Hudební knihovnictví v České republice - QUO VADIS II.

PhDr. Julius Hůlek, Zuzana Petrášková / Národní knihovna ČR

Resumé:

Snahou příspěvku je podat definici termínů "hudební knihovnictví" a "hudebně dokumentační práce" a pojednat jejich vztah jak k muzikologii, tak ke knihovnictví obecně. Dále text podrobně vysvětluje obsah termínu "hudební knihovna" na základě tohoto vztahu jakož i charakteristiku institutu hudební knihovny a jeho společenskou funkci. Hudební knihovny shromažďují, uchovávají, zpracovávají, zpřístupňují a různými způsoby využívají informace o hudbě prostřednictvím různorodých hudebně informačních pramenů, přičemž jejich společenská funkce spočívá v jejich efektivním, operativním a všestranném zpracování a zveřejňování způsobem odpovídajícím aktuálním společenským podmínkám. V této souvislosti lze rozlišit dva základní typy hudebních knihoven: vědecké hudební knihovny (zaměřené na oblast muzikologie a hudební praxe) a veřejné hudební knihovny (plní požadavky společenské objednávky a napomáhají vzdělávacím a kulturně výchovným aktivitám ve vztahu k hudbě). Závěr příspěvku pojednává o charakteristických specifických rysech obou typů hudebních knihoven, včetně jejich vzájemných vztahů.

Klíčová slova: hudební knihovnictví, hudební knihovna, hudební dokumenty, hudebně informační prameny, hudebně dokumentační práce, informace o hudbě, muzikologie, vědecké hudební knihovny, veřejné hudební knihovny, společenská funkce hudby, společenská funkce hudebních knihoven

Summary:

The aim of the article is to define the terms of "music librarianship" and "music documentation work" and describe their relation to both musicology and librarianship in general. Further the text explain in detail the content of the term of "music library" on the ground of this relation, and also describes the characteristics of music libraries as institutions and their social functions. Music libraries collect, preserve, process, make accessible and use (in various ways) information about music in the form of music information sources or music documents of all kinds, and therefore their social function lies in their effective, active and differential processing and opening the sources in the forms appropriate to the present-day society.

As a consequence music libraries can be divided into two main types: 1) research music libraries (oriented towards the field of musicology and music practice) and 2) public music libraries (fulfilling social demands and providing educational and leisure time activities related to music). The last part of the article describes specific features and functions of both types of music libraries including their relations.

Keywords:

music librarianship, music library, music documents, music information sources, music documentation work, information about music, musicology, research music libraries, public music libraries, social function of music, social function of music libraries

Nezbytným východiskem pro vymezení a povahu hudebního knihovnictví a hudebně dokumentační práce zůstává důkladné objasnění pojmu hudební knihovna. To souvisí jednak se vztahem hudebního knihovnictví k muzikologii, který je z hlediska oborové příslušnosti relativně volný, fakultativní, a jednak ke knihovnictví obecně, kde je míra závaznosti rozhodně větší a tudíž je relativně obligátní. Nicméně pozadím těchto vztahů je nepominutelný fakt, že společným jmenovatelem všech uvedených kategorií je hudba a proces jejího poznávání. Už z tohoto důvodu je zřejmé, že má-li hudební knihovnictví oborově korespondovat s knihovnictvím obecně, pak zároveň alespoň v základních obrysech musí rovněž splňovat kritéria muzikologická. Zatímco v muzikologii je hudba jako mnohostranně a složitě strukturovaný souhrn všech hudebních a s hudbou souvisejících jevů těžištěm předmětu této uměnovědné disciplíny, pak v hudebním knihovnictví je hudba "pouze" součástí předmětu daného oboru, avšak jeho součástí trvalou a rovněž neodmyslitelnou. V tom tkví zásadní odlišnost muzikologie a hudebního knihovnictví. Odtud lze dále charakterizovat základní kategorie pojmu hudební knihovna v duchu jejich institucionálního charakteru a konkrétní podoby.

