|obsah|  |index autorů |  | index názvů |  | index témat | | archiv |

Knihovna plus

2010, číslo 2

Nové úkoly ve výchově spojené s　pronikáním člověka do infosféry a kyberprostoru – média jako součást života dětí

PaedDr.　Jitka Jursová, Ph.D. / Technická univerzita v　Liberci, Katedra pedagogiky a psychologie, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická / jitka.jursova@tul.cz

Resumé:

Příspěvek si klade za cíl uvést otázky výchovy a vzdělávání dětí v ČR do souvislosti se změnami v životním stylu mladé generace, v němž stále intenzivnější kontakt s informačně-komunikačními technologiemi přesunuje těžiště života mladých lidí z reálného, přirozeného světa do prostředí virtuálního, utvořeného uměle – do kyberprostoru.

Autorka ve svém příspěvku poukazuje na nezbytnost cílené informační a mediální výchovy, která by pomáhala korigovat aktivity dětí a mládeže ve virtuálním prostředí a stala se účinným článkem (komponentem) prevence negativních důsledků působení virtuální reality na vývoj osobnosti mladého člověka.

Klíčová slova: ICT – masmédia – kyberprostor – virtuální realita – informační společnost – globalizace – rozvoj osobnosti – informační výchova – mediální výchova.

Summary:

The article puts questions around education of children in the Czech Republic in connection with changes in lifestyle of young generation in which more and more intensive contact with information and communication technologies moves centre of young people lives from real and natural world to virtual and artificially created environment of cyberspace.

The author shows that targeted information and media education is inevitable as a tool which helps to influence children and young people activities in the virtual environment and become effective component in prevention against negative impact of virtual reality on young people personal development.

Keywords: ICT – massmedia – cyberspace – virtual reality – information society – globalization – personal development – information development – media development.

Úvod

Jedním ze znaků společnosti na počátku 21. století je akcelerace vývoje médií – zejména elektronických – a růst jejich podílu na fungování světa. Masově komunikační média se stala samozřejmou součástí života každého jednotlivce a celé společnosti. Jsou významným zdrojem informací, poznatků a prožitků, zprostředkovávají kontakt se světovým děním, stala se nezbytným pracovním nástrojem i prostředkem naplňování volného času. Mohou být pomocníkem člověka i nástrojem manipulace ovlivňujícím lidské myšlení a jednání. Významně se podílejí na utváření žebříčku hodnot a životního stylu jednotlivce i celé společnosti. Stala se jedním z klíčových formativních činitelů podílejících se na utváření osobnosti člověka. Jako taková zaujímají z hlediska pedagogiky důležitou roli v celoživotním učení, zejména v oblasti neformální a informální výchovy.

S akcelerací vývoje médií zvláště v posledních třiceti letech dochází zároveň k akceleraci produkování, šíření, zpracovávání a ukládání informací. Společnost přelomu tisíciletí bývá proto nazývána společností informační.

Kyberprostor a infosféra

Schopnost lidské společnosti tvořit informace je již natolik vysoká a využívané technologie natolik rozvinuté, že prostřednictvím informací je člověk schopen tvořit umělou – virtuální – realitu. Vedle přirozeného časoprostoru tak jako produkt naší civilizace vzniká nový prostor, umělý, vybudovaný činností technických prostředků – kyberprostor.

Pojem kyberprostor (Cyberspace) použil poprvé William Gibson v povídce Burning Chrome a později popsal ve svém sci-fi románu Neuromancer. Pojem je označením virtuálního světa vytvářeného moderními technologiemi (počítači, telekomunikačními sítěmi apod.) paralelně ke světu "reálnému". Obecně se používá jako výraz pro místo, kde se vyskytují, komunikují, jednají a prožívají různé životní situace lidé mimo své tělo – tělesnou schránkou zůstávají v přirozeném časoprostoru, svým vědomím jsou ve světě virtuálním. John Perry Barlow napsal v Deklaraci nezávislosti kyberprostoru v r. 1996, že kyberprostor je produktem aktivního spojení nových ICT a člověka, do něhož může vstoupit každý bez privilegií a předsudků.[1]

Nicholas Negroponte[2] považuje současnou éru informatizace společnosti a vznik kyberprostoru a infosféry za přirozené pokračování evoluce. V souladu s vývojem a transformací hmoty v kosmu se podle něj v lidské civilizaci mění význam hmotné, energetické a informační interakce ve prospěch interakce informační. Jde tedy o změnu, kdy místo atomů přenášíme bity. Přesun od atomů k bitům je podle N. Negroponte nezvratný a nezastavitelný a novým článkem evoluce se podle této teorie stává informační společnost. K základům nového civilizačního vývoje v digitální éře tak patří vznik a rozvoj infosféry. Infosféra (informační sféra) je síť vytvořená připojenými počítači, médii, technologiemi a informacemi všech forem (texty, video, zvuk, hypertext, multimédia atd.), tedy globální strukturovaný systém informací. Petr Sak[3] označuje infosféru za fenomén planetárního rozsahu, který navazuje na atmosféru a biosféru.

Infosféra a kyberprostor je novým prostředím pro život společnosti a z hlediska pedagogiky tudíž i pro výchovu a vzdělávání v informační společnosti. Kyberprostor ruší časové i prostorové omezení, které existuje v přirozeném světě. V kyberprostoru mohou být uživatelé z celého světa online, sdílejí jeden čas a jsou prostorově zcela nezávislí, mohou reagovat, komunikovat, být aktivní.

Existence člověka zároveň v přirozeném i virtuálním světě však s sebou nese jednu závažnou skutečnost: osobnost člověka, jeho myšlení, cítění a jednání se formuje interakcí se světem. Dlouhodobý pobyt v kyberprostoru nabízí k interakci jiný, virtuální svět. V něm neplatí zákonitosti přirozeného světa a mění se tím vnitřní svět člověka, jeho prožívání, myšlení i jednání. To má vliv na osobnostní strukturu a tedy na rozvoj osobnosti člověka.

