Knihovna plus

2005, číslo 1

Vývoj institutu právo povinného výtisku (1)

Ladislav Michael Wallis

Západočeská univerzita v Plzni
wallis@rek.zcu.cz

Úvod

Povinnost vydavatelů odevzdávat povinný výtisk vydaných publikací se poprvé v dějinách objevuje v roce 1537 ve Francii, později ve Velké Británii a v Německu. Rakousko se k těmto státům přidává roku 1781.

Zpočátku odevzdávání povinného výtisku vedle uchovávání a zpřístupňování informací především pomáhalo cenzuře; v meziválečném období začala tato role ustupovat do pozadí a dnes povinný výtisk slouží výhradně konzervačním, bibliografickým, studijním a vědeckým účelům s cílem trvale uchovat a zpřístupnit budoucím generacím vydané publikace jako součást národního kulturního dědictví…

Právě začínající seriál se bude věnovat vývoji institutu právo povinného výtisku na území českého státu s důrazem na jeho konzervační, studijní apod. účely, nikoli na účely cenzurní, a to od počátku až do aktuálně platné právní úpravy.

Věnovat se budeme i vztahu práva povinného výtisku k daním z příjmů, k dani z přidané hodnoty, zhodnotíme jej z pohledu některých příjemců povinných výtisků (se zvláštním zřetelem k Národní knihovně České republiky a Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje), jakož i z pohledu subjektů povinných odevzdáváním p. v. Seriál uzavřeme pojednáním o právu povinného výtisku na Slovensku, v Itálii a v Evropské unii.

Stručná historie a pojem "právo povinného výtisku"

Jak již řečeno, v historii se právo povinného výtisku objevuje poprvé ve Francii roku 1537 – Montpellierovo nařízení[1] vydané králem Františkem I. (1515 – 1547) nařizovalo vždy jeden exemplář každé vydané knihy uložit v Královské knihovně v Blois. Nařízení sledovalo dva cíle – prvním byla cenzura, druhým, spíše vítaným než primárně zamýšleným, bylo shromažďování výsledků lidského poznání, navíc bez výdajů státní pokladny. S odevzdáním takového exempláře bylo spojeno poskytnutí právní ochrany před patiskem, a to formou zvláštních privilegií.

Nařízení však nebylo dodržované, a tak byly povinnosti jím stanovené znovu potvrzeny v roce 1793.

Sir Thomas Bodley (1544 – 1612) a společnost Stationer´s Company se roku 1610 dohodli, že společnost bezúplatně dodá jeden exemplář každé nové knihy univerzitní knihovně v Oxfordu. Princip této dohody inspiroval v roce 1662 přijetí příslušného zákona pro celou Velkou Británii.

V roce 1790 vstoupil v USA v účinnost zákon o autorském právu (copyright), který s ním spojuje právo povinného výtisku.

Tyto příklady později následovaly další státy.

Během 18. století mizí ochranná privilegia před patiskem a na jejich místo nastupují zákony o autorských právech.

Bernská konvence – první mezinárodní dohoda o autorských právech – z roku 1886 stála u zrodu moderního pojetí práva povinného výtisku, které se dnes uplatňuje téměř ve všech zemích.

V průběhu staletí se pohledy na účel práva povinného výtisku měnily – cenzurní dohled nad obsahem publikací ustupoval do pozadí a prvotní se stávalo jejich shromažďování a uchovávání pro budoucí generace. Jednoznačně tento cíl zvítězil v meziválečném období, a i když některé státy dosud cenzuru uplatňují, již nebývá legislativně upravena společně s právem povinného výtisku.

Ovšem nejen budování národní sbírky publikací tvořících konzervační fond je cílem práva povinného výtisku. Svůj význam má i skutečnost, že nejdůležitější subjekty v oblasti shromažďování, zpracovávání, uchovávání a poskytování informací mohou své fondy cestou p. v. velmi účinně rozšiřovat, a tak zajišťovat univerzální dostupnost nejširšího spektra publikací. (V našich podmínkách s tím nikoli okrajově souvisí i možnost důsledně naplňovat dikci zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, což čtenářská a uživatelská veřejnost bezpochyby ocení.)

Pominout nelze ani pocit hrdosti vyplývající ze shromážděných pokladů národní kultury a vlastní identity.

