůči říši, neaktuální byla otázka českého kurfiřtského hlasu (tato otázka zaujala své místo ve veřejných disputacích až na sklonku 17. století), nevymezoval se vůči Goldastově ideologicky fundamentální práci o českých dějinách "Commentarii de Regni Bohemiae". V habsburské monarchii nevznikla ve Weingartenově době žádná státoprávní škola podobná té, kterou měl například pruský dvůr ve škole hallské, případně saský dvůr v  učencích typu Adama Friedricha von Glafeye apod. Juris publici zůstávalo stranou Weingartenova zájmu. Jeho dílo je naopak zaměřeno plně k  praktickým účelům, k potřebě mohutnícího a profesionalizujícího justičního a úřednického aparátu.17 Celá Weingartenova vědecká a spisovatelská činnost vyústila v rozsáhlý rejstřík právních prací. Jak již jsem výše zmínil, lze se domnívat, že jeho činorodost byla do značné míry způsobena i jeho celoživotním předlužením. I proto jsou jeho díla často opakujícími se kompiláty: "…výtahy z výtahů, rejstříky a manuály, tohle vše bylo tištěno v  opakovaných vydáních a sloužilo ještě dlouhá léta právním praktikům."18 Vezmeme-li do ruky právní publikace barokní doby, dostaneme se k těžko přístupné materii, ke složitému systému zkratek a odkazů, často se objevují moralistní práce, odkazy na biblické a antické motivy, tohle vše bývá zpravidla podepřeno komplikovanou barokní němčinou, případně latinou apod.19 Svody této doby jsou tvořeny právními akty různé síly, různé závaznosti, různé provenience, tato díla mají těžko vysledovatelnou systematiku, jde o  právní akty v různých formách (patenty, instrukce, reskripty, deklaratoria, usnesení, konfirmace, rozkazy, novely, extrakty, dekrety, dispensy, pragmatiky, intimace apod.). Tento stav způsoboval nepřehlednost v právní oblasti a v souvislosti s bobtnáním úřednického aparátu a vůbec byrokratizací bylo třeba vytvářet přehledné rejstříky, výtahy a manuály. Tohle volání po jasnosti a přehlednosti se snažil Weingarten vyslyšet (ovšem jeho práce pokrývaly celé spektrum právního písemnictví od rozsáhlých svodů až po přehledové rejstříky).

Weingarten vydal za svůj život kolem 30 prací. Za nejzajímavější lze považovat "Codex Ferdinandeo-Leopoldinus" z roku 1701, jenž byl po Weingartenově smrti rozšířen a pod názvem "Codex Ferdinando-Lepoldino-Josephino-Carolinus…" vydán v roce 1719. Jedná se o sbírku právních aktů z let 1600–1701. Tisk je dedikován hraběti Františku Josefu Valdštejnovi. Jde o reskripty, instrukce, pragmatiky, rozkazy, patenty, dekrety, privilegia. S trochou nadsázky by se tento soupis dal připodobnit k sbírkám zákonů a nařízení moderní doby. Jde zejména o právní akty vydávané Ferdinandem II, Ferdinandem III. a Leopoldem I. Některé právní akty jsou vedeny pouze s  datem vydání a názvem, některé akty jsou přetištěny s plným obsahem, např. 5. 2. 1683 vydal Leopold I. patent, kterým řešil otázky vztahující se k výkonu hrdelních exekucí, zejména taxy katů za jednotlivé úkony (např. za vytržení jazyka "von ausschneydung der Zungen auss dem Racken") apod. Z normotvorné aktivity panovníka lze taktéž pro poslední decil 17. století rozpoznat stoupající atak vůči společenským menšinám (např. Židé, případně Cikání – rozkaz panovníka z 23. 10. 1692 "Befehl an alle Herren Craysshaubtleüthe, in puncto Ausrottung der Zigeiner...") apod. V rozšířeném vydání z roku 1719 se jedná o soubor právních aktů od roku1347 do roku 1719. Opět jde o velmi pestrý svod s těžko vysledovatelnou systematikou, jedná se spíše o mix právních aktů v  různých formách (patenty, instrukce, reskripty, usnesení, konfirmace, rozkazy, deklaratoria, novely, extrakty, dekrety, dispensy, pragmatiky apod.). V Codexu se objevují právní předpisy vztahující se i ke Slezsku, například poměrně dost právních reglementací k městu Vratislav, zemská zřízení různých slezských knížectví (Zaháň, Svídnicko apod.). Ze zajímavých právních aktů lze zmínit například panovníkovo potvrzení (confirmation) rozhodnutí pražského apelačního soudu z roku 1694 ve věci úkladné vraždy (Meuchel-Mords) na Simonu Abelesovi, kterýmž panovník stvrzoval hrdelní trest a nařizoval, aby výkon rozhodnutí proběhl bez dalšího otálení a  zdržování.

