Knihovna plus

2012, číslo 2

Knihovnické spolky v předmnichovské Československé republice

PhDr. Jarmila Burgetová

Předchůdce knihovnického spolku na počátku 20. století
Spolek československých knihovníků a jejich přátel
Spolek veřejných obecních knihovníků
Československá knihovědná společnost
Ústřední spolek československých knihovníků
Spolupráce se slovenskými knihovníky

Všechny velké osobnosti českého knihovnictví první poloviny dvacátého století prosazovaly své myšlenky a názory na rozvoj knihoven na spolkové půdě. Ať už to byli Václav Tille1 a Antonín Sova (I.) v knihovním odboru Svazu osvětového, který se ustavil v rámci této organizace v březnu 1906, tedy půl roku po vzniku Svazu, nebo Ladislav Jan Živný (II.), hlavní "spiritus agens" zpracování našeho prvního knihovnického zákona. Knihovnímu odboru nejprve předsedal Václav Tille, v krátké době však převzal předsednictví Zdeněk Václav Tobolka (III.), další z velikánů našeho oboru na počátku 20. století.

Knihovní odbor Svazu osvětového můžeme považovat za bezprostředního předchůdce našeho prvního knihovnického spolku, o němž bude dále řeč. Program knihovního odboru vypracoval Antonín Sova, který byl zvolen jeho místopředsedou. "Všechny snahy knihovního odboru budou směřovati k organisaci a tedy i ku prospěchu veřejných knihoven a čítáren". Program v sedmi oddílech2 rozvádí úkoly, které si vzal knihovní odbor za své. Prostřednictvím svých důvěrníků se chtěl knihovní odbor starat o e11stující knihovny a čítárny a působit na zakládání nových, vybudovat vzornou knihovnu, pořádal přednášky o lidovém knihovnictví a kurzy pro studenty, učitele a funkcionáře, kteří spravovali knihovny. Odbor připravil jednotné instrukce pro správu knihoven, vydal za tím účelem příručku a seznamy knih, které neměly chybět v žádné knihovně, svolal sjezd knihovníků. To je jen stručný výčet hlavních témat a úkolů z obsáhlého programu. Podle Josefa Ziky nebyl vklad Antonína Sovy do činnosti knihovního odboru osvětového svazu doceněn, a to ani za jeho života, ani posmrtně. Antonín Sova patřil dle Ziky "mezi ty, kdož dali základ ke knihovnické organizaci u nás a sám se stal jejím moderním zákonodárcem"3 I když Sovův velkorysý program zůstal jen na papíře, bylo založení knihovního odboru Svazu osvětového (hlavně jeho význam pro lidové knihovny) velmi pozitivně oceňováno. Jan Emler (IV.), který byl účastníkem všech těchto aktivit, považoval založení knihovního odboru Osvětového svazu za novou "periodu" českého lidového knihovnictví4. I po letech na toto období živých a duchaplných diskuzí rád vzpomínal. 5

Vskutku novou etapu přineslo českému knihovnictví až vydání prvního knihovnického zákona v roce 1919. Je ovšem pravdou, že návrh zákona byl intenzivně připravován už od roku 1906 právě na půdě knihovního odboru Svazu osvětového a za Rakouska-Uherska bezúspěšně prosazován. V časopisu Česká osvěta6 byl v roce 1906 publikován "Otevřený list poslancům na sněmu království Českého", v němž byl obsažen požadavek přijetí knihovnického zákona, formulovaný Ladislavem J. Živným, a zdůrazněn význam veřejných knihoven a čítáren. Tento historický dokument je podepsán funkcionáři Osvětového svazu: jeho předsedou dr. F. Pastrnkem, F. M. Moravcem a tehdejším předsedou knihovního odboru Z. V. Tobolkou. Přes velké úsilí se přijetí knihovnického zákona nepodařilo prosadit.

Stalo se tak až po vzniku Československé republiky, avšak hned v prvním roce její e11stence. První knihovnický zákon byl schválen Národním shromážděním ČSR jako zákon č. 430 o veřejných knihovnách obecních dne 22. července 1919.7

Rozmach veřejných knihoven, souběžně doprovázený i vznikem a rozvojem vědeckých a administrativních knihoven v novém demokratickém státě si žádal vytvoření samostatného knihovnického spolku. K jeho vzniku došlo 1. června 1919, kdy byl z podnětu Zdeňka Václava Tobolky založen Spolek československých knihovníků a jejich přátel. Prvním předsedou spolku byl zvolen dr. Josef Volf (V.), vrchní knihovník v knihovně Národního muzea v Praze.

