Počítačová kultura knihy nelikviduje

Rozhovor s Richardem Papíkem, ředitelem Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze

Zpracování informací a knihovnictví patří k oborům, které po listopadu 1989 prošly změnami vpravdě revolučními. A Richard Papík, ředitel ÚISK, je jedním z těch, kdo jsou nejpovolanější vývoj v této oblasti komentovat. V našem dialogu jsme se dostali například k otázkám, jaký by podle něj měl být knihovník na počátku 21. století, kde vidí největší problémy českých knihoven či jaké je dnes postavení ÚISK v rámci filozofické fakulty. Řeč ale byla i o podobě knihovny budoucnosti nebo o tématu počítače versus klasická kniha. A Richard Papík se rovněž svěřil, kdy on sám dává přednost knize a kdy klávesnici počítače.

U mnoha lidí přetrvává archaická představa knihovnic a knihovníků, jejichž hlavní činností je přerovnávání stohů zaprášených knih. Setkáváte se s tímto laickým hodnocením někdy i vy sám?

Ano, setkávám se občas s tímto nebo velmi podobným názorem. Více se však setkávám s mírným přehlížením nebo nepochopením naší profese coby profese úzce spjaté s informační společností. Nicméně má to i své výhody. Určitě tu, že naše profese může jen a jen překvapit, což je lepší, než kdyby stavěla na nepodloženém sebevědomí a tvářila se nafoukaně.

A jaký by podle vás měl být vlastně knihovník na počátku 21. století?

Knihovník 21. století by měl být především kvalifikovaným odborníkem s dobrými komunikačními schopnostmi - v mnoha případech i s pedagogickými schopnostmi. Je nesnadné charakterizovat knihovníka 21. století, ale měl by být skutečným informačním profesionálem, který je partnerem uživateli při řešení jeho informační potřeby tak, aby si to uživatel uvědomoval a příště jeho služby opětovně vyžadoval. Myslím, že knihovník 21. století je novodobým správcem a ochráncem fondů spíše elektronických, a proto bude hodně orientován do oblasti technologií. Zároveň by měl být partnerem v procesu vzdělávání, navigátorem v hledání informací a znalostí, měl by nepostradatelně stát u zakládání fondů knihoven a digitálních knihoven.

Určitě by se mi novodobý knihovník líbil v pozici experta v nejrůznějších týmech, ať už výzkumných, pedagogických nebo obchodních. Myslím, že profil informačního profesionála - knihovníka se již teď částečně redefinuje a ještě více se promění v budoucnosti s ohledem na technologie a na informační potřeby uživatelů. Tím se nepopírají současná jeho vymezení a uplatnění, ta budou přirozeně koexistovat. Mám tušení a příjemné mrazení, že knihovník by opravdu mohl být v jakési pomyslné 1. lize pracovních profesí spjatých s informační společností.

Z časů svých studií na filozofické fakultě v osmdesátých letech si vybavuji knihovnictví jako jeden z menších oborů. Jak byste charakterizoval změny, které se v oblasti informačních studií a knihovnictví, respektive v koncepci studia tohoto oboru, odehrály po roce 1989?

To se výrazně změnilo. Změny po listopadu 1989 byly pro studijní obor velké a zároveň postupné. Velké v tom, že se profese zbavila různých povinných předmětů a úliteb udržovaných na počest tehdejších uctívaných bohů, a postupné v tom, že oživení v podobě nových předmětů a směr nepřicházelo hned a jednoduše. Nadšení pro změnu se neneslo ještě s trendy naší profese.

