Knihovna plus

2014, číslo 1

Novinky zahraniční knihovnické literatury

DALI, Keren. Books in their suitcases: Leisure reading in the lives of Russian-speaking immigrants in Canada [Knihy v jejich kufřících: oddechová četba v životě ruskojazyčných imigrantů v Kanadě]. Journal of Librarianship and Information Science. 2013, vol. 45, nº 4, s. 261–293. Dostupný také z: http://lis.sagepub.com/content/45/4/261. ISSN 0961-0006. DOI: 10.1177/0961000612448208.

Autorka se v rozsáhlém článku zabývá úlohou oddechové četby v procesu asimilace ruských imigrantů v Kanadě. Pomocí tohoto čtení se imigranti srovnávají s kulturním šokem, sdílejí imigrantské zkušenosti, seznamují se s kulturním dědictvím nové země, zlepšují jazykové znalosti a kompenzují nedostatky ve svém imigrantském životě. Výzkum, který autorka provedla (případová studie četby ruských imigrantů v oblasti Toronta (Greater Toronto Area), Kanada – Ontario), sledoval odpovědi na otázky, co tito imigranti hledají v knihách – čtou je kvůli oddechu nebo proto, že tam hledají informace? Jestliže hledají informace, nalézají je? Kdo jsou vlastně tito čtenáři? Jaké jsou hlavní charakteristiky jejich čtenářských návyků po emigraci? Jakou roli hraje oddechová četba v jejich životě v emigraci? Výzkum byl zaměřen jen na četbu knih a na dospělé čtenáře (především na vášnivé čtenáře). Data byla sbírána mezi listopadem 2007 a březnem 2008.

Do Kanady přišli od 18. století emigranti z Ruska a pozdějšího SSSR v pěti vlnách. Poslední, pátá vlna, je naprosto odlišná od vlny předcházející, která se objevila v roce 1987 v průběhu perestrojky. Zatímco do poloviny 80. let 20. století občané SSSR emigrovali především z příčin politických nebo z důvodů náboženské či rasové diskriminace, u poslední vlny převážily důvody socioekonomické nestability a chybějící sociální infrastruktury v Rusku, touha po zlepšení životní úrovně aj.

V příspěvku jsou popsána teoretická východiska výzkumu (teorie imigrace, fáze imigračního procesu, psychologie akulturace/adaptace, bikulturace jako souběžné osvojení dvou jazyků a kultur atd. podle různých autorů – Naomi Golan, Myrtl Reul, K. J. Aroian, John W. Berry, W. B. Gudykunst a M. R. Hammer a další), metody sběru dat, stanovení hypotéz. Použitá metoda strukturovaných rozhovorů vedených s ruskými imigranty je ilustrována dotazníky umístěnými v přílohách. Autorka sama označuje zvolená východiska (kombinace teorie a metod výzkumu četby s teoriemi imigrace a akulturace) za inovativní, obsahující značný potenciál pro porozumění imigrantské zkušenosti a využitelná pro zkoumání i dalších jazykových skupin imigrantů.

Na základě dat z výzkumu autorka analyzuje úlohu oddechového čtení v různých fázích asimilačního procesu (asimilace, separace, marginalizace, akulturace). Konstatuje, že záleží také na "kulturním servisu" nové země a na styku s ostatními imigranty i domorodci.

Úloha oddechové četby v životě přistěhovalců-vášnivých čtenářů, se dá shrnout do několika bodů: zvládnutí kulturního šoku a vyrovnání se s ním, humor jako možnost přežití, sdílení zkušeností s druhými imigranty a zpětné posouzení vlastní imigrační cesty, přehodnocení dějin "staré" vlasti a nový pohled na její národní kulturní dědictví; identita přistěhovalectví, získání vhledu do hostitelské kultury a nové perspektivy, učení se o nové zemi, zlepšení anglických jazykových znalostí, vyplňování mezer. Autorka zároveň formuluje i úkoly pro knihovny (pro jejich "reader´s advisory services"), které se mohou stát významnými činiteli v procesu usnadnění psychosociální a kulturní integrace imigrantů.