Spolek československých knihovníků a jejich přátel se chtěl a měl stát významným profesním střediskem knihovníků všech typů a kategorií, obhájcem jejich stavovských zájmů. I když na počátku působil jen v Čechách, postupně se jeho činnost rozšiřovala i na Moravu a na Slovensko. Spolupracoval se Spolkem německých knihovníků v Československu, který se ustavil 20. listopadu 1921 v Ústí nad Labem.8

V období prvních třech let nebyl Spolek čsl. knihovníků příliš aktivní. Jak píše Jiří Cejpek v "Dějinách knihoven a knihovnictví"9, byla to mladá knihovnická generace v čele s Bohuslavem Koutníkem (VI.), která se pokusila skoncovat s počáteční stagnací činnosti spolku. Tento postřeh potvrzuje vystoupení předsedy spolku valné hromadě dne 13. listopadu 1921. Nedostatečné fungování výboru spolku odůvodňuje dr. Volf tím, že hlavní činovníci spolku byli povoláni po vzniku republiky na různá odpovědná místa, takže na spolkovou činnost nezbýval čas. Přesto uvádí jako zásluhy spolku: zřízení Státní knihovnické školy v Praze, konání knihovnických kursů na venkově, uskutečnění knihovnického zákona.10

Novou etapu působení spolku měl zajistit výbor zvolený na zmíněné valné hromadě. Do čela spolku byl znovu zvolen dr. Josef Volf, 1. místopředsedou se stal dr. Jan Emler, ředitel Univerzitní knihovny v Bratislavě, 2. místopředsedou byl zvolen Stanislav Stuna, odborný rada na ministerstvu spravedlnosti, pokladníkem převor a knihovník na Strahově P. Cyril Straka, 1. jednatelem se stal Bohumil Koutník, knihovník v tiskovém odboru presidia ministerské rady, 2. jednatelem dr. František Soukup, knihovník Městské knihovny v Praze, zapisovatelkou pak asistentka Veřejné a univerzitní knihovny v Praze dr. Flora Kleinschnitzová11; výbor doplňovali, v duchu stanov, další čtyři "přísedící". Ve stanovách spolku byla zakotvena i zajímavá zásada, že "aspoň 7 členů výboru musí bydleti v Praze". Výbor zasedal v místnostech nově zřízené Státní knihovnické školy, která sídlila v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Spolek ustavil zvláštní sekci knihovníků vědeckých knihoven, založil Knihovnické muzeum a archiv; zamýšleno bylo také ustavení obdobné sekce pro lidové knihovny.

Počátkem července 1922 spolek uspořádal v Praze 1. sjezd československých knihovníků. Odehrával se v malém sále Měšťanské besedy a v místnostech školy ve Vladislavově ulici. Jednání probíhala ve třech sekcích – pro veřejné knihovny, vědecké knihovny, administrativní knihovny. V té době měl spolek 158 řádných členů. Souběžně se v Praze konal sjezd osvětových pracovníků, pořádaný Osvětovým svazem. S tím spolek uzavřel dohodu o společném postupu ve věci veřejných knihoven.

V roce 1922 se spolku podařilo zahájit vydávání samostatného časopisu pod názvem "Časopis československých knihovníků"(ČČK), prvním redaktorem se stal Stanislav Stuna, v průběhu 4. ročníku převzal tuto funkci Bohuslav Koutník. V ČČK byly pravidelně publikovány "Zprávy spolkové", které jsou cenným informačním zdrojem o dění ve spolku. Časopis československých knihovníků vycházel až do roku 1944 a je slovy Jiřího Cejpka "věrným odrazem vývoje našeho knihovnictví v průběhu těchto 22 let"12. Od roku 1924 vycházela rovněž – byť s velkými finančními potížemi – spolková knihovnická edice "Knihovna Časopisu československých knihovníků", mnohé ohlášené tituly nakonec nevyšly. Záslužným činem zůstává, že v jejím rámci vyšlo patnáct ročníků "Bibliografie čs. knihovědy".

Bouřlivost poválečné doby se odrážela v neustálých změnách v obsazení vedoucích funkcí spolku. Na valné hromadě 22. 10. 1922 se stal předsedou spolku Stanislav Stuna, zatímco dosavadní předseda dr. Josef Volf přešel do funkce 1. místopředsedy, dr. Emler byl zvolen 2. místopředsedou. Novým 1. jednatelem byl zvolen dr. František Páta, bibliotékář knihovny Národního muzea, 2. jednatelem pak dr. Karel Beneš, asistent univerzitní knihovny v Praze. Hlavním úkolem bylo řešit stavovské otázky a utužit spolkovou organizaci vytvořením sekcí pro knihovny veřejné, vědecké a administrativní.