Chtělo to svůj čas. Změnit se museli nejen učitelé, ale v podstatě celý obor, změnit se museli i studenti a jejich dosud převážná humanitní orientace - obor se musel vydat podstatně rychleji po technologické trase svého vývoje. Zároveň se ÚISK dusil v nedůstojných prostorových a technologických podmínkách v Celetné ulici. S přestěhováním do Jinonic v roce 2000, kam jiné obory z filozofické fakulty na rozdíl od ÚISK paradoxně nechtěly a dnes toho litují, se pak nastartovaly další změny a vývoj a nárůst počtu studentů. Velkou zásluhu na prvních polistopadových změnách měl pan profesor Jiří Cejpek, který zemřel na konci prosince - mně je to hrozně líto, neboť on ke změně katedry přistupoval s citem a jistým humanismem, který si uchovával i v přístupu ke kolegům a studentům. Obrovský kus práce pro katedru a vlastně už ústav udělal pan docent Rudolf Vlasák, který znal svět kolem informačních potřeb zejména podnikové sféry a který svým přístupem vyvažoval tehdejší až přílišnou katederní orientaci na knihovnictví. Ke změnám přispělo více kolegů, velmi důležitou a jistou katalyzační roli v polistopadovém vývoji měla paní profesorka Marie Koenigová. Hodně oboru pomáhali kolegové jako inženýr Augustin Merta a mnoho dalších.

V současnosti má obor na 500 studentů a patří mezi největší na fakultě a je jedním z těch, který FF a UK spoluživí z tzv. přímé pedagogické činnosti, a tedy z peněz plynoucích ze státního rozpočtu. Ovšem ani výzkumně-rozvojová činnost není zanedbatelná a ÚISK není vzadu, ale v polovině z hlediska posledního evaluačního žebříčku. Rozhodně je to při 11 úvazcích slušný týmový výkon. Ústav má však také 15 skvělých interních doktorandů. Dohromady to je docela zajímavé koncertní těleso, které umí pěkné kousky. Ale řadu partitur oboru také úplně dobře neumí a k jejich zvládnutí je nutný ještě určitý čas, tlak a tah. Ale je schopno se i hodně učit, a to je nejpodstatnější pro jeho dynamiku a budoucnost oboru. Nechť raději hovoří výsledky a skutky.

Jaké je dnes postavení ÚISK v rámci filozofické fakulty?

Postavení oboru ÚISK v rámci filozofické fakulty není v současnosti špatné a je docela, myslím, respektované a přiměřeně uznávané. Tedy, pokud dotyční vědí, co náš obor řeší a vědí něco o uplatnitelnosti absolventů. Nejenom kvůli počtu studentů, kterých je na 500, jak jsem zmiňoval, ale i kvůli tomu, co ústav díky svým lidem umí. Trochu jsme se museli v poslední době záměrně stáhnout dovnitř, abychom zároveň nasměrovali energii do rozvoje a navázali spolupráci se subjekty mimo fakultu a někde i mimo univerzitu, aby pak fakulta o nás projevila větší zájem. Místo nářku hledáme například vícezdrojové financování. Nářek jsme zároveň nahradili tvrdým konstatováním, že nás univerzita a fakulta nepodporují adekvátně vzhledem k faktu, kolik peněz přitáhneme ze státního rozpočtu. Myslím, že filozofická fakulta, pokud nechce náš obor ztratit nebo zatratit - neboť my si jeho existenci dokážeme představit i mimo ni, ani už nepřemýšlí, že náš obor má přesah i do exaktních oborů včetně technických disciplín. Dokonce to považuje vedení fakulty jako plus. To je zajímavý posun ve vnímání oboru. Vedení FF UK se k nám ovšem chová korektně a oceňuji to. Nedělají pro nás sice všechno, ale rozhodně víc než v minulých letech. Také současní kandidáti na děkana náš obor asi respektují a přišli na předvolební setkání i na ÚISK. Snad bude tedy budoucí, respektive právě nedávno zvolený děkan filozofické fakulty, který nastoupí v únoru 2006, náš obor považovat za jeden z motorů fakulty; a to nejen na finance, které jí umíme zabezpečit podobně jako další velké obory.
Do budoucna nám jde o to, aby si náš obor držel společensko-vědní a zároveň i exaktní orientaci. Tzn. že chceme ještě více oslovit technicky a exaktně orientované studenty a zároveň motivovat studenty humanitně orientované. Je to ambivalentní a zároveň symbiotické pro toho, kdo pozoruje vývoj informační vědy, respektive informační a knihovní vědy ve světovém kontextu. Na technické univerzitě MIT v Bostonu je také silné centrum společenských věd, takže nevidím důvod, proč by na filozofické fakultě nemohlo být v budoucnu silné centrum informační vědy. Je to myšleno s nadsázkou, ale přiznám se, že je to i vizí, aby informační věda na FF UK byla silnou disciplínou a oborem perspektivním.