Hudbu ve své komplexnosti chápeme jako skutečnost svého druhu v nejširším významu. Hudební skutečnost lze podle příčinné i podle dialekticky zpětné vazby členit zhruba na tři hlavní dílčí sféry: na hudební tvorbu (jíž především rozumíme komponování hudebních děl), hudební interpretaci (zde nejčastěji mluvíme o výkonném hudebním umění) a posléze recepci hudby.

Zvláště recepce hudby představuje vnitřně velmi nestejnorodou a složitou dílčí sféru hudby. Není ohraničena jen více či méně aktivním vnímáním hudby, jak se obvykle soudí, ale i jejím více či méně aktivním poznáváním sahajícím od povrchního zájmu po prohloubený poznávací proces splňující kritéria vědeckého poznání. Sféru recepce hudby významně utváří především společenská funkce hudby jako organická součást širšího spektra sociálního fungování nejen umění, ale i kultury vůbec. Tento jev se pak v souladu se společenskou funkcí knihovnictví a konkrétně knihoven zákonitě promítá i do metodologie a konkrétních metodických modelů hudebního knihovnictví a tím více pak do konkrétního charakteru a společenské působnosti hudebních knihoven.

Také v oblasti recepce hudby vztahující se k hudebnímu knihovnictví a hudebním knihovnám hraje muzikologie důležitou roli. I ona je totiž významnou součástí recepce hudby a potenciálně jejím souhrnem, což staví vztah hudebního knihovnictví a – jak dále uvidíme – zvláště hudebních knihoven k muzikologii do nového světla.

Připomeňme, že muzikologie zkoumá a vysvětluje hudební a s hudbou související jevy v nejširším smyslu. Jejím předmětem se tudíž může stát cokoli z hudební skutečnosti. Vnímání a poznávání hudby může být přímé, ale i odstupňovaně zprostředkované a může také různé přístupy kombinovat. Odtud podle míry odstupňované hodnoty různých svědectví a výpovědí o hudbě (včetně její znějící podoby a různých způsobů jejího záznamu) rozeznáváme následující kategorie: hudební prameny přímé a nepřímé, literaturu o hudbě a ostatní hudební dokumenty. Tato kategorizace odpovídá tradičnímu pojetí muzikologie (uvedené rozlišení je samozřejmě dále vnitřně členitelné) a v zásadě je použitelná i v podmínkách hudebního knihovnictví. Z hlediska knihovnického přístupu můžeme všechny tyto druhy výpovědí o hudbě shrnout pod označení hudebně informační prameny. Problematika hudebních pramenů, literatury o hudbě a hudebních dokumentů vůbec je předmětem nejen hudební dokumentaristiky jako dílčí oblasti muzikologie, ale – právě s přihlédnutím na jejich informační hodnotu – i hudebního knihovnictví. V tomto ohledu se muzikologie a hudební knihovnictví dotýkají nejtěsněji a částečně se prolínají.

Podívejme se nyní blíže, jak se vztah hudebního knihovnictví a muzikologie promítá do konkrétní práce s hudebními dokumenty. Oba obory pracují s hudebními dokumenty, respektive hudebně informačními prameny, v celé typové šíři, ovšem každý z nich diametrálně odlišně co do účelu jejich využití. Hudební knihovnictví je orientováno spíše na jejich zpřístupňování z hlediska celospolečenského využití, včetně aspektů zábavy, popularizace, propagace a výchovy. Naproti tomu muzikologie je – co do hloubky a rozsahu – orientována především na odborně specializované využití hudebních dokumentů.

Charakteristickým a podstatným rysem hudebního knihovnictví jsou knihovnicko-informační služby související s institucionální veřejnou bází knihoven. Služby, které poskytuje hudební knihovnictví, jsou sice napojeny na všechny tři hlavní oblasti hudební skutečnosti, tedy hudební tvorbu, výkonné umění i recepci hudby, ovšem vzhledem k širokému společenskému dopadu a působnosti knihoven se zaměřují hlavně na pole recepční sféry hudební skutečnosti. Hudební knihovnictví však současně reaguje na potřeby užší odborné veřejnosti co se hudební tvorby a interpretace týče.

