K 90. výročí prvního knihovnického zákona

Jarmila Burgetová / Jarmila.Burgetova@seznam.cz

Před devadesáti lety – 22. července 1919 – přijalo Národní shromáždění Československé republiky zákon č. 430/1919 Sb., o veřejných knihovnách obecních. Zpravodajem kulturního odboru byl poslanec Max Pilát, který návrh zákona uvedl odkazem na tradici četby a na potřebu povznést vzdělanost lidu. V diskusi vystoupil poslanec František Lukavský, který žádal zvýšení příspěvků na knihovny a brojil proti přílišné pravomoci knihovních rad. Poslanec básník S. K. Neumann se rovněž vyslovil pro lepší zabezpečení knihoven, např. také z prostředků nakladatelství. Zákon byl schválen s odkazem, že některé kritizované nedostatky bude možno odstranit v prováděcím nařízení.

Zákon, podepsaný prezidentem T. G. Masarykem, ministerským předsedou Vlastimilem Tusarem, ministrem vnitra Antonínem Švehlou a ministrem školství a národní osvěty Gustavem Habrmanem, má dvanáct paragrafů a formu nařizovací. Nařizuje totiž politickým obcím, aby "na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev národa zřizovaly veřejné knihovny s četbou vzdělávací, naučnou i zábavnou, která má skutečnou hodnotu".

Hned v druhém paragrafu zákon pamatuje na národnostní menšiny, pro které má být zřízeno zvláštní oddělení všeobecné knihovny, popř. tam, kde národnostní menšina tvoří jen 10 % obyvatelstva, má být zřízena společná knihovna pro několik obcí.

Úplně vybudovaná knihovna se má podle paragrafu 3 skládat z půjčovny knih, čítárny časopisů a knihovny příruční.

Čtvrtý paragraf určuje lhůty, v nichž mají politické obce realizovat minimální program v závislosti na jejich velikosti (tam, kde je obecní škola do jednoho roku, v obcích s méně než 400 obyvateli do dvou let).

Náklady na zřízení a udržování veřejné knihovny se zabývá pátý paragraf. Určuje, že každá obec bude tyto náklady hradit jako řádná obecní vydání; má být zachována zásada, že náklady budou určovány podle počtu obyvatelstva, a to ročně od 30 haléřů do 1 koruny na každého obyvatele.

V šestém paragrafu se pamatuje na případy, kdy v obci již nějaká knihovna existuje. Tato knihovna může buď a) být převzata obcí, nebo b) zůstat dosavadnímu vlastníkovi, který bude dostávat od obce každého roku subvenci.

Sedmý paragraf řeší otázku, kdo bude knihovnu řídit. Má to být knihovní rada 4–8 členná; polovinu členů ustanovuje obecní zastupitelstvo, k tomu přistupuje jednatel místní komise; zbytek bude doplněn kooptací z pravidelných vypůjčovatelů posledního období. Funkce člena rady je čestná, neplacená a trvá dva roky. Také v tomto paragrafu je pamatováno na menšinové knihovny.

Práva a povinnosti knihovní rady stanovuje osmý paragraf zákona. Rada se má scházet jednou za čtvrt roku, jmenuje knihovníka, vede finanční správu knihovny, rozhoduje na návrh knihovníka o nákupu nových knih a vyřazení nevhodných, stanovuje pravidla pro půjčování, hájí knihovnu vůči zřizovateli a ostatní veřejnosti; ročně podává obecnímu zastupitelstvu písemnou zprávu o své činnosti.

V devátém paragrafu se uvádí, že agendou knihovny je pověřen zvláštní knihovník, který má v knihovní radě poradní hlas. V obcích s více než 10.000 obyvateli má být plat knihovníka vyměřen tak, aby se knihovník mohl zcela věnovat jen tomuto povolání; v ostatních obcích má být stanovena odměna dohodou.

Desátý paragraf patří k nejkratším: stanovuje, že několik obcí může zřídit společnou knihovnu speciálního rázu v místě, o němž se dohodnou.

Jedenáctý paragraf se věnuje otázce dozoru nad řádnou působností veřejných knihoven; náleží ministerstvu školství a národní osvěty. Zákon určuje i jeho pravomoci – rozhodovat o sporných otázkách, možnost rozpustit knihovnu, zřídit prozatímní náhradní orgán, zbavit členství jednotlivé členy knihovní rady, jmenovat nové členy, možnost "odstranit" i knihovníka.

Závěrečný dvanáctý paragraf pověřuje provedením zákona ministerstvo školství a národní osvěty a ministerstvo vnitra.