Kapacita ÚISK je v současné době optimální, nedostatečná nebo máte rezervy a mohli byste přijímat více studentů? Jinak řečeno, jaký je zájem o studium u vás?

Kapacita ústavu je v současnosti přijatelně hraniční, ale mohla by být vyšší při podstatně jiném logistickém zázemí, zejména při větším počtu pedagogických pracovníků. S logistickým zázemím jsme schopni si do značné poradit i sami, ne však s povolením nárůstu většího počtu pedagogických pracovníků. To může ovlivnit jedině management fakulty. Přitom by to znamenalo nové dimenze rozvoje, které by na fakultu přinesly ještě více peněz.

Moderní areál v Jinonicích a spojení bakalářského programu s Vyšší odbornou školou informačních služeb v Praze tomu dává dobré předpoklady. Podmínkou rozvoje je tedy spíše nárůst interních pracovníků ÚISK, než naše nedostatky v technickém zázemí. Zájem o studium převyšuje v současnosti počet přijatých o více než 400 %.

A o kterou ze tří základních linií studijního programu (informační, knihovnickou, knihovědnou) na ÚISK je největší zájem?

Největší zájem mají studenti zájem o směr informační. O něco menší zájem je o knihovnický směr. Knihovědný směr utlumujeme z důvodů zmiňovaných logistických a personálních, v posledních letech se proto neotvíral. Chystáme se v nadcházejícím školním roce otevřít nový obor Studium nových médií. Zájem o směry do značné míry koresponduje s možností ekonomicky lepšího uplatnění. Knihovnický směr připadá mnohým studentům - a mnohdy nespravedlivě - jako méně atraktivní. Mrzí nás to a hledáme příčinu. Částečně je to dáno společenským oceněním knihovnické profese a částečně vidíme rezervy i na naší straně.

Můžete trochu rozvést příčiny, proč je knihovědné zaměření v útlumu? Souvisí to třeba i s malým zájmem studentů, nebo s přesycením pracovního trhu absolventy s touto kvalifikací?

Zájem studentů je o tuto specializaci logicky menší, ale hlavní důvod, proč se obor několik let neotevřel, je skutečně ekonomický. Tento směr nás v současnosti také intelektuálně převyšuje, na filozofické fakultě je totiž příliš vázán na pomocné vědy historické a my si v současnosti představujeme jeho vývoj a nasměrování jinak. Jeho zajišťování v minulých letech bylo velmi obtížné odborně i organizačně a vlastně se dařilo převážně díky externistům, na kterých ale nemůžeme stavět rozvoj směru. Pokud nám fakulta nezabezpečí lepší přerozdělení peněz, nemůže být řeč o této náročné specializaci coby studijního směru. Zatím chceme knihovědná témata promítnout více do knihovnického směru, jít směrem přes tzv. procesy digitalizace starých fondů a přes procesy tvorby systémů kulturního dědictví, které bychom studentům rádi prezentovali. Kdybychom měli k dispozici lidi typu pana Adolfa Knolla z Národní knihovny, bylo by to jiné. Ale my je nemáme a hned tak nezískáme.

Máme však jinou strategii a výsledky uvidíme za pár let. Je to tedy jen otázka času, kdy se ne asi knihovědná specializace, ale knihovědná témata opět na ÚISK vrátí. Od znovuotevření jako samostatného zaměření nás ovšem odrazuje i fakt, že knihovědné specializaci se z jejích absolventů věnuje jen docela zanedbatelný počet. To ukazuje o minimální potřebě a uplatnitelnosti pro naši zemi.

Podle všeho můžete nabídnout studentům i pedagogům zázemí se špičkovým technickým vybavením. Bylo možné takové pracoviště vybudovat jenom z prostředků přidělovaných ministerstvem školství?

ÚISK by byl velmi bohatý, kdyby prostředky jemu určené nebyly přerozdělovány v rámci současné struktury. Stačily by na jakýkoliv námi zamýšlený rozvoj, což jsme si s pomocí matematiků spočítali. V dané realitě se musíme starat o granty, někdy i o sponzory a přitom by to nebylo nutné.