Ruku v ruce se shromažďováním publikací jde simultánní vytváření národní bibliografie.

Konzervační fond se pro případ živelní katastrofy, války nebo podobného neštěstí uchovává duplicitně a na vzdálených místech, aby se tak snížilo riziko nenahraditelných ztrát.

Počátky a vývoj práva povinného výtisku v Rakousku

Dvorským dekretem ze 6. února 1777, vydaným královnou českou a císařovnou římskou Marií Terezií (1717 – 1780) na návrh Františka Josefa hraběte Kinského (1739 – 1805), byla v Praze založena, spojením bývalé jezuitské klementinské knihovny s knihovnami právnické a lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity a s tzv. Větší i Menší rodinnou knihovnou hrabat Kinských, státní Veřejná c. k. univerzitní knihovna. Její otevření oznámili knihovníci vyhláškou z 30. října 1777.

Téhož roku knihovna získala knihy zrušeného jezuitského řádu a od r. 1781 do ní proudily konfiskované knihy a knihovny rušených klášterů v Čechách.[2]

Nařízením českého gubernia z 21. prosince 1781, vydaného zásluhou svého správce Karla Rafaela Ungara (1743 – 1807), získala jako první v rakouské monarchii právo na jeden bezúplatný povinný výtisk každé knihy vydané pražskými tiskaři a nakladateli.

Dvorský dekret ze 2. dubna 1807 stanovil, že každý tiskař nebo nakladatel v Království českém musí bezúplatně odevzdat jeden povinný výtisk každého vydaného "tištěného díla"[3] Veřejné c. k. univerzitní knihovně v Praze; obdobně tak na území Markrabství moravského, zde ovšem ve prospěch knihovny Olomouckého lycea. České gubernium obsah dvorského dekretu zvláštním intimátem ze 16. července 1807 pražské knihovně oznámilo.

Zavedení práva povinného výtisku na Moravě navrhoval Josef A. Karmášek, správce olomoucké knihovny, již v roce 1791.

Dvorní studijní komise dekretem z 15. března 1811 právo příjemců prohloubila na p. v. novin, časopisů a map. Zároveň nařídila důsledné dodržování dvorského dekretu z r. 1807, pokud možno i zpětně, neboť až dosud byl dodržován liknavě. České gubernium to pražské knihovně opět zvláštním intimátem z 20. dubna 1811 sdělilo.

Následoval císařský patent č. 122/1852 ř. z., tiskový řád, který se vztahoval na periodické i neperiodické "tiskopisy",[4] včetně výtvarných děl, vyrobené jakoukoli tiskařskou technikou nebo chemickými prostředky. Patent byl platný na celém území monarchie, s výjimkou Vojenské hranice.

Nakladatele stíhala povinnost odevzdat níže uvedeným příjemcům povinné výtisky tiskopisů. Pro případ, že by na nich nakladatel nebyl uveden nebo byl uveden nesprávně, stal se povinným subjektem tiskař.

Pokud šlo o p. v. periodických tiskopisů, odevzdávaly se v pravidelných časových úsecích, v případě p. v. neperiodických tiskopisů pak ve lhůtě osmi dní od vydání. Příslušné zásilky byly osvobozené od poštovného.

Jednalo-li se o p. v. nákladného tiskopisu, náležela povinnému subjektu přiměřená procentuální náhrada z obchodní ceny.

Z povinnosti odevzdat povinné výtisky byly vyloučeny tiskopisy pro obchodní a soukromé potřeby.

Jako příjemci povinných výtisků byli ustanovením § 4 císařského patentu určeni:

a) ministerstvo vnitra

b) nejvyšší policejní úřad

c) c. k. biblioteka dvorská

d) univerzitní nebo zemská knihovna korunní země příslušná podle sídla povinného subjektu a stanovená prováděcím právním předpisem

e) místodržitel korunní země příslušný podle sídla povinného subjektu.