FEURTET, Jean-Marie a Marion GRAND-DÉMERY. Un déluge de données: retour sur les journées Frédoc 2013 [Záplava dat: zpětný pohled na seminář Frédoc]. Ar(abes)ques. 2014, nº73, s. 20–21. Dostupný také z WWW: http://www.abes.fr/Arabesques/Arabesques-n-73. ISSN (papírové vydání) 1269-0589/ISSN (web) 2108-7016.

Na osmém ročníku semináře Národní sítě vědeckých a technických informací Rénatis francouzského národního vědeckého centra CNRS se k debatě nad otázkou vědeckých dat sešli vědci, informační pracovníci, administrátoři informačních systémů i další profesionálové. Podělili se o zkušenosti z projektů týkajících se praktického využití vědeckých dat a diskutovali o tom, které kompetence je potřeba rozvíjet, aby tato data mohla být vědcům účinně předávána k dispozici. Pozornost zúčastněných se zaměřila především na data financovaná z veřejných zdrojů, která mají být sdílena nejen ku prospěchu vědecké komunity, ale celé společnosti (oblasti zdravotnictví, životního prostředí) – to vše v duchu Berlínské deklarace o volném přístupu.

Informační specialisté jsou dnes více než jindy vedeni ke spolupráci s vědci a informatiky (IT specialisty), mezi nimiž by měli tvořit prostřední článek. Pěkně je to ilustrováno na příkladu sémantického bibliografického systému, který byl představen v rámci projektu TriPhase francouzského Národního institutu pro výzkum v zemědělství Inra (http://institut.inra.fr/). Informační pracovníci musí důkladně znát potřeby vědců a zároveň jim být průvodci ve světě nových technických řešení, která pro ně informatici připravili. K tomu všemu musí věnovat zvláštní pozornost normám a standardům a údržbě nástrojů interoperability. Správa vědeckých dat také vyžaduje kompetence v oblasti práva, zejména intelektuálního vlastnictví, což nebývá vždy samozřejmostí.

Neméně důležitou je otázka nákladů vynaložených na správu dat, které jsou bezpochyby vyšší než průměrné náklady na publikování článků. Na semináři také zazněla doporučení a byly představeny národní projekty i projekty mezinárodní spolupráce. Na národní úrovni šlo o projekt Elektronické vědecké knihovny (Bibliothèque scientifique numérique, BSN, http://www.bibliothequescientifiquenumerique.fr/), zejména jeho oddílu 10, který by měl usnadnit spolupráci vědecké komunity a vysokých škol, dále směrnice Inspire (http://inspire.ec.europa.eu/) zaměřená na interoperabilitu veřejných kartografických dat.

Autoři zaznamenali problém velkých dat (big data, données massives), což je spojeno s upozorněním, že dnes nejde tolik o kvantitativní aspekt, jako spíše o otázky heterogenity formátů používaných metadat, různorodosti jejich původu a disciplinárního kontextu, rychlosti zpracování a možností využití sémantiky (projekt CNRS zaměřený na zpracování velkých objemů vědeckých dat s názvem Mastodons – http://www.cnrs.fr/mi/spip.php?article53). "Elektronická věda" označovaná jako eScience, data-based science či data-intensive science s sebou přinesla pohled, podle kterého data a programy rekonfigurují "způsob, jak se věda dělá" (tzv. čtvrté paradigma vědy, Jim Gray)

V závěru semináře bylo konstatováno, že je potřeba co nejrychleji vytvořit interdisciplinární komunitu zabývající se správou vědeckých dat.

FOURNIER, Thierry. Les données de la recherche: définition et enjeux [Vědecká data: definice a výzvy]. Ar(abes)ques. 2014, nº 73, s. 4–6. Dostupný také z WWW: http://www.abes.fr/Arabesques/Arabesques-n-73. ISSN (papírové vydání) 1269-0589/ISSN (web) 2108-7016.