Odlišnosti mezi přirozeným světem a virtuálním světem v kyberprostoru, které zásadně mění podmínky rozvoje člověka, lze shrnout do následujících oblastí:

• První z nich je vznik a formování virtuální identity. Vstupem do kyberprostoru člověk utlumí či potlačuje svoji přirozenou identitu a může na sebe brát identitu zcela jinou, měnit ji, střídat různé identity, dokonce může vystupovat v několika různých identitách zároveň. To s sebou přináší závažné důsledky i reálná nebezpečí – např. únik z vlastní identity, obtížné "přepínání" z virtuální identity do skutečné, přirozené, vstup dětí do situací, které jim vzhledem k věku nenáleží (např. do erotických vztahů), kontakt a komunikace dítěte s nebezpečnými osobami apod. Naopak pozitivem je určitá demokratičnost systému – člověk je ve virtuální identitě oproštěn od fyzických a statusových charakteristik (barva kůže, pohlaví, věk, vzhled, společenská pozice apod.).
• Druhou oblastí je vytvoření jednotného planetárního "kyberčasu" nezávislého na čase přirozeného světa: on-line propojení bez ohledu na čas. V případě dětí to může přinášet problémy vnímání času a časových posloupností, změnu životního rytmu (např. velmi častým problémem rodičů je přimět děti respektovat čas spánku).

Vznikající provázaná síť "obyvatel" kyberprostoru z celého světa vede k vytváření jednotné celosvětové kyberkultury – plošnému šíření angličtiny jako "počítačového" jazyka a vytváření globální, tzv. masové kultury. Tento jev přináší závažné důsledky pro národní kultury a tradice. Kyberkultura se vyznačuje interaktivitou, zvýšenou možností komunikovat (potenciálně každý s každým, jednotlivec s velkými skupinami atd.), rušením hranic států a kulturních systémů (ruší se národní identita), posunem od přirozených lidských citů a jejich projevů k virtuálnímu produkování emocí a celkové technizaci lidského jednání. Fenomén kyberkultury navíc vzniká v rozpětí jediné generace, takže v současnosti vedle sebe žijí generace s odlišnou zkušeností a rozličným postojem vůči kyberkultuře. Starší generace si zákonitě udržuje odstup a více se přidržuje tradic, zatímco pro mladou generaci je kyberprostor a v něm vznikající kyberkultura prostředím "přirozeným", přitažlivým, mladá generace se vzdaluje od tradiční kultury a přijímá a vytváří kulturu novou. Vzniká tak podstatně hlubší generační propast, než tomu bývalo v předchozích generacích.

Se vznikem kyberkultury je zároveň úzce spjat vznik virtuálního celoplanetárního vědomí. Uvnitř společnosti se komunikací a sdílenými obsahy utváří společenské – skupinové vědomí a veřejné mínění. Komunikace a sdílení obsahů v kyberprostoru přesahuje hranice států a vede k vytváření společného celosvětového vědomí. Jestliže média až dosud mohla významně ovlivňovat společenské vědomí, se vznikem kyberprostoru se jejich moc zmnohonásobí a umožní manipulaci lidí v celosvětovém rozměru. Petr Sak[4] dokonce hovoří o ovládnutí planetárního vědomí jako o nové podobě boje o ovládnutí světa. Na druhou stranu pozitivním přínosem vzniku planetárního vědomí může být fakt, že kyberprostor umožňuje svobodný tok informací bez diskriminace – v kyberprostoru je možno svobodně vyjadřovat názory, svobodně volit informační zdroje a naopak přidávat vlastní informace a poznatky apod.

Kyberprostor je v současnosti zcela novým prostředím socializace. Společnost a její podoba, normy, role jednotlivých účastníků, vztahy v tomto novém prostředí se vzhledem k relativně krátké době jeho existence teprve utváří. Tradičně sehrávali důležitou úlohu v socializaci mladých lidí jejich rodiče. V kyberprostoru však socializace probíhá bez této pomoci, vedení, tradičních vzorů a naopak dochází k inverzní situaci, kdy děti pomáhají orientaci v prostředí a socializaci svým rodičům a prarodičům.

V neposlední řadě umožňuje existence kyberprostoru rozšíření lidských možností. Kyberprostor rozšiřuje možnosti lidského poznání, možnosti pohybu bez časoprostorového omezení, možnosti lidských smyslů, myšlení a paměti, umožňuje komunikaci bez hranic prostorových a časových.

Z psychologického hlediska je možno pozorovat život v kyberprostoru jako změněný stav vědomí. Petr Sak jej srovnává v určitém úhlu pohledu ke změně stavu vědomí působením drog[5]. Sám autor pojmu, William Gibson, označil existenci v kyberprostoru za "sdílenou halucinaci" v imaginárním prostoru, tvořeném počítačově zpracovanými daty a přístupném pouze vědomí uživatelů bez jejich fyzické podoby existence[6].

Kyberprostor ve svých možnostech ovlivňovat rozvoj osobnosti člověka není neomezený. Na efektivitě jeho možností působení se podílí mnoho faktorů, jako např. počítačová gramotnost světové populace, kvalita hardwaru a softwaru, počet jedinců připojených k síti a jejich komunikativní a kooperativní kompetence, vzdělanostní potenciál a také tzv. kreativní potenciál, tvořivost.

Infosféra i kyberprostor jsou v podstatě na počátku svého vývoje. Neustále se proto objevují nové jevy pozitivního i negativního charakteru.