Zákon na několika místech odkazuje na prováděcí nařízení, které určí další podrobnosti nutné k uskutečnění zákona o veřejných obecních knihovnách.

Prováděcím nařízením se stalo Nařízení vlády Republiky československé z 5. listopadu 1919. Je skutečně velice podrobné. Věnuje se v patnácti kapitolách účelu a rázu veřejné knihovny, problematice menšinových knihoven, místnostem knihovny a jejich vnitřnímu zařízení; zabývá se přenesenou působností veřejné knihovny, výpůjčními podmínkami, upřesňuje náklady na veřejné knihovny (podle počtu obyvatel); podrobně je pojednán i poměr veřejných knihoven k jiným knihovnám. Nařízení obsahuje samostatnou pasáž, věnovanou knihovním radám a knihovníkovi. Zde jsou uvedeny povinné kvalifikační předpoklady pro funkci knihovníka v obcích s více než 10.000 obyvateli. Jsou to: absolutorium střední školy a státní zkouška knihovnická po odborném jednoročním studiu. Nařízení stanovuje minimální výši odměny v knihovnách v obcích s více než 5.000 obyvateli. Dále v této pasáži Nařízení omezuje výhradní rozhodování knihovní rady ve věcech nákupu četby nebo v odborných knihovnických záležitostech ve prospěch názorů knihovníků.

Zajímavá je dvanáctá (XII.) kapitola Nařízení; vlastně určitým způsobem rozšiřuje působnost zákona o povinnost zřizování ústředních knihoven v krajích (župách). Hlavním úkolem ústředních knihoven je zapůjčování kolekcí četby obecním knihovnám v kraji (župě) formou tzv. přenosných knihoven na dobu dvou měsíců. Knihovník ústřední knihovny má být zároveň odborným rádcem obecním knihovnám.

V závěrečné kapitole jsou uvedeny podrobnosti, týkající se dozoru nad řádnou působností veřejných obecních knihoven a ústředních knihoven, který vykonává ministerstvo školství a národní osvěty.

Ten, kdo nezná historické konsekvence, které vedly k přijetí tohoto zákona prakticky několik měsíců po vzniku první Československé republiky, musí být notně překvapen, jak bylo možno připravit v tak krátké době promyšlený a pokrokový knihovní zákon. Podařilo se to proto, že přípravou knihovního zákona se zabývali naši knihovničtí předchůdci již v druhé polovině 19. století.

Ještě za Rakouska-Uherska usiloval o vydání říšského knihovního zákona v memorandu vydaném v roce 1896 profesní knihovnický spolek "Österreichischer Verein für Bibliothekswesen"; jeho členy byli i někteří čeští knihovníci. Z české strany byl v té době připravován návrh zákona zemského.

Na počátku 20. století se požadavek na přijetí knihovního zákona objevuje jak v zemském výboru, tak i na sněmu Království českého. Toto úsilí podpořil v roce 1910 také sjezd českých knihovníků.

Od roku 1906 byl návrh zákona intenzivně připravován na půdě knihovního odboru Svazu osvětového¹ a za Rakouska-Uherska bezúspěšně prosazován. V časopise Česká osvěta2 byl v roce 1906 publikován "Otevřený list poslancům na sněmu Království českého", v němž byl obsažen požadavek přijetí knihovnického³zákona, formulovaný Ladislavem J. Živným, a zdůrazněn význam veřejných knihoven a čítáren. Tento historický dokument je podepsán funkcionáři Osvětového svazu – jeho předsedou dr. F. Pastrnkem, F. M. Moravcem a tehdejším předsedou knihovního odboru Zdeňkem V. Tobolkou. Přes velké úsilí se přijetí knihovnického zákona nepodařilo prosadit.

První konkrétní návrh s důvodovou zprávou zpracovali L. J. Živný a J. Auerham za pomoci právníka dr. V. Bohuslava; předložili jej 14. října 1918 knihovnímu odboru Osvětového svazu. Po vzniku republiky pokračovaly práce na zákonu intenzivně již na půdě ministerstva školství a národní osvěty pod vedením dr. Karla Velemínského, který za tím účelem ustavil poradní sbor pro lidové knihovny. Spor se vedl hlavně o to, zda se má zákon týkat všech knihoven, tedy i knihoven odborných a vědeckých. To však odmítli zástupci vědeckých knihoven v čele s dr. Tobolkou. Druhým diskutovaným problémem byla otázka, zda zřizování knihoven obcemi má být povinné či dobrovolné. Zvítězil názor, že veřejné knihovny mají být zřízeny ve všech obcích. Píše o tom např. dr. Leopold Calábek v roce 1922 ve svém článku "Z našeho veřejného knihovnictví"⁴. O devět let později podrobně popisuje historii příprav knihovního zákona František Fridrich v úvodní kapitole hodnotící publikace "Veřejné knihovny obecní v Československu 1919–1929".