Autor článku nejdříve připomíná definici OECD z roku 2006, která chápe vědecká data (research data) jako zaznamenaná fakta, jež jsou základním zdrojem pro vědecký výzkum a jež jsou vědeckou komunitou uznána jako nezbytná pro validaci výsledků vědeckého bádání (http://acts.oecd.org/Instruments/ShowInstrumentView.aspx?InstrumentID=159&Lang=fr&Book=False). Vychází z perspektivy vědeckých dat financovaných z veřejných zdrojů na základě Berlínské deklarace o volném přístupu ke znalostem (2003, http://openaccess.mpg.de/68042/BerlinDeclaration_wsis_fr.pdf). Ovšem vědecká data nejsou pouze data vytvořena výzkumníky v procesu bádání. Zahrnují i data vzniklá mimo tento proces, která vědci ve svém bádání použijí. Nezapomeňme ani na data projektová, na analýzy, finanční dokumenty, korespondenci.

Na jedné straně se povaha a rozsah dat mohou výrazně lišit podle disciplíny (lingvistika, přírodní vědy, informatika, archeologie atd.), na druhé straně mají dnes prakticky všechna elektronickou formu a musí být systematicky šířena. Obrovské objemy dat navíc zvyšují náklady na jejich zpracování a uchovávání.

K tomu, aby mohla být data šířena a zpřístupňována, je nezbytná efektivní spolupráce na úrovni laboratoří, kde by se vědcům mělo dostat podpory IT specialistů a informačních pracovníků. Na institucionální úrovni je třeba řešit právní otázky statusu vědeckých dat a stanovit pravidla pro jejich uchovávání a šíření. Na národní nebo nadnárodní úrovni jednotlivých oborů se jedná o vytváření strukturovaných metadat, norem a standardů zajišťujících interoperabilitu dat.

Na všech těchto úrovních má informační pracovník několik rolí: úlohu detektiva, který na svém pracovišti najde jedinečná data, úlohu konzultanta, který bude vědcům poskytovat informace ohledně šíření dat a zajistí jejich vhodnou správu. Dále je expertem pomáhajícím při strukturaci a dokumentaci šířených dat a vytvářejícím schémata metadat, editorem dat, který se postará o jejich efektivní šíření, a nakonec lektorem, učitelem, který zajistí vhodnou správu a šíření dat ve své instituci.

Na závěr autor nabádá k větší aktivitě, když zdůrazňuje: K tomu, abychom obhájili post informačního pracovníka, musíme spolupracovat přímo s vědci. Abychom se stali data librarians, musíme vystoupit ze své knihovny a zblízka se zajímat o výzkumy, které jsou v naší instituci řešeny, abychom je pochopili; otevřít se datům a metadatům, která doposud nebyla "našimi", netradičním formám publikování, přejít od logiky "akvizice-zpracování" k logice spoluvytváření.

GENET, Roger. La Déclaration de Berlin: 10 ans après [Berlínská deklarace: 10 let poté]. Ar(abes)ques. 2014, nº 73, s. 7–8. Dostupný také z WWW: http://www.abes.fr/Arabesques/Arabesques-n-73. ISSN (papírové vydání) 1269-0589/ISSN (web) 2108-7016.

Autor, ředitel pro vědu a inovace francouzského Ministerstva vysokého školství a vědy, rekapituluje výraznou cestu, kterou vědecká komunita ušla od Berlínské deklarace o svobodném přístupu ke znalostem v roce 2003 (http://openaccess.mpg.de/68042/BerlinDeclaration_wsis_fr.pdf). Příspěvek je výtahem z jeho vystoupení na berlínské konferenci k výročí deklarace (Berlin 11, http://www.berlin11.org/). (Pozn. red.: přehled jednotlivých tzv. Berlínských konferencí viz http://openaccess.mpg.de/319823/Berlin-Conferences.)

Na počátku tohoto století vědci zdůrazňovali potřebu zavádění nových modelů šíření výsledků vědeckého bádání v digitální době, aby nedošlo k omezení přístupu k těmto výsledkům z ekonomických důvodů, zvláště v rozvojových zemích. Na prvních konferencích o svobodném přístupu (v Budapešti, v Bethesdě a zejména v Berlíně) byly deklarovány následující myšlenky: veřejné zdroje vzešlé z práce občanů se musí navrátit společnosti; komunikace vědeckých výsledků je částečně cílem vědy; dnešní otevřenější věda je zdrojem lepší vědy v budoucnu; přístupnější a pokročilejší věda je zárukou kulturního, ekonomického a společenského vývoje společnosti.