Definice hudebního knihovnictví vychází z funkčního charakteru jeho základního a ústředního problému, jímž je hudební knihovna, respektive oborově a odborně specializované pracoviště. Hudební knihovna doplňuje, zpracovává, uchovává a zpřístupňuje dokumenty svého druhu mající přímý nebo nepřímý vztah k hudbě. Hlavní důraz je tradičně kladen na záležitosti spjaté s uchováváním hudebních dokumentů. Z hlediska společenské funkce hudebních knihoven se pozornost postupně soustřeďuje také na jejich optimálně efektivní, aktivní a diferencované zprostředkování z hlediska dané společenské reality a společenské poptávky.

Jestliže pojem hudební knihovna vysvětlujeme a konkretizujeme existencí oborově a odborně specializovaného pracoviště, pak je třeba zdůraznit, že může jít o specializované hudební pracoviště buď knihoven jako takových, anebo institucí neknihovnických (viz dále v bodu 1), které ovšem plní své poslání rovněž v oblasti hudby.

1) Vědecké hudební knihovny. Jsou relativně specializovaněji zaměřené, hlavně na oblast muzikologie a umělecké hudební praxe a přísluší k institucím jak hudebního, tak nehudebního charakteru a zaměření jako zejména vědeckým institucím (ústavům), hudebně vzdělávacím institucím (akademie, konzervatoře aj.) a rezortu školství vůbec (specializovaná pracoviště univerzitních fakult), institucím z oblasti uměleckého provozu (orchestry, divadla), muzeím a mediím (rozhlas, televize). Zde třeba vzít v úvahu typy institucí, zejména nehudebních, kde specializovaná hudebně knihovnická či hudebně dokumentační pracoviště nejsou, ale kde přesto jsou hudebně informační prameny uchovávány a využívány; uveďme alespoň síť archivů a muzeí, kde se mj. nacházejí zejména fondy hudebních pramenů historického typu, naproti tomu existují specializovaná hudební muzea apod.

2) Veřejné hudební knihovny. Ponejvíce jde o specializovaná hudební pracoviště (hudební oddělení) v systému knihovnických institucí, tj. knihoven v systému veřejných knihovnických a informačních služeb. Hudebně-knihovnická pracoviště tohoto typu jsou zaměřená spíše k oblasti širší společenské poptávky a zájmové či osvětové aktivity spojené s hudbou a kulturou. Směrem k vyšším článkům v hierarchii veřejných knihoven obecně roste i míra odbornosti a specializace pracovních metod a postupů jakož i kvantitativní a kvalitativní skladba jejich fondů, takže v podstatě odpovídají typu vědeckých hudebních knihoven. Pojem "hudební knihovna" ve smyslu samostatné, specializované a takto nazvané instituce prakticky neexistuje, a proto s ním v typologii knihoven nepracujeme.

Závěrem dodejme, že uvedený typologický náčrt stratifikace hudebních knihoven jde napříč spektrem struktury institucí hudebních i nehudebních. Rozhodujícím kritériem je přítomnost a většinou i využívání větších či menších celků (fondů, sbírek) hudebně informačních pramenů čili hudebních dokumentů různých druhů.

V úvahu připadají hudební prameny přímé, rukopisné i tištěné (notové, hudebniny) i nepřímé (zejména obrazový materiál, plakáty a programy akcí, listinný materiál), literatura o hudbě (knihy o hudbě, hudební periodika, letáky) a posléze netradiční hudební dokumenty ponejvíce audiovizuálního charakteru. Výskyt jednotlivých druhů dokumentů a míra jejich zastoupení ovšem zakládá další typologické kritérium v rozlišení hudebních knihoven. Nehledě na pestrost a jakkoli odstupňovanou vzájemnou diferencovanost a nestejnorodost hudebních knihoven je určitě smysluplné uvažovat o perspektivách vnitřně integrovaného systému hudebních knihoven. A nejen to. Především je třeba usilovat o koordinovanost pracovních postupů při práci s hudebními dokumenty všeho druhu a jejich využívání, jakož i při naplňování zájmů interních i společenských v rámci tohoto systému i mimo něj.

CITACE:
Hůlek, Julius a Zuzana Petrášková. Hudební knihovnictví v České republice - QUO VADIS II. Knihovna plus [online]. 2014, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus141/hulek.htm>. ISSN 1801-5948.