Oprávněni byli takto:

ad a) po jednom p. v. každého tiskopisu

ad b) jako sub a)

ad c) jako sub a)

ad d) jako sub a)

ad e) po jednom p. v. každého periodického tiskopisu

K provedení § 4 výše citovaného císařského patentu byla vydána vyhláška c. kr. místodržícího č. 276/1852 z. z., stran toho, že Pražská c. kr. universitní knihovna má právo bráti exemplář povinný tiskopisů v Čechách vydaných, řádem tiskovým takovýmto veřejným ústavům přiřčený. Vyhláška stanovila, že příjemcem jednoho p. v. tiskopisů vydaných v Českém království je Pražská c. kr. univerzitní knihovna,[5] neboli že "… má právo bráti ten exemplář povinný, který řádem tiskovým přiřčen jest takovýmto veřejným ústavům jednotlivých zemí korunních."[6]

K provedení § 4 výše citovaného císařského patentu následovala další vyhláška c. kr. místodržícího č. 341/1852 z. z., v příčině odvádění povinných exemplářů každého v Čechách vydaného tiskopisu k pražské c. kr. universitní knihovně,[7] která stanovila, že příjemcem určeného čtvrtého povinného výtisku každého tiskopisu, a to v nejširším smyslu slova, vydaného v Českém království, je Pražská c. kr. univerzitní knihovna.[8]

Ačkoli žádný z citovaných právních předpisů nestanovil, jaké účely se odevzdáváním povinných výtisků sledují, z předmětu činnosti jejich jednotlivých příjemců to vyplývá jednoznačně.

Praktické dopady uvedených právních předpisů byly shledány prospěšnými a přínosnými, avšak v souvislosti se zásadními společenskými a ekonomickými změnami rakouské monarchie v průběhu 19. století a její přeměny v moderní parlamentní demokracii vyvstala potřeba nové legislativní úpravy práva povinného výtisku odpovídající změněným poměrům.

Takovou úpravu přinesl zákon č. 6/1863 ř. z., o tisku, tzv. tiskový zákon. V ustanovení § 1 zrušil císařský patent č. 122/1852 ř. z. i se všemi prováděcími právními předpisy a prohlásil, že věci tiskové bude do budoucna upravovat výlučně tento zákon a zákon trestní. Ovšem přivolení k vlastnímu tištění publikací, jejich vydávání a obchodování jimi bylo vyhrazeno reglementaci průmyslových živností.

Odevzdávání povinných výtisků k účelům konzervačním, bibliografickým, studijním a vědeckým na jedné straně a k účelům úředním, to jest mj. evidenčním i cenzurním, na straně druhé, bylo upraveno zároveň,[9] čímž se ovšem poněkud setřelo odlišení jejich rozdílných funkcí. Tento způsob úpravy se u nás stal pravidlem až do změn následujících po listopadových událostech 1989.

Ustanovení § 1 vyjímá z působnosti druhé části tiskového zákona, tedy mj. i z povinnosti odevzdávat p. v., císařské úřady, říšskou radu, zemské sněmy a výbory, jakož i centrální kongregace Království lombardsko–benátského. Ustanovení § 2 naopak působnost zákona rozšiřuje i na "osoby pod vojenskou moc soudní postavené".[10]

Zákon nebyl vzhledem k vnitřním poměrům monarchie platný pro území Uherského království.

Dle ust. § 4 se tiskový zákon vztahoval nejen na "spisy"[11] tištěné tiskařským lisem, ale i na "plody literatury a umění"[12] vytištěné jakýmkoli chemickým nebo mechanickým prostředkem.

Vlastní povinnost odevzdávat p. v. byla upravena ustanovením § 18.

Jako příjemci p. v. byly určeni:

a) státní ministerium

b) policejní ministerium

c) c. k. biblioteka dvorská

d) knihovna univerzitní nebo zemská.

e) orgán státní správy.

Příjemci byli oprávněni v tomto rozsahu a záběru:

ad a) po jednom p. v. každého spisu určeného k prodeji a vydaného nebo vytištěného

    v rakouských zemích, s vyloučením spisů, ve výčtu demonstrativním,

    vztahujících se k živnostenskému podnikání, domácímu obchodu

    a společenskému životu, jako např. formuláře, ceníky, vizitky etc.

ad b) jako sub a)

ad c) jako sub a)

ad d) jako sub a), avšak tito příjemci byli oprávněni jen ve vztahu k povinným

subjektům se sídlem ve správním obvodu určeném sídlem příslušného příjemce;

    ty konkretizoval prováděcí právní předpis

ad e) po jednom p. v. periodického spisu, avšak zde byl oprávněn jen ten příjemce, v jemuž příslušejícím správním obvodu byl dotčený spis vydán

Za periodické spisy tiskový zákon v ust. § 7 prohlásil ty, které se vydávají alespoň jedenkrát měsíčně, byť i v nestejnou dobu, avšak mimo spisy vydávané po částkách tvořících jeden celek.