Open access, alternativa tradičního publikačního modelu, obohatil vědeckou komunikaci, ale rozhodně ji nezjednodušil. Vědci spolu chtějí co nejvíce výsledků sdílet, ale potřebují také uznání prestižních periodik, které bývá rozhodujícím faktorem v procesu financování vědy. Musí volit mezi možností rychlého šíření výsledků a nutností zachovat vědeckou edici. Pokud by se tradiční model autora jako plátce publikovaných článků stal univerzálním, bylo by nutné zvážit objektivitu jejich výběru. A naopak přímá vědecká komunikace nemůže nahradit dlouhodobé uznání od kolegů.

Koexistence obou modelů se může jevit jako ideální, ale některé otázky zůstávají stále nezodpovězené: Jak se vyhnout tomu, abychom platili dvakrát – jednou jako autoři, podruhé jako čtenáři? Jak dosáhnout toho, aby pravidla, která formulujeme, byla skutečně zavedena? Je třeba zavést povinnost publikovat výsledky projektů financovaných z veřejných zdrojů v otevřených archivech? V článku jsou zmíněny obrysy cesty, kterou se francouzští kolegové vydali. Autor zmiňuje mezioborovou národní platformu otevřených archivů Hal (http://hal.archives-ouvertes.fr/), portál závěrečných prací theses.fr (http://www.theses.fr/) a další projekty.

V závěru autor vybízí k diskuzi o otázkách týkajících se definice rozsahu dat, která mají být uchovávána, dále o stanovení podmínek a standardů pro zajištění kvality těchto dat a nakonec připomíná problematiku rozlišení dat, která jsou vhodná k okamžitému šíření, od těch, jejichž vlastnictví přináší týmu konkurenční výhodu.

GENOVA, Françoise. Du nécessaire partage des données scientifiques: L´exemple de l´astronomie [O potřebném sdílení vědeckých dat: příklad z astronomie]. Ar(abes)ques. 2014, nº 73, s. 12–13. Dostupný také z WWW: http://www.abes.fr/Arabesques/Arabesques-n-73. ISSN (papírové vydání) 1269-0589/ISSN (web) 2108-7016.

Autorka článku přibližuje způsob sdílení vědeckých dat v astronomii na příkladu Centra pro astronomická data ve Štrasburku (Centre de Données Astronomiques de Strasbourg – CDS, http://cdsweb.unistra.fr), jehož je ředitelkou.

Astronomové začali už v roce 1976 přemýšlet o formátu, který by jim umožnil opakovaně využívat obrazové dokumenty v elektronické formě. Formát FITS (Flexible Image Transport System) je aktualizován a užíván do dnešního dne. Díky němu mohou astronomové na celém světě zobrazit a použít data z jakéhokoli teleskopu a tato data sdílet.

Astronomové se také brzy začali zajímat o možnost sdílení výsledků svých výzkumů. Centrum pro astronomická data ve Štrasburku bylo založeno v roce 1972 za spolupráce dnešní Univerzity ve Štrasburku a francouzského Národního vědeckého centra CNRS. Cílem fungování CDS je sběr astronomických dat, jejich vyhodnocování, porovnávání, distribuce mezinárodní astronomické komunitě a použití v následných výzkumech. Významnou součástí činnosti CDS je sběr informací prostřednictvím excerpce článků z odborných periodik, vytváření katalogů kosmických těles a referenčních obrazů oblohy atd.

V centru pracují vědci, kteří paralelně vedou své vlastní výzkumné projekty. Kontakt s živou vědou je jedním z klíčů dlouhodobého úspěchu CDS jako informační instituce, protože přináší přímý pohled na informační potřeby výzkumníků. Informační pracovníci vyhledávají a hodnotí data extrahovaná z odborné literatury včetně popisu tabulek, k nimž vytvářejí metadata. Informatici (IT specialisté) vytvářejí databáze a uživatelská rozhraní a neustále systém vylepšují. Již od počátku se tato strategie jevila jako úspěšná. Dnes je CDS držitelem ocenění francouzského ministerstva vysokého školství a vědy a průměrně se na něj obrátí více než jeden milion uživatelů denně.