Bohužel, značnou část prostředků tak nezískáváme systémově, ale právě z grantových projektů. Ty přitom mají být něčím navíc a neměli bychom jimi řešit něco, na co jsme v podstatě peníze už jednou dostali. Bez nich by ale opravdu slušné zázemí pro pracovníky ÚISK neexistovalo.

A je z oblasti moderních technologií něco, co byste potřebovali, ale co si zatím nemůžete dovolit?

Potřebovali bychom speciální softwary pro výuku i projekty, specializovaná hardwarová zařízení, přenosné osobní počítače pro učitele za účelem vedení distanční výuky, zaplacení internetových poplatků učitelům, aby mohli vést výuku z domova a měli profesionální podmínky. Potřebovali bychom specializovanou techniku pro studia nových médií, digitální kamery, datové projektory do našich výukových místností, speciální didaktické pomůcky, elektronické tabule. Potřebovali bychom vlastní systémový a větší rozpočet pro nákup informačních zdrojů, časopisů a knih našeho oboru.

Jaké jsou podle vás největší problémy českých knihoven?

Problémů je více: prvním velkým problémem českých knihoven jsou dle mého názoru poddimenzované finance, ať už jsou určené na provoz, služby, akvizici, technologii nebo na lidský faktor, ale na druhou stranu je to problém všech převážně rozpočtových organizací. Druhým velkým problémem je nedostatek kvalifikovaných lidí. Mnoho lidí v oboru má také úplně jinou kvalifikaci, než by se čekala. Přes snahu managementů knihoven, snahu mnoha nadšenců v personálu knihoven, přes naše tolerantní namlouvání si, že to není tak hrozné, je to velký problém českých knihoven. Třetím problémem je v současnosti menší atraktivnost profese a její společenské uznání, které také neodpovídá našim představám a snahám. Čtvrtým problémem je, že se stále mnoho knihoven bojí riskovat a jít do sfér méně známých, například do oblasti e-governmentu, do spolupráce s podnikovou sférou, výzkumnými centry či školskými institucemi.

Někde jsou na vině bariéry na druhé straně, ale mnohdy je příčinou opět lidský faktor v samotných knihovnách. Zároveň však nevidím zmíněné problémy příliš tragicky – naopak, každý problém je fantastickou výzvou k tomu, abychom zkusili něco změnit.

A kde vidíte hlavní nedostatky české společnosti pokud jde o způsob, jakým zacházíme s informacemi?

Naši lidé jsou celkově zajímavě tvořiví, univerzálně vzdělaní, ale neumějí moc pracovat s informacemi a informačními systémy. Lidé si informace často shání také přes své známé a diví se, že za informace a informační služby se i platí. Přestože existují systémová řešení, a to dokonce řešení velmi levná, volí méně systémové způsoby k zajištění informačních potřeb. Informační výchova a informační příprava není součástí výukového procesu tak, jak by se slušelo a jak tomu je ve vyspělém světě. Bariérou je také stále přetrvávající menší technologická vyspělost naší země, což je v neposlední řadě ovlivněno i jazykovou bariérou. Jsme malá země a mnoho informací kolem nás je zákonitě dostupných ve světových jazycích. Ale českých elektronických zdrojů bude přibývat.

Internet leccos zlepšil, ale také zamotal, neboť internet neznamená vždy jen ty správné a kvalitní informace. Našinec často neumí posoudit kvalitu informačního zdroje.

Nevede raketový rozvoj moderních informačních technologií k jisté „schizofrenii“ v knihovnictví? Tzn., že starší generace začne za vývojem zaostávat, až už nebude rozumět jazyku nové knihovnické generace. Zatímco jejich mladším kolegům, kteří jsou odkojeni počítači, bude chybět lidská bezprostřednost, jež je vlastní staré knihovnické škole.

Není jiné cesty, než jakou jste zmínil. Je docela v pořádku a zákonité, že starší generace začne zaostávat a že se určité komunikační kanály změní a že budou doménou mladší generace. Bylo tomu snad někdy jinak ve vývoji lidstva? Ne vše je pozitivní na technologiích, ale je to nezastavitelné a ne zásadně negativní. Nic také není černobílé.