Z literatury víme, že zákonu byly po celou dobu první republiky vytýkány nejrůznější nedostatky a že bylo našimi předchůdci vyvíjeno velké úsilí o jeho novelizaci. K té však nikdy nedošlo. Poválečné uspořádání střední Evropy a zařazení Československa do sféry vlivu Sovětského svazu zapříčinilo, že rozvoj knihoven se vyvíjel jiným směrem.

Ať už měl první knihovnický zákon v očích současníků jakékoli nedostatky, dnes po devadesáti letech musíme uznat, že byl na svou dobu velmi pokrokový. Šel mnohem dál než jeho západní vzory: zřizování a udržování knihoven obcemi bylo povinné, příkladně bylo postaráno o národnostní menšiny; pamatováno bylo na kvalitní obsah knihovních fondů (20 % naučné literatury). Bylo umožněno zřizování poboček, čítáren, půjčoven pro mládež, hudebních oddělení. Půjčováním přenosných knihoven byl vytvořen zárodek budoucí meziknihovní výpůjční služby a zřizováním ústředních knihoven pak metodické pomoci velkých knihoven malým.

Není tedy nadsázkou tvrzení, že první knihovnický zákon z roku 1919 měl zásadní pozitivní vliv na celý další vývoj veřejného knihovnictví v Československu ve 20. století. Naši předchůdci jeho prosazením umožnili mimořádný kvantitativní i kvalitativní rozvoj veřejných knihoven, který neměl ve většině evropských států obdoby. Jak se s tímto skvělým dědictvím dále nakládalo, je už zcela jiná kapitola.

Poznámky

^[1] Knihovní odbor Osvětového svazu se ustavil v rámci této organizace v březnu 1906, tedy půl roku po vzniku Svazu. Ten byl založen v roce 1905 z podnětu tehdejší Národní rady české s podporou českých politických stran. Sdružoval nejvýznamnější české svazy, jednoty, matice, sdružení a spolky, které vykonávaly osvětovou, kulturní a výchovnou činnost.

^[2] Česká osvěta, III, 1906-07, s. 53

[3] Použití obou adjektiv knihovní i knihovnický je vědomé a záměrné. Dlouhá léta jsme byli zvyklí nazývat zákon z roku 1919 (a také druhý zákon z roku 1959) knihovnickým zákonem. Teprve třetí zákon z roku 2001 zavedl správný název „knihovní“. Mladá generace bude patrně již používat jen tento termín.

[4] Časopis československých knihovníků, 1922, roč. 1, s. 3-8.

Literatura

CEJPEK, Jiří a kol. Dějiny knihoven a knihovnictví. Praha : Karolinum, 2002. 247 s.

FRIDRICH, František. Veřejné knihovny obecní v Československu 1919–1929. Knihovní zákon, jeho provádění a výsledky. Praha : Masarykův lidovýchovný ústav, 1931. 67 s.

GRYCOVÁ, Vladimíra. Ohlédnutí za knihovnickými zákony v Československu. Zpravodaj knihoven Středočeského kraje. 1990, č. 2, s. 2-37.

NOVOTNÝ, František. Československé knihovnické zákonodárství : cesta k zákonu a jednotné soustavě knihoven a jeho uskutečňování. Praha : Orbis, 1962. 107 s.

PILAŘ, Jindřich. Knihovnická legislativa. Praha : Národní knihovna České republiky, 1991. 90 s.

POCH, Josef. K výročí zákona o veřejných knihovnách obecních. Česká osvěta. XXXVI, 1939-1940, s. 34-39; 109-113.

POCH, Josef. O novou úpravu československého knihovnictví. Praha, Svaz českých knihovníků, 1947. 70 s.

VELEMÍNSKÝ, Karel. Zákon o veřejných knihovnách obecních. Knihy a knihovny. 1920, roč. I, č. 1, s. 1-5.

ŽIVNÝ, L. J. Deset let veřejných knihoven a co předcházelo. Časopis čsl. knihovníků. 1928, s. 145-161.

ŽIVNÝ, L. J. K příští novelizaci zákona o veřejných knihovnách. Časopis čsl. knihovníků. 1937, XVI, s. 88-100.

CITACE:
Burgetová, Jarmila. K 90. výročí prvního knihovnického zákona. Knihovna plus [online]. 2009, č. 2 . Dostupný z WWW: <http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus92/burget.htm>. ISSN 1801-5948.