K tomu, aby byla metadata z institucionálních úložišť (repozitářů) vyhledatelná a opakovaně použitelná, je potřeba definovat standardy pro jejich výměnu, přičemž vytváření standardů musí vycházet z úrovně jednotlivých oborů (důležitá je znalost samotné disciplíny i příslušné vědecké komunity). Takové standardy mohou vytvořit základ pro mezinárodní a mezioborovou infrastrukturu dat, kterou propaguje skupina High Level Expert Group on Scientific Data, ustanovená Evropskou komisí v roce 2010 (viz Riding the Wave: How Europe can gain from the rising tide of scientiﬁc data. Final report of the High level Expert Group on Scientiﬁc Data. Dostupné na http://cordis.europa.eu/fp7/ict/e-infrastructure/docs/hlg-sdi-report.pdf).

GOЁTA, Samuel. Collectionner des données ou expérimenter: une querelle des Anciens et des Modernes? [Sbírat data nebo experimentovat: spor mezi starými a moderními?]. Ar(abes)ques. 2014, nº 73, s. 10–11. Dostupný také z WWW: http://www.abes.fr/Arabesques/Arabesques-n-73. ISSN (papírové vydání) 1269-0589/ISSN (web) 2108-7016.

Článek přináší zajímavý pohled na vývoj vědy o životě. V době Renesance představoval sběr rostlin a přírodních druhů rozšířený koníček vysoké společnosti a v 19. století vyústil v zakládání muzeí přírodních věd. Na počátku 20. století byla tato dlouhá tradice oslabena nástupem experimentální vědy, která uznává laboratoř jako jediné místo vědeckého výzkumu. V polovině minulého století tak byly vědy o životě rozděleny metodami komparativními (sběr, klasifikace, porovnávání a korelace) a experimentálními (pozorování, analýza, zobecňování). Dnešní nový způsob fungování vědy – "Datadriven science" – vychází z komparativní tradice.

Návrat ke komparativní metodě nastal v 60. letech 20. století během projektu kodifikace a digitalizace DNA. Tento proces – nahrát databázi, roztřídit a porovnat sekvence proteinů – se neliší od praxe sběru a porovnávání druhů komparativní vědy. Podle Bruna J. Strassera z Univerzity v Ženevě slouží muzeum i server k produkci znalostí. První projekt databáze genetických informací GenBank byl realizován na konci 70. let na univerzitě v Los Alamos v Novém Mexiku. Na rozdíl od předchozích pokusů uspěl, protože byl od počátku představován jako projekt, ve kterém uživatel je zároveň přispěvatelem. Další úspěšnou charakteristikou byla jeho otevřenost a propojení na univerzitní síť Arpanet.

Zároveň vznikala nová povolání, jejichž náplní byla analýza dat vyprodukovaných ostatními. Ovšem v 80. letech 20. století vědecká komunita neuznávala vědce, kteří opustili mikroskop kvůli počítači a opětovně zpracovávali data, která jim byla dána k dispozici.

Dnes se Open Access stal normou vědeckého publikování a opětovné zpracování dat ve vědě se stalo běžnou záležitostí. V modelu "Open Science" si dokonce klademe otázku, zda vědci hrají ve vědě stále hlavní roli. Neztrácejí monopol? Umíme si představit formy vědy otevřené všem. Touto cestou jde například experimentální videohra Foldit, vyvinutá na univerzitě ve Washingtonu, kde po vyřešení hádanky může každý přispět ke studiu struktury proteinů (http://fold.it/portal).

MASSOL, Marion a Stéphane COUTIN. Archivage intermédiaire des données scientifiques au Cines [Přechodná archivace vědeckých dat v Cines]. Ar(abes)ques. 2014, nº 73, s. 18–19. Dostupný také z WWW: http://www.abes.fr/Arabesques/Arabesques-n-73. ISSN (papírové vydání) 1269-0589/ISSN (web) 2108-7016.

Dvěma strategickými cíli francouzského Národního střediska výpočetní techniky ve vysokoškolském vzdělávání Cines (Centre Informatique National de l’Enseignement Supérieur, http://www.cines.fr) je intenzivní kalkulace a trvalá archivace dat. Cines je součástí evropského projektu EuDat (www.eudat.eu), jehož cílem je vybudování kolaborativní infrastruktury k uchovávání a sdílení dat vzešlých z práce evropských vědeckých komunit. Jedná se o zabezpečené uchovávání souborů za použití trvalého/perzistentního identifikátoru.