Jaká je podle vás vize knihovny budoucnosti? Liší se hodně od knihoven, jak je známe dnes?

Myslím si, že bude více typů knihoven, podobně jako tomu je dosud a bude to přirozené. Budou existovat staré formy knihoven a jejich služeb a budou tu moderní a možná dosud nepředstavitelné formy knihoven. Dokáži si představit knihovnu jako komunitní centrum v regionu. Dokáži si představit knihovnu jako čistě elektronickou záležitost a nepobuřuje mne to. Dokáži si představit knihovnu jako součást mnoha dalších společenských nebo skupinových sítí, organizačních struktur veřejno-právního sektoru, neziskového sektoru, ale zároveň ziskového sektoru.

Pokud jde však o knihovnu, jak bych si ji představoval vzhledem k budoucnosti, tak bych ji rád viděl jako knihovnu orientovanou na uživatele a na služby ve prospěch uživatele. Také se více prosadí informační služby, aniž by uživatel či čtenář musel chodit do knihoven, rovněž služby na bázi intranetových a extranetových databázových systémů a licencovaných přístupů. Myslím, že knihovna se už dnes z prostředí fyzických fondů přesouvá na plochu obrazovky našeho osobního počítače. V budoucnosti budou posílena portálová řešení a další navigační systémy orientované na koncového uživatele, referenční služby budou profesionálnější a pružnější. Místo souborných informačních systémů budou k dispozici spíše metainformační nástroje a systémy efektivního vytěžení informací. Myslím si, že dosavadní tištěné a rukopisné bohatství se časem zdigitalizuje tak úplně, že historické fondy budou přístupné elektronicky komukoliv, byť k nelibosti některých dnešních vědců, kteří tím ztratí pocit jedinečnosti.

Velkou roli vidím v muzejních knihovnách, které se propojí se vzdělávacími systémy a s regionálními funkcemi knihoven tak, aby vznikaly znalostní a informační systémy regionů, systémy kulturního a historického dědictví. Rozvoj oblasti human-computer interaction zajistí nová uživatelská rozhraní. Uživatel bude ve fondech navigován ne podle označení signatury, ale elektronicky. Mnoho funkcí v knihovně, které zabezpečuje člověk, bude zbytečných, budou technicky zajištěné a často samoobslužně. Věřím v rozvoj elektronických knih a elektronických časopisů jako převažujících typů dokumentů, které bude knihovna zpřístupňovat a pravděpodobně i z hlediska autorských práv zabezpečovat a rozšiřovat. Pro knihovny již vznikla konkurence a bude ještě sílit konkurence center integrovaných přístupů k informacím a znalostem, virtuálních center s řadou informačních služeb a s přitažlivou formou placení či dokonce zdarma. To bude knihovny tlačit k tomu, aby se ještě více orientovaly na uživatele a čtenáře. Knihovna budoucnosti a knihovník budoucnosti budou, doufejme, hrát 1.ligu mezi institucemi a profesemi naplňující vizi informační společnosti.

Knihovna bude mít významnou roli v tzv. učící se společnosti v řadě směrů a funkcích. Také věřím, že knihovna bude prostředníkem nejen komunikace informací, ale bude tu i místo pro lidskou komunikaci.

Čas od času se objevují „výzkumy“ o tom, jak počítačová kultura likviduje knihy. Myslíte si, že opravdu mladá generace nečte a ztrácí zájem o literaturu? A že je to právě vina počítačů?