• Kyberprostor umožňuje aktivní "pohyb" a komunikaci i imobilním lidem – tělesně postiženým, nemocným apod.
• Zvyšuje se dostupnost, vyhledatelnost, kvalita i množství potřebných informací; na druhou stranu vyvstává a vzrůstá problém zneužívání informací, ohrožování kultury, výskyt nebezpečných informací, vulgárních obsahů, agresivity na internetu apod.
• Výhodou je otevřenost a interaktivita systému. Počítačová síť vrací zpět možnost výměny rolí sdělovatele a příjemce, kterou předchozí masová komunikační média zrušila. Pěkným příkladem je Wikipedia, která je společným produktem uživatelů internetu. Tato otevřenost celému poli uživatelů a umožnění každému uživateli promlouvat k širokému auditoriu a zároveň na sebe vzájemně reagovat je novým civilizačním fenoménem.
• Tzv. informační smog. Obsah sdělení, která se příjemcům dostávají, představuje široké spektrum od zásadních vědeckých poznatků a životně důležitých informací až po banality, různá osobní sdělení, nelze dokonce zamezit a ubránit se příjmu nevyžádaných, nepotřebných, bezduchých, primitivních, vulgárních a agresivních obsahů, které zbytečně zahlcují prostor a mozkové kapacity každého z nás.
• Nebezpečí přenášení prožitků a zkušeností mezi kyberprostorem a přirozeným světem (např. prožitky a zkušenosti z bojových počítačových her, z virtuálního zabíjení atd.) – virtuální "normalita" mění vnímání normality v přirozeném světě a může vážně narušovat výchovu a rozvoj osobnosti mladistvých.
• Existence kyberprostoru přináší nové právní otázky a obtížně řešitelné úkoly: např. beztrestnost mučení a vraždění v PC hrách nebo obtížná postižitelnost šíření pornografie.
• Kyberprostor však také přináší nové možnosti vzdělávání, tzv. e-learning, virtuální knihovny, konference, přednášky, společné studium prostřednictvím sociálních sítí, e-twinning a jiné možnosti společných vzdělávacích projektů v celostátním i mezinárodním měřítku apod.

Existence kyberprostoru jako součásti životního prostředí každého člověka a fakt, že trend vývoje směřuje jednoznačně ke zvyšování podílu pobytu a aktivity mladých lidí v kyberprostoru oproti jejich aktivitě v přirozeném časoprostoru a ke koexistenci v prostředí virtuálním a reálném, pokládá nové, závažné úkoly a otázky před pedagogiku. Je třeba hledat nové cesty výchovy a vzdělávání mladých lidí, které respektují vývojový trend a pomohou mladým lidem orientovat se v novém prostředí, tak odlišném od životního prostředí, v němž vyrůstali jejich prarodiče a rodiče, učit se, pracovat, bavit se a žít kvalitní, plnohodnotný život.

Elektronická média – součást života mladé generace

Média sehrávají v životě dětí významnou roli. Jsou součástí jejich každodenního života, zdrojem jejich psychologických, sociálních i kulturních zkušeností, prostředníkem komunikace s jinými lidmi, institucemi, přáteli, dokonce i komunikace interkulturní. Děti tráví velkou část svého dne ve virtuálním světě tvořeném ICT. Už pro malé děti jsou tak média "oknem do světa", v němž se propojuje realita lokální s globální, vytváří se základ pro představy a fantazii, děti přijímají podněty z různých kultur apod.

Média, zejména elektronická, zároveň sehrávají za aktivního přispění mladé generace významnou roli v globalizaci světa – procesu stupňující se propojenosti světa především prostřednictvím médií – tento proces předpověděl už v 60. letech McLuhan a svět takto propojený nazval dnes celosvětově známým pojmem "globální vesnice" ("global village")[7]. Pojem je označením světa, v němž díky moderním technologickým možnostem médií padnou komunikační, a tím i geografické, politické, národní a jiné bariéry, a lidé na celém světě si budou moci svobodně vyměňovat své názory a sdílet všechny dostupné informace. McLuhan předpověděl, že působením médií bude ovlivněno jednání a chování lidí, jejich vzájemné vztahy, zvyklosti a vlastně celé fungování lidské společnosti. Podle této teorie bude šíření informací stále jednodušší a informace se stanou veřejným vlastnictvím. Skutečně – dynamický vývoj médií stále umocňuje možnosti rychlejší a širší komunikace a rychlejšího a snadnějšího přístupu k informacím. Na druhé straně již mnohé hlasy varují např. před virtualizací lidských vztahů a dalšími problémy, které může přinést tzv. kyberkultura. Např. Lévy[8] očekává jako důsledek spojení života člověka s kyberprostorem izolaci lidí, stres z kognitivního přetížení, vznik závislostí (na hrách, digitální navigaci, chatování apod.), posilování dominance kontrolních a rozhodovacích center, rozšíření možností vykořisťování (např. dozorovanou prací na dálku), zahlcení zbytečnými sděleními, nové formy konformity apod.

Sociální psychologie spojuje působení masmédií s tzv. implozivními procesy – prostřednictvím médií žije každý člověk ve stále větší blízkosti a spoluúčasti na životě jiných lidí[9]. Přitom tato "spoluúčast" však není přímá, reálná, ale zprostředkovaná. Důsledkem je na jedné straně izolovanost – uzavírání se lidí do soukromí, útěk od reality, podporovaný zdáním spoluúčasti (reálné společenské aktivity jsou nahrazovány mediální "spoluúčastí" – takže např. tisíce lidí spoluprožívají životní zápletky svých seriálových hrdinů). Skutečně prožívaným útrapám lidí, které diváci sledují prostřednictvím médií (např. válečné události, teroristické útoky, přírodní katastrofy) však nakonec mnohý divák přihlíží s lhostejností, bez skutečné emocionální účasti a hlavně bez adekvátní reakce. Události reálného života ve vnějším světě sleduje zprostředkovaně v soukromí (a ústraní) svého bytu. Uprostřed všeho dění, událostí v regionu i ve světě, příběhů skutečných i smyšlených, zůstává osamělý v bezpečí i uzavřenosti svého domova.

Na druhé straně způsobují média v mnoha případech naopak zásah do soukromí, mnohdy nemorální a bolestný, s vážnými důsledky pro postiženého (viz např. případy obětí trestných činů nebo známé osoby a jejich rodiny, které se "díky" zmedializování staly nedobrovolným předmětem zájmu veřejnosti). V posledních nemnoha letech se nebezpečím pro soukromí a intimitu člověka a rodiny stávají také sociální sítě (u nás např. mezi dětmi a mládeží nebývale rozšířený Facebook) .

Děti jsou díky přirozené tendenci a schopnosti snadno přijímat vše nové v procesu medializace a "computerizace" světa a života aktivními účastníky, "spoluhráči", spolutvůrci (vzpomeňme např. nadšeného přijetí Pokémonů, Walta Disneye nebo Harryho Pottera dětmi celého světa). Díky svému pozitivnímu, aktivnímu přístupu k médiím sehrávají děti významnou úlohu v různých sférách života i v procesu sžívání kultur, a to jak bezprostředně působením na rodiče a život vlastní rodiny, tak i utvářením vlastního nového životního stylu a spoluutvářením nové kultury.