Aby lépe porozuměli potřebám laboratorních pracovníků, kteří si stále kladou otázku, jaká data archivovat, provedli pracovníci Cines anketu ve 150 francouzských laboratořích. Na základě zjištěných výsledků byla zavedena služba "přechodné archivace vědeckých dat Isaac" (http://www.cines.fr/spip.php?rubrique369&lang=fr), přičemž Isaac znamená "Information scientifique archivée au Cines" – Vědecké informace archivované v Cines. Jedná se o zabezpečené úložiště dat povinně doprovázených určeným minimálním množstvím popisných metadat, aby vyhledávání v úložišti bylo co nejsnazší. Data jsou ukládána na předem určené období tří až pěti let, během kterého se nabízí možnost sdíleného přístupu pro danou vědeckou komunitu. Po uplynutí uvedeného časového období se původce dat rozhodne, zda budou data převedena do systému definitivní archivace, zničena, či jednoduše uložena v jeho laboratoři. Služba může samozřejmě sloužit pouze takové komunitě uživatelů, kteří sdílejí stejné formáty dat.

Během uvádění platformy Isaac a dalších služeb vzešlých ze spolupráce EuDat do provozu bylo identifikováno několik faktorů přispívajících ke zdárné realizaci archivačních projektů. Je nezbytné informovat potenciální uživatele o přidané hodnotě výše uvedeného způsobu archivace, vybudovat vztahy zakládající se na vzájemné důvěře, včlenit archivaci do běžné správy dat, zajistit přechod k trvalé archivaci bez ztráty kontextu produkce informací a umět si poradit s technickými problémy, které jsou spojeny s měřením objemu dat určených k archivaci.

MORŠČICHINA, Larisa Aleksandrovna. Naučno-obrazovatel´nyj projekt Severnogo (Arktičeskogo) federal´nogo universiteta im. M. V. Lomonosova – "Arktik-fond": territorija dialoga [Vědecko-vzdělávací projekt Severní (Arktické) federální univerzity M. V. Lomonosova – "Arktik-fond": platforma pro dialog]. Naučnyje i techničeskije biblioteki. 2013, nº 3, s. 77–81. Dostupný také z WWW: http://www.gpntb.ru/ntb/ntb/2013/3/ntb_3_12_2013.pdf. ISSN 0130-9765.

Vědecká knihovna Severní (Arktické) federální univerzity M. V. Lomonosova (SAFU, anglická zkratka NArFU http://narfu.ru/, Archangelsk) se vzhledem k důležitosti teritoria Arktidy pro světové společenství intenzivně zabývá vytvořením jednotného informačního prostředí umožňujícího maximální dostupnost a otevřenost informací o historickém a kulturním dědictví autochtonních národů Severu, rozvoji základní i aplikované vědy v dotčených zemích, o vytváření inovační infrastruktury na tomto území atd. SAFU představila v květnu 2011 ideu projektu "Arktik-fond", jehož cílem je shromažďovat a třídit informační zdroje, zajistit všeobecnou dostupnost k takto soustředěným znalostem o Arktickém regionu Ruské federace. Arktik-fond by se měl postupně stát platformou pro součinnost zemí Arktidy. Kromě výše naznačených obecných cílů by v rámci projektu měly být digitalizovány a zpřístupněny dokumenty z knihoven, muzeí a archivů Barentsova Euro-Arktického regionu, vytvořena sociální síť za účelem spolupráce vědeckých pracovníků zabývajících se různými směry zkoumání arktické problematiky, a také vybudováno virtuální výukové a metodické středisko, integrované do systému distančního vzdělávání.

V první etapě projektu zahájené v roce 2012 byly zmapovány a vybrány instituce a organizace zabývající se tématy souvisejícími s Arktidou. Další etapou bylo soustřeďování a digitalizace nejvýznamnějších informačních fondů na různých nosičích v knihovnách, muzeích a archivech daného územního celku. Řeší se autorskoprávní otázky. Základní komponentou projektu jsou fondy vědecké knihovny SAFU.