V tomto období byly navázány první mezinárodní styky – a to s francouzskými knihovníky. Zástupci spolku byly pozvání na sjezd francouzských knihovníků, který se konal od 3. do 9. dubna 1923 v Paříži. Zúčastnili se jej dr. Emler, dr. Thon (VII.) a dr. Tobolka, který měl na sjezdu referát. Na doprovodné výstavě bylo prezentováno také československé knihovnictví. Událost byla široce reflektována jak v československém, tak i ve francouzském knihovnickém tisku.13

Spolek v dalších letech pokoušel rozšířit svou působnost na Moravu. V červnu 1923 se uskutečnil v Olomouci druhý sjezd československých knihovníků a o rok později (opět v červnu) se konal třetí sjezd v Moravské Ostravě. Ten měl jednat "o sociálních a e11stenčních otázkách československých knihovníků veřejných knihoven". Jeho průběhem a výsledky se podrobně zabývá dr. Josef Poch ve svém článku v ČČK. Uveřejněna je v něm také sjezdová rezoluce.14

Následoval další sjezd (31. května 1925 v Táboře), na němž byla činnost spolku podrobena kritice. Koncem června téhož roku byl na valné hromadě spolku zvolen do čela spolku Zdeněk Václav Tobolka. Měla se zvýšit odborná úroveň Časopisu čsl. knihovníků, ten měl napříště vycházet pravidelně ve čtvrtletních intervalech. Ve vedení spolku se však začíná projevovat krize, vzrůstají osobní rozpory. V říjnu 1925 Tobolka na svou funkci předsedy rezignuje, avšak je znovu zvolen. Je nutno soustředit veškeré síly na přípravu Mezinárodního kongresu knihovníků a přátel knihy.

Mezinárodní kongres knihovníků a přátel knihy v roce 1926, jehož uspořádání inicioval jménem Spolku československých knihovníků a jejich přátel Zdeněk Václav Tobolka, se zásadním způsobem zasloužil o mezinárodní prestiž československého knihovnictví mezi světovými válkami. Kongres se konal ve dnech 28. června až 3. července 1926 v budově Národního muzea v Praze. I dnes se musíme s velkým obdivem sklonit nad prací a úsilím našich předchůdců, kteří přípravu a průběh kongresu zajišťovali téměř bez finančních prostředků. Nebyl to jen knihovnický kongres, ale kongres celé knižní kultury. Vedle Spolku československých knihovníků se na jeho přípravě podílely Svaz knihkupců a nakladatelů ČSR, Kroužek českých exlibristů, Vědecký ústav vojenský, Spolek českých bibliofilů, Společenstvo knihařů, Muzeum čsl. knihy v Praze. Šlo o akci skutečně impozantního rozsahu. Kongresu se zúčastnilo 686 účastníků, kteří zastupovali 291 institucí. Poprvé se zúčastnili i knihovníci slovanské jazykové oblasti, dokonce zde došlo k pokusu o založení všeslovanské knihovnické organizace15. Na kongresu bylo předneseno 94 referátů, z toho třetina tvořily příspěvky československé. V Praze se konalo několik velkých doprovodných výstav knižní kultury. Plénum kongresu schválilo 1. 7. 1926 rezoluci o stálém Mezinárodním výboru knihovnickém, na jejímž základě byly realizovány konkrétní kroky vedoucí k vytvoření mezinárodní knihovnické organizace16. Dvousvazkový kongresový sborník vydaný ve francouzštině dokumentuje do všech detailů dění celého kongresového týdne.17

Mezinárodní kongres knihovníků a přátel knihy, konaný z iniciativy Spolku čsl. knihovníků a jmenovitě Z. V. Tobolky, významnou měrou přispěl ke vzniku mezinárodní knihovnické organizace. Došlo k tomu v roce 1927 na konferenci v Edinburghu. Konference se zúčastnil Z. V. Tobolka a byl zvolen za člena tam ustaveného Mezinárodního knihovnického a bibliografického výboru. V březnu 1928 se konalo první plenární zasedání tohoto výboru v Římě. Na něm došlo k ratifikaci edinburghské rezoluce delegáty z 12 zemí (mezi nimi i Československa) a k přijetí názvu Mezinárodní federace knihovnických spolků – Fédération Internationale des Associations des Bibliothécaires (FIAB) – International Federation of Library Associations (IFLA). Československo proto patří k nevelkému počtu zakládajících členů, což bylo také v roce 1997 (při oslavách 70. výročí IFLA) vzpomenuto generálním tajemníkem IFLA Leo Voogtem na výroční konferenci IFLA v Kodani.

V roce 1927 krize ve vedení spolku vrcholila. Ve vedení Spolku československých knihovníků měli převahu představitelé vědeckých a odborných knihoven nad knihovníky veřejných knihoven. Členové z řad veřejných knihovníků vedení spolku kritizovali, protože se dle jejich názoru dostatečně nezabývalo problémy veřejných knihoven, "rázně" se nestavělo za jejich požadavky. Není proto divu, že už v lednu 1927 se ustavil v Brně – z iniciativy jihlavského knihovníka Antonína Rambouska18 – "Spolek veřejných obecních knihovníků (SVOK)". Za předsedu spolku byl zvolen Jiří Mahen (VIII.), který působil od konce roku 1920 jako vedoucí Městské veřejné knihovny v Brně, místopředsedou jaroměřský knihovník Ladislav Piazza; jednatelem nového spolku se stal Stanislav Rambousek.(IX.) Byly schváleny stanovy a bylo započato s organizací župních odborů.