Kontakt dětí a mladistvých s médii je velmi intenzivní, prakticky soustavný a zároveň do značné míry nekontrolovaný. Například rozsáhlý výzkum v USA v r. 2002-2003[10] dospěl ke zjištění, že průměrný americký školák ve věku 11-14 let stráví s médii nepředstavitelných 8 hodin denně, z toho 4 hodiny u televize, 2 hodiny poslechem hudby a rozhlasových stanic, necelou hodinu s tištěnými médii a po půlhodině u počítače a videoher. Údaje Petra Saka z výzkumu mladé generace o dva roky dříve přinášejí čísla jen o málo nižší – mladiství v ČR tráví s médii celkově v průměru 5,5 hodiny (2 hodiny u televize; 2,5 hodiny poslechem rozhlasu a hudby; půl hodiny u počítače a půl hodiny četbou)[11]. Podle J. P. Steyera[12] je interakce s médii pro většinu dětí zónou osvobozenou od rodičovské kontroly. Podle jeho studie se rodiče domnívají, že mají styk dítěte s médii pod kontrolou – 85 % rodičů ve výzkumu uvedlo, že vždy nebo často dohlížejí na to, co děti sledují v televizi. V rozporu s výpovědí rodičů odpovídá 61 % dětí, že sledují televizi běžně bez dohledu dospělých. Tomu v posledních letech "napomáhá" mimo jiné tendence vybavovat technikou i dětské pokoje: podle výše citované studie má 70 % 11-14letých Američanů ve vlastním pokoji televizi, 39 % videorekordér, 90 % rádio a audiopřehrávač, 49 % videohry, 21 % vlastní počítač. V ČR má televizi ve svém pokoji cca 50 % školáků.[13] Navíc se média příliš často stávají "náhradníky" rodičů, kteří zastupují rodiče v jejich úloze zprostředkovat dítěti životní zkušenost. Děti nacházejí odpovědi na otázky o světě, o lidech a vztazích mezi nimi, o lásce, o řešení konfliktů spíš v médiích než u vlastních rodičů. Často chybí čas, vůle i dovednosti ke společným činnostem, společnému prožívání a vytváření pocitu sounáležitosti. Více času i aktivit rodiče i jejich děti často věnují komunikaci prostřednictvím médií než interpersonální, přímé, ve své rodině.

Při takto intenzivním kontaktu dětí s médii jsou zcela relevantní obavy pedagogů, psychologů a sociologů z negativního vlivu nepřirozené mediální komunikace a jejího obsahu na zdravý vývoj osobnosti dítěte a mladé generace celkově.

Velmi vážným důsledkem dlouhodobého a soustavného soužití dětí s masmédii je, slovy P. Saka "radikální proměna sociálního pole mládeže"[14]. Média výrazně pronikají do všech činností dětí, do jejich životního stylu. Do značné míry mládež vlastně žije prostřednictvím médií (tráví s nimi množství času, hledá v nich odpovědi na své otázky, nechá se jimi bavit, jejich prostřednictvím udržuje kontakt se svými blízkými, učí se, získává zkušenosti atd.). Petr Sak právě pro tento jev označuje současnou generaci jako "mediální mládež". V angličtině bychom našli další označení, zdůrazňující těsný vztah dětí především s interaktivními médii – Connexity Generation, Net Generation, Generation I., nebo také "Clickerati".

Invaze masmédií do dětského života má nevratný dopad na celkovou strukturu trávení volného času mladou generací a na celkový životní způsob, zahrnující v sobě i způsob poznávání světa, vzdělávání, výchovy a sebevýchovy. Zároveň se ale právě tímto fenoménem prohlubuje diferenciace společnosti daná věkem a především sociálním postavením a vzděláním. Zatímco jedna skupina, charakterizovaná dobrým socio-ekonomickým zázemím a vyšším vzděláním (dětí a zpravidla i jejich rodičů), je více spjata s počítači a internetem, život druhé skupiny, s nižším vzděláním a většinou problematičtějším sociálním prostředím, je více vázán na televizi, některé rozhlasové stanice a bulvární tisk. Zároveň vzniká generační rozdíl v pozici určitých typů médií a v životním stylu různých generací.

Současnou generaci dětí nově utváří tzv. informační společnost – společnost, jejíž fungování je stále úžeji spjato s počítači a počítačovou sítí a jejíž charakteristikou je potřeba rozvíjení počítačové gramotnosti. Informační společnost s sebou přináší nesporná pozitiva v podobě demokratičnosti v přístupu k informacím a možnostem komunikace a nových cest šíření vzdělání a vzdělanosti. Zároveň však přináší jeden neplánovaný důsledek. "Člověk se ad absurdum stává přídavným zařízením počítače, s důsledky pro jeho myšlení, cítění a prožívání."[15] Z tohoto faktu vyplývají těžké úkoly psychologům a pedagogům. Jak varuje P. Sak, pozornost společnosti i vlády je příliš soustředěna na vybavenost informačními a komunikačními technologiemi a počítačovou a informační gramotností. Přitom jsou však dosud ignorovány pedagogické, psychologické a sociologické důsledky "computerizace" společnosti. Jedním z těchto důsledků je např. potlačování reálné, živé, pohybové aktivity dětí ve prospěch aktivity virtuální, pouze myšlenkové. Důsledky, které se možná projeví až za několik let, mohou být fatální – ovlivnění fyzické kondice, metabolismu, zdraví, reprodukčních schopností člověka. Ovlivnění hodnot. Ovlivnění vztahů, citů a jejich projevů. Ztráta tradic. Ohrožení soukromí a identity.

Elektronická média a výchova

Z pedagogického hlediska můžeme nahlížet na elektronická média a kyberprostor jimi vytvářený ze dvou úhlů pohledu: jako prostor pro rozvoj jedince, tedy prostor napomáhající výchově, nebo jako rizikový faktor, působící ve vztahu k výchově kontraproduktivně.

Hlasy o nebezpečí působení masmédií, zejména elektronických, se ozývají od počátků jejich existence. Kritizuje se především komerionalizace, bulvarizace médií a ovlivňování lidské psychiky mediálním obsahem.