Pracovní skupina složená z vedoucích odborníků SAFU a vědeckých pracovníků regionu definovala základní tematické celky informačního portálu Arktik-fond (http://arctic-fund.ru), který je oddílem informačního portálu Vědecké knihovny SAFU. Dnes je tedy již možné studovat vědecké práce a výukové materiály vytvořené významnými odborníky Ruské federace i dalších arktických zemí, s foto- a videomateriály arktických expedic, regionálních konferencí a dalších setkání podle řady profilů: dějiny ovládnutí Arktidy, vojenská historie, současná přítomnost vojenských struktur NATO a Ruské federace v Arktidě, rozdělení kontinentálního šelfu (pevninského prahu), mezinárodní organizace a programy, přírodní zdroje, doprava a komunikace, ochrana životního prostředí, klima, geografie informační technologie, elektronický časopis Arktika i Sever (http://www.narfu.ru/aan/) a další.

NEO, Emily a Philip J. CALVERT. Facebook and the diffusion of innovation in New Zealand public libraries. Journal of Librarianship and Information Science. 2012, vol. 44, nº 4, s. 227–237. Dostupný také z WWW: http://lis.sagepub.com/content/early/2012/03/01/0961000611435038. ISSN 0961-0006. DOI 10.1177/0961000611435038.

Facebook je vnímán jako nejúspěšnější online sociální nástroj pro komunikaci, spolupráci a "konverzaci" knihoven s uživateli. V červenci 2010 měl na 500 000 000 uživatelů. V podnikatelské sféře již dávno pochopili výhody facebooku a zapracovali je do svých marketingových strategií. Bylo jen otázkou času, kdy si facebook najde cestu do knihoven. Je ale nepříliš známo, jak veřejné knihovny přistupují k rozhodnutí, zda přijmou či nepřijmou tuto sociální síť, a také jaké faktory vedou jejich čtenáře k přijetí nových technologií.

Podle dosavadních výzkumů roste počet lidí kolem 35. roku života, kteří facebook přijímají. Největší skupina uživatelů je ve věku 25–34 let. Roste užívání této sociální sítě také lidmi nad 55 let. Knihovny stojí před úkolem identifikovat svoje cílové uživatele a na základě toho stanovit vhodný obsah, který budou na facebooku zveřejňovat. Autoři uvádějí stručný přehled výsledků různých studií na toto téma a upozorňují na zkušenosti některých zahraničních knihoven.

Na Novém Zélandě používá sociální sítě k podpoře svých služeb málo veřejných knihoven. Výzkum porovnával aspekty přijetí facebooku v novozélandských veřejných knihovnách a zkoumal, jak knihovny posuzují a hodnotí facebook jako potenciální síťový nástroj a jaké jsou motivační faktory pro rozhodnutí facebook přijmout či nepřijmout?

Jako teoretický rámec výzkumu byla použita teorie difúze inovací Everetta Rogerse (Rogers´ Diffusion of Innovations theory, DOI), ve vlastním výzkumu pak metoda řízeného rozhovoru (dotazníky jsou v přílohách na konci příspěvku). Zkoumalo se devět knihoven (pět přijalo facebook a čtyři nikoli). Rozhovor byl rozdělen na sekce. Sekce A zjišťovala profily zkoumaných knihoven, sekce B obsahovala sedm otázek ohledně celkového užití a přijetí sociálního softwarového nástroje. Sekce C měla dvě části: otázky týkající se procesu přijetí rozhodnutí, a dále atributů i faktorů, které na toto rozhodnutí měly vliv.

Hlavními motivačními faktory pro přijetí byly: výhoda Facebooku jako podpůrného marketingového nástroje (pomáhá zlepšit počítačovou gramotnost zaměstnanců, jejich osobní a interaktivní kvality pomáhají v budování obrazu knihovny v očích veřejnosti). Všechny sledované veřejné knihovny využívají jeden nebo více sociálních nástrojů ke komunikaci s uživateli a to vede k podpoře knihovnických služeb a událostí/akcí. Všechny knihovny využily formu hodnocení před tím, než se rozhodly k přijetí či odmítnutí facebooku.