Jiří Mahen se za požadavky veřejných knihoven stavěl po celou dobu svého působení v brněnské knihovně. Již na 1. sjezdu Spolku veřejných knihovníků obecních, který se konal 28. srpna 1927 ve Znojmě, přednesl své představy o veřejných knihovnách a o "čtení jako instituci národní". Okruh 12 tam přednesených otázek v podstatě odpovídal 12 skupinám otázek známé ankety, kterou Mahen později inicioval. Anketa shrnuje otázky, které znepokojovaly knihovníky veřejných knihoven. Odpovědi na ně vyšly v publikaci, které dal Jiří Mahen název "Knihovna jako instituce národní"19 s podnázvem Anketa o veřejných knihovnách. SVOK ji vydal za finanční podpory ministerstva školství a národní osvěty v dubnu 1928.

Jiří Mahen nechtěl ustavením SVOK konkurovat Spolku čsl. knihovníků, jak to objasnil v dopise zaslaném pražskému spolku 22. března 19220. Veřejné knihovníky semkla dle Mahena železná nutnost. V dopise říká: "Musíme probojovat pro veřejné knihovny rozhodně lepší poměry a musíme jít do tohoto boje nezatíženi žádnou akcí nebo poměry, v nichž by se nevykrystalizoval náš boj tak výrazně, jak jed nutno." Přesto však byl SVOK na jubilejním knihovnickém sjezdu Spolku čsl. knihovníků v roce 1932 v Českých Budějovicích osočen dr. Josefem Pochem s tím, že "vznikl z moravského separatismu a jenom z odboje proti Tobolkovi". Mahen se znovu hájil proti tomuto nařčení.

Zatímco Spolek veřejných obecních knihovníků se snažil bojovně prosazovat požadavky veřejných knihovníků a nastolovat problémy veřejných knihoven poznamenaných zejména neustálým snižováním dotací v důsledku světové hospodářské krize, Spolek československých knihovníků se utápěl v řešení vnitřní krize, vzniklé vytvořením dvou skupin stojících proti sobě – první většinová byla vedená Z. V. Tobolkou a druhá opoziční.

Když pak v průběhu roku 1929 vliv Z. V. Tobolky ve spolku oslabil, vystoupil z něj se skupinou knihovníků a založil v lednu 1930 "Československou knihovědnou společnost". Ta si kladla za cíl podporovat teoretickou činnost v bibliologii, bibliografii a knihovnictví. Členství ve Společnosti bylo exkluzivní, byla otevřena jen pro erudované vysokoškolsky vzdělané pracovníky. Společnost vydávala "Rozpravy Československé společnosti knihovědné" a členské prémie. Zvláštní náplní činnosti Společnosti byla její orientace na slovanskou knihovědu, což se odrazilo i v názvu časopisu, který vydávala21. V roce 1935 měla Společnost 130 činných členů a 11 přátel. V čele Knihovědné společnosti kromě Z. V. Tobolky nacházíme jména některých významných osobnosti, např. prof. Gustava Friedricha, Jaromíra Boreckého, Karla Gally, Jana Emlera, Josefa Bečky, Karla Mikuly. Společnost se soustřeďovala především na přednáškovou a publikační činnost; vydávala již zmíněný časopis Slovanská knihověda a Rozpravy Československé společnosti knihovědné. V duchu svých stanov se nepovažovala za organizaci stavovskou, a proto se také na řešení aktuálních otázek československého knihovnictví nepodílela. Za války nerozvíjela činnost.

Roztříštěnost spolkové knihovnické činnosti byla dokonána, když 20. června 1932 vzniklo ještě Sdružení venkovských knihovníků při Svobodném učení selském, což byla organizace Agrární strany. Spolková roztříštěnost – působící v neprospěch rozvoje knihoven – trvala prakticky až do doby poválečné.