Mnoho vědeckých prací v Evropě i USA se zabývá především problémem vlivu zobrazovaného násilí a sexu na psychiku dítěte. Za všechny uveďme několik studií: Např. R. Nordland a J. Bartholler uvádí ve své práci z r. 2001, že každé čtvrté dítě ve věku 10-17 let narazilo při surfování na internetu na pornografické obrázky[16]. George Gerbner z Pennsylvánské univerzity na základě více než třicetiletého studia násilí zobrazovaného televizí dospěl k závěru, že pravidelně a soustavně zobrazované násilí může v dětské psychice vést až k syndromu, jejž nazval "A mean world" ("Nekalý svět"). Tento syndrom se projevuje téměř paralyzujícím chorobným strachem, že svět je místem násilí, kde fyzická agrese je normální. Syndrom bývá zapříčiněn nejen filmy, ale i způsobem prezentování zpráv, v nichž mají hlavní místo katastrofy, únosy, vraždy a teroristické útoky. V r. 2001 byl Stanfordskou univerzitou realizován experiment pod vedením Thomase N. Robinsona, který potvrdil zřejmou souvislost mezi sledovaným mediálním násilím a projevovanou slovní i fyzickou agresivitou u dětí z elementární školy. Podobně o osm let dříve provedl Carl M. Cannon experiment prokazující souvislost mezi viděným násilím a bezprostředně projevovanou agresivitou v mateřské škole[17]. V rozsáhlé studii U. S. Departmentu of Health and Human Services se píše o "epidemii násilí" mezi mladými lidmi v letech 1983-93, kdy rapidně stouply statistiky násilných trestných činů mladistvých[18]. Medicínská spisovatelka a žurnalistka Ulysses Torassa, píšící pro San Francisco Chronicle, vztahuje tuto vzedmutou vlnu násilí k Reaganově deregulační politice, jež od roku 1980 mimo jiné uvolnila možnosti zobrazování násilí v televizních programech, včetně programů pro děti a mládež[19].

Asi nejrozsáhlejším výzkumem v této oblasti je světově proslulý sedmnáctiletý výzkumný projekt profesora Jeffrey G. Johnsona z Kolumbijské univerzity, který sledoval se svým týmem vědců v přirozených podmínkách 707 lidí, aby potvrdil souvislost mezi časem stráveným u televize během adolescence a rané dospělosti a pravděpodobností výskytu pozdějších násilných činů.[20]

V pracích, které se věnují tomuto závažnému sociálnímu a pedagogickému problému, nezůstává pozadu ani Česká republika. Mnohaletý výzkum věnuje problému médií a jejich vlivu na mladistvé, včetně vlivu mediálního násilí, např. Petr Sak.[21]

Nebezpečím, umocňujícím problém televizního násilí a číhajícím na děti v důsledku komercionalizace médií a společnosti, může pak být mimo jiné přenášení fiktivního, televizního násilí do reality dětských her za účelem zisku. První vlnou komerčního využití seriálu pro děti byly v 80. letech (u nás na začátku 90. let) hračky vyrobené podle vzoru želv ninja (Teenage Mutant Ninja Turtles). Samotný seriál nemusel být nijak nebezpečný, i když samozřejmě do velké míry na čas ovlivnil podobu dětských her. Každá epizoda měla strukturu pohádky, v níž dobro bojovalo se zlem a v boji vždy zvítězilo. Výchovným problémem mohlo být v tomto seriálu zpodobnění onoho "boje" – dobro se vždy muselo prosadit jedině násilím. Hlavní problém však nastal následně, když napodobování agresivních aktů dětmi bylo vyloženě provokováno množstvím hraček v podobě želvích bojovníků a jejich zbraní, které se nabízely doslova všude. Od této doby byl už prakticky každý film nebo seriál tohoto typu provázen nabídkou příslušných hraček a jiných předmětů a jejich prodej posilován silnou a bezohlednou reklamní kampaní.

Zajímavým jevem, s nímž se jako s obtížně řešitelným problémem potýkají už několik let učitelé, je vybavování žáků mobilními telefony. Dostupnost tohoto rozměrově nenápadného technického prostředku umožnila nebývalé rozšíření v mladé generaci. Expanze mobilních telefonů a opakující se problémy s telefony ve škole jsou typickou ukázkou situace, kdy rychlost technického rozvoje předbíhá reálné možnosti výchovných institucí adekvátně reagovat. Obranná reakce škol připomíná boj s větrnými mlýny. V tomto boji jsou školy v nezáviděníhodné pozici. Dětem se dostává do rukou technický prostředek, skýtající dosud nepředstavitelné (a stále se rozšiřující) možnosti dříve, než byla vytvořena společenská pravidla pro jeho užívání. Rodiče, kteří sami mobilní telefon v dětském věku neměli, nemohou vybavovat své děti kompetencemi a normami, které si sami neosvojili. Společenské konvence, regulující chování lidí v souvislosti s tímto médiem, neexistují a nemohou tedy být přenášeny na mladou generaci. Používání mobilních telefonů je pak živelné a obtížně usměrňovatelné. Vidíme to v každodenních situacích, od telefonujících řidičů, hlasitého vyřizování soukromých hovorů mezi lidmi na veřejných místech, až po vyzvánění telefonů v divadlech a koncertních síních. V důsledku toho se škola musí potýkat s telefonováním a "esemeskováním" dětí ve výuce (a často jsou to rodiče, kdo volá dítěti v době vyučování), s brouzdáním dětí na internetu a hraním her pod lavicí, s taháky v mobilu, ale také s "žertovným" nahráváním výuky, spolužáků i učitelů, které nezřídka přerůstá v kyberšikanu.

Bylo by chybou domnívat se, že problém mobilních telefonů je řešitelný na úrovni "povolit či zakázat ve škole". Naopak jde o závažnou pedagogicko-psychologickou problematiku, kterou je třeba zvažovat a řešit v širokém kontextu vztahu výchovy a životní reality, rozšířené směrem do kyberprostoru. I tento drobný předmět je totiž jednou z bran do virtuální reality, do níž děti a mladí lidé velmi ochotně a aktivně vstupují.