Počítačová kultura nelikviduje knihy. Jsme v jiné éře a ta je neméně úžasná, než byly ty minulé. Možná pro evropskou kulturu lepší - bez válek a ve spolupráci národů. Jediný problém je, že méně kvalitní čtení je reálným faktem, ale to sledujeme už řadu let; dokonce dříve, než se rozšířily počítače. Spíše televizní kanály potlačují svou instantní kulturou hlubší zážitek z knih a dalších kulturních platforem než počítač. Kdo nečetl knihy dříve, nečte je ani teď. Počítač sám o sobě ani ne, ale spíše znalostní obsah v počítači nebo na síti je a bude fenoménem. Možná je to výzva, jak pro literaturu, tak pro další typy kultur: jít na čtenáře a uživatele jinak. Mám argument z vlastní pedagogické zkušenosti s výukou základů programování a počítačů pro malé děti: kolik dyslektických dětí učinil počítač a grafické uživatelské rozhraní šťastnějšími a úspěšnějšími mezi svými vrstevníky než klasická kniha?! Přehnaně řečeno: šťastné oči dětí s mozkovou dysfunkcí mně vyvracejí nesmyslnosti argumentů o škodlivosti počítačů. Mladá generace je skvělá, obdivuhodná, v něčem dokonce lepší a chytřejší a hlavně: má jiný druh znalostí a vědomostí. To, že jim nerozumíme, nebo si přejeme konzervativní modely šíření informací a znalostí, vývoj naštěstí nezastaví. Na tomto místě bych rád zmínil bonmot mého oblíbeného spisovatele Ephraima Kishona, že „počítače budou menší a menší, až zmizí úplně“. I to mne dodává trochu klidu.

Kdy vy sám dáváte přednost knize a kdy klávesnici počítače?

Knize v tištěné podobě dávám přednost v mých oblíbených literárních a knihkupeckých kavárnách a ve chvílích odpočinku doma, pochopitelně i při studiu odborných knih je to příjemnější. Klávesnici počítače dávám přednost, když potřebuji informace a znalosti někde najít a třídit a když se chci ušetřit fyzické hromady dokumentů, které jsou kolem mne. Dokáži si ale představit, že budou k dispozici ergonomické a kvalitní přenosné tablety, kdy bude výhodnější si vzít na dovolenou několik krásných knih, třeba i beletristických a dokonce výpravně uměleckých, v elektronické podobě, že si patřičné knihy nahraji na svůj knižní i-pod v nějakém přitažlivém formátu, jako je pro hudbu MP-3. Za ta lehká zavazadla to rozhodně stojí. Na jednu stranu miluji kodexovou formu knihy, ale myslím si, že elektronická kniha je realitou a že je také úžasná a že ji patří budoucnost, byť teď to malinko s konceptem e-book stagnuje. To je ale otázka času a lepších technických zařízení a rozhraní. Těším se na elektronickou knihu a na její dobu, která přichází. Na tu historickou a uměleckou podobu knihy se rád podívám ve své osobní knihovně, v nějaké studovně, nebo i v muzeu. Fandím elektronické knize se zachováním úcty ke starým kodexovým formám. Elektronická kniha je stejně úžasná technologie, jako byl svého času vynález knihtisku. Ale neberte mne úplně vážně v nadšení pro elektronickou knihu. Trochu provokuji staromilce.

Zdeněk A. Tichý

Richard Papík

je od roku 1994 vysokoškolským učitelem. V letech 2000 až 2002 byl zástupcem ředitele a od podzimu roku 2002 do současnosti je ředitelem Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze. Do roku 1994 působil deset let v informačně-knihovnické praxi VTEI (vědecké, technické a ekonomické informace). Od roku 1994 do roku 2000 byl také informačním specialistou firmy Medistyl Praha. Profesně se nejvíce specializuje na dialogové informační systémy vědeckotechnických informací a rešeršní metody. Absolvoval několik kratších a dlouhodobějších zahraničních studijních pobytů ve Spojených státech, ve Velké Británii a v Německu. V roce 1998 semestrálně vyučoval na School of Information and Library Science na University of North Carolina. Podílí se řadovou účastí i vedením na projektech a rozvojových činnostech v akademické i v komerční praxi. Je členem organizačních nebo programových výborů konferencí, členem Ústřední knihovnické rady, dvou národních odborných společností a jedné zahraniční, je členem Vědecké rady Národní knihovny a členem Rady Národní lékařské knihovny.

CITACE:
Papík, Richard; Tichý, Zdeněk A. Počítačová kultura knihy nelikviduje. Knihovna plus [online]. 2005, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus51/papik.htm>. ISSN 1801-5948.