Spolek čsl. knihovníků a jejich přátel, byť oslaben, pokračoval bez viditelných výsledků ve své činnosti. Negativně působila vrcholící světová hospodářská krize. Bylo v zájmu společné obrany knihovnických záležitostí opět spojit své síly; ukázalo se, že je třeba vytvořit společnou základnu k probojování knihovnických požadavků. První výzva ke sloučení padla již na zmíněném českobudějovickém sjezdu v květnu 1932. Ve stejném duchu vyznělo rovněž jednání sjezdu československých knihovníků, který se konal ve dnech 19.-21. května 1934 v Hradci Králové, sjezd byl pořádán společně oběma spolky. Slouží ke cti Jiřího Mahena, že rozpoznal škodlivost roztříštěnosti spolkové činnosti v oblasti knihoven a na tuto výzvu reagoval pozitivně. V dalších dvou letech cíleně vytvářel předpoklady pro sloučení Spolku československých knihovníků a jejich přátel se Spolkem veřejných obecních knihovníků. Před schůzí SVOK v Kolíně v dubnu 1933 poslal vedoucím funkcionářům dopis, v němž sděluje, že je "pro splynutí s Prahou"… Jeho postoj byl na kolínské poradě odsouhlasen a byly dohodnuty hlavní body sloučení obou spolků. Mahen neustále popoháněl jednatele Stanislava Rambouska, aby konal. Ten rozeslal dne 3. června 1935 emotivní dopis všem členům SVOK, v němž hodnotí a uzavírá tuto osmiletou kapitolu života SVOK. Dopis končí latinskou zkratkou Q.f.f.f.s.22, jinými slovy s přáním "Kéž to je ke zdaru, štěstí a blahu!"23

K vlastnímu sloučení došlo 16. června 1935 v Masarykově lidovýchovném ústavu v Praze, kde se uskutečnila ustavující schůze nového Ústředního spolku československých knihovníků24. Předsedou byl zvolen F. K. Soukup, prvním místopředsedou Jiří Mahen, druhým místopředsedou Josef Volf. Po organizační stránce se spolek dělil na tři sekce a dvě komise: sekce veřejných obecních knihovníků (předseda Jiří Mahen), sekce vědeckých knihoven (předseda Josef Volf) a sekce sociální (předseda Vladimír Motyčka); komise pro mezinárodní styky (předseda Jindřich Kubíček) a bibliografická sekce (předseda Ladislav Jan Živný). Do počátku německé okupace zbývaly již jen necelé čtyři roky. Novému spolku se podařilo ještě v roce 1935 prosadit vydání vládního nařízení o povinných výtiscích, to nahradilo stále ještě platný starý rakouský tiskový zákon a s provizórii z prvních let republiky. Uskutečnilo se několik knihovnických sjezdů, první v roce 1935 v Třebíči, druhý v roce 1936 ve Frenštátě pod Radhoštěm a poslední předválečný v roce 1937 v Chrudimi. Frenštátský sjezd byl významný tím, že na něm zazněly dva zásadní referáty. První přednesl plzeňský knihovník Bohumil Čuřín-Polan na téma "Knihovníkovy rozpaky a víra", druhý pak náchodský knihovník na téma "Orientace a prestiž veřejných knihoven"25. Sněmování podnícené těmito dvěma referáty by se dalo podle slov Jiřího Cejpka charakterizovat jako účtování s první republikou a výhledy do budoucna.26

V dalších, již válečných letech se spolek snažil udržovat přes mnohá omezení pocit stavovské sounáležitosti knihovníků. V červnu 1940 se uskutečnil v pořadí už 15. sjezd českých knihovníků v Pardubicích a v září 1941 další sjezd v Písku – tentokrát početně silně navštívený; účastnilo se jej přes 100 delegátů. Na valné hromadě v dubnu 1941 v Praze bylo zvoleno nové vedení spolku. Předsedou zůstal F. K. Soukup, místopředsedy byli zvoleni Jiří Rys, Miloslav Novotný a Bohumil Koutník, jednateli se stali M. Janovský a J. J. Čamra, pokladníkem byl ustanoven Josef Poch (X.) a účetním Jan Šnobr (XI.). Po spáchání atentátu na Reinharda Heydricha se činnost spolku navenek zastavila. Malá část knihovníků – členů spolku – však i v době války pracovala na novelizaci knihovnického zákona z roku 1919. V roce 1945 měl spolek 392 evidovaných členů.

Spolupráce se slovenskými knihovníky za první předmnichovské republiky byla minimální. Je nutno mít na zřeteli, že situace – pokud jde o knihovny – byla na Slovensku jiná než v českých zemích. Všechny ustavené spolky a také všechny uspořádané sjezdy byly samozřejmě nazývány československými. Lze předpokládat, že se jich účastnili i slovenští kolegové. Někteří ze slovenských knihovníků (např. Jozef Repčák z Prešova27) byli absolventy Státní knihovnické školy v Praze. Zaznamenán je jediný větší pokus o utužení spolupráce, a to ze strany nově vzniklého Spolku veřejných obecních knihovníků, který inicioval uspořádání společného sjezdu v lednu 1932 v Bratislavě. Hlavní referát "Knihovny a Slovensko" na sjezdu přednesl Jiří Mahen. Zúčastnilo se jej 60 českých a slovenských knihovníků, v rezoluci mimo jiné zazněl požadavek na ustavení spolku slovenských knihovníků. K žádné změně, ani k výraznému prohloubení spolupráce ale nedošlo. O šest let později na valné hromadě Ústředního spolku československých knihovníků v dubnu 1938 v Praze bylo opět požadováno zlepšení spolupráce se slovenskými kolegy. Ke konkrétnímu jednání mělo dojít na sjezdu v Opavě, který byl plánován na 25.-28. září 1938. Vzhledem k napjaté politické situaci v republice však musel být sjezd odložen.