Fenomén, který má pravděpodobně nejsilnější vliv na posun životního pole dětí směrem k virtuální realitě, se nazývá sociální sítě. Stejně jako mobilní telefony, i ony překvapily rychlostí svého nástupu a rozšíření mezi mladými lidmi. Jde o systémy fungující v prostředí internetu, které slouží k navazování a udržování sociálních vztahů a komunikace. Internetovou sociální sítí, mladou generací v naší zemi nejvíce využívanou, je v současné době bezesporu Facebook.

Facebook je sociální webový systém sloužící ke komunikaci, navazování a udržování vztahů mezi uživateli a sdílení multimediálních dat. Je typickým virtuálním prostředím, napodobujícím reálný život. Mladí lidé v něm prožívají neopominutelnou část svého běžného dne, "scházejí se", baví se, diskutují, domlouvají si akce, sdílejí své zážitky, dojmy, fotografie, hrají hry, spolupracují v různých aktivitách včetně studia a domácích úkolů. Facebook je relativně velmi mladý, široké veřejnosti je otevřený od srpna 2006. Po čtyřech letech, v červenci 2010 se již podle statistických údajů může pochlubit 500 miliony aktivních uživatelů a funguje v 65 jazykových modifikacích.[22]

V průzkumu v květnu 2010[23], jehož se zúčastnilo 92 studentů VŠ a 54 studentů SŠ, odpovědělo 96 % vysokoškoláků a 94 % středoškoláků, že jsou zapojeni v sociálních sítích. Z nich 95 % využívá právě Facebook. 82 % dotazovaných VŠ studentů a 67 % SŠ studentů vstupuje na tyto stránky denně. Třemi hlavními důvody, proč se studenti na Facebook připojují, jsou komunikace s přáteli (jako hlavní aktivita), možnost seznámit se v tomto prostředí s novými lidmi a možnost komunikovat, spolupracovat a hledat informace při domácí přípravě na vyučování (tab. 1).

Tab. 1. Účel využívání sociálních sítí (počet odpovědí v %), 2010.

Z výpovědí respondentů vyplývá, že si je většina z nich (82 % VŠ a 74 % SŠ studentů) vědoma jistých rizik, která se k využívání sociálních sítí váží. Přesto cca 17 % studentů dle své výpovědi nijak neomezuje informace, které na Facebooku uvádí o sobě a svém životě, včetně rodiny, dalších 65 % sice do určité míry omezuje přístup k informacím, které zveřejňuje a dle svého vyjádření uvádí jen "základní údaje", ale běžně se zapojuje do diskusí a otevřeně komunikuje. Facebook umožňuje snadné vkládání a sdílení fotografií – polovina studentů v dotazníku uvedla, že na Facebook vkládá veškeré své fotografie, protože je chtějí sdílet s ostatními. Z rizik, která si studenti uvědomují, jmenovali nejčastěji množství času, který v sociálních sítích tráví, a obavy ze ztráty soukromí. Uvědomují si, že i přes zabezpečení citlivých údajů, které síť umožňuje, je jejich činnost v sociální síti otevíráním soukromí, které může být i nebezpečné. Cca 10 % studentů napsalo, že pobyt v sociální síti je vlastně pobytem ve virtuálním, nereálném světě, který je vzdaluje životu reálnému. Někteří výslovně přiznávali, že stále tráví čas v internetovém prostředí, přestože si jsou vědomi, že jim pak zbývá méně času na učení, sportování a zájmové činnosti.

Zapojení do sociálních sítí tvoří však jen část aktivit, kterým se mladí lidé na počítačích věnují. Počítač s internetem jim skýtá možnost aktivit ve třech hlavních oblastech. První z nich je zábava a hry (včetně stahování filmů, hudby apod.), druhou různé formy komunikace (kromě již zmíněných sociálních sítí také "běžná" elektronická pošta, chatování, diskusní fóra apod.), třetí pak využívání internetu jako dynamického a interaktivního zdroje informací. I v této oblasti je v kontaktu s internetem mladá generace velmi aktivní.

Umožňuje to mimo jiné i poměrně značná dostupnost internetu. Ve výzkumném šetření v roce 2007[24] vypovědělo pouhých 6 % ze 467 dotazovaných žáků 2. stupně ZŠ, že doma nemá počítač. Naopak 88 % mělo doma k dispozici internet a 23 % dětí už mělo vlastní počítač ve svém pokoji.

Pozn. Knihovna jako zdroj informací byla zkoumána až v roce 2007

Tab. 2. Preferované informační zdroje (žáci 2. stupně ZŠ; počet odpovědí v %), 2002-2007.

Zajímavým zjištěním tohoto výzkumu byly preference žáků k internetu oproti jiným zdrojům informací (tab. 2) a především skutečnost, že možnost vyhledávat informace na internetu nemusí ovlivňovat negativně práci s ostatními zdroji informací. Naopak – žáci ze zkoumaného vzorku, kteří jsou zvyklí pracovat s internetem jako zdrojem informací, vyhledávají informace i v jiných zdrojích častěji, než žáci, kteří s internetem jako zdrojem informací tak často nepracují. Lze se tedy domnívat, že problém malého využívání odborné literatury žáky a studenty, které pedagogy trápí, není v možnostech, jež přináší internet, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale spíše v celkovém návyku a potřebě dítěte vyhledávat informace a získávat poznatky (tab. 3a, 3b).

Tab. 3a. Využití zdrojů informací (hoši), 2004.

Tab. 3b. Využití zdrojů informací (dívky), 2004.

Pozn.: Koeficient uvádí aritmetický průměr výpovědí žáků zaznamenaných ve škále, kdy 3-aspoň 1x týdně, 2-aspoň 1x měsíčně, 1-méně než 1x měsíčně, 0-nikdy.

Internet je žáky 2. stupně ZŠ považován za nejpřínosnější z masově dostupných komunikačních médií. Dokládá to výzkum z r. 2008[25], v němž žáci ve škálách zaznamenávali své názory na jednotlivá média. V následující tabulce (tab. 4) jsou uvedeny aritmetické průměry výpovědí žáků pro jednotlivá média.

Tab. 4. Názory na média, 2008.