Vedle rozsáhlých kodexů, jichž za svůj profesní život vytvořil hezkou řádku, využil Weingarten i svých dlouholetých zkušeností z působení u  apelačního soudu a v roce 1694 vydal spis "Manuale te respective Favus mellis". Jde o práci čerpající z archivu apelace, z rozsudků a jiných rozhodnutí této instance. Dílo je rozčleněno do pěti částí, opět jde o  otázky civilní i trestněprávní. V první části obsahuje i některá panovnická deklaratoria a reskripty (např. reskript krajským hejtmanům z  23. 12. 1692 o Cikánech, jenž spadá do vyháněcího anticikánského období). V druhé části se Weingarten věnuje činnosti druhoinstančního soudu, tedy apelace. Třetí část je věnována práci apelační kanceláře v  civilních věcech. Čtvrtá část je rozdělena na 3 podsekce. Celá kapitola se věnuje poníženým žádostem (Gutachten) k panovníkovi, místodržitelství a k české komoře (Böhmische Cammer). Poslední kapitola se věnuje trestním otázkám "Modus referendi criminalia".

Dalším typickým reprezentantem jisté výseče Weingartenových děl je "Fasciculi Diversorum Jurium" z roku 1690. Johann Karl von Auerpserg hovoří o této práci ve svém díle o dějinách apelačního soudu z roku 1805 jako o  dokladu autorovy píle, tento tisk dle něj ukazuje: "Es zeugt von dem ungemeinen Fleiss des Verfassers".20 Tato rozsáhlá práce čítající téměř 1 400 stran vycházela vstříc praktikujícím právníkům a přinášela v jednom svazku pestrý svod právních aktů, jež byly důležitou pomůckou pro účastníky soudních řízení (jsou zde kompilovány právní předpisy české, saské, slezské, moravské, horno- a dolnorakouské apod.). Jde o soubor právních aktů různého druhu, různé právní síly, různé právní závaznosti, skládající se ze dvou knih. První kniha se člení na 4 části. První část je věnována saskému procesnímu a  soudnímu řádu, vedle procesních ustanovení saského práva je v první části věnován prostor i civilním normám, právním předpisům vztahujícím se k obchodním věcem, konkurzy (Crida Ordnung), hypotekární věci, práva a povinnosti věřitelů a dlužníků. Jako apendix je k první části, první knize připojen "Landes Ordnung des Ertz-Hertzogthums Oesterreich des Landes ober der Enns". Druhá část první knihy obsahuje opět ustanovení vztahující se k saskému právu "Extract der sächsischen Constitutionem". Dále jsou v druhé části právní akty týkající se Židů v Čechách "Pragensium Judaeorum Privilegia" vydaný Ferdinandem III., jenž zaručoval Židům ochranu nad jejich usídlením v Praze a v Čechách a protektorství nad jejich obchodováním. Ve třetí části první knihy je nejvíce ustanovení věnováno civilním věcem opět ze saského práva, především dědickému právu – dědické nástupnictví, testamenty, dědické postavení manželek, dětí, mužů, žen apod. Dále je ke třetí části připojen katalog prezidentů, radů, sekretářů, kancelistů, registrátorů a dalšího personálu patřícího k apelačnímu soudu. Ve čtvrté části první knihy je pojednáváno o  kriminálních deliktech, opět jsou porovnávána ustanovení saského práva s  právem rakouským, především Ferdinandeou. Katalog skutkových podstat vystihuje sestupně jejich společenskou nebezpečnost ve vnímání tehdejší doby. Ke čtvrté části je přičleněno taktéž celé znění Ferdinandey a  Caroliny. V první knize je vidět velké ovlivnění Benediktem Carpzovem, který byl evropsky význačnou právní autoritou a jehož Weingarten velmi ctil. Druhá kniha je věnována právním předpisům vztahujícím se ke Slezsku.21 Prostor je věnován především nejdůležitějšímu dolnoslezskému městu Vratislavi, když je přetištěn její procesní a soudní řád. Dále je v podstatě uveden soupis a jsou přetištěna zemská zřízení pro jednotlivá slezská knížectví (Münstrberk, Olešnice, Opolsko-Ratibořsko, Svídnicko, Javornicko, Těšín apod.).

Výše zmíněná díla jsou jen úzkým nástinem Weingartenovy odborné práce. Tento praktik působil na české právníky v podstatě až do  josefínských reforem. Jeho příručky, extrakty, kodexy, manuály, alfabetické slovníky právních pojmů byly nezbytnou pracovní pomůckou pro tři generace českých juristů. Málokterý český právník (až do našich dnů) si uchoval po tak dlouhou dobu tak výrazný vliv.

Podobizna z tisku – Fasciculi Diversorum Jurium

Titulní list – Codex Ferdinandeo-Leopoldinus

Titulní list – Fasciculi Diversorum Jurium

Titulní list – Manuale et respective Favus Mellis

Poznámky