Prof. Jiří Cejpek (XII.) v knize "Dějiny knihoven a knihovnictví" v pasáži, která se týká tohoto období, říká28: "Značný podíl na rozvoji československého knihovnictví v letech 1918-1938 je třeba přičíst knihovnickým spolkům, i když toto spolkové hnutí bylo značně roztříštěné a zmítané četnými osobními spory. Jako organizace nezávislé na státu staly se základnami pro rozvoj knihovnické odbornosti. V jejich časopisech a knižních publikacích se ukládaly naše i zahraniční zkušenosti a rostla tak teoretická základna československého knihovnictví. Na patnácti sjezdech československých knihovníků, z nichž poslední se konal již za okupace v době heydrichiády, se řešily odborné knihovnické otázky a knihovníci se poznávali osobně. V poměrech první republiky měly spolky značný význam i jako organizace stavovské."

Spolkový život knihovníků v první československé republice byl košatý a cíleně se zaměřoval na zlepšení situace knihoven a knihovníků, na posílení prestiže knihovnického povolání nejen doma, ale i v zahraničí. Svobodné, demokratické zřízení to vše umožňovalo a podporovalo. Svoboda ovšem může mít i negativní stránky; tou negativní stránkou, pro naše poměry dost typickou, byla roztříštěnost spolkové scény. To si někteří "osvícení" knihovníci uvědomovali, takže tu e11stovaly pokusy o sjednocení spolků, leč bez úspěchu.