Hlavním důvodem nepřijetí facebooku je nedostatek lidských zdrojů na správu a údržbu. Pro knihovny je facebook dalším systémem, o který se musí starat a který zabírá čas (ale může být výzvou do budoucnosti). Dalším důvodem je, že čas, úsilí a práce investované do provozování facebooku jsou větší než jeho potenciální hodnota. Mezi další důvody odmítnutí patří například těžká kontrolovatelnost uživatelů facebooku (asociální živly apod.), nedostatek témat, otázka, čím nahradit facebook, až tato sociální síť skončí, zda je pro stávající uživatele použití facebooku dostatečně přínosné/atraktivní. Na druhou stranu knihovníci připouštějí, že by jim facebook mohl pomoci najít další uživatele knihovny atd.

POUPON-CZYSZ, Catherine. L´Inist-CNRS face au défi des données de la recherche [Jak čelí Inist-CNRS výzvám v oblasti správy výzkumných dat]. Ar(abes)ques. 2014, nº 73, s. 16–17. Dostupný také z WWW: http://www.abes.fr/Arabesques/Arabesques-n-73. ISSN (papírové vydání) 1269-0589/ISSN (web) 2108-7016.

Obrovské množství vytvářených dat spolu s rychlým vývojem technologií stálo v poslední době u zrodu nového paradigmatu, vědy řízené daty (science guidée par les données). Podstata hnutí Open data spočívá v odstranění geografických a oborových bariér ve prospěch jediné celosvětové mezioborové vědy. Článek představuje práci koordinační skupiny výzkumných dat "Vědecká data" (http://www.donneesdelarecherche.fr), která vznikla v roce 2012 v rámci Institutu vědeckých a technických informací Inist, jenž je součástí francouzského Národního vědeckého centra CNRS. Skupina je tvořena dvěma koordinátory a osmi informačními pracovníky z oddělení přírodních věd, techniky a medicíny a společenských věd. Jejich úkolem je šířit výsledky práce skupiny do svých konkrétních oddělení.

Výše zmínění informační pracovníci nadále pokračují v indexaci známých bibliografických databází Pascal a Francis a zhruba třetinu své pracovní doby věnují osvojování si nových kompetencí. Průběžně tak rozvíjejí své znalosti v daném oboru, což jim umožňuje provázet výzkumníky na cestě k efektivnímu využívání úložišť dat, standardů metadat, nástrojů a terminologie. Současně se někteří z nich účastní pilotních projektů správy dat ve vědě, během kterých vykonávají stáže v laboratořích a mohou tak lépe porozumět procesům ve vědě. Tento metodologický přístup k vývoji profese informačního pracovníka byl představen v roce 2013 v Mnichově na konferenci evropských vědeckých knihoven Liber (http://www.liber2013.de).

V článku je dále zmíněno několik projektů, na kterých Inist spolupracuje s dalšími institucemi. Na národní úrovni se jedná například o dva projekty v koordinaci s Univerzitou Lotrinska v oblasti molekulární biologie a efektivní správy dat v laboratořích, o projekt informační platformy a správy vědeckých dat (http://www.sim4rdm.eu) ve spolupráci s francouzským ministerstvem školství a vědy. Zajímavým projektem je Équipex Ortolang – Open Resources and Tools for Language (http://www.ortolang.fr), jehož úkolem je vytváření síťové infrastruktury pro dokumentaci jazykových zdrojů (korpusů, slovníků…) a nástrojů o jazyce. Tato infrastruktura má sloužit k širokému sdílení znalostí o francouzštině a jazycích Francie i pro účely řešení otázek spojených s automatickým zpracováním jazyka.

Na mezinárodní úrovni zmiňme účast Inist v konsorciu DataCite (http://www.datacite.org), což institut opravňuje k přidělování identifikátorů DOI.

Cílem popisované organizační jednotky je nasměrování profese informačního pracovníka k povolání, které je anglicky označováno jako "data librarian". K tomu je nezbytné rozvíjet nové kompetence a nabízet nové služby tak, aby vědci viděli v této profesi skutečného pomocníka.

Rubriku zpracovaly PhDr. Anna Machová, Mgr. Renáta Salátová, Mgr. Veronika Tichá