Pozn.: Údaje v tabulce jsou aritmetickými průměry záznamů všech žáků (-3 naprosto nesouhlasím, 3 naprosto souhlasím, 0 neutrální)

Za prostředek vzdělávání považují žáci především knihy, vzdělávací možnosti vidí také ve využití internetu. Knihy zároveň jsou chápány jako médium rozvíjející myšlení. Televize je chápána spíše jako prostředek zábavy než poučení.

Žádné z médií není dětmi pociťováno jako náročné pro práci s ním. Do velké míry to může být ovlivněno tím, že tato média poskytují více možností zábavy než práce a jsou tak i pojímána a využívána.

Za zamyšlení stojí údaje "Mají moc ovlivňovat myšlení lidí" a "Ovlivňují mé názory a jednání". Je zřejmé, že schopnost televize manipulovat myšlením i jednáním lidí je dosti podceňována. Podobně se zde projevuje i poměrně značná důvěra k prostředí internetu.

 Závěr

Zkoumat dopady působení elektronických médií a virtuální reality na dětskou psychiku není jednoduché a i přes mnoho prokazatelných výsledků vědeckých zkoumání nejsou názory psychologů a pedagogů na míru nebezpečí, která v sobě média a mediální obsahy nesou, jednotné. Svou úlohu totiž kromě technických možností médií sehrávají další faktory, od vrozených dispozic dítěte až po vlivy rodiny, komunity, vzdělávacích institucí, celé společnosti, určující životní styl a vytvářející hodnotový systém mladého člověka. Vliv působení jednotlivých médií je obtížně prokazatelný také vzhledem k soustavnému působení více médií současně. A navíc dopad médií na psychiku, na strukturu osobnosti, na prožívání a chování se může projevovat až s velkým časovým odstupem.

Bylo by chybou zveličovat vliv médií a v panické hrůze před možnými důsledky jejich působení se snažit zamezit kontaktu dětí s nimi. Zrovna tak je ale nebezpečné média podcenit a nechat děti volně napospas jejich vlivu. A naivní utopickou myšlenkou by bylo domnívat se, že je možné "výchovně" působit na média samotná, přimět je, aby se vzdala všeho, co může mít negativní dopad na psychiku člověka.

Avšak vzhledem k tomu, že nelze od masově komunikačních médií očekávat, že sama budou regulovat svůj obsah a domýšlet dopady na vývoj mladých lidí a společnosti celkově, stojí před pedagogikou obtížný úkol připravit novou generaci pro život v informační společnosti, ve světě přirozeném i virtuálním, hledat nástroje, kterými by bylo možné zmírňovat dopady kontraproduktivního působení médií ve vztahu k výchově a naopak vybavit každého člověka kompetencemi využívání masmédií a informačních a komunikačních technologií pro seberozvoj, vzdělávání i efektivní využívání volného času.

Jak uvádí Vladimír Spousta[26], školní výchova může usměrňovat negativní působení masmédií na děti a mládež jen nepřímo a omezeně vzhledem k tomu, že má proti sobě velmi silného protivníka, disponujícího výhodami v podobě technické dokonalosti, která umožňuje dokonale věrnou simulaci skutečnosti, v masovém rozšíření, v atraktivnosti prezentovaných produktů a možnosti pohodlného využívání masmédií (narozdíl od aktivních volnočasových činností nebo dokonce školní učební práce ke sledování televize není třeba vyvíjet žádné úsilí) a ve schopnosti masmédií apelovat na nejužívanější smyslové receptory (viz např. audiovizuální působení televize).

Tyto výhody způsobují, že konkurenceschopnost školní vzdělávací práce s působením masmédií je neporovnatelně nízká. Jak ale konstatuje Vladimír Spousta, společnost se nemůže a nesmí zbavovat zodpovědnosti za to, čemu dovoluje vstupovat do mysli lidí. Proto se v celém světě prosazuje se stále větší intenzitou potřeba zavedení mediální výchovy do systému vzdělávání na všech úrovních. Mediální výchova získává v rozvinutých zemích významné postavení jak v prostoru školního vzdělávání, tak i v neformální výchově a v poslední době získává zasloužený kredit společnosti jako velmi žádoucí součást výchovy a vzdělání každého člověka. Mediální výchova se i v ČR stala povinnou součástí kurikula v podobě průřezového tématu v RVP. Začleněním mediální výchovy do RVP však práce v této oblasti nekončí. Je třeba, aby byla ve školách společně s výchovou informační skutečně zodpovědně realizována a stala se neopomíjenou součástí výchovy na všech úrovních vzdělávacích institucí. Zároveň je velmi žádoucí posílit empirický výzkum a zintenzivnit teoretické bádání v této oblasti.

Poznámky

[1] BARLOW, John Perry. Deklarace nezávislosti kyberprostoru [online]. 1996. Dostupné z WWW: <http://homes.eff.org/~barlow/Declaration-Final.html/>.

[2] NEGROPONTE, Nicholas. Digitální svět. [z anglického originálu přeložil Petr Koubský]. 1. vyd. Praha : Management Press : Softwarové noviny, 2001. 207 s. ISBN: 80-7261-046-5.

[3] SAK, Petr; SAKOVÁ, Karolína. Digitalizace životního stylu a životního pole člověka. In: SAK, P. a kol. Člověk a vzdělání v informační společnosti: vzdělávání a život v komputerizovaném světě. Praha : Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-230-0.

[4] SAK, P. a kol. Člověk a vzdělání v informační společnosti: vzdělávání a život v komputerizovaném světě. 1. vyd. Praha : Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-230-0. s. 33.

[5] SAK, Petr; SAKOVÁ, Karolína. Digitalizace životního stylu a životního pole člověka. In: SAK, P. a kol. Člověk a vzdělání v informační společnosti: vzdělávání a život v komputerizovaném světě. Praha : Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-230-0.

[6] "Konsensuální halucinace každý den zakoušená miliardami oprávněných operátorů všech národů, dětmi, které se učí základy matematiky… Grafická reprezentace dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému. Nedomyslitelná komplexnost. Linie světla seřazené v neprostoru mysli, shluky a souhvězdí dat." (William Gibson, Neuromancer).

[7] McLUHAN, Herbert Marshall. Člověk, média a elektronická kultura : výbor z díla. [z anglického originálu přeložili Irena Přibylová a Martin Krejza] 1. vyd. Brno : Jota, 2000. 415 s., ISBN 80-7217-128-3.