Vysvětlivky

Antonín Sova (1864-1928) – český básník a prozaik, stál v čele Městské knihovny v Praze od roku 1898; v roce 1910 byl jmenován ředitelem Městských knihoven a čítáren. Na vlastní žádost byl 1. března 1920 ze zdravotních důvodů předčasně pensionován. Je autorem programu knihovního odboru Osvětového svazu, který vyšel v roce 1906 anonymně podepsán presidiem odboru v časopise Česká osvěta. Sovovo autorství dokládá koncept, napsaný Sovovou rukou a uchovaný v jeho pozůstalosti v Pacově. Jak uvádí Josef Zika ve své knize "Knihovnické dílo Antonína Sovy"(Praha 1949) text vytištěného programu se od dochovaného konceptu prakticky neliší.
Ladislav Jan Živný (1872-1949) pedagog, bibliograf, publicista a spisovatel; při svých cestách do Anglie se v letech 1903-1910 seznámil s organizací a řízením anglických veřejných knihoven. V roce 1904 inicioval vydávání prvního odborného časopisu "Česká osvěta" a v něm publikoval svoje zkušenosti s anglosaským knihovnictvím. Získané poznatky z Anglie a z dalších západoevropských zemí se snažil vtělit do návrhu knihovnického zákona, jehož přijetí prosazoval. Podílel se také na založení Bibliografického ústavu, v jehož čele od roku 1918-1925 stál. Ladislav Jan Živný byl dlouhá léta redaktorem časopisu Česká osvěta, který vycházel vedle ČČK po celou dobu předmnichovské republiky; až do roku 1922 jej lze považovat za časopis knihovnický. Věnoval se problematice veřejných knihoven, uveřejňoval knižní recenze a seznamy doporučené literatury. L. J. Živný nesporně patří k zakladatelům moderního českého a československého knihovnictví.
Zdeněk Václav Tobolka (1874-1951) – historik, politik, knihovědec a editor, patří k významným osobnostem novodobých dějin českého knihovnictví. Již v letech 1900-1901 redigoval první revue svého druhu u nás "České knihovnictví", od roku 1902 vydával v roční periodicitě Českou bibliografii, později spoluredigoval časopisy Knihy a knihovny, Časopis českých knihovníků a Slovanská knihověda. Stál u zrodu prvního knihovnického spolku u nás – Spolku československých knihovníků a jejich přátel, jemuž po devět let předsedal. Dal podnět k uspořádání mezinárodního knihovnického kongresu v roce 2006 v Praze, na němž vznikla myšlenka vytvoření Mezinárodní federace knihovnických spolků – IFLA, v níž se poté angažoval. V roce 1930 založil Československou knihovědnou společnost. Když byla v roce 1920 v Praze ustavena jednoletá Státní knihovnická škola, stal se Z. V. Tobolka jejím ředitelem, od r. 1927 působil jako první docent knihovědy UK v Praze. Po vzniku republiky působil v letech 1918-1938 jako ředitel knihovny Národního shromáždění, o jejíž vznik a rozvoj se mimořádně zasloužil.
Jan Emler (1877-1951) – vzděláním právník svou mnohostrannou činností výrazně ovlivnil československé knihovnictví první poloviny 20. století. Do roku 1919 pracoval jako "úředník" v tehdejší pražské Veřejné c.k. univerzitní knihovně, angažoval se v knihovním odboru Osvětového svazu, publikoval odborné články o knihovnictví v prvním českém knihovnickém časopisu "České knihovny" založeném v roce 1900. Z. V. Tobolkou i v časopise Česká osvěta. V září 1919 byl vyslán státním sekretářem Františkem Drtinou do Bratislavy s úkolem vybudovat tam univerzitní knihovnu. Úkol mimořádně úspěšně splnil, těsně před vznikem Slovenského státu (v lednu 1939) odešel do důchodu.
Josef Volf (1878-1937) – historik a knihovědec – byl dlouhá léta knihovníkem (se zaměřením na historii) a později ředitelem knihovny Národního muzea. Působil jako učitel a následně i ředitel ve Státní knihovnické škole v Praze. V roce 1926 byl jmenován lektorem pro správu vědeckých knihoven na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Velice se angažoval ve spolkové činnosti v obou knihovnických spolcích; přestože patřil do skupiny vědeckých knihovníků, měl velké pochopení pro požadavky knihovníků veřejných knihoven. Byl předsedou Spolku českých bibliofilů.
Bohumil Koutník (1891-1965) – původně středoškolský profesor se stal knihovníkem pražské Univerzitní knihovny a později tiskového odboru prezídia ministerské rady. Dlouhá léta byl redaktorem ČČK, v němž hojně publikoval. Více ve stati Jiřího Cejpka v Bulletinu SKIP, 11, 2002, č. 4, s. 11-13.
Jan Thon (1886-1973) – nastoupil v roce 1922 po Antonínu Sovovi do funkce ředitele Městské knihovny v Praze, v níž setrval až do roku 1942, kdy byl z politických důvodů z funkce ředitele odvolán. Angažoval se jak ve Spolku čsl. knihovníků a jejich přátel, tak v Ústředním spolku českých knihovníků, byl členem také Československé knihovědné společnosti. Za jeho působení byla postavena (v roce 1928) nová moderní budova pro Městskou knihovnu na Mariánském náměstí v Praze. Byla to první (a po dlouhá desetiletí i poslední) velká účelová stavba pro knihovnu v Československu vůbec.
Jiří Mahen (1882-1939) – český dramatik, prozaik, esejista, ale také knihovník. "Jiří Mahen - Jeho knihovnický odkaz" je název publikace, v níž Jiří Cejpek hodnotí Mahenův velký přínos pro české veřejné knihovnictví. (Praha, SPN 1961).
Stanislav Rambousek (1897-1937) – knihovník městské veřejné knihovny v Jihlavě, jeden z prvních absolventů Státní knihovnické školy, souputník a přítel Jiřího Mahena, iniciátor vzniku SVOK i autor dopisu jeho členům před sloučením do ÚSČK.
Josef Poch (1899-1964) – působil od roku 1922 do roku 1945 jako ředitel Městské knihovny v Berouně. Byl aktivním členem Spolku československých knihovníků a po válce i Svazu českých knihovníků. Publikoval a přednášel na Státní knihovnické škole, v letech 1945-1948 působil jako její ředitel. Založil a řídil časopis "Lidová knihovna" – časopis pro obecní knihovny na venkově, vydávaný od roku 1938 s dvouletou protektorátní přestávkou až do roku 1946. Zasloužil se o rozvoj českého knihovnického školství, usiloval o novelizaci knihovnického zákona z roku 1919, návrh zpracoval v publikaci "O novou úpravu československého knihovnictví", vydané Svazem českých knihovníků v roce 1947.
Jan Šnobr (1901-1989) český básník, literární historik, knihovník. Pracoval v Univerzitní knihovně v Praze, působil jako pedagog na knihovnické škole i na ministerstvu školství. Byl vynikajícím znalcem světové literatury, jeho přednášky byly skutečným zážitkem; přednášel zpaměti a měl obrovské znalosti z české a světové literatury. Mnoho užitečného vykonal i v oblasti literatury pro mládež, ale také v literární historii, bibliografii, vydavatelské činnosti a osvětové práci.
Jiří Cejpek (1928 – 2005) – univerzitní profesor, autor mnoha odborných monografií, učebnic a učebních textů. Celý život působil jako pedagog na Filozofické fakultě UK s výjimkou let 1973-1989, kdy musel univerzitu z politických důvodů opustit. Po tomto nuceném odchodu pracoval v profesi v Bratislavě na půdě Slovenské technické knihovny. Od roku 1990 do roku 1994 působil jako vedoucí katedry knihovnictví a vědeckých informací (později Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK), o jehož rozvoj se velmi zasloužil. V roce 1968 stál – jako předseda přípravného výboru – u zrodu Svazu českých knihovníků a informačních pracovníků a také se po roce 1990 věnoval spolkové činnosti.

Poznámky

1 Václav Tille (1867-1937) český literární, divadelní a filmový teoretik, prozaik a folklorista, v roce 1906 byl knihovníkem pražské Univerzitní knihovny, v roce 1912 byl jmenován profesorem srovnávacích dějin literatury na Univerzitě Karlově v Praze.

2 Česká osvěta, III, 1906-07, str. 54-55.

3 J. Zika: Knihovnické dílo Antonína Sovy, Praha 1949, str. 60-66.

4 Jan Emler: Nová perioda českého lidového knihovnictví. Česká osvěta, II (1905-6), str. 127-129.

5 Jan Emler: Reminiscence na první čas Osvětového svazu. Časopis českých knihovníků 10 (1931), str. 2.

6 Česká osvěta, III, 1906-07, str. 53.

7 Sbírka zákonů ČSR, 1919.

8 Již od 1. října 1921 v Ústí nad Labem působila německá státní knihovnická škola.

9 Jiří Cejpek a kol: Dějiny knihoven a knihovnictví. Praha 2002, str. 190.

10 Časopis čsl. knihovníků. I, 1922, č. 1-3.

11 Flora Kleinschnitzová (1891-1946) – PhDr., docentka literární historie na FF UK v Praze, publicistka, překladatelka, v letech 1929-1946 vedoucí oddělení rukopisů Veřejné a univerzitní (později Národní a univerzitní) knihovny v Praze.

12 Jiří Cejpek a kol: Dějiny knihoven a knihovnictví, Praha 2002. Str. 191.

13 Časopis čsl. knihovníků, roč. II, 1923, č. 1-3; Revue des bibliothèques, 1923, n. 4-6, p. 249.

14 Časopis čsl. knihovníků, roč. III, 1924, č. 6 -7, s.121-127.

15 Odtud se datuje myšlenka všeslovanské spolupráce, vyjádřená v 30. letech v názvu časopisu "Slovanská knihověda", vydávaném Československou knihovědnou společností.

16 Časopis československých knihovníků, 5, 1926, s. 183-184.

17 Congrès international des bibliothécaires et des amis du livre tenu à Prague du 28 juin au 3 juillet 1926. Prague : Imprimerie d´Etat, 1928-1929. 2 sv.

18 Stanislav Rambousek uvedl námět na založení spolku veřejných knihovníků již na sjezdu osvětových pracovníků a knihovníků veřejných knihoven jihlavské župy, konaném v prosinci 1925 v Jihlavě. Tento požadavek prosadil i do rezoluce sjezdu.

19 Knihovna jako instituce národní byla vytištěna ve formě brožury ve známé moravské tiskárně Františka Obziny ve Vyškově. Cena brožury byla stanovena na 20 korun. Jak uvádí zklamaný Jiří Mahen dne 10. října 1928 v dopise Josefu Volfovi, zájem o ni je mezi knihovníky minimální.

20 Text dopisu uvádí Jiří Cejpek ve své knize "Jiří Mahen - Jeho knihovnický odkaz". Praha 1961, str. 110-111.

21 "Slovanské knihovědy", pět za první republiky a poslední šestý po 2. světové válce v roce 1947.

22 Quod faustum felix fortunatumque sit!

23 Cejpek, Jiří: Jiří Mahen - Jeho knihovnický odkaz. Praha 1961, str. 115.

24 Po vzniku Slovenského státu se spolek přejmenoval na Ústřední spolek českých knihovníků.

25 ČČK, roč. 16, 1937, č. 1-2, s. 11 a 13.

26 Cejpek, Jiří: Jiří Mahen – Jeho knihovnický odkaz. Praha 1961, str. 117.

27 PhDr. Jozef Repčák (1911-1982) – slovenský knihovník, bibliograf a vlastivědný pracovník. V letech 1932-1954 působil v Městské a Krajské knihovně v Prešově, následně ve Státní vědecké knihovně v Prešově, kde do roku 1974 zastával funkci ředitele. Jako absolvent Státní knihovnické školy v Praze vždy podporoval úzkou spolupráci s českými knihovníky.

28 Cejpek, Jiří: Dějiny knihoven a knihovnictví – Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum. S. 229.

CITACE:
Burgetová, Jarmila. Knihovnické spolky v předmnichovské Československé republice. Knihovna plus [online]. 2012, č. 2 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus122/burget.htm>. ISSN 1801-5948.