Knihovnické právo II.

Sloučení veřejných knihoven s knihovnami školnímii

Na začátku je nutné podotknout, že v Polsku je problematika školních knihoven a jejich funkce podstatně rozdílná oproti školním knihovnám v České republice. Jejich možná spolupráce a propojení s veřejnými knihovnami v daném místě, kde působí příslušná školní knihovna, je značně problematická. Autor touto statí apeluje na nemožnost slučování polských veřejných a školních knihoven.

I když se v některých školách v České republice projevují obdobné problémy školních knihoven, kdy knihovníci zažívají často rozpory a nepochopení ze strany učitelů příslušných škol (v těchto knihovnách jsou většinou činní učitelé-knihovníci, pozn. autora). Je patrné, že nejlepším řešením je, když knihovníkem je jeden z učitelů příslušné školy. V ČR nejsou tak velké finanční problémy, aby se knihovny slučovaly a školní knihovny plnily zároveň funkci veřejné knihovny.

Situace v Polsku je problematičtější. V rozhovorech s řediteli knihoven se často objevuje názor, že je nutné řešit problém týkající se rozdílu činnosti služeb samostatných veřejných knihoven a knihoven školních a pedagogických. Bez seznamování veřejnosti s rozdílným posláním nemohou být oprávněné požadavky knihovníků pochopeny.

Všimněme si spojení knihoven z hlediska zákonné úpravy, zejména s odvoláním na čl. 13, odst. 7 knihovnického zákona. Ve znění tohoto právního předpisu nelze slučovat řízení veřejných knihoven a převádět jejich funkce a povinnosti na knihovny školní a pedagogické. Je důležité respektovat statut jednotlivých knihoven a pozici zřizovatele, kterým u veřejných knihoven je teritoriální samospráva. Vraťme se opět k článku 13, odst. 7 knihovnického zákona, který zcela jasně stanovuje, že veřejné knihovny se nemohou spojovat či slučovat s jinými kulturními organizacemi (institucemi), tedy včetně školních a pedagogických knihoven. Tato právní úprava zůstala v původním právním znění i po novelizaci příslušného zákona v r. 2011. Spojení veřejných knihoven s ostatními kulturními institucemi též odporuje skutečnosti, že nelze převzít fondy a vybavení školních a pedagogických knihoven. Článek 19 zmíněného zákona, novelizován v roce 2011, již uvádí možnost propojení organizací a řízení kulturní činnosti veřejných knihoven s dalšími kulturními institucemi – avšak pouze za předpokladu, že tento krok nenaruší výkon služeb ani činnost a plnění určených úloh těchto institucí.

Je potřeba zaměřit se na hlediska znění samotného zákona. Zákon uvádí rozdílnost knihoven – jak z hlediska funkce, tak z hlediska zřizovatele. Značným problémem jsou možnosti spojení veřejných knihoven se školními a pedagogickými knihovnami. Provozovateli veřejné knihovny, na základě článku č. 14, odst. 1, o vzniku a uskutečnění činnosti instituce kulturního zaměření, je umožněn zápis do rejstříku kulturních institucí. Na základě tohoto zápisu knihovny získají samostatnost a stávají se nositeli práv a občanských povinností (viz definice kulturních institucí uvedená v podobě usnesení z 5. prosince 2001). Kulturní organizace, tedy i veřejné knihovny, jakožto právnické osoby disponují vlastním majetkem, samostatným hospodařením i financemi (včetně vlastních nákladů). Naopak školní knihovny jsou řádnou částí školy bez právní samostatnosti. Každá školní knihovna je realizována na základě následujících hledisek – slouží k realizaci programové výuky (vzdělání a výchovy); jedná se o kulturní vzdělání a informační funkci; účelem je vzdělávat a vychovávat děti a mládež a zdokonalovat odbornost učitele.

19. června 1992 byly polským Ministerstvem národního vzdělávání realizovány nové statuty veřejných škol. Školní knihovny, dle definice, jsou zaměřeny na plnění povinností a pracovních úkolů dětí a mládeže, mají též pomáhat knihovnám k realizaci programů pro výuku, výchovu, vzdělání a pro oblast kultury. Tato definice popularizuje pedagogiku v rámci společnosti i u samotných rodičů. Těmito aktivitami a posláním se činnost školních knihoven odlišuje od funkce veřejných knihoven. Právě z těchto důvodů nelze spojit tato dvě pracoviště.

Musíme rovněž upozornit na fakt, že pracovníci těchto dvou typů knihoven mají rozdílné vzdělání. Každá z těchto knihoven má také odlišné úkoly a realizace jejich služeb se navzájem nedá sloučit. Všechny uvedené důvody jsou především provozního a existenčního charakteru, ale ne právního. Je nutné si uvědomit, že každá školní knihovna je součástí příslušné školy a nemá právní samotnost - na rozdíl od veřejných knihoven, které jsou po právní stránce samostatnou institucí. Z hlediska práva není sloučení těchto dvou typů knihoven možné. Požadavek na jejich sloučení má základy v neznalosti jejich specifických funkcí. Hlavním argumentem knihoven k jejich neslučování je nutnost přistupovat ke každému typu knihovny jako k samostatnému pracovišti, podívat se na ně z pozic jejich odlišných zřizovatelů. Existují i pevně stanovené předpisy, které uvádí odlišné funkce školních i veřejných knihoven. Autor závěrem konstatuje, že právě z těchto důvodů nelze v Polsku spojit veřejnou a školní knihovnu a vytvořit tak jednotnou knihovnu.

PhDr. Vincenc Streit, Ph.D.

i CIECHORSKI, JAN. Prawo biblioteczne : Laczenie bibliotek publicznych z bibliotekami szkolnymi. [Knihovnické právo : Sloučení veřejných knihoven se školními knihovnami.] Bibliotekarz. 2012, č. 4, s. 24-27. ISSN 0208-4333.

CITACE:
Streit, Vincenc. Knihovnické právo II. Knihovna plus [online]. 2012, č. 2 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus122/streit2.htm>. ISSN 1801-5948.