[8] LÉVY, P. Kyberkultura. [z francouzského originálu přeložili Michal Kašpar a Anna Pravdová]. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0109-5.

[9] VÝROST, J. – SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. : Člověk a sociální instituce. Praha : Portál, 1998, s. 125-156.

[10] ROBERTS, Donald.F. – FOEHR, Ulla G. Kids and Media in America. New York : Cambridge University Press, 2004. 1. vyd., 380 s. ISBN 0-521-52790-2. s. 139.

Zajímavým údajem ze stejného výzkumu, dokreslujícím tuto situaci je vybavení americké domácnosti: typická domácnost v USA s dětmi ve věku 2-18 let je vybavena třemi televizory, třemi rozhlasovými přijímači, třemi kazetovými přehrávači, dvěma CD přehrávači, dvěma videorekordéry, jednou konzolí pro videohry a osobním počítačem. 83 % 15-17letých dětí má doma připojení na internet.

[11] SAK, P., SAKOVÁ, K. Mládež na křižovatce. Praha : Svoboda Servis, 2004. 1. vyd., 240 s. ISBN 80-86320-33-2.

[12] STEYER, J. P. The other Parent: The Inside Story of the Media´s Effect on our Children. New York : Atria Books, 2003. 1. vyd., 278s. ISBN 0-7434-0583-8, s. 48.

[13] Výzkum autorky: BĚLOHRADSKÁ, J.(nyní Jursová): Televize a literatura ve vzdělávání žáků základní školy. In: Sborník referátů XII. konference ČAPV, Ústí nad Labem 2004. ISBN: 80-7044-571-8.

Stěhování médií do dětských pokojů započalo pravděpodobně kolem roku 1970, kdy byl jev prvně výzkumně zachycen v jižní Kalifornii. Tehdy mělo televizi ve vlastním pokoji 6 % dětí. Do roku 1988 se počet více než ztrojnásobil. (Zdroj: LYLE, J. – HOFFMAN, H.R. Childrens Use of Television and other Media. In: Rubinstein, E.A-Comstock, G.A.-Murray, J.P.(ed.) Television and social behavior, vol. 4, Washington, 1972. Cit. v: ROBERTS, D.F. – FOEHR, U. G. Kids and Media in America, s.41).

[14] SAK, P., SAKOVÁ, K. Mládež na křižovatce. Praha : Svoboda Servis, 2004. 1. vyd., 240 s. ISBN 80-86320-33-2.

[15] SAK, P., SAKOVÁ, K. Mládež na křižovatce. Praha : Svoboda Servis, 2004. ISBN 80-86320-33-2, s. 201.

[16] NORTHLAND, R. – BARTHOLER, J. The Darkest Corner of the Interent. Newsweek, March 19, 2001. Dostupné na: <http://www.newsweek.com/>.

[17] Podrobněji: STEYER, James P. The other Parent: The Inside Story of the Media´s Effect on our Children. New York : Atria Books, 2003. 1. vyd., 278 s. ISBN 0-7434-0583-8. s. 73-75.

[18] Youth Violence: A Report of the Surgeon General. Department of Health and Human Services, 2001. Dostupné na WWW: <http://www.surgeongeneral.gov/library/youthviolence/>.

[19] TORASSA, U. Kids Less Violent, After Cutting Back on TV. San Francisco Chronicle, 15.1.2001. Dostupné z WWW:<http://www.mindfully.org/Reform/Kids-Violent-TV.htm/> nebo <http://www.webwm.com/set/news.htm/>.

[20] JOHNSON, J.G.- COHEN, P. – SMAILES, E.M. – KASEN, S. – BROOK, J.S. Television Viewing and Aggressive Behavior During Adolescence and Adulthood [online]. Science Magazine [29.5.2002]. Dostupné na: <http://faculty.palomar.edu/pjacoby/Television Viewing and Aggressive Behavior.pdf/>.

[21] Viz např. SAK, Petr. Mediální násilí – nahodilost či logický důsledek stavu společnosti. Česká škola [13.6.2005]. Dostupné na WWW: <http://www.ceskaskola.cz/Ceskaskola/AR.asp?ARI=102281&CAI=2125/> a další zde citované práce.

[22] Facebook. Wikipedia. Dostupné na WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Facebook/>.

Facebook byl založen Markem Zuckerbergem v roce 2004. Podle licenčních pravidel do něj má přístup kdokoli ve věku nad 13 let. Tato podmínka však mezi dětmi není dodržována a lze se domnívat, že ani není mnohým rodičům známa.

[23] Průzkum autorky, realizovaný v květnu 2010 formou dotazníkového šetření. Jde o pilotní průzkum k připravovanému rozsáhlejšímu výzkumnému šetření.

[24] Výzkumné šetření autorky "Média ve vzdělávání" proběhlo v březnu – dubnu 2007 a nestandardizované dotazníky vyplnilo 467 žáků 2. stupně ZŠ. Navazovalo na předchozí výzkumy v letech 2002 a 2004. Podrobněji viz: BĚLOHRADSKÁ, J. Postoje žáků ZŠ k masově komunikačním médiím. In Pedagogický výzkum jako podpora proměny současné školy. Sborník konference ČAPV PedF UHK. Hradec Králové, 2008, s. 900. ISBN978-80-7041-287-9.

[25] Výzkum autorky, dotazník, 189 žáků 2. st. ZŠ. Podrobněji viz: BĚLOHRADSKÁ, J. Mediální výchova v praxi škol z pohledu žáků i učitelů. In: Mediální pedagogika v teorii a praxi. Sborník z konference konané 17.-17.6.2009 v Plzni. Plzeň : ZČU, 2010, v tisku.

[26] SPOUSTA, V. Masmédia jako sociálně-pedagogický problém. In: Pedagogická revue, roč. 56, č. 3, 2004, str. 278.

CITACE:
Jursová, Jitka. Nové úkoly ve výchově spojené s　pronikáním člověka do infosféry a kyberprostoru ¨- média jako součást života dětí. Knihovna plus [online]. 2010, č. 2 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus102/jurs.htm>. ISSN 1801-5948.

| nahoru | |obsah| | archiv | | domů |

 | index autorů | | index názvů | | index témat |