Povinné výtisky periodických spisů se příjemcům odevzdávaly v té době, kdy se vydávaly, v případě spisů neperiodických (a contrario k ust. § 7) byla stanovena lhůta osmidenní od vydání.

Zásilky obsahující odevzdávaný povinný výtisk byly osvobozeny od poštovních poplatků.

Pokud byl p. v. ve zvláště nákladném vydání, příslušela povinnému subjektu za jeho odevzdání náhrada vyměřená dle prováděcího právního předpisu.

Za povinný subjekt zákon označuje nakladatele, není-li však na spisu uveden, nebo je uveden pod nepravým jménem, případně je spis vydán v cizině, stává se povinným subjektem tiskař.

Pokud by povinné subjekty této povinnosti nedostály, dopustily by se přestupku trestaného pokutou ve výši 5 až 50 zl., jejímž zaplacením však nebyly své povinnosti zproštěny.

Ustanovení § 27 stanoví pro zánik trestnosti[13] tohoto přestupku šestiměsíční "dobu promlčovací",[14] nestanoví-li trestní zákon lhůtu kratší, počítanou ode dne jeho spáchání, resp. ode dne přerušení zahájeného přestupkového řízení. Zákon sice hovoří o promlčecí době, ve svých důsledcích se však, vzhledem k zániku trestnosti přestupku, jedná o dobu prekluzivní.

K provedení tiskového zákona následovala úřední instrukce č. 60/1864 ř. z., jíž se provádějí zákon o tisku a zákon o řízení trestním ve věcech tiskových ze 17. prosince 1862, č. 6 a 7 zákonníka říšského na rok 1863. Dle ustanovení § 8 byly jako příjemci určeni:

a) Univerzitní knihovna v Praze pro povinné subjekty se sídlem v Království českém

b) Studijní knihovna v Olomouci pro povinné subjekty se sídlem v Markrabství moravském

c) Knihovna gymnazijního muzea v Opavě pro povinné subjekty se sídlem ve Vévodství slezském

Povinnost odevzdávat p. v. byla koncipována ve dvou rovinách – celostátní a zemské. Na úrovni celostátní směřoval povinný výtisk s výjimkou spisů dle ust. § 9, viz výše, odevzdávaný všemi nakladateli, resp. tiskaři, s výjimkou dle ust. § 1, viz výše, do fondů tří centrálních institucí – státního ministeria, policejního ministeria a c. k. biblioteky dvorské, jež v rakouské monarchii plnila obdobnou funkci, jakou dnes přisuzujeme Národní knihovně ČR. (Bývalá C. k. biblioteka dvorská tuto funkci v dnešním Rakousku dosud zastává.)

Na úrovni zemské byly zvláštním právním předpisem jako příjemci stanoveny univerzitní nebo zemské knihovny, které se staly příjemci p. v. spisů vydaných povinnými subjekty se sídlem na území příslušné země.

Navíc ještě existovala další kategorie příjemců, jimiž byly orgány státní správy toho správního obvodu, kde byl spis vydán. Této kategorii příjemců se však odevzdávaly jen p. v. periodických spisů.

Ustanovení § 10 úřední instrukce č. 60/1864 ř. z. prohlásilo, že příjemci nejsou povinni přijmout takové p. v., které byly zaviněním povinného subjektu dodány poškozené nebo na formátu papíru neodpovídajícím kvalitě spisů určených k prodeji. K tomu zákonodárce již poněkud nadbytečně dodal, že povinný subjekt je povinen odevzdat p. v. nepoškozený, včas a v téže kvalitě, v jaké jsou spisy určené k prodeji.

Dle ust. § 6 cit. úřední instrukce byl příjemce povinen povinnému subjektu na jeho žádost potvrdit příjem povinného výtisku, a to na vlastní stvrzenku s uvedením doby jeho přijetí.

Jak již bylo výše řečeno, byl-li p. v. ve zvláště nákladném vydání, příslušela povinnému subjektu za jeho odevzdání náhrada, kterou ust. § 9 cit. úřední instrukce stanovilo ve výši 50 % původního předplatného nebo obchodní ceny. V případě sporu o nárok na náhradu rozhodovalo po slyšení obchodní a živnostenské komory místodržitelství nebo zemská vláda.

Takto přijatá legislativní úprava vyšla kompromisně vstříc dvěma aspektům – splnění účelu práva povinného výtisku a zároveň požadavku na minimalizaci nákladů povinných subjektů v souvislosti s plněním jejich povinností. Lze se oprávněně domnívat, že českého čtenáře nebo badatele ponejvíce zajímaly spisy vydané na území Českého království a nikoli např. v Království dalmatském a naopak. Ostatně i dnešní legislativa rozlišuje příjemce tzv. celostátních a regionálních povinných výtisků.

Rakouská monarchie se přijetím tohoto tiskového zákona, ve své době moderně upravujícího právo povinného výtisku, postavila po bok ostatním vyspělým státům uvědomujícím si význam dostupnosti literatury a výsledků vědeckého poznání co nejširšímu okruhu čtenářů a badatelů.

Novely tiskového zákona publikované pod č. 142/1868 ř. z., jímžto se změňují některá vyměření zákona o tisku, daného dne 17. prosince 1862, č. 6 zákonníka říšského na rok 1863, a zákona o řízení trestním ve věcech tiskových, daného téhož dne, č. 7 zákonníka říšského, a zákon č. 161/1894 ř. z., jímž částečně zrušují, částečně mění se ustanovení tiskového zákona ze dne 17. prosince 1862, č. ř. z. 6, a trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. ř. z. 119, nepřinesly v oblasti úpravy práva povinného výtisku žádné změny.

Poznámky

[1] Ordonnance de Montpellier.

[2] Dekret ze 3. dubna 1786 spolu s připojeným demonstrativním seznamem doporučených knih radil vybírat např. vědeckou literaturu, díla myslitelů a národních klasiků a odmítat literaturu teologickou a náboženskou. Král český a císař římský Josef II. (1741 – 1790) k návrhu dekretu připsal poznámku: "Der ganze Wust unbrauchbares Gebeth- und Andachtsbücher, Legenden und übrigen theologischen Ungereimtheiten ist ohne weiters in die Stampfe zu geben." Citováno z: Cejpek, Jiří, Stručný přehled dějin českého knihovnictví, 2. dopl. a rozšíř. vyd., Univerzita Karlova v Praze, Praha, 1967, s. 40, ISBN neuv. (Celý ten chaos nepotřebných modlitebních a pobožných knih, legendy a ostatní teologické nesmysly patří bez dalšího do stoupy. Přel. autor.)

[3] Termín zákonodárce.

[4] Termín zákonodárce.

[5] Označení orgánů veřejné správy a podobných je ponecháno v původní zákonné terminologii, jen ve zvláštních případech je upraveno do současné jazykové podoby, např. universita – univerzita, apod. Psaní velkých písmen v jejich názvech taktéž odpovídá soudobému způsobu.

[6] Slova zákonodárce.

[7] Zákonodárce knihovnu označuje jako "pražskou", nikoli "Pražskou", lze se však domnívat, že jde jen o nepozornost, a nikoli o pouhé bližší zeměpisné určení, tím spíše, že dále její název pokračuje "c. kr. …" a nikoli "C. kr. …".

[8] Zákonodárce zakončil vyhlášku slovy: "O čemž se tímto vůbec věděti dává."

[9] Zákon sám sice jednotlivé účely odevzdávání p. v. takto nevypočítává, ale vyplývají tak z poslání jednotlivých příjemců.

[10] Termín zákonodárce.

[11] Termín zákonodárce.

[12] Termín zákonodárce.

[13] Zákonodárce výslovně říká, že "… přestupky … přestanou býti trestuhodnými…"

[14] Termín zákonodárce.

CITACE:
Wallis, Ladislav Michael. Vývoj institutu právo povinného výtisku (1). Knihovna plus [online]. 2005, č. 1 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus51/wallis.htm>. ISSN 1801-5948.