NOVINKY ZAHRANIČNÍ KNIHOVNICKÉ LITERATURY

JELFIMOVA, Galina Sergejevna. Rasprostranenije i populjarizacija sistemy čtenija i pis´ma po Brajlju v Rossii i za rubežom [Rozšíření a popularizace čtení a psaní podle Braillova systému v Rusku a v zahraničí]. Bibliotekovedenije: Žurnal Rossijskoj gosudarstvennoj biblioteki. 2012, no. 3, s. 87-92. Il., lit. 14. ISSN 0869-608X.

Více než polovina nevidomých uživatelů speciálních knihoven pro nevidomé a slabozraké na světě neovládá základ vlastní gramotnosti – systém Braillova bodového písma, jeho psaní i čtení, dává přednost používání zvukových knih. Autorka, ředitelka Ruské státní knihovny pro nevidomé v Moskvě (viz http://www.rgbs.ru) se věnuje příčinám tohoto stavu a upozorňuje na zajímavé aktivity, které se v různých státech v dané souvislosti rozvíjejí. S postupným rozšiřováním numerických formátů šíření informací se prohluboval proces "zapomínání Brailla", narůstalo přesvědčení, že nové technologie zcela vytěsní obtížně osvojitelný systém bodového písma. Zkušenosti z Ruska a dalších zemí však ukazují, že dochází ke zdánlivě paradoxnímu jevu: díky počítačovým technologiím Braille nejen neustupuje do pozadí, ale naopak nabírá druhý dech. Je nyní prostředkem přístupu k elektronické informaci, což zvyšuje prestiž ovládání bodového písma zejména u mladých uživatelů. Naopak elektronika pomáhá významně zrychlovat proces konverze černotisku do formy reliéfního písma, tím rozšiřovat výběr titulů přístupných knih a zkracovat jejich cestu ke čtenářům. IT umožňují rozšířit okruh profesí, jimž se mohou nevidomí nyní nově věnovat (kancelářské práce, účetnictví) – k tomu došlo např. v Tibetu, kde byla výuka Braillova systému zařazena do školních osnov speciálních škol. Bohužel v některých vyspělých zemích s tradičně rozvinutou kulturou výuky a přípravy hendikepovaných dochází k opačnému procesu – ukončení povinné výuky tohoto systému, přechod k fakultativní formě (Nizozemsko, skandinávské země).

V USA v rámci projektu FAPE – Families and Advocates Partnership for Education (Partnerství dětí a právníků na podporu vzdělání, http://www.fape.org/) zpracovali doporučení, která byla schválena státním departmentem pro vzdělání USA a mají i mezinárodně využitelný potenciál. Jedním z cílů projektu je realizace práv postižených dětí na získání kvalitního vzdělání. Dosažení takových cílů však není možné bez dostatečného množství odpovídajícím způsobem připravených pedagogů, bez speciálních fondů veřejných, školních a dalších knihoven, bez vydávání odpovídajících tiskovin a bez podpory různých rodičovských a dalších sdružení, ale také bez rozvoje samotného "braillského systému". Autorka upozorňuje na práci výborů pro unifikaci Braillova systému a vytváření jednotného informačního prostoru pro nevidomé, včetně zlepšení jejich přístupu k počítačové gramotnosti, na formulování kritérií kvality braillských publikací v anglicky hovořících zemích (Unified Braille Code committees, UBC, viz např. http://www.iceb.org/ubc.html, http://www.brailleauthority.org/, pozn. red.); podobná komise začala v roce 2012 pracovat i v Ruské federaci. V této souvislosti je důležitý proces kontroly a certifikace produkce v alternativních formátech (v řadě zemí se tomu věnují výbory pro braillský formát), zpracování národních standardů, rozšiřování výuky základů tyflopedagogiky na pedagogických školách (v Rusku jsou tyto otázky součástí programů pedagogických i knihovnických vysokých škol), příprava korektorů pro práci v braillském systému (uveden příklad Knihovny Kongresu USA, která organizuje certifikované kurzy pro nevidomé korektory), a také popularizace systému čtení a psaní v bodovém písmu. Právě zde velkou práci odvádějí knihovny. V roce 2009 uspořádaly mnoho akcí v souvislosti s 200. výročím narození zakladatele systému bodového písma Louise Brailla (1809-1852), kterými se snažily vzbudit zájem širší veřejnosti o problémy nevidomých (viz např. stránky IFLA: http://www.ifla.org/files/assets/libraries-for-print-disabilities/newsletters/2009-2.txt). Autorka upozorňuje na Sdružení Valentina Haüye, jednoho z největších poskytovatelů služeb nevidomým a slabozrakým ve Francii, Braillově rodné zemi (pozn. red: Association Valentin Haüy, AVH, http://www.avh.assi.fr, mediatéka AVH viz http://www.avh.asso.fr/mediatheque/mediatheque.phpp).

MAMAKINA, Svetlana Gennad´jevna. Otkrytije "zakrytoj" biblioteki: kak NTB vošla v kul´turnuju i obščestvennuju žizn´ Zapoljar´ja [Otevření "uzavřené" knihovny: jak vědeckotechnická knihovna vstoupila do kulturního a společenského života v kraji za polárním kruhem]. Bibliotečnoje delo. 2012, no. 1, s. 9-10. ISSN 1727-4893.

Vědeckotechnická knihovna v severském Mončegorsku vznikla v roce 1935 současně s metalurgickým závodem Severonikel´stroj, kolem něhož se vytvořilo město. Původní kombinát je dnes obrovskou korporací – jedná se o skupinu Noril´skij nikel´, jejíž součástí je i několik vědeckovýzkumných a projektových pracovišť (petrohradský Gipronikel´ ad., viz např. http://www.nn.nornick.ru/our_products/greenfield_development_russia/). Knihovna společnosti je největší odbornou knihovnou Murmanské oblasti. Její unikátní fond čítá více než 280.000 knihovních jednotek, je zaměřen především na obohacování rud, rudné hornictví, metalurgii a strojírenství (ale také například na podzemní dopravu, svařování a řezání kovů, stavebnictví aj.). Knihovna má rozvinutý system výpůjčních a informačních služeb, disponuje elektronickým katalogem, vytváří problémově zaměřené databáze a zpracovává několik originálních informačních produktů. V roce 2007 se součástí společnosti stal ústav Gipronikel´, od téhož roku knihovna poskytuje své služby také tomuto pracovišti i závodům a dceřinným společnostem Kolské metalurgické společnosti.

Fondy knihovny jsou po reorganizaci jejích poboček fyzicky dostupné především v Mončegorsku a v Zapoljarném. Knihovna se snaží obohacovat život těchto malých měst vyznačujících se nedostatkem kulturní nabídky. V Zapoljarném otevřela vlastní fotogalerii, která je přístupná široké veřejnosti. Expozice se přesouvají do Mončegorska, doplňují se knižními výstavami a dalšími akcemi, putují i do Moskvy či Petrohradu. Autory fotografií jsou místní profesionální fotografové, ale také ředitelka knihovny (autorka článku) nebo pracovníci společnosti. Ryze odborná knihovna se tak stala otevřenější, demokratičtější a navštěvovanější, cítí se být i součástí sociálního programu skupiny Noril´skij nikel´, která se hlásí k zásadám korporátní sociální odpovědnosti.

PETRUSENKO, Tat´jana Viktorovna, Irina Arkad´jevna KIR´JANOVA, Irina Vsevolodovna EJDEMILLER. Tendencii i perspektivy razvitija systemy objazatel´nogo ekzempljara v Rossii: problemy i praktika komplektovanija [Tendence a perspektivy rozvoje systému povinného výtisku v Rusku: problémy a praxe jeho doplňování]. Bibliotekovedenije: Žurnal Rossijskoj gosudarstvennoj biblioteki. 2012, no. 3, s. 32-39. Lit. 6, 2 grafy. ISSN 0869-608X.

Autorky článku, vedoucí pracovnice Ruské národní knihovny (RNB) v Sankt-Petěrbuurgu, popisují stav povinného výtisku a zamýšlejí se nad cestami zlepšení povinného ukládání a využití tohoto fondu mimo jiné i v souvislosti s kritickým snížením rozpočtu RNB na nákup běžného fondu. Hlavní úkoly v práci s povinnými výtisky dokumentů vidí v zajištění maximální možné úplnosti přírůstku tištěných dokumentů a v rozšíření druhů elektronických dokumentů podléhajících povinnému ukládání (v Ruské federaci na základě federálního zákona o povinném výtisku dokumentů z roku 1994 (viz http://base.consultant.ru/cons/cgi/online.cgi?req=doc;base=LAW;n=786266).

RNB vytváří Národní knihovní fond (NKF), jehož podstatnou součástí jsou právě přírůstky získané cestou povinného ukládání (v RNB to představuje 78 % tuzemských přírůstků NKF). V letech 2005-2009 se objem vydaných tištěných publikací stále zvětšoval (v roce 2009 činil přes 127.000 titulů), od roku 2010 dochází k poklesu vydavatelské produkce (vydáno 121.738 titulů, což představuje pokles o 4,6 %); na dodávání výtisků do knihovny se to zatím projevilo "jen" zmírněním rychlosti dosavadního nárůstu počtu titulů. Přesto je třeba se nad situací zamyslet.

Zvláštní otázkou je dodávání povinných exemplářů elektronických publikací na lokálních nosičích. Docházejí z národního depozitáře "Informregistr", jejich roční přírůstek se ustálil na počtu 2500-2800 titulů. Část této produkce přichází také z národního knižního archivu Ruské federace (Ruská knižní palata), přičemž zčásti jde o dubleta přírůstku z Informregistru.

Kromě otázky úplnosti ukládání autorky analyzují nárůst bílých míst v doplňování, popisují technologické a technické problémy vzájemných vztahů a součinnosti s národními archivy tisku a elektronických publikací. Zabývají se stavem a uchováváním fondu povinných exemplářů elektronických publikací na lokálních nosičích a také tématem zkvalitňování legislativního zabezpečení celého procesu povinného ukládání.

VAJOU, Michel. Licences nationales: Retour d´expérience et comparaisons internationales [Státní licence: využití zkušeností a mezinárodní srovnání]. Bulletin des bibliothèques de France. 2011, no. 3, s. 18-21. Dostupný také z WWW: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2011-03-0018-004. ISSN 1292-8399.

Článek je příspěvkem do diskuse o realizaci státních licencí, která se vede ve Francii v souvislosti s projekty vybudování rozsáhlé vědecké elektronické knihovny BSN (Bibliothèque scientifique numérique) a národního programu vytvoření excelentního prostředí pro podporu vědeckých a technických informací (označován zkratkou ISTEX). V souvislosti s nimi upozorňuje na zkušenosti dalších zemí. Autor popisuje především výsledky nejstaršího konsorcia vytvořeného (nejen) za účelem nákupu elektronických informačních zdrojů pro knihovny – OhioLINK.

OhioLINK (http://www.ohiolink.edu) je nejstarší z konsorcií knihoven vůbec, bylo vytvořeno v roce 1992 a od počátku bylo koncipováno jako "národní" (na území amerického státu Ohio), jako instance koordinující činnost státních knihoven směrem ke sdílení zdrojů – fyzických i elektronických. Aktivity a výsledky konsorcia byly předmětem studia velkých vydavatelů, terénem pro vyzkoušení nových marketingových přístupů zacílených na komerční smlouvy velkého rozsahu ("big deals"). Příklad OhioLINK ukázal, že volný přístup ke zdrojům významně zvyšuje míru jejich využívání. Dnes toto konsorcium sdružuje 88 vědeckých a vysokoškolských knihoven a další knihovny státu Ohio. Souborný katalog sdílených zdrojů uvádí 48 milionů dokumentů. Electronic Journal Centre konsorcia zprostředkovává přístup k 8300 vědeckým časopisům od 106 vydavatelů a spravuje archiv 12 milionů článků (tím představuje největší světovou knihovnu článků). OhioLINK dále zpřístupňuje 150 databází s 26.000 disertací, s tisíci obrazových dokumentů a zvukových či obrazových záznamů. Údaje, jako je např. nárůst počtu stahovaných e-knih (mezi roky 2009 a 2010 činil 18 %) nebo vědeckých článků (nárůst o 10 % v tomtéž období) ukazují na potřebnost a úspěšnost projektu. Mechanismus konsorciálního nákupu fakticky způsobil zvýšení kupní síly participujících knihoven více než čtyřikrát; zatímco rozpočet OhioLINK na nákup elektronických časopisů činí 26,7 milionu dolarů, týž objem dokumentů při individuálním nákupu, tj. mimo konsorcium, představuje 120 milionů dolarů. Zatímco růst cen obecně představuje u časopisů ročně 7–10 %, v rámci konsorcia se jedná o 2–3 % ročně. Zdroje konsorcia od roku 1994 vzrostly o 118 %, počet stažených článků vzrostl o 8803 %, meziknihovní služby o 1128 % atd. OhioLINK není jen "ústřední nákupnou". Je také souborným katalogem (v roce 2010 se v rámci konsorcia uskutečnilo 806.000 meziknihovních výpůjček fyzických dokumentů) a virtuální knihovnou soustřeďující pro své členy digitální obsahy. Rozpočet 12 milionu dolarů (údaj roku 2008) se skládal z příspěvku státu Ohio (v roce 2008 ve výši 11,9 milionu dolarů) a z příspěvků participujících knihoven (v uvedeném roce 206.000 dolarů). Státní dotace působí zároveň jako "hybná páka" aktivující vlastní nákup časopisů v knihovnách. Specifikem OhioLINK je např. také to, že smlouvy uzavírané sdružením se týkají nákupu samotných obsahů, nikoli jen uživatelských přístupových licencí. Nakoupené digitální obsahy jsou systematicky umísťovány do elektronických systémů účastnických knihoven za účelem dlouhodobého uchování. Tak se např. v roce 2010 uskutečnila akvizice 1,4 milionu vědeckých článků z archivu vydavatelství Elsevier. Autor je toho názoru, že tento aspekt sdílení nákladů na dlouhodobé uchovávání elektronických dokumentových zdrojů by měl být důkladněji studován, neboť mj. legitimizuje výši finančních nákladů potřebných pro start státní licence.

Za zaznamenání stojí např. také SHEDL – Scottish Higher Education Digital Library: sdružení skotských vzdělávacích a vědeckých institucí, resp. jejich virtuální knihovna (viz http://scurt.ac.uk). Zahájilo činnost v roce 2009 kvůli vyjednávání o přístupových právech. Přestože "záběr" konsorcia je poměrně úzký (byly dojednány tři smlouvy: s American Chemical Society, s Cambridge University Press a s vydavatelstvím Springer), závěry z prvních hodnocení uživatelského dopadu je velmi pozitivní: objem stahovaných dokumentů z knihovny SHEDL se za jeden rok zvýšil o 41,3 % (oproti 22 % v knihovnách účastnických univerzit), významné zlepšení z hlediska dostupnosti širokého spektra dokumentových zdrojů zaznamenaly menší univerzity; průměrné náklady na jeden přístup (stažení) se snížily o 11–17 % (podle nakladatele).

Autor dále upozorňuje na zprávu Pierra Carbona vytvořenou pro francouzské ministerstvo vysokého školství a vědy v roce 2010, která se věnuje otázkám nákladů a přínosů při sdílení elektronických zdrojů právě na základě mezinárodního srovnání zhruba 15 konsorcií. Tato studie mimo jiné umožňuje vysledovat typologii konsorcií, a to z různých hledisek (z hlediska řízení, financování, druhů a rozsahu nakupovaných zdrojů a služeb). Je charakteristické, že konsorcia vzniklá mezi roky 1990 a 2000 mají různý právní status, ale všechna se opírají o struktury veřejného sektoru; převažují veřejné instituce, privátní se objevují zřídka. Většina konsorcií vyjednává o velkém rozsahu zdrojů (množství databází se pohybuje v rozsahu od 20 do 100, nejméně rozvinutým sektorem jsou e-knihy). Dodavatelů (společností) je 18, z toho 11 komerčních vydavatelů a 7 vědeckých společností. Tři nejvýznamnější jsou Elsevier, Springer a Wiley-Blackwell. Roste počet konsorcií, která nakupují úplné archivy časopisů (backfiles) buď ve formě stálého přístupu nebo pro vlastní uložení/archivaci. Zpráva Pierra Carbona je na http://media.enseignementsup-recherche.gouv.fr/file/2009/69/8/rapport_MRE_diffusion_159698.pdf.

VINCENT, Jean-François. Les 12 ans de Medic@ [12 let elektronické knihovny Medic@]. Arabesques [online]. 2013, no. 69, s. 9-10 [cit. 2013-02-23]. ISSN 2108-7016. Dostupný z WWW: http://www.abes.fr/Arabesques/Arabesques-n-69.

Autor představuje elektronickou knihovnu dějin zdravotnictví Medic@, zpracovávanou Meziuniverzitní knihovnou pro zdravotnictví (BIU Santé, Paříž). Otázky spojené s vytvářením relativně malé speciální elektronické knihovny s převahou vzácných historických dokumentů uvádí do kontextu s projekty hromadné digitalizace.

Medic@ dnes obsahuje přes 11.500 integrálních dokumentů, což představuje 3 miliony stran a 67.000 záznamů pocházejících z dalších knihoven. Tato databáze je propojena s obrazovou databankou obsahující 130.000 obrázků. Je komplementární s dalšími produkty Biu Santé (digitalizace na vyžádání, virtuální výstavy, informační služby typu "ptejte se …"). Rozmach "googlizace" tištěné produkce (projekty hromadné digitalizace společnosi Google) má svůj odraz i ve Francii (hromadná digitalizace prováděná Národní knihovnou Francie, aktivity uskupení Medical Heritage Library – InternetArchive). Medic@ jde cestou "hnízd", tj. definování tematických potřeb specialistů a následného vytváření sérií nebo souborů, a také speciálních nástrojů. Příkladem může sloužit korpus antické medicíny (nezprostředkovává všechna existující vydání, ale jen ta, která filologové a historici označují jako důležitá pro svá bádání), lékařské slovníky 18., 19. a počátku 20. století (jsou prohledatelné díky speciálnímu nástroji). Dalšími specifickými aktivitami je digitalizace děl, která zatím nejsou z autorskoprávního hlediska volná (s držiteli práv se uzavírají smlouvy, jedná se o články v časopisech z oblasti tropické medicíny, vojenské medicíny aj.), převod jednotlivých vzácných sbírek, "jemnější" zpracování souborů, které již byly digitalizovány (např. s cílem snazší extrakce biografických údajů, což je častý požadavek uživatelů těchto databází), diverzifikace služeb napojených na digitalizaci. Například v případě projektu Philomed (zpřístupnění souborů děl z období od vrcholného středověku po Osvícenství – L´anthropologie médicale, de l´Age classique aux Lumières, viz http://www.philomed.univ-paris8.fr/index.php/en) bylo vyvinuto rozhraní umožňující vědcům doplňovat vlastní analýzy ke každému dílu.

Projekty Medic@ představují určitou obranu před konkurencí masově prováděné digitalizace, upřednostňují takový přístup, který vyhovuje dané kategorii uživatelů, i když dochází k určitému dublování (jak říká autor – "my ale vyšíváme krajky"; dublování se nevyhýbá tam, kde ho vyžaduje koherence příslušného souboru).

Přístup k textové bázi je přes http://www.biusante.parisdescartes.fr/histmed/medica.htm , databáze obrázků a portrétů je na http://www.biusante.parisdescartes.fr/histmed/images.htm, koncepční dokument na http://www.biusante.parisdescartes.fr/histmed/medica/poldoc_medica_fra_2012.pdf (pozn. red.).

Připravila PhDr